Program

Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, ragtime, Limonádový Joe a polka nejen v synkopách. Všestranně talentovaný jazzový skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík vrací do polky taneční odvázanost a humor.

 

Z venkovského prostředí, kde vznikla, se polka stala rebelskou vzpourou evropské měšťanské mládeže, v Paříži módním tanečním hitem, v Latinské Americe hudbou kovbojů, vplula do hlavního proudu americké popmusic a v letech 1986-2009 se za nejlepší polku dokonce udělovaly ceny Grammy. Lze nadneseně říct, že kam vstoupil Čech, tam se začala hrát polka.

V dílech Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka, ale i ve skladbách mnoha světových autorů se však klavírní polka do značné míry proměnila v salónní umění. „V některých úpravách českých velikánů se polka změnila natolik, že se z ní občas úplně vytratil její původní účel – tanec,“ uvedl Jiří Slavík důvody, proč se s Polka-boys rozhodl polce vrátit její taneční charakter a přímočarou odvázanost. S humorem, nadsázkou, jednoduše, zato virtuózně a v synkopách jako u ragtime nebo jak to dokázali skladatelé Jan Rychlík s Vlastimilem Hálou v legendárním filmu Limonádový Joe.

„Z mého úhlu pohledu musela polka při vzniku ragtime hrát důležitou roli. První černošští pianisté se totiž na něčem museli naučit hrát tu velmi atypickou a takřka neklavírní levou ruku, kterou slyšíme v polce. Stačí trochu pozměnit frázování pravé ruky, přidat trochu swingu a k ragtime pak už není daleko. A určitě není také náhodou, že polky psal i Jaroslav Ježek, který byl jinak převážně považován za jazzového hudebníka čerpajícího inspirace hlavně z americké hudební tvorby,“ říká Jiří Slavík a ke konceptu svého projektu dodává: „Z polek slavných českých skladatelů jsem si vypůjčil témata, která však přetvářím, dekoruji a jak káže tradice jazzového muzikantství, improvizuji na ně.“

Nepochybujme, že z nového projektu Jiřího Slavíka opět vznikne něco mimořádného. K výsledku tomuto skladateli, kontrabasistovi a v tomto případě i akordeonistovi přispějí vesměs velká jména naší jazzové, ale i klasické scény: Cyrille Oswald (flétny a tenor saxofon), Michal Wróblewski (klarinet a alt saxofon), Marcel Bárta (basklarinet a tenor saxofon), Štěpán Blinka (housle), Milan Kárník Jakeš (viola), Jan Keller (violoncello), Taras Voloschuk (kontrabas) a Jakub Tengler (bicí a perkuse).

Line-up:

Cyrille Oswald – flétny a tenor saxofon, Michal Wróblewski – klarinet a alt saxofon, Marcel Bárta – basklarinet a tenor saxofon

Štěpán Blinka – housle, Milan Kárník Jakeš – viola, Jan Keller – violoncello, Taras Voloschuk – kontrabas, Jakub Tengler – bicí a melodické perkuse, Jiří Slavík – klavír a akordeon

Říkají o něm, že je jazzovým muzikantem pro hiphopovou generaci. Je na tom hodně pravdy, ale není celá. Stírá hranice mezi tradičním a moderním jazzem, hip hopem, soulem, funkem, popem a rockem tak dokonale, že o jeho stylu lze mluvit jako o dějinách černé hudby v kostce. Je brilantní ve všem, co dělá: jako zpěvák, jako kytarista i jako skladatel a producent. Vrcholný profesionál.

 

Kromě talentu, který byl Josému Jamesovi dán do irsko-panamského vínku, je taky velmi kvalitně hudebně vzdělaným tvůrcem, absolventem The New School for Jazz and Contemporary Music sídlící v legendární, víc než půl století muzikantsky tepající newyorské čtvrti Greenwich Village. I když v roce 2008 debutoval nezávisle, už albem Dreamer zaujal posluchače i kritiku a není divu, že jeho pozvolná cesta vedla do dvou vymodlených vydavatelských přístavů všech jazzmanů světa, nejprve k labelu Impulse! a posléze Blue Note, pro něž natočil hned pět alb, než založil se svou ženou, známou zpěvačkou Taali, vlastní vydavatelství Rainbow Blonde.
José James je skutečně maximálně žánrově rozkročený umělec. Jako málokdo umí naživo kloubit svižné hiphopové rytmy a jazzové harmonie do naprosto přirozeného celku. O jeho záběru svědčí i hudební odkaz předchůdců, respektive předchůdkyň, které považuje za mimořádně inspirativní a rád se jejich hudbou zabývá. V roce 2015 vydal album Yesterday I Had the Blues: The Music of Billie Holiday, na kterém se zhostil písní z repertoáru jedné z největších jazzových zpěvaček dvacátého století Billie Holiday. A jeho loňské album On & On je zase poklonou skladatelce a zpěvačce Erykah Badu. „Pro mou generaci byla Erykah Badu jedním z nejinovativnějších a nejpronikavějších skladatelů. Její práce se ukázala jako průlomová v sociálním, hudebním a uměleckém smyslu,“ říká José James.
Ostatně, s absolutně širokým spektrem hudebníků také v minulosti pohostinsky spolupracoval, ať to byl dnes už nežijící pianista a klasik moderního jazzu McCoy Tyner, anebo soudobí progresivisté Flying Lotus, Robert Glasper či Erik Truffaz.
José James je prostě přesně takový, jaké by si každý aspoň trochu nedogmatický posluchač přál mít všechny muzikanty: multitalentovaný, schopný nejen zahrát a zazpívat cokoli, ale také do toho vložit velký kus vlastního nezaměnitelného cítění. Svědčí o tom i jeho poslední, letošní album 1978, které představí právě na brněnském koncertě.

Line-up:

José James – voice, Jharis Yokley – bicí, Yves Fernandez – kontrabas, O’Mitchell Henry – klávesy

Svůj nástroj miluje a nenávidí zároveň. „Jsou to jen chladné kovové tyče,“ říká Joel Ross o vibrafonu. A dodává, že je těžké z nich dostat jakýkoli výraz. Ale právě to je pro něj výzva, motor všeho konání. A jde mu to zatraceně dobře.

 

Správně měl být Joel Ross možná bluesmanem, narodil se totiž v roce 1995 v chicagské čtvrti South Side, někdejším černém ghettu, které je už od čtyřicátých let místem, pro které je elektrické blues nejtypičtější. Jeho otec byl v místním kostele tím, čemu se v našem prostředí v minulých stoletích říkalo regenschori, tedy vedoucí pěveckého sboru a k němu přináležející kapely. V ní spolu se svým dvojčetem Joshem hrál Joel už od tří let na bicí a gospelový rytmus, který je tak klíčový pro celou černou hudbu, kam oko dohlédne, se mu tak dostal hluboko pod kůži. Vedle toho se k němu ale dostal už ve velmi raném věku moderní jazz z rodinných nahrávek. Kromě géniů kalibru Davise, Monka či Coltranea mu neunikl ani Milt Jackson, nepochybně nejvýznamnější vibrafonista padesátých a šedesátých let, člen slavného Modern Jazz Quartetu a blízký spolupracovník všech tří jmenovaných i mnoha, mnoha dalších. Ideální idol pro mladého kluka, který v deseti vlastně čirou náhodou ve školní kapele přesedl od bicích (jež obsadil brácha) ke xylofonu, dřevěnému předchůdci vibrafonu.
S Rossovým ponorem do jazzové hudby to začalo být vážné na umělecky zaměřené střední škole, která měla partnerství s organizací Jazz Institute of Chicago, která pořádá proslulý Chicago Jazz Festival – a touto zkratkou se dostal Joel Ross to těsné blízkosti jak žijících klasiků typu Herbieho Hancocka, tak mladších tvůrců, jako je Gerald Clayton nebo Robert Glasper. A při dalších studiích, tentokrát na kalifornském Brubeck Institute, mu byl profesorem vynikající vibrafonista Stefon Harris.
Rossova pověst se začala šířit jazzovým krajem a to mu umožnilo vstoupit v roce 2019 do nahrávání debutového alba skutečně zhurta, totiž s prestižní značkou Blue Note v zádech. Album KingMaker následovala už tři další, včetně letošního nublues, naznačujícího, jaký charakter asi mají vlastní Rossovy skladby i pár přepracovaných standardů. Vida, nakonec jsme se k tomu blues přece jen dostali…

Už dlouhá léta se hovoří o Robert Balzar Triu jako o jedné z nejkvalitnějších domácích jazzových kapel. A to přesto, že jediným jejím členem, který prochází celou její historií, je ten, který dal triu jméno. Ačkoli se hudba Robert Balzar Tria proměňuje v čase jistě i v závislosti na jeho členech, základem zůstává opěrný sloup, kolem něhož se všechno točí.

 

Kontrabasista a baskytarista Robert Balzar, velmi výrazný pokračovatel takzvané české kontrabasové školy, se na české hudební scéně pohybuje už od druhé poloviny osmdesátých let. Nikdy nebyl striktním a dogmatickým vyznavačem jednoho hudebního stylu. Doprovázel popové zpěváky, přes dvacet let tvořil páteř doprovodné kapely šansoniérky Hany Hegerové, od roku 1998 je členem funkového bandu J.A.R. a v roce 2000 spoluzakládal s Danem Bártou skvělý fusion projekt Illustratosphere.

Nejniternějším žánrem, kterému se věnuje, je ovšem pro Roberta Balzara samozřejmě jazz. Během své kariéry měl tu čest stát za zády takových osobností jako Kurt Elling, John Abercrombie, Raul Midon, Benny Golson, Arturo Sandoval a další. Robert Balzar Trio založil v roce 1996, sjezdil s ním půl světa (USA, Velká Británie, Turecko, Švédsko, Maďarsko, Kypr, Izrael ad.) a natočil devět alb. To poslední vyšlo na samém konci loňského roku pod názvem Conversation. Většinu repertoáru tria tvoří vlastní skladby nebo úpravy nejen jazzových standardů. Právě těm je věnován zejména vedlejší projekt tria, kdy funguje ve spolupráci s Danem Bártou, který zde ještě více než v Illustratosphere odhaluje své improvizátorské a jazzové ledví.

Současnými členy Robert Balzar Tria jsou vedle kapelníka pianista Vít Křišťan a bubeník Kamil Slezák, oba mimořádně zkušení hudebníci s rozsáhlým mezinárodním hudebním vzděláním a velkým portfoliem současného muzikantského angažmá.

Line-up:

Vít Křišťan – klavír, Robert Balzar – kontrabas, Kamil Slezák – bicí

Záběr klavíristy a skladatele Mateje Benka je mimořádně široký zdaleka nejen v oblasti jazzu. I ve svém kvintetu soustředil hudebníky, kteří rádi překračují hranice, v základu ale patří k domácí jazzové špičce.

 

Nyní čtyřiačtyřicetiletý hudebník původem ze Slovenska je dlouhodobě usazený v Praze, jeho prvním velkým dílem, kterým o sobě dal vědět ve velkém stylu, bylo v roce 2015 tematické písňové album Planety, na kterém hostovaly takové hvězdy jako Richard Müller, Dan Bárta nebo Michael Kocáb. Matej Benko ale jako studiový nebo koncertní hudebník spolupracoval s tak rozdílnými veličinami jako jsou kapela Mig 21 nebo písničkář Xavier Baumaxa, byl ale i pravidelným účastníkem projektů textaře a producenta Michala Horáčka a některých zpěváků, jimž spoluvytvářel repertoár. Velmi dobře přijatým hraničním, byť větší částí do jazzové kategorie spadajícím projektem pak byla spolupráce Matej Benko Quintetu se zpěvákem Ondřejem Rumlem, při níž dodali prostřednictvím albové nahrávky i koncertů aktuální jazzovou tvář písním Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Line-up:

Miroslav Hloucal –  trubka, křídlovka, Radek Zapadlo – saxofon, Matej Benko – klavír, Rastislav Uhrík – kontrabas, basová kytara, Pavel Zbořil – bicí

Jedna z nejkultovnějších osobností současné jazzové scény, zosobňující její proměnlivost a provázanost s dalšími žánry, dokazující, že jestli něco aktuální jazz není, tak nevzrušivý zvukový doprovod ke kafíčku tet posedávajících na lázeňských kolonádách.

 

Kamasi Washington běžně hrává nejen na jazzových festivalech, ale také na gigantických multižánrových akcích předpovídajících směry hudebního dění, jako je třeba barcelonská Primavera Sound, anglické Glastonbury nebo americká Coachella. Hodí se sem dokonale, se svou vždy vizuálně vystajlovanou robustní postavou a ještě robustnějším tónem tenorsaxofonu, v čele brilantně sehrané muzikantské smečky připomínající pouliční gang.

Hudba Kamasiho Washingtona je nezařaditelná, na jedné straně hraje odvázané a svižné improvizace s funkovými grády, za které by se nestyděli třeba Sly And The Family Stone nebo Miles Davis v příslušných obdobích, na straně druhé je doslova hudebním architektem, který na svých koncepčních vesměs tříhodinových albových projektech The Epic (2015) a Heaven and Earth (2018) využil mohutného orchestrálního zvuku stejně jako postupů připomínajících psychedelickou hudbu.

Každopádně, hudební kořeny Kamasiho Washingtona jsou v zásadě jazzové, ale dřív, než doslova vykopl dveře do první ligy tohoto žánru, hrál s hudebníky spíše z oblasti hip hopu a elektroniky – už při studiích se skamarádil s progresivní osobností černé hudby Thundercatem, s nímž od té doby paralelně spolupracuje, opakovaně nahrával například pro rapera Snoop Dogga či producenta Flying Lotuse a první opravdu „velké album“, na němž jsme mohli jeho jméno zaznamenat, byl hiphopový majstrštyk Kendricka Lamara To Pimp a Butterfly (2015). Na hraně jazzu a dalších subžánrů černé hudby je i „supergroup“ Dinner Party, kterou založil v roce 2020 s klávesistou Robertem Glasperem, multiinstrumentalistou Terracem Martinem a DJem a producentem 9th Wonderem.

V květnu letošního roku vyjde Kamasimu Washingtonovi nové album Fearless Movement, na němž se objeví mimo jiné slavný raper André 3000 nebo funkový kmotr, dvaaosmdesátiletý George Clinton. Ještě před vydáním pustil Washington do světa zprávu, že se bude jednat o taneční album, čehož se část posluchačů lekla. „Když říkám taneční, nemyslím to doslova. Tanec je pro mě něco, co vyjadřuje pohyb lidského ducha, takže je to vlastně něco podobného jako hudba. A to je to, o co mi na albu jde,“ uvedl saxofonista svoje výroky na pravou míru.

Album je poznamenáno dvěma věcmi – tím, že část jeho materiálu vznikala za covidové pandemie a protagonista si podle vlastních slov uvědomil vlastní smrtelnost, a na druhé straně radostným faktem, že se ve stejné době stal otcem dcery. Už v jejích dvou letech jí pouštěl svoje oblíbené mistry, Johna Coltranea, Ornettea Colemana a Erika Dolphyho. „Chtěl jsem jí ukázat tu nejlepší hudbu,“ říká. A dodává, že si pak s dcerkou sedl ke klavíru a na základě motivu, který si neustále vybrnkávala dokola, vznikla pro album skladba Asha The First.

V Kamasim Washingtonovi přijíždí na JazzFestBrno další z klíčových a vysoce aktuálních osobností, které teď a tedy píšou dějiny jazzu a za pár desítek let jim budou patřit hlavní kapitoly každé byť sebepovrchnější studie hudebních historiků.

Chcete někoho potěšit vstupenkou na koncert, ale nevíte, jakou svým blízkým koupit? Proto máme Bad Cat ID – průkazku jazzového nadšence. Stačí si vybrat výši poukazu a ke každému od nás dostanete dárek navrch: poukaz na 1 500 Kč (s taškou), na 2 000 Kč (s tričkem), nebo na 4 000 Kč (s členstvím ve fanclubu).