Program

Hráčské mistrovství, ale i duchovní návaznost na jihoafrickou historii. Hluboké ukotvení v tradicích své země, ale i široký rozhled po všech jazzových končinách. Setrvalé působení na domácí půdě i světový koncertní záběr na nejprestižnějších pódiích. To všechno je jihoafrický klavírista, skladatel a producent Nduduzo Makhathini.

 

Rád mluví o tom, že jej dlouho zajímala jen duchovní hudba. Pochází z národa Zulu, který rodí válečníky, kteří hudbu považují za svoji motivaci. A poukazuje na duchovní rozměr tvorby starších jihoafrických jazzmanů v čele s Abdullahem Ibrahimem. „Starší hudebníci vložili do svojí hudby hodně emocí,“ říká. „Cítím v jihoafrickém jazzu jedinečnost, která vzbudila zájem po celém světě, ale pomalu ji ztrácíme. Považuji za nutné, aby si naše generace byla velmi vědoma zachování těchto nuancí v hudbě, kterou dnes hraje.“

Sám Nduduzo Makhathini se k jazzu dostal poměrně pozdě. Dveře mu otevřel poslech alba A Love Supreme Johna Coltranea, na němž na klavír exceluje McCoy Tyner. „Evokoval mi způsob, jakým můj lid mluvil, zpíval a tančil,“ vysvětluje. Vystudoval jazzový klavír na Durban University, vystupoval s řadou jihoafrických umělců, a v roce 2014 založil vlastní hudební vydavatelství Gundu, pro něž natočil sérii epických alb, z nichž na titulu Icilongo – The African Peace Suite z roku 2016 hostovala i největší osobnost současné progresivní britské jazzové scény Shabaka Hutchings. Ten téhož roku pozval Nduduza Makhathiniho do své kapely Shabaka and the Ancestors a k nahrávání alba Wisdom of Elders. Stále častější cesty po světě zavedly pianistu i na tak prestižní místa jako Blue Note Jazz Club v New Yorku nebo Lincolnovo Centrum, kde byl hlavním hostem slavnostního koncertu The South African Songbook. Při vystoupení jej doprovodil slavný orchestr Jazz at Lincoln Center vedený Wyntonem Marsalisem. Poslední dvě alba Modes of Communication: Letters from the Underworlds a In the Spirit of Ntu Nduduzovi Makhathinimu vydal významný label Blue Note, přičemž to první list New York Times zařadil mezi nejlepší jazzová alba roku 2020.

Line-up:

Nduduzo Makhathini – klavír, Zwelakhe Duma Bell Le Pere – kontrabas, TBD bicí

Pětašedesátiletý skladatel a hráč na banjo Béla Fleck patří jednoznačně mezi nejvýznamnější hudebníky současnosti a je bezesporu největší hvězdou svého nástrojového oboru. Je to dáno nejen jeho virtuozitou, ale také nesmírně širokým muzikantským záběrem. Ten mu umožnil spolupracovat se zástupem umělců z celého světa i napříč žánry, od amerického jazzmana Chicka Corey přes irského bluesrockera Roryho Gallaghera až po řadu představitelů world music z Indie či Afriky. Se všemi dokázal nejen načerpat jejich hudební podněty, ale společným projektům přidal také pořádnou dávku svého talentu a vidění světa. Originální mix všeho, co na své hudební cestě načerpal, pak už pětatřicet let realizuje se svou kapelou Flecktones, jež přináší originální syntézu bluegrassu, jazzu, funky i elektroniky.

Ačkoli pochází z New Yorku, hudebně vzešel Béla Fleck ze své lásky právě k jižanskému bluegrassu, do něhož se zamiloval poté, co se v patnácti letech obeznámil s banjem, nástrojem, který mu věnoval dědeček, a když absolvoval první krůčky podle učebnice legendárního Petea Seegera. Po přestěhování do Kentucky se stal členem slavných New Grass Revival, kapely, složené vesměs z hudebníků, kteří patří k absolutním hvězdám svých instrumentů, jako je například hráč na dobro Jerry Douglas nebo mandolinista Sam Bush. A ačkoli skupina ukončila hlavní etapu svojí činnosti v roce 1989 a její členové se vesměs odebrali na sólové dráhy, scházejí se periodicky nejen pod starým názvem, ale také v rámci jiných společných projektů.

Právě ty Fleckovy bývají nejostřeji sledované. V roce 2021 vydal Béla Fleck dvojalbum příznačně nazvané My Bluegrass Heart, které zakončilo trilogii desek, započatou albem Drive z roku 1988 a pokračující nahrávkou The Bluegrass Sessions z roku 1999. Na všech se podíleli staří kolegové z New Grass Revival, poslední titul ovšem přináší jedno prvenství: představuje vedle legend také čerstvou hráčskou krev žánru, který na jedné straně udržuje tradice, ale zároveň své nejmuzikálnější protagonisty dokáže doslova vystřelit ke stylově přesahové, instrumentálně dokonalé a přitom emočně velmi působivé hudbě.

V živé podobě projektu My Bluegrass Heart, který Béla Fleck v roce 2024 přiveze do Brna, se představí po klasikově boku právě většinou zástupci oné mladší generace. A to jak těch, kteří se přímo v rolích hostů na albu podíleli, jako je brilantní houslista Michael Cleveland, hvězdná mandolinistka Sierra Hull nebo kytarista Bryan Sutton, tak další hudebníci, kteří patří k absolutním současným profesionálům, schopným skvěle zahrát prakticky na kterýkoli nástroj z „bluegrassové rodiny“ Justin Moses a Mark Schatz.

Line-up:

Béla Fleck – banjo, Michael Cleveland – housle, Sierra Hull – mandolína, kytara, Justin Moses – kytara, Mark Schatz – kontrabas, Bryan Sutton – kytara

Už bezmála před dvaceti lety založil multiinstrumentalista a skladatel Michael League skupinu Snarky Puppy, která se postupem času vypracovala bezmála na instituci v oblasti fúze žánrů různé provenience, od jazzu přes rock až po rozličné odstíny world music. Po Leagueově boku téměř od začátku sedí u kláves Bill Laurance. Oba pánové se ve vedlejším projektu takzvaně „udělali pro sebe“ v plně akustickém projektu, jehož album Where You Wish You Were se stalo jednou z velkých událostí roku 2023.

 

Srdce čtyřicetiletého Kaliforňana Michaela Leaguea sice tepe hlavně pro domovskou kapelu, o tom není pochyb, ostatně s ní získal už pět cen Grammy, a to rozhodně není zejména v americkém prostředí nic, co by se dalo odmávnout jedním gestem ruky. Jeho skvělou muzikantskou pověst ovšem povyšuje i další práce, kterou nelze nazvat jinak než žánrově všežravou. Nejenže koncertoval nebo nahrával s jazzovými kapacitami kalibru Terence Blancharda, Joshuy Redmana nebo Chrise Pottera, ale zabrousil i do dalších specifických amerických žánrů po boku zpěvačky Erykah Badu, mandolinisty Chrise Thileho nebo fenomenálního písničkáře Davida Crosbyho, a také do severoafrické hudby společně s takovými hvězdami, jako jsou Salif Keita, Fatoumata Diawara nebo Bassekou Kouyate.

S o tři roky starším Britem Billem Laurancem jsou velmi blízcí kamarádi už od vysokoškolských dob a kromě působení ve Snarky Puppy spolu podnikli spoustu hudebních dobrodružství, počínaje prací pro Davida Crosbyho a zdaleka nekonče Leagueovou produkční, skladatelskou, aranžérskou a hráčskou účastí na řadě Lauranceových sólových alb. Až do jara roku 2023 ale museli oba (a samozřejmě i jejich četní fanoušci) čekat na příležitost, kdy si budou moci zahrát skutečně jen ve dvou, a také trochu jinak, než jsou zvyklí. Album Where You Wish You Were přitom ale není žádnou studiovou masáží za využití bohatého studiového spektra elektrických nástrojů, schopných vytvořit lusknutím prstu vrstevnaté zvukové hradby a plochy. Oba muzikanti se obrátili k intimitě a k akustickým nástrojům – Laurance ke klavíru a League k akustické base, kytaře a bezpražcové arabské loutně oud. Stejný instrumentář oba hudebníci využijí i při koncertě v akusticky dokonalém prostředí brněnského Besedního domu. Že půjde o velkou hudební událost začátku roku 2024 je předem jisté.

Line-up:

Bill Laurance – acoustic klavír, zpěv, Michael League – oud, bezpražcová akustická baskytara, bezpražcová barytonová elektrická kytara, ngoni, zpěv

Když v závěrečné koncertní sekvenci životopisného filmu Miles Ahead, krátce před titulky, prořízne vzduch ostrý tón trubky a vzápětí se přidá kapela složená z hvězd kalibru Waynea Shortera nebo Herbieho Hancocka, zdá se, že protagonista filmu Miles Davis snad musel vstát pro nahrávání z hrobu. Není tomu tak. Brilantní part, který na plátně herecky interpretuje Don Cheadle, nenahrál nikdo jiný než jedna z hvězd JazzFestBrno, americký trumpetista Keyon Harrold.

 

Trumpetistův genetický vklad nemohl být lepší: pochází ze šestnácti dětí z Fergusonu, předměstí St. Louis, a celá rodina se více či méně věnovala a věnuje hudbě. Ostatně, na jeho druhém albu The Mugician hraje hned deset jeho sourozenců. Hudbu vyznávají všežánrovou, ale vždycky tzv. černou: blues, jazz, funk i hip hop. Sám Keyon Harrold jako o svých hlavních idolech mluví o Milesi Davisovi, Princeovi či Dr. Dre, abychom vyjmenovali jen některé.

Jazzovou hudbu odešel Keyon Harrold studovat do New Yorku na The New School, kde byl jeho spolužákem Robert Glasper, dnes jedna z největších hvězd jazzových crossoverů. Rychle po vystudování se Harroldovi podařilo etablovat mezi smetánkou studiových i doprovodných muzikantů a v této pozici pracoval s dlouhou řadou globálních hudebních hvězd, od zpěvaček Beyoncé, Rihanny a Mary J. Blige přes rapery Jay-Z, Snoop Dogga, 50 Centa a Eminema, až po velká jména jazzové scény Gregoryho Portera nebo Davida Sanborna.

Sólově Keyon Harrold debutoval v roce 2009 albem Introducing Keyon Harrold, pak se dlouhá léta věnoval vedlejším projektům, z nichž ten asi nejpamětihodnější je účast na zmíněném filmovém soundtracku filmu Miles Ahead z roku 2015, která mu, mimochodem, zajistila přezdívku Cheadle podle civilního příjmení hereckého Davisova představitele. Až v roce 2017 přišel s druhým albem The Mugician, na kterém se kromě mnoha jiných objevuje spoluhráč z filmové Davisovy kapely, blues-funková hvězda Gary Clark Jr., nebo starý kamarád ze školy Robert Glasper. Jako velké množství afroamerických hudebníků nebere Keyon Harrold hudební projev jen za „umění pro umění“, nýbrž za způsob, jak vyjádřit svoje názory na stav společnosti i politiky – není tedy náhoda, že hned několik skladeb alba je inspirováno smrtí Michaela Browna, kterého zastřelil policista v roce 2014 v trumpetistově rodném Fergusonu.

Line-up:

Keyon Harrold – trubka, zpěv, Nir Felder – kytara, Cedrick Mitchell – klavír, Burniss Travis – kontrabas, Charles Haynes – bicí

Ke klasikům moderního jazzu se odkazují nebo z nich vycházejí prakticky všichni současní hudebníci, obejít prazáklady prostě nejde. Jen ti nejlepší ale dokážou tyto kořeny spojit s aktuálními postupy a výsledek přetavit v něco originálního a navíc veskrze současného. Mladé newyorské saxofonistce Lakecii Benjamin se to daří.

 

Jako Američanka dominikánského původu začínala s latinskoamerickou hudbou, už od základní školy, kdy objevila saxofon. Na střední objevila jazz, hlavně klasiky jeho moderní podoby, a nejvíce jí učaroval John Coltrane. Měla ale tu výhodu, že rodina, v níž vyrůstala, aktivně poslouchala hudbu, a tak se domem rozléhal také soul coby oblíbený žánr babičky, i devadesátkový hip hop, jemuž fandila matka. Není tedy divu, že muzikantská duše Lakecie Benjamin si nikdy nevystavěla umělé bariéry a hranice. Když se jako talentovaná mladá muzikantka začala otrkávat za zády slavnějších, nebyl pro ni problém „přeřadit“ z muziky, kterou hrála na svých prvních „kšeftech“ s veteránským trumpetistou Clarkem Terrym nebo s orchestry Counta Basieho a Dukea Ellingtona, na hip hop či pop, kterým se věnovala v koncertních kapelách raperky Missy Elliot nebo popové zpěvačky Alicie Keys.

Tak talentovaná umělkyně, jakou Lakecia Benjamin bezesporu je, se ale nespokojí s hraním v doprovodných bandech, byť sebekvalitnějších. Touhu po osobním vyjádření poprvé realizovala v roce 2012 debutem Retox, teprve třetím albem Pursuance: The Coltranes v roce 2020 ale jako sólistka udělala opravdovou díru do světa. Jak název napovídá, album je poctou nejen jejímu dávnému vzoru Johnu Coltraneovi, ale také jeho ženě, mimořádně zajímavé a možná poněkud nedoceněné multiinstrumentalistce a skladatelce Alici. Na nahrávání alba se protagonistce podařilo shromáždit úctyhodný zástup výborných hudebníků a hudebnic včetně takových hvězd jako jsou Ron Carter, Dee Dee Bridgewater, Regina Carter či Meshell Ndgecello. Producentem alba pak byl kontrabasistický veterán Reggie Workman, který mimo jiné prošel v 60. letech i Coltraneovým kvartetem.

V září roku 2021 Lakecia Benjamin skutečně těsně unikla smrti při těžké autonehodě, při níž si kromě mnoha jiných zranění také zlomila čelist, pro saxofonistku samozřejmě zásadní část těla. Není náhoda, že svoje následující, zatím poslední album Phoenix nazvala uzdravená umělkyně právě podle bájného, z popela vstávajícího ptáka.

Line-up:

Lakecia Benjamin – saxofon , Zaccai Curtis – klavír, Ivan Taylor – kontrabas, EJ Strickland – bicí

Japonsko je utajená jazzová velmoc, to už víme pěknou řádku let – pohříchu zejména prostřednictvím hudebníků, kteří za světovou slávou vyrazili po přesídlení do Spojených států, kde zpravidla absolvovali hudební studium a usadili se, aby to měli k jazzovým epicentrům blíž. V minulosti se z této oblasti na JazzFestBrno představila slavná pianistka Hiromi. V roce 2024 přijíždí její krajan, trumpetista Takuya Kuroda.

 

Třiačtyřicetiletý hudebník pochází z velkoměsta Kóbe na japonském ostrově Honšú. Už ve škole se zapojil do hraní v big bandu, kde mu byl příkladem starší bratr trombonista, jako mladý muž ale pochopil, že svůj talent nejlépe rozvine právě ve Spojených státech, kam se přestěhoval ve třiadvaceti letech, aby zde absolvoval nejprve semináře na proslulé bostonské Berklee College of Music a posléze na newyorské The New School, kde byl jeho oborem jazz a soudobá hudba. Zde se spřátelil se zpěvákem Josém Jamesem, mixujícím jazz s hip hopem, hostoval na dvou jeho albech a James Kurodovi oplatil službu, když produkoval jeho album Rising Son.

Díky multikulturnímu a žánrově bezhraničnímu prostředí New Yorku vyvinul Takuya Kuroda svůj osobitý hudební styl, který se po letech hledání vyvinul v mix funku, post-bopu, fusion a hip hopu. Svoji vizi realizoval na prestižních labelech jako Blue Note, kde se kromě zmíněného alba Rising Son podílel také na speciálním albovém projektu Blue Note Voyage spolu s dalšími japonskými jazzmany, anebo na značce Concorde, u níž v roce 2016 vydal titul Zigzagger.

Na konci minulé dekády začal Takuya Kuroda pracovat ve studiu experimentálnějším způsobem. Sám vytvářel základy svých skladeb, z nejrůznějších „terénních“ nahrávek vytvářel základní hudební textury a beaty, a k nim přihrával jak svoji trubku, tak nástroje či vokály dalších hudebníků. „Chtěl jsem udělat album, které nebude jen hromadou honosných singlů, které se snaží upoutat pozornost lidí během prvních třiceti sekund, nebo budou plné partů hostujících muzikantů. Místo toho se v podstatě jen snažím nechat dýchat groovy,“ říká Takuya Kuroda o albu Fly Moon Die Soon, které bylo v roce 2020 první, a hned kritikou vysoce ceněnou vlaštovkou jeho nového přístupu k hudbě, který pak dotáhl na zatím poslední nahrávce, loňském minialbu Midnight Crisp.

Line-up:

Takuya Kuroda – trubka, Corey King – pozoun, Lawrence Fields – klavír, Rashaan Carter – kontrabas, Adam Jackson – bicí

„Odvážné a příjemně nepředvídatelné.“ Za takové označil kritik prestižního časopisu Downbeat první album tohoto all-stars projektu, vydané koncem roku 2020. A platí to i pro jeho koncerty, přestože na bubenickém postu nahradil hvězdného Antonia Sáncheze neméně výtečný Nate Wood.

 

V Triu Grande se původně spojili kytarista Gilad Hekselman, saxofonista Will Vinson a bubeník Antonio Sánchez a natočili eponymní album. „Je to mnohem víc, než jen hvězdná session; jedná se o výjimečné spojení. Každý hráč přináší na talíř svou jedinečnou vizi, ale společný součet je svěží a vzrušující,“ pokračuje Downbeat. Projekt vytvářel fúzi mezi jazzem, funkem, rockem, ale třeba i karibskou hudbou. Bez zajímavosti není absence basového nástroje – nejhlubší tóny obstarává kytarista za pomoci elektronických efektů, takže výsledkem je mimořádně hutný souzvuk.

Muzikanti se v triu sešli mimořádně zkušení. V New Yorku domestikovaný izraelský rodák Gilad Hekselman hrál mimo jiné s Anat Cohen, Esperanzou Spalding, Chrisem Potterem nebo Johnem Scofieldem a na kontě má desítku alb s vlastním autorským materiálem. Rodilý Londýňan Will Vinson, který se s kolegou Hekselmanem setkal po svém přestěhování do New Yorku, je mj. stálým členem kapely Gonzala Rubalcaby a v jeho vlastních skupinách, s nimiž natočil šest autorských alb, hráli tak významní muzikanti jako Lage Lund, Jeff Ballard, Aaron Parks, Kurt Rosenwinkel nebo Shai Maestro.

Po první etapě, v níž za bicími seděl Antonio Sánchez, ale která kvůli covidu nikdy nevytoupila naživo, se na bubenickém postu objevil americký bubeník (ve skutečnosti ovšem obdivuhodný multiinstrumentalista) Nate Wood. Člen skupiny Kneebody a alespoň občasný spoluhráč zajímavého spektra hvězd od George Harrisona přes Stinga až po Tigrana Hamasyana či Donnyho McCaslina má v portfoliu čtyři sólová autorská alba. Aktuálně oživuje koncerty Tria Grande svojí neuvěřitelnou technikou, díky níž je schopen v některých momentech vystoupení zároveň obstarat bicí i baskytaru. Vzhledem k tomu, že Will Vinson kromě saxofonu ovládá i klávesy a Gilad Hekselman zvuk svého nástroje barví širokým spektrem přídavných efektů, Trio Grande je schopno na pódiu vytvořit nadstandardně bohatý sound, daleko přesahující obvyklé možnosti jazzového tria. Tak neortodoxní přístup k hudební materii rozhodně stojí za zvýšenou pozornost.

Line-up:

Will Vinson – saxofon, klávesy, Gilad Hekselman – kytara, Nate Wood – bicí, baskytara

V roce 2022 nadchla na koncertě v Tišnově, pořádaném také v gesci JazzFestBrno, o dva roky později už bude jednou z hlavních hvězd festivalu a zazpívá v brněnském Sono Centru. Kariéra mladé newyorské zpěvačky nabrala raketovou rychlost.

 

Do hlavních, tedy nadžánrových kategorií cen Grammy se v roce 2023 po letech vrátil jazz a neuvěřitelné se stalo skutkem. Jistě to překvapilo i čtyřiadvacetiletou vítězku kategorie Nejlepší nový umělec Samaru Joy. Mladá zpěvačka je teprve druhou jazzmankou na soupisce vítězů v historii těchto cen. První byla v roce 2011 zpěvačka a kontrabasistka Esperanza Spalding. Vítězství Samary Joy je o to podivuhodnější, že na rozdíl od své předchůdkyně, zaměřené přece jen více do široka a beroucí si tu z funku, tu z popu, aktuální vítězka kategorie žádné kompromisy nepřipouští. Je jazzovou zpěvačkou v tom nejklasičtějším slova smyslu, následovnicí takových dam jako byly Billie Holiday, Ella Fitzgerald nebo Sarah Vaughan – z jejichž repertoáru si také ostatně vybírá písně, které intepretuje na koncertech i na dvou dosud vydaných albech. To druhé, loňské Linger Awhile, přineslo ostatně zpěvačce druhou letošní Grammy, tentokrát žánrovou, v kategorii Nejlepší vokální jazzové album.

Narodila se v newyorském Bronxu, který mimochodem dodnes neopustila, do hudební rodiny zaměřené primárně na gospel – prarodiče byli zakladateli gospelové skupiny The Savettes, otec hrál v gospelových souborech na baskytaru a je jasné, že i Samara, celým jménem Samara Joy McLendon, sbírala první zkušenosti v gospelovém kostelním sboru. Jazz si ji našel na střední umělecké škole, kde Samaru spolužáci přizvali do školní kapely. Na soutěži v prestižní instituci Lincoln Center si vyzpívala cenu pro nejlepší středoškolskou jazzovou zpěvačku a následně se zapsala na jazzový obor newyorské univerzity, což jí umožnilo stipendium, udělené nadací Elly Fitzgerald, posléze vyhrála soutěž pojmenovanou po další hvězdě jazzového zpěvu Sarah Vaughan, ale především vydala ve spolupráci s Mattem Piersonem, těžkou vahou mezi jazzovými producenty, svoje první album, které je skutečně plnocenným startovním výstřelem její kariéry. Vlivný časopis Jazz Times Samaru označil za nejlepší novou umělkyni pro rok 2021. Zpěvačka rozjela velmi aktivní kariéru jak v podobě koncertování, tak působení na sociálních sítích, její klipy a nahrávky na YouTube a TikTok začaly sbírat na jazzový žánr neuvěřitelná „čísla“. Totéž pokračovalo, když na podzim roku 2022 vydala druhé album Linger Awhile. Ještě předtím absolvovala první evropské turné, jehož zastávkoou byl i koncert v Tišnově. Že by jeho návštěvníci tušili, že mají před sebou dívku, které za pár měsíců budou tleskat světové celebrity, až si půjde převzít cenu Grammy, to tedy v žádném případě. Teď, v Sono Centru, už budeme vědět, s kým máme tu čest.

Line-up:

Samara Joy – zpěv, Luther Allison – klavír, Michael Migliore – kontrabas, Evan Sherman – bicí

Při své brněnské premiéře v říjnu 2022 v Sono Centru vzbudili zaslouženě velký rozruch. 1. května, ve svátek všech milenců, včetně těch, zamilovaných do jazzu, oslaví na stejném místě Snarky Puppy dvacáté výročí svého založení a představí poslední album Empire Central, za které si vysloužili cenu Grammy v kategorii Nejlepší současné instrumentální album. Už pátou v pořadí.

 

Příběh kapely začal v texaském městečku Denton, kde od roku 1947 funguje historicky první vysokoškolská jazzová katedra. Jejím absolventem je i basista Michael League, který Snarky Puppy založil jako desetičlennou sestavu pro účely školního projektu. Poté, co si premiéru odkroutila v J&J Pizza na náměstí a tovaryšské povinnosti na dalších, často obskurních místech v Dentonu, se kapelník rozhodl nízkonákladově nahrát debutové album a zároveň zrealizovat historicky první turné po malých klubech a studentských party. Podobně vypadala i celá první dekáda fungování kapely – opakovaně křižovali Státy a hráli v jakékoliv díře, kde si pořadatel troufnul risknout jejich angažmá.

Kapelník a pár jeho souputníků se mezitím přestěhovali do nedalekého Dallasu, aby získali ostruhy na tamní gospelové a R ́n ́B scéně. Zlomovým bodem se ukázalo album z roku 2010 s názvem Tell Your Friends. Při jeho natáčení využila kapela nejen síly živého vystoupení před diváky, ale za pačesy chytila i propagaci a její hudba se konečně dostala k širšímu okruhu posluchačů. První evropské turné na sebe nedalo dlouho čekat a kapela naskočila na vlnu zájmu, která trvá dodnes. Další výrazný postup na žebříku popularity přišel v roce 2013, kdy si Snarky Puppy i zásluhou spolupráce se zpěvačkou Lalah Hathaway vysloužili první cenu Grammy za nejlepší výkon v kategorii R ́n ́B. Grammy získali i za alba Sylva, Culcha Vulcha a Live at the Royal Albert Hall.

Rok 2022 v kalendáři Snarky Puppy zazářil jako období návratu na koncertní podia i vydání čtrnáctého alba Empire Central, které bylo opět odměněno cenou Grammy. „Jednotliví hráči a osobnosti na pódiu neustále posouvají písně novými směry, což je pro mě hlavní kouzlo turné. Rád vidím, jak písně rostou,“ říká kapelník Michael League. Toho mimochodem uvidíme už 17. února v Besedním domě, kde představí společně s dlouholetým klavíristou Snarky Puppy Billem Laurancem na samostatném koncertu svůj plně akustický projekt.

Asi každý má trumpetistu Chrise Bottiho spojeného se Stingem, s nímž spolupracoval jak koncertně, tak při nahrávání. Bottiho kariéru ale zbrázdila dlouhá řada dalších hvězd různých žánrů. Nyní, ve svých čerstvých šedesáti letech, se vrátil na začátek a na mimořádně prestižním jazzovém labelu Blue Note vydal komorní album, které se stalo událostí.

 

Na trubku začal hrát v devíti letech, ale zcela jí propadl o tři roky později, když slyšel hrát Milese Davise. Hře na trubku podřídil celý svůj další život – střední i vysokoškolská studia, i veškerý volný čas během nich. Už během posledního ročníku univerzity vstoupil do první jazzové ligy, když si střihl turné s Frankem Sinatrou a Buddym Richem. Zároveň se ale nikdy nechtěl uzavřít jen do čistě jazzové škatulky a po klubech obehrávat standardy, lákala ho velká pódia a tisícihlavé publikum. Nikdy ovšem nehodlal slevit z kvality hudby, kterou bude hrát. Celá devadesátá léta projezdil za zády Paula Simona a odskakoval si k dalším ctihodným osobnostem počínaje Arethou Franklin přes joni Mitchell až po Rogera Daltreyho.

Na konci dekády si Bottiho povšiml Sting, přizval jej na posléze velmi úspěšné album Brand New Day a angažoval jej na několika let i do své koncertní kapely, v níž se stal hlavním sólistou. Se Stingem natočil Botti i řadu dalších alb a jeho party vždy náladu zpěvákových písní kongeniálně dokreslovaly.

I v dalších letech Botti spolupracoval s mnoha hvězdami populární hudby, stále více si ale potvrzoval, že svoji kariéru utáhne sám, na vlastní jméno a se svými nejen instrumentálními, ale i skladatelskými schopnostmi. Sólová alba nahrával už v 90. letech, ale teprve Night Sessions z roku 2001 byla tím opravdovým průlomem, na kterém dokázal Botti nebývale vkusně propojit jazzovou hru se zvukem, který oslovil i široké popové publikum, a vytvořil neopakovatelnou podobu tzv. smooth jazzu. Definitivním potvrzením správné cesty bylo album Impressions, které nejenže dosáhlo první příčky v jazzovém žebříčku Billboardu, ale hlavně svému autorovi přineslo jeho první cenu Grammy, a to v kategorii Nejlepší popové instrumentální album.

V roce svých šedesátin zdolal Chris Botti další pomyslný vrchol: získal kontrakt u legendárního labelu Blue Note. „Každý, kdo má to štěstí a řekne nahlas, že nahrává pro Blue Note Records, by se měl štípnout,“ říká. „Je to fantastická pocta.“ Do prostředí vydavatelství, jež psalo jazzové dějiny, chtěl přijít s něčím opravdu speciálním. A tak se rozhodl svoji hudbu nabídnout v nejkoncentrovanější možné podobě. „Chtěl jsem se zbavit všech orchestrálních aranžmá a speciálních hostů a zaměřit se více na své hraní, hraní mé kapely a jazzovou klasiku, kterou tak rádi hrajeme na pódiu,“ říká Chris Botti k aktuálnímu albu, jež dostalo stručný, ale velmi slibný název Vol. 1.

Je jednou z těch, kterým se daří něco, co se ještě před pár lety zdálo nemožné: vrátit jazzovou muziku do obecných žebříčků, na sociální sítě, prostě do přímé konkurence s vrcholným popem. A to rozhodně nikoli jako chudého příbuzného. Druhé album islandské zpěvačky Laufey je aktuálně nominováno na cenu Grammy v kategorii tradičních popových vokálních alb.

 

V příběhu čtyřiadvacetileté Laufey Lín Jónsdóttir, jak zní její plné jméno, se snoubí exotika s tradicí i klasika s modernou. Otec, Islanďan, je přesvědčeným jazzovým fanouškem, který oběma svým dcerám, identickým dvojčatům (Laufey má sestru Júnii), odmalička pouštěl desky Billie Holiday, Elly Fitzgerald či Cheta Bakera. Maminka je rodilá Číňanka, talentem i povoláním klasická houslistka. Není divu, že se už odmalička v Laufey bouřily umělecké geny a narůstala její láska k hudbě. Po klavírní průpravě už od čtyř let usedla v osmi letech k violoncellu, s nímž to dotáhla až k absolutoriu reykjavícké konzervatoře, kde dva roky studovala i zpěv, což je pro náš příběh klíčové.

Zatím to zní ideálně, ale jaksi mimočasově, stejným vývojem by mohla procházet libovolná talentovaná umělkyně i před sto lety. Jenomže právě teď do našeho vyprávění vstupuje 21. století. Jako patnáctiletá se Laufey rozhodla zkusit štěstí jako historicky nejmladší soutěžící v módní talentové soutěži Ísland Got Talent a dostala se do finále. O rok později si úspěch zopakovala v neméně populární show The Voice Island. Začalo se o ní vědět.

Všechno spělo k tomu, že zpěv, ve kterém se snoubí to nejlepší z jazzové tradice, ale zároveň je to dosazeno do současných souřadnic kvalitního popu (který, jak víme, na Islandu ovládají jako málokde), bude pro Laufey osudem. Studium staroslavné Berklee v Bostonu, čím dál častější pobývání ve Spojených státech, ale také účinkování na Starém kontinentě, třeba spolupráce s Londýnskou filharmonií, to všechno vyústilo ve zpěvaččiny první vrcholně profesionální nahrávky, jež kritika oceňovala nejen za interpretační, ale i autorskou kvalitu. A ruku v ruce s ohlasem kritiky přišel i enormní posluchačský zájem. I v tom překračuje zpěvačka zvyklosti jazzového žánru: umí skvěle pracovat se sociálními sítěmi a její hudební příspěvky na platformách TikTok a Instagram mají obrovskou sledovanost. Albově debutovala titulem Everything I Know About Love v roce 2022, sklidila nadšené recenze a obratem obsadila první místo žebříčku alternativních debutů v Billboardu. Druhá deska Bewitched je ještě úspěšnější: mezi jazzovými alby v USA dosáhla na zlatou příčku a je nominována na cenu Grammy za nejlepší tradiční popové vokální album. Zda Laufey nominaci promění ve vítězství se dozvíme 4. února 2024.