Program 2026

Jen málokterý saxofonista střední generace se na současné jazzové scéně těší takové úctě a lásce jako Joshua Redman. Není divu, s takovým portfoliem skvělé hudby a s tak okouzlujícím charismatem při živém vystupování.

Joshua Redman, narozený v Berkeley v Kalifornii, je synem legendárního saxofonisty Deweyho Redmana a zcela jednoznačně představuje jednu z nejdůležitějších tváří moderního jazzu za poslední tři desetiletí. Přitom to tak vůbec být nemuselo, Redman rozhodně nepatří k těm, kteří by od dětství znali jen hudbu, cvičení, pohyb mezi zkušebnou a klubem. Je to vlastně intelektuál: v roce 1991 absolvoval s červeným diplomem sociální vědy na Harvardu a obratem se dostal na právnickou fakultu neméně prestižní univerzity Yale. Ale tu už nedokončil – hudba, jíž se do té doby věnoval sice intenzivně, ale v podstatě okrajově, nakonec jednoznačně zvítězila. A to ve chvíli, kdy ještě jako student v roce 1991 vyhrál soutěž Thelonious Monk International Jazz Saxophone Competition, v níž porazil pozdější hvězdné kolegy Erica Alexandera a Chrise Pottera.
Redmanův styl hry na tenorsaxofon se vyznačuje bohatým, kulatým tónem a přirozeným frázováním, které je pro posluchače velmi přitažlivé. Jeho styl je hluboce zakořeněn v tradici moderního jazzu, řekněme coltraneovsko-rollinsovské, ale nenechává se jí nikdy spoutat. Redman se vždycky snaží ve své hudbě propojovat emoce a spontaneitu s logickým řádem a pevnou architekturou a dokazuje, že jazz není jen intelektuální cvičení, nýbrž i naprosto uvolněná hudba. Možná i proto, že v mládí při čerpání inspirace miloval stejnou měrou jazzové velikány jako rockové kapely Beatles, The Police či Led Zeppelin.
Redman zaujal už od svého prvního – eponymního – alba v roce 1993, na kterém se představil nejen jako lídr a saxofonista, ale také v převažující části materiálu jako autor. Mimořádně důležité ovšem bylo následujícího roku album Moodswing, které nahrál se svým tehdejším kvartetem plným budoucích jazzových superhvězd. A spolupráce s Redmanem pomohla Bradu Mehldauovi (piano), Christianu McBridovi (kontrabas) a Brianu Bladeovi (bicí) odrazit se ke skutečně globálním kariérám. Redmanova skupina zafungovala jako „inkubátor“ pro budoucí jazzové lídry. Mimochodem, když se tato sestava v roce 2020 – už jako „supergroup“ – vrátila s albem RoundAgain, byla to událost sezóny. A její koncert o dva roky později v pražské Lucerně v rámci festivalu Prague Sounds byl kritikou hodnocen jako jazzový koncert roku.
V začátcích kariéry občas někdo Redmanovi vyčítal konzervativismus. Ale není tomu tak. Svědčí o tom řada jeho projektů, z nichž nejznámější jsou alba Elastic, kde mají značný podíl syntezátory a další elektrické klávesové nástroje Sama Yahela, či Momentum, kde se střídají čtyři hráči na elektrickou kytaru a na basu hraje slovutný Flea z funkrockových Red Hot Chili Peppers. Modernu jiného druhu zase přinesla kooperace se slavným triem The Bad Plus na albu celkem logicky, jednoduše a přitom vtipně nazvaném The Bad Plus Joshua Redman (2015).
Nejnovější album zatím desetkrát na Grammy nominovaného Joshuy Redmana se jmenuje Words Fall Short a vyšlo na labelu Blue Note v červnu 2025. Sestavil pro něj zcela novou a mladší kapelu (Paul Cornish, Philip Norris, Nazir Ebo), díky níž jeho hudba dostává svěží, spontánní rozměr. Album kritika popisuje spíš jako „konverzaci“ než jako sólový monolog a zdůrazňuje spontaneitu a kolektivní chemii. A to je v jazzu to nejlepší doporučení.

Line up:

Joshua Redman – saxofon, Paul Cornish – klavír, Philip Norris – kontrabas, Nazir Ebo – bicí

Když o někom řeknete, že míchá vlivy jazzu, funku, blues, rocku a soulu do jednoho osobitého tvaru, vlastně to zní dost nekonkrétně a dalo by se to říct o ledaskom. Jenomže na málokoho tato charakteristika platí skutečně tak doslova. A chybí v ní ještě jedno hodně důležité slovo: groove.

Oz Noy pochází z izraelského Tel Avivu, kde coby nesmírně talentovaný dorostenec začal už ve třinácti letech vystupovat s místními jazzovými a bluesovými kapelami. V roce 1996 se přestěhoval do New Yorku, kde rychle zaplul do tamní živé hudební scény. Podařilo se mu navázat úzké kontakty s předními jazzovými a funkovými hudebníky, což mu otevřelo dveře k vystoupením v prestižních klubech a ke studiové práci. Brzy se stal pravidelným hostem newyorských jazzových „mekk“, jako jsou The Blue Note nebo 55 Bar.
Nikdy se neuzavíral do jediného stylu; vyznával pravý opak – poznat specifika každého z nich a vzít si z něj pro vlastní vyjádření to nejdůležitější. To vše propojil se svou naprosto brilantní hráčskou technikou, která mu umožňovala hrát s lehkostí i takové postupy, z nichž se daleko známějším hudebníkům točila hlava. Jeho hudba je vrcholně rytmická, vyniká nakažlivým funkovým a rhythmandbluesovým groovem, díky kterému posluchači často neudrží nohy v klidu – a tím se rozhodně nemůže pochlubit každý hudebník řazený primárně k jazzu. Do něj ovšem Oz Noy bezpochyby patří už proto, že improvizace je alfou a omegou jeho hry a nechybí jí ani silný experimentální potenciál.
Kritika obvykle jeho alba přijímá s nadšením – platilo to ostatně už pro eponymní debut v roce 2003, který na kytaristu okamžitě upoutal pozornost. O šest let později pak přesvědčivě představil svou koncepci hudebního chameleona – anebo schizofrenika? – na albu Schizophrenic. Modernizované obohacení klasických bluesových modelů přinesl na dvoudílném projektu Twisted Blues v letech 2011 a 2014, Who Gives a Funk zase doslova „ustřelilo hlavy“ fanouškům funku. Během své kariéry spolupracoval Oz Noy také s celou řadou legendárních hudebníků včetně Davea Weckla, Willa Leeho, Vinnieho Colaiuty či Chrise Pottera. A jako potvrzení jeho nadstylovosti můžeme uvést i to, že byl přizván k albové poctě již nežijícímu hardrockovému kytaristovi Tommymu Bolinovi a ke spolupráci jej oslovil i dlouholetý baskytarista Deep Purple Roger Glover.
Ačkoli ve svých třiapadesáti letech ještě rozhodně nepatří mezi veterány, Oz Noy se stal inspirací pro mnoho mladých hudebníků, nejen kytaristů. Jeho přístup k žánrové fúzi a jeho neustálé hledání nových zvuků ho řadí mezi nejvýznamnější postavy současné instrumentální hudby. Na svém koncertě na JazzFestu Brno nás přesvědčí, že jazz může být stále svěží, inovativní a v neposlední řadě neuvěřitelně zábavný.

Line-up:

Oz Noy – kytara, Janek Gwizdala – baskytara, Clarence Penn – bicí

Pokud hledáte definici moderního hudebního chameleona, Tom Skinner je tím pravým příkladem. Londýnský bubeník, producent a skladatel dokáže jeden den krotit divoké jazzové improvizace a druhý den udávat rytmus největším ikonám současného rocku.

Skinnerova cesta na vrchol přitom nebyla nalinkovaná nějak jednoznačně – vedla od dětské vášně pro vše, co vydává zvuk, přes hlučné metalové kluby, centra londýnské jazzové avantgardy až po velká festivalová pódia.
Tom Skinner se narodil v Londýně v roce 1980 do hudební rodiny; jeho matka byla koncertní klavíristkou. K bicím poprvé usedl v devíti letech s jasným plánem: založit rockovou kapelu. Jako teenager v devadesátých letech propadl grunge a extrémnímu metalu, mezi jeho největší vzory patřili například radikální Napalm Death. Možná se to zdá jako podivný start pro budoucí jazzovou hvězdu, ale Skinner v brutalitě metalu rozpoznal stejnou energii, jakou později našel v avantgardním jazzu Ornetta Colemana. Tuto syrovost si pak přenesl i na prestižní Guildhall School of Music and Drama, kde potkal své budoucí spolupracovníky. Saxofon zde studoval mimo jiné Shabaka Hutchings, se kterým Skinner v roce 2011 spoluzaložil kapelu Sons of Kemet.
A tahle parta nebyla žádný „čaj o páté“. Se dvěma bubeníky, tubou místo basy a divokým saxofonem vytvářeli zvuk, který byl stejně tak jazzem jako rituálním tancem či raveovou párty. Jejich nejslavnější album Your Queen Is a Reptile (2018) bylo dokonce nominováno na prestižní Mercury Prize. Skinner zde zdokonalil svůj styl – žádné zbytečné kudrlinky, jen čistá, hypnotická rytmická síla, která posluchače nenechá v klidu.
Zatímco jazzoví fanoušci Skinnera už dávno dobře znali, rockový svět si ho naplno všiml až v roce 2021. Tehdy se stal klíčovým členem projektu The Smile, kde hraje po boku Thoma Yorkea a Jonnyho Greenwooda z Radiohead. Pro Yorkea nebyl Skinner jen „nájemným hráčem“, ale rovnocenným partnerem, který do jejich skladeb vnesl nový rozměr a uvolněnost. Jejich společná chemie fungovala natolik přesvědčivě, že během krátké doby vydali hned tři alba, z toho dvě – Wall of Eyes a Cutouts – dokonce v jediném roce 2024.
Když Skinner zrovna nekoncertuje s hvězdami, věnuje se vlastním projektům. Dlouho vystupoval pod pseudonymem Hello Skinny, který si vypůjčil z názvu skladby kultovní americké avantgardní kapely The Residents. V roce 2022 pak vydal první album pod vlastním jménem, Voices of Bishara, na němž naplno rozvinul své hudební hračičkovství. Celou desku nahrál s přáteli (mezi nimiž nechyběl Shabaka Hutchings ani další výrazná osobnost londýnského avantgardního jazzu, saxofonistka Nubya Garcia) živě v jedné místnosti a následně ji „rozstříhal“ a znovu sestavil do nových smyček a zvukových ploch. Výsledkem je hypnotická směs, která zní moderně i klasicky zároveň.
Ani po čtyřicítce Skinner nezpomaluje. Na podzim roku 2025 vydal své druhé sólové album Kaleidoscopic Visions. Jednotlivé skladby věnoval svým blízkým; mají uvolněnou, místy až meditativní atmosféru a vyznačují se pestrými, přirozeně plynoucími harmoniemi i melodickými linkami. Právě tento repertoár představí Tom Skinner v rámci JazzFestu v unikátním prostředí brněnských Vodojemů.

Line-up:

Tom Skinner – bicí, Robert Stillman – saxofon, Chelsea Carmichael – saxofon, Tom Herbert – baskytara, Francesca Ter-Berg – violoncello

Pro některé posluchače je jazz introvertní a komorní hudba, na jejíž přijetí aby měl posluchač málem vystudovanou muzikologii. Takové myšlenky ale mnozí muzikanti dokážou postavit pěkně na hlavu. Jedněmi z nich jsou i členové „rodiny“ Snarky Puppy.

Když Michael League v roce 2003 na University of North Texas zakládal skupinu Snarky Puppy, dělal to paradoxně proto, že ho tehdy nevzali do žádného z oficiálních školních ansámblů. Tehdy netušil, že tento původně studentský projekt se postupně promění v pětinásobného držitele ceny Grammy a jednu z nejvlivnějších instrumentálních kapel současnosti. Skupina se od počátku vyhýbala škatulkám. Sám League jejich zvuk označuje za pouličního křížence, v němž se přirozeně mísí jazzová propracovanost s energií funku, rocku a soulu. Cesta k úspěchu ale nebyla okamžitá; první dekádu strávili hudebníci nekonečným cestováním v omlácených dodávkách a hraním pro hrstku lidí v zapadlých klubech.

Zásadní zlom přišel s albem Tell Your Friends z roku 2010, kdy kapela naplno rozvinula svou unikátní metodu nahrávání. Místo izolovaných studií totiž Snarky Puppy preferují nahrávání přímo před živým publikem, které sedí se sluchátky ve studiu, čímž vzniká neopakovatelná atmosféra „tichého koncertu“, který kombinuje preciznost nahrávacího studia s energií živého vystoupení.

Dnes jsou Snarky Puppy spíše rozsáhlou rodinou než uzavřenou kapelou. Kolektivem s přezdívkou „The Fam“ prošlo za dvacet let přibližně čtyřicet hudebníků, kteří se v sestavě střídají podobně jako v hokejovém týmu. Silné vazby má skupina i k České republice. Michael League studoval s českým pianistou Jiřím Levíčkem, o kterém dodnes mluví jako o velkém vzoru v propojování žánrů. Kuriozitou je, že si League pro své španělské studio vysnil konkrétní historické bicí značky Slingerland, které po dlouhém hledání v celé Evropě objevil a zakoupil v obchodě s hudebními nástroji v Opavě.

Nejnovější kapitolou příběhu Snarky Puppy je album Somni, vydané v listopadu 2025. Na tomto ambiciózním projektu se kapela spojila s padesátičlenným Metropole Orkest. Skladby inspirované Leagueovým životem ve Španělsku využívají až čtyři bubeníky současně a vytvářejí zvukovou krajinu, která je schopna posluchače přenést mimo realitu. Tak tomu nepochybně bude i na koncertě v rámci JazzFestBrno.