Program

Americký bubeník střední generace, který je jedním z těch muzikantů, kteří přesvědčují celý svět, že moderní současný jazz, zvlášť takový, který by měl zaujmout mladší publikum, se bez hip hopu neobejde.

Narodil se sice v Paříži, ale od tří let vyrůstal v americkém státě Massachusetts. Tatínek jazzový bubeník a maminka původem maďarská zpěvačka dali svému synovi do života muzikantské geny a není tedy divu, že už od pěti let hrál zcela navážno na bicí v otcově bubenickém souboru. Na střední škole se to začalo trochu lámat. Na jedné straně s partou kamarádů založil kapelu, která doprovázela matčin zpěv, vycházející z maďarských lidových kořenů, na straně druhé inicioval vznik kapely Cold Duck Complex, která dovedně propojovala jazz s hip hopem, ale i rapovanými politickými komentáři. Ostatně, jako hlavní vlivy kapela uváděla angažované soubory The Roots a Rage Against the Machine. V době své existence vydali v letech 2002 až 2009 čtyři alba a odehráli nespočet koncertů – byli oblíbenou atrakcí klubů v univerzitních kampusech.

Makaya McCraven studoval na University of Massachusetts Amherst, byl členem univerzitního jazzového orchestru, ale školu nakonec nedodělal, hudební kariéra ho zavedla do Chicaga, kde hrál v řadě různých kapel a pracoval i jako vyhledávaný studiový muzikant. V roce 2012 sólově debutoval albem Split Decision, většího ohlasu dosáhl s jeho následovníkem In The Moment, po jehož vydání následovalo rozsáhlé turné po Evropě, ale také pozvání ke spolupráci ze strany jednoho z nejvlivnějších současných amerických jazzmanů Kamasiho Washingtona. McCravena provázel nejen narůstající zájem posluchačů, ale také reakce kritiky, v prestižní odborné anketě DownBeatu se stal v roce 2020 nejlepším producentem a nejlepším bubeníkem roku mezi novými tvářemi scény.

Dnes už nemusí Makaya McCraven nikomu nic dokazovat. Stal se plnocennou součástí první ligy jazzových čtyřicátníků a jeho poslední album In These Times, na kterém pracoval sedm let v pěti různých studiích jej dostalo do špičkové společnosti na jednom z nejprestižnějších labelů nejen jazzového světa Nonesuch Records.

Line-up: Makaya McCraven – bicí, Matt Gold – kytara, Marquis Hilll – trubka, Junius Paul – baskytara

V posledních letech patří Nate Smith k nejsledovanějším a také nejvlivnějším bubeníkům své generace. Není to jen proto, že se kromě jiné práce zaměřil na tvorbu série virálních videí, která zaznamenala milionová zhlédnutí. Je prostě pozoruhodný po všech stránkách.

Na bicí začal nyní padesátiletý rodák z Virginie hrát v jedenácti a v té době ho zajímal hlavně rock a funk. Zlom nastal v šestnácti, kdy slyšel Album of he Year, slavnou nahrávku Arta Blakeyho a Jazz Messengers z  roku 1981. Začal se seriózně věnovat jazzovému bubnování, vedle toho ale také studoval design a další umělecké obory. Jeho první velkou štací bylo hraní s Betty Carter v slavném klubu Blue Note v New Yorku. To odstartovalo jeho pozoruhodnou éru spoluprací se špičkovými umělci, díky kterým si vytvořil portfolio, které mu může leckdo závidět.

V roce 2003 Natea Smithe angažoval slovutný basista Dave Holland do svého kvinteta, a jako jeho člen natočil dvě alba Critical Mass (2005) a Pathways (2009). Ve stejné době úzce spolupracoval se saxofonistou Chrisem Potterem, s nímž natočil mezi lety 2006 a 2015 čtyři alba, v jeho diskografii najdeme další jednotlivé tituly s hvězdami jako jsou Patricia Barber, Randy Brecker, Takuya Kuroda, ale i náš Karel Růžička Jr., se kterým natočil pro vydavatelství Animal Music album Grace & Gratitude.

Nate Smith se nikdy nedržel úzkostlivě jazzových hranic, a čím byl zkušenější, tím více svůj záběr rozvolňoval. Proto jeho jméno najdeme například i na albech Paula Simona, Brittany Howard (zpěvačky kapely Alabama Shakes) nebo nadžánrového José Jamese. Ostatně, není bez zajímavosti, že jeden velký mimojazzový zásek má už ze svého mládí, než zahájil profesionální bubenickou kariéru: v roce 2001 byl spoluautorem a koproducentem písně Michaela Jacksona Heaven Can Wait vydané na albu Invincible, mimochodem jedné z nejpomalejších zpěvákových písní vůbec.

V nadžánrovém a nadstylovém duchu se odvíjí i sólová kariéra Natea Smithe. Debut KINFOLK: Postcards from Everywhere získal dvě nominace na ceny Grammy a o svých ambicích spojených s albem protagonista řekl: „Mým cílem bylo začít s nejjednoduššími prvky, zpívatelnými melodiemi se známými harmoniemi a použít je ke splétání příběhů, které působily nostalgicky, aniž by byly přehnaně sentimentální.“ Stejný počet nominací na nejprestižnější hudební ocenění na světě získal i za další projekt Kinfolk 2: See The Birds. Kromě těchto nejslavnějších alb vydal i další tři tituly, všechny s pozoruhodným skladatelskými i instrumentálním vkladem.

Na koncertě v rámci JazzFestBrno s Natem Smithem zahrají v triu James Francies, klávesista se smlouvou u prestižního labelu Blue Note, pro který natočil dvě sólová alba, a basista Michael League, vůdčí duch mimořádně úspěšných a i u nás populárních Snarky Puppy.

Line-up: Nate Smith – bicí, Josh Johnson – saxofon, James Francies – klávesy, Michael League – baskytara

Jestliže máme šanci na pódiu vidět dvojici, která se sice sešla na pouhých třech albech, avšak dvě z nich byla oceněna Grammy, asi neexistuje pádnější doporučení návštěvy takového výjimečného soirée.

Taylor Eigsti platil už ve čtyřech letech za zázračné dítě, vbrzku předváděl svoje klavírní schopnosti na koncertech, hladce prošel hudebním vzděláním a to univerzitní ve druhém ročníku přerušil ve prospěch rozjeté muzikantské kariéry. Soupis těch, se kterými koncertoval nebo nahrával je sáhodlouhý a připomíná jazzovou encyklopedii. Jsou mezi nimi například Dave Brubeck, Joshua Redman, Sting, John Mayer, Esperanza Spalding, Chick Corea, Snarky Puppy, McCoy Tyner, Dianne Reeves, Kurt Elling, John Patitucci, Joe Lovano, Terence Blanchard nebo Julian Lage.

A to nepočítáme symfonické orchestry, se kterými Taylor Eigsti průběžně kráčí po druhé linii své kariéry, totiž v klasické hudbě, kterou interpretuje i skládá.

První sólové album Tay’s Groove nahrál ve formátu klasického klavírního tria ve věku 14 let. Debut u velkého labelu se jmenoval Lucky To Be Me a vzala jej pod svá křídla firma Concord Records v roce 2006. Doprovází jej na něm vybraná společnost kytaristy Juliana Lage, basisty Christiana McBridea a bubeníka Lewise Nashe. Album získalo Eigstimu první dvě nominace na cenu Grammy.

Na své sedmé desce Daylight at Midnight v roce 2010 přivítal klavírista zpěvačku Beccu Stevens, po více než desetileté pauze se vrátil opět do studia k nahrávání alba Tree Falls, opět s Beccou Stevens, a tři roky na to se na zatím posledním albu Plot Armor sešel s touž vokalistkou znovu, přičemž obě alba získala cenu Grammy. Jakkoli zvítězila v kategorii Nejlepší současné instrumentální album, bezesporu zanechal u kolegia rozhodujícího o vítězích Grammy dojem i vokální přínos jmenované zpěvačky.

Ta patří už více než dekádu k nejoblíbenějším interpretkám na pomezí jazzu, popu, indie rocku a folku. Její neopakovatelný projev okouzlil nejen Taylora Eigstiho, ale například i písničkářskou legendu Davida Crosbyho, pianistu Brada Mehldaua nebo multiinstrumentalistu Jacoba Colliera, a se všemi natočila hned celé série desek. Vedle toho jednorázově spolupracovala s dalšími hvězdami jako Esperanzou Spalding, Gretchen Parlato, José Jamesem nebo Snarky Puppy, a pochopitelně rozvíjí svoji velmi bohatou sólovou kariéru, na které za svými četnými fanoušky přišla už s bezmála desítkou vlastních autorských alb.

Jeden z nejkrásnějších hlasů české scény. Ale nejen to. Máme řadu zpěvaček, které jsou brilantními interpretkami a vokální umění je alfou a omegou všeho, co dělají. Marie Puttnerová je ale úplně jiný případ. Také si „něco myslí“ a svým zpěvem „něco důležitého říká“.

Začínala v dětském sboru Skřivánek, pokračovala v souboru Ondráš, ale její opravdovou kariéru můžeme počítat od chvíle, kdy se stala členkou nadžánrové skupiny Jablkoň, s níž už dříve zpívala coby členka Skřivánku. Postupem času s frontmanem Jablkoně Michalem Němcem založila také duo Půljablkoň a začali si jí všímat i další tvůrci, vesměs takoví, kteří tvořili všechno jiné, než jen kulisové písničky k oddechu. Například Jakub König, který ji přizval jako hosta do svého projektu Kittchen a jako plnoprávnou členku „alternativního big bandu“ Zvíře jménem Podzim, ale taky třeba písničkáři Cermaque, Petr Linhart nebo Mirek Kemel. Pořád ale čekala na příležitost ukázat na ploše sólového projektu, co v ní doopravdy dřímá.

Ta chvíle nastala v roce 2023, kdy vydala debut Lajla Tov. Hluboké písně, připravené ve spolupráci s kytaristy Martinem Novákem a Petrem Uvirou, a brilantně produkované slavným Britem Eddiem Stevensem se staly událostí sezóny a není divu, že album získalo cenu Anděl ve folkové kategorii (jakkoli mělo ke klasickému českému vnímání folkového žánru na hony daleko). Album a z něj vycházející koncertní program obsahuje vedle zpěvaččiných vlastních textů také zhudebněné příspěvky dvou básníků: Vlastimila Třešňáka a politického vězně komunismu Jana Zahradníčka, jehož výpovědím dala Puttnerová obzvláštní hloubku a vroucnost.

Svoji pozici na české hudební scéně pak Marie Puttnerová upevnila v roce 2024 albem Zelená oblaka, růžové stromy, na které nazpívala s výkvětem české hudební scény a v produkci Petra Ostrouchova písničky Zuzany Navarové, což je disciplína, na kterou si nemůže troufnout každý – a mimořádně pozitivní ohlas potvrdil, že právě toto spojení bylo správnou volbou.

Line-up: Marie Puttnerová – zpěv. Petr Uvira – kytara, Martin Brunner – klavír, Martin Novák – bicí

Jestliže máme šanci na pódiu vidět dvojici, která se sice sešla na pouhých třech albech, avšak dvě z nich byla oceněna Grammy, asi neexistuje pádnější doporučení návštěvy takového výjimečného soirée.

Taylor Eigsti platil už ve čtyřech letech za zázračné dítě, vbrzku předváděl svoje klavírní schopnosti na koncertech, hladce prošel hudebním vzděláním a to univerzitní ve druhém ročníku přerušil ve prospěch rozjeté muzikantské kariéry. Soupis těch, se kterými koncertoval nebo nahrával je sáhodlouhý a připomíná jazzovou encyklopedii. Jsou mezi nimi například Dave Brubeck, Joshua Redman, Sting, John Mayer, Esperanza Spalding, Chick Corea, Snarky Puppy, McCoy Tyner, Dianne Reeves, Kurt Elling, John Patitucci, Joe Lovano, Terence Blanchard nebo Julian Lage.

A to nepočítáme symfonické orchestry, se kterými Taylor Eigsti průběžně kráčí po druhé linii své kariéry, totiž v klasické hudbě, kterou interpretuje i skládá.

První sólové album Tay’s Groove nahrál ve formátu klasického klavírního tria ve věku 14 let. Debut u velkého labelu se jmenoval Lucky To Be Me a vzala jej pod svá křídla firma Concord Records v roce 2006. Doprovází jej na něm vybraná společnost kytaristy Juliana Lage, basisty Christiana McBridea a bubeníka Lewise Nashe. Album získalo Eigstimu první dvě nominace na cenu Grammy.

Na své sedmé desce Daylight at Midnight v roce 2010 přivítal klavírista zpěvačku Beccu Stevens, po více než desetileté pauze se vrátil opět do studia k nahrávání alba Tree Falls, opět s Beccou Stevens, a tři roky na to se na zatím posledním albu Plot Armor sešel s touž vokalistkou znovu, přičemž obě alba získala cenu Grammy. Jakkoli zvítězila v kategorii Nejlepší současné instrumentální album, bezesporu zanechal u kolegia rozhodujícího o vítězích Grammy dojem i vokální přínos jmenované zpěvačky.

Ta patří už více než dekádu k nejoblíbenějším interpretkám na pomezí jazzu, popu, indie rocku a folku. Její neopakovatelný projev okouzlil nejen Taylora Eigstiho, ale například i písničkářskou legendu Davida Crosbyho, pianistu Brada Mehldaua nebo multiinstrumentalistu Jacoba Colliera, a se všemi natočila hned celé série desek. Vedle toho jednorázově spolupracovala s dalšími hvězdami jako Esperanzou Spalding, Gretchen Parlato, José Jamesem nebo Snarky Puppy, a pochopitelně rozvíjí svoji velmi bohatou sólovou kariéru, na které za svými četnými fanoušky přišla už s bezmála desítkou vlastních autorských alb.

Line-up: Taylor Eigsti – klavír, Becca Stevens – zpěv, Reggie McNeill – klávesy, Marta Bagratuni – violoncello, Jonathan Maron – baskytara, Zack Grooves – bicí

Jurodivý flétnista v čepičce desítky let byl, a dodnes, i ve svých osmdesáti dvou letech, vlastně je, jakýmsi vizuálním „logem“, ztělesněním českého jazzu. A to i přesto, že po většinu života Jiří Stivín tuto těsnou škatulku překračoval všemožnými směry. Třeba i tím, že kromě hudby je jeho celoživotní vášní fotografie, jak uvidíme na retrospektivní výstavě v rámci JazzFestBrno.

Začalo to vlastně už tím, že nejprve vůbec nestudoval hudbu, nýbrž kameru na FAMU – ostatně není divu, Stivínova maminka Eva Svobodová byla velmi výraznou českou filmovou herečkou. Jeho první významnější kapelou, kde hrál na saxofon, byli rock’n’rolloví Sputnici, jazzu se ale začal věnovat, když v roce 1964 společně s klavíristou Martinem Kratochvílem založil skupinu Jazz Q. Z té po několika letech odešel a začal se věnovat nejrůznějším projektům pod svým jménem. První velké mezinárodní úspěchy zaznamenal v unikátním duu s kytaristou Rudolfem Daškem, zvaným Systém Tandem. Velmi úspěšné bylo i album dua natočené naživo v polské Lublani.

Jiří Stivín do sebe nasával nejrůznější hudební vlivy, od staré hudby přes různé vývojové etapy jazzu a rocku, až po hudbu avantgardní a soudobou vážnou, a tyto podněty dokázal originálním způsobem úročit ve svých projektech, ať už na deskách nebo při vystoupeních. Mezi jeho významná alba patří zcela nadžánrový Zvěrokruh, freejazzová spolupráce s perkusistou Pierrem Favrem Výlety, minimalistické Zrcadlení se zpěvačkou Mirkou Křivánkovou nebo Status Quo Vadis, kde se o pozici protagonisty dělil s rockovým kytaristou Michalem Pavlíčkem. Na rozdíl od většinou pečlivě koncipovaných studiových projektů, kterým se věnoval v sedmdesátých a osmdesátých letech, tvoří většinu Stivínovy diskografie od deváté dekády nahrávky živé, koncertní. To proto, že na tvorbě Jiřího Stivína je odjakživa zásadní kromě všudypřítomného nadhledu jdoucího ruku v ruce s virtuozitou, také neutuchající záliba v improvizaci. Byly časy, kdy si návštěvník Stivínova koncertu nemohl být zcela jist vůbec ničím, tedy s jakou sestavou vystoupí, jakým stylem svůj koncert obohatí a jakou show předvede. A své pověsti velké koncertní atrakce zůstává Jiří Stivín věrný dodnes.

Pianista, skladatel a jeden z největších talentů současné britské jazzové scény do Brna přijíždí se čtyřčlennou kapelou. Sám kapelník se představí nejen jako pianista, ale i jako charismatický zpěvák. Doprovodí ho baskytarista David Mrakpor, bubeník Peter Hill a trumpetista Johnny Woodham. Živá vystoupení Ashley Henryho přinášejí to nejlepší ze světů jazzu i „černé pop“ music, staví na kolektivní improvizaci a vzrušení z poznávání nového koncertního prostředí a zároveň nabízí neopakovatelnou flow na podiu i pod ním.

Henry zamířil hned po studiích na podia po boku jmen jako Jason Marsalis, Terence Blanchard nebo Jean Toussaint. Vzápětí na sebe upozornil také svým debutem Beautiful Vinyl Hunter (2019), který ho dovedl k titulu Jazzový umělec roku 2020 v časopise France Jazz Magazine.

Ashley Henryho pohání niterné přesvědčení, že hudba je prostorem pro dialog a křižovatkou hudebních a společenských vlivů. Její síla dle jeho slov roste s ochotou improvizovat a překračovat žánry i uzavřené hudební formy: „Hudba se musí vyvíjet s námi. Uzamknutím v partituře limitujeme její možnosti,“ říká v rozhovoru pro BLK Brit a všechno řečené dokazuje rovnou i na desce Who We Are (2024) třeba vlastní svěží verzí ikonické a stále aktuální Mississippi Goddam od Niny Simone. Album vyšlo v době, kdy je sounáležitost ve společnosti neustále testována krizemi, které přicházejí ze všech stran. Henryho snahou je tak stejnou měrou autentičnost i zastavení a oddych od hektického světa kolem. Nabízí vlastní hudební realitu, kde se jazz přirozeně vpíjí do hip hopu i R’n’B a přitom dokáže hrdě odkazovat k žánrovým klasikám. Henryho tvorba je sofistikovaná, expresivní, společensky aktuální a v neposlední řadě je taky neodolatelně zábavná.

John Medeski se cítí stejně pohodlně za klavírem Steinway, varhanami Hammond, pianem Wurlitzer nebo jakýmkoli jiným vintage klávesovým nástrojem. Je velmi vyhledávaným improvizátorem, kreativním skladatelem a vůdčím duchem mnoha ojedinělých projektů.

Medeski se stal jednou z nejvlivnějších postav na pomezí moderního jazzu, funku a avantgardní hudby. Jeho jméno je neodmyslitelně spojené s legendárním triem Medeski Martin & Wood, se kterým definoval unikátní zvuk a přitáhl k instrumentální hudbě celou novou generaci posluchačů. Zároveň se neváhá pouštět na zcela neznámá území, na kterých s oblibou spojuje, ať už na ryze improvizační, nebo pečlivě předpřipravené bázi různé muzikantské světy.

Narodil se v roce 1965 v Louisville v americkém státě Kentucky, od mládí byl považován za dítě obdařené zázračným hudebním talentem a věnoval se hře na klavír. Hudební vzdělání získal na prestižní New England Conservatory of Music v Bostonu, kde studoval klasickou hudbu a zároveň se ponořil do jazzu. Na konci 80. let se přestěhoval do New Yorku a stal se součástí dynamické progresivní jazzové scény, kde začal experimentovat s různými zvuky a žánry. V této době se potkal s kontrabasistou Chrisem Woodem a bubeníkem Billym Martinem, se kterými se brzy spojil v revoluční projekt.

V roce 1991 založili trio Medeski Martin & Wood, skupinu, jež narušila tradiční jazzové formáty. Ačkoliv se zpočátku řadili k žánru acid jazz, jejich hudba se brzy vyvinula do něčeho zcela originálního. Skupina si vybudovala silnou reputaci díky svým živým koncertům, které byly vždy plné energie a překvapivých hudebních pasáží. Tvrdí se, že žádné dva jejich koncerty nebyly nikdy stejné, a tato pověst ojedinělosti z nich udělala kultovní legendu.

Vedle tria Medeski Martin & Wood má za sebou šedesátiletý John Medeski bohatou sólovou kariéru a dlouhý seznam spoluprací, které dokazují jeho všestrannost. Společně se základním triem spolupracoval opakovaně ve studiu i na pódiu s fenomenálním kytaristou Johnem Scofieldem.

Byl členem kapely The Word s virtuosem na steel kytaru Robertem Randolphem a členy známé bluesové kapely North Mississippi Allstars. Na dlouhé řadě alb i koncertů spolupracoval Medeski se saxofonistou, skladatelem, a hlavně dobrým duchem newyorské avantgardy Johnem Zornem. Nahrával mimo jiné s Iggym Popem, Seanem Lennonem, Marcem Ribotem, Irmou Thomas, Blind Boys of Alabama a mnoha dalšími. Zatím posledním vedlejším velkým projektem Johna Medeskiho byla kapela MadSkillet, jejíž součástí byl mimo jiné hráč na suzafon. Kapelu jsme viděli v roce 2017 na festivalu Blues Alive, albově debutovala rok poté.

John Medeski se ale také věnuje sólovým klavírním projektům, první desku s takovým programem vydal v roce 2013 pod názvem A Different Time. Při sólových koncertech odhaluje John Medeski své klasické kořeny a improvizační mistrovství, omezuje však své experimentátorské sklony, naopak nechává vyniknout svůj cit pro melodii, určitou melancholii a v neposlední řadě – protože si často vybírá pro svoje sólové koncerty unikátní komorní prostředí – schopnost navázat kontakt své hudby s prostorem, ve kterém se odehrává. Proto lze očekávat, že Medeskiho koncert ve Vile Tugendhat bude i v tomto smyslu patřit mezi největší události sezony.

Co to sakra je, řekne si asi každý, když si přečte nástrojové obsazení tohoto tria. Ano – banjo, harfa a bicí! Může to jít dohromady? Ale ano, jen klid… a skvěle!

Projekt tria, které se samo označuje zkratkou BEATrio, je v moderní instrumentální hudbě událostí, jež okamžitě vzbuzuje zvědavost. U této zvláštní kombinace nástrojů se navíc setkávají skuteční mistři – banjista Béla Fleck, harfista Edmar Castañeda a bubeník Antonio Sánchez. Posledně jmenovaný se sám jednou vyjádřil, že BEATrio představuje „jednu z nejnepravděpodobnějších konfigurací tria, jakou kdy kdo viděl.“ Béla Fleck na to konto poznamenal, že zvědavost a údiv posluchačů mu připomínají rané dny jeho průkopnické kapely Flecktones, kdy se lidé také ptali: „Jak to má sakra fungovat?“

Pro Flecka, který po desítky let posouvá banjo do neprozkoumaných teritorií, je ale výběr tohoto nekonvenčního složení promyšlenou volbou. Vždy vyhledává spolupracovníky, kteří jsou schopni hrát způsobem, jakým to nikdo jiný nedokáže. Castañeda a Sánchez tyto nároky bezezbytku splňují a Fleck vidí jejich letošní první společné album BEATrio jako pouhý začátek dlouhé cesty.

BEATrio spojuje tři hudební giganty s hlubokými kořeny v různých žánrech, přičemž každý z nich je virtuóz, který pomohl definovat možnosti svého nástroje. Napříč všemi žánry je bezesporu nejznámější Béla Fleck, jehož svět uznává jako nejvýznamnějšího a nejprogresivnějšího hráče na banjo. V průběhu své kariéry byl nominován na cenu Grammy ve více kategoriích než kterýkoli jiný umělec v historii a získal bezmála dvacet ocenění. Fleckova kariéra je definována jeho ochotou překračovat hranice – z tradičního bluegrassového a folkového prostředí se vydal do jazzu, fusion, klasiky či world music. Od New Grass Revival přes jeho světově proslulou jazzrockovou skupinu Flecktones, dueta s Chickem Coreou až po jeho vlastní verzi Rhapsody in Blue – Fleck důsledně bourá instrumentální hranice.

Harfista a skladatel Edmar Castañeda, pocházející z Bogoty v Kolumbii, udělal s harfou v latinské hudbě vlastně totéž, co Fleck s banjem v americké. Castañeda mistrovsky spojuje kolumbijskou tradici s jazzovými postupy a adaptuje spletité prstové techniky k hraní jazzových melodií i afro-kubánských rytmů. Je jakýmsi „lepidlem“ BEATria – jednou rukou hraje basové linky, jejichž zvuk vede přes basový zesilovač, zatímco druhou rukou harmonizuje s banjem. Sledovat tuto dvojjedinost je naprosto fascinující, jak potvrdí všichni návštěvníci jarního koncertu BEATria v Praze.

Antonio Sánchez je pětinásobným držitelem ceny Grammy. Pochází z Mexico City a vybudoval si pověst jednoho z nejvyhledávanějších bubeníků současného jazzu. Jeho jméno je nejčastěji spojováno s dlouholetou spoluprací s kytaristou Patem Methenym, s nímž pracoval přes osmnáct let na devíti albech. Sánchezova proslulost překročila hranice jazzového světa v roce 2014, kdy složil hudbu – výhradně pro bicí soupravu – k oscarovému filmu Birdman Alejandra Gonzáleze Iñárritua.

Tito tři mistři sice pocházejí z USA, Kolumbie a Mexika a představují různá žánrová východiska, ale jejich společná historie překračování hudebních hranic z nich činí ideální partnery pro tento skvělý a – přes absolutní muzikantské mistrovství – široce přístupný a působivý mezikulturní projekt.

V únoru roku 2011 se otřásl hudební svět. Na udílení cen Grammy se stalo něco naprosto nečekaného – jazzová kontrabasistka, zpěvačka a skladatelka Esperanza Spalding zvítězila v kategorii Nejlepší nový umělec roku. Porazila přitom mainstreamové favority jako Justina Biebera, Draka, Florence & the Machine nebo Mumford & Sons.

Média hovořila o „šokujícím překvapení“, které jí zajistilo postavení první jazzové umělkyně, jež kdy tuto prestižní cenu získala. Tento moment nebyl jen osobním triumfem – byl zároveň okamžikem, který po mnoha letech (a bohužel na dlouhou dobu naposledy) vystavil moderní jazz do popových světel ramp a donutil i tu nejširší veřejnost klást otázku: „Cože, jaká Esperanza?“

Pro Esperanzu Spalding měla cena samozřejmě i praktický dopad – její tehdy aktuální album Chamber Music Society se okamžitě dostalo do mainstreamových hitparád a obratem z ní udělalo globálně nejprodávanější umělkyni v oblasti současného jazzu. Přitom v té době nebyla na scéně žádným nováčkem – měla za sebou mimo jiné vystoupení v Bílém domě na pozvání prezidenta Baracka Obamy i na ceremoniálu Nobelovy ceny míru ve Stockholmu.

Esperanza Spalding pochází z Portlandu v Oregonu a byla tím, čemu se říkává zázračné dítě. Už odmalička se pomocí vlastního sluchu naučila základy hry na piano, kytaru, hoboj i klarinet, nejdále to dotáhla – v oboru klasické hudby – na housle. Na střední škole však pro sebe objevila kontrabas, který ji zcela uchvátil. Během několika měsíců už hrála po místních klubech a propojovala pop, rock, hip hop a především jazz. Její talent byl natolik mimořádný, že krátce po absolvování prestižní Berklee College of Music v Bostonu se ve svých pouhých dvaceti letech stala jednou z nejmladších pedagožek v historii školy.

Ve své tvorbě, s níž debutovala v roce 2006 albem Junjo, propojuje osobitým způsobem jazz, fusion, neo soul, R&B, bossa novu a latinský jazz. Kritici obdivují zejména její propojení zpěvu s hrou na nástroj – kombinace tak výrazného projevu v obou rovinách je už z principu na hudební scéně velmi výjimečná. Tato technická preciznost a schopnost plynule přecházet mezi žánry jí otevřely dveře ke spolupráci s hvězdami jako Prince, Herbie Hancock, Stevie Wonder nebo Wayne Shorter.

Po komerčním průlomu, který zpečetila vítězstvím ceny Grammy za album Radio Music Society v roce 2012, natočila ještě několik alb, jež její pozici jazzově-mainstreamové umělkyně číslo jedna potvrdila – až se v roce 2018 začala odklánět od konvenčního formátu jazzového alba ve prospěch koncepčních projektů. Na albu 12 Little Spells například složila cyklus písní, z nichž každá tematicky odpovídala jedné části lidského těla. Za toto experimentální album získala další cenu Grammy. Stejného uznání se dočkal i následující titul Songwrights Apothecary Lab z roku 2021, na jehož přípravě spolupracovala kromě hudebníků také s odborníky z oblastí neurologie, hudební terapie, psychologie či etnomuzikologie. Tento „covidový“ projekt měl pomáhat se zvládáním chaosu, agrese a pocitu osamělosti.

Zatím poslední tituly v diskografii Esperanzy Spalding se ze standardní řady vymykají: v roce 2023 vyšlo živé album natočené společně s významným pianistou Fredem Herschem, a v roce 2024 si splnila sen společným albem se svým dávným idolem – brazilským zpěvákem a multiinstrumentalistou Miltonem Nascimentem.

Do Brna přijede Esperanza Spalding jako patrně nejvýznamnější současná jazzová osobnost střední generace. Má za sebou mimořádně bohatou kariéru – a neméně zajímavá nepochybně bude i její budoucnost.

Jen málokdy si může být člověk tak skálopevně jistý silným hudebním zážitkem už po pouhém přečtení jmen dvou spolupracujících muzikantů. Ale tento koncert je výjimka. Prostě víme, že se z něj hned tak nevzpamatujeme.

V tomto duu spojují síly dva nejuznávanější umělci současného jazzu. Brad Mehldau patří k nejlyričtějším a nejniternějším současným klavíristům. Po celou svoji dráhu sklízí Mehldau ocenění od zástupů fanoušků i od odborné veřejnosti, a je držitelem mnoha ocenění – ať už jako kapelník vlastních projektů nebo jako spolupracovník tak velkých jmen současné hudební scény, jako jsou Pat Metheny, Renee Fleming, Chris Thile nebo Joshua Redman.

Pro Brada Mehldaua je typická úspěšná snaha o propojování různých hudebních idiomů. Má na kontě brilantní přepracování písní skladatelů odlišných kulturních okruhů, jako jsou či byli The Beatles, Cole Porter, Radiohead, Paul Simon, George Gershwin nebo Nick Drake. Zároveň ale staví na stále se rozšiřujícím katalogu pozoruhodných originálních skladeb. Není náhoda, že jej The New York Times označily za „nejvlivnějšího jazzového pianistu posledních dvaceti let“.

Devítinásobný držitel ceny Grammy, kontrabasista a skladatel Christian McBride, se kromě aktivní hudební činnosti věnuje také vrcholové produkci, např. jako umělecký ředitel proslulého Newport Jazz Festivalu, a také hudební pedagogice. Zástup hudebníků, s nimiž spolupracoval, je úchvatný. V jazzu to mimo jiné byli Herbie Hancock, Pat Metheny, Diana Krall, Chick Corea nebo Wynton Marsalis, mimo tento žánr pracoval s takovými hvězdami jako Sting, Paul McCartney, Celine Dion, Isaac Hayes nebo James Brown. Od roku 1994 vydává samozřejmě také vlastní alba jako leader – do současnosti jich má na kontě přes dvacet, a to jak studiových, tak živě nahraných na tak prestižních místech, jako jsou kluby Village Vanguard nebo Tonic.

O Bradu Mehldauovi Christian McBride říká: „Brad je právem uctíván jako jeden z největších klavíristů všech dob. Jsem velmi hrdý na to, že jsem jeho přítel a spolupracovník téměř pětatřicet let. Byl jedním z prvních lidí, které jsem potkal, když jsem se v roce 1989 přestěhoval do New Yorku, a pokaždé, když hrajeme společně, je to pro mě povznášející zážitek.“

Brad Mehldau kontruje: „Hrát s Christianem v tomto duu je splněný sen. Hrát s Christianem, zejména v této sestavě, je radostné i zároveň skličující. Jeho sofistikovanost, emocionální síla a ladnost je nepřekonatelné. A zdaleka nejde jen o to, čeho dosáhl na svém nástroji, ale také o jeho význam jako jednoho z nejvlivnějších hlasů v hudbě vůbec. Je mi velkou ctí, že s ním mohu být na pódiu.

Toto dlouholeté přátelství a hudební kamarádství vedlo v průběhu let k různým spolupracím, včetně alb MoodSwing (1994), RoundAgain (2020) a LongGone (2023) s Joshuou Redmanem a Brianem Bladem nebo k triovým turné s bubeníkem Marcusem Gilmorem. A teď se může Evropa těšit na hudbu jejich vzájemně dokonale sehraného dua. Bude to opravdový svátek hudby.

Jedna z nejsledovanějších britských kapel, které ve svém zvuku volně kříží jazz s řadou dalších žánrů – a podle toho vypadá i jejich ohlas u publika. Na málokom se tak snadno shodne zarytý jazzman s návštěvníkem elektronických parties a rockerem.

Britské instrumentální trio si rychle, už svým debutem Fanfares z roku 2012, získalo celosvětové uznání díky svému jedinečnému a inovativnímu zvuku. Kapela, jejíž hudba je často popisovaná jako „akustická elektronika“, se vyhýbá jednoduchým žánrovým škatulkám. Nezapře sice svoje jazzové kořeny, ale do své hudby od začátku přimíchává prvky trip-hopu, breakbeatu, minimalistické hudby či progresivního rocku.

Hlavní síla GoGo Penguin spočívá v hypnotických a emocionálně silných kompozicích. Navozují dojem složité elektronické hudby, ovšem za použití čistě akustických nástrojů – klavíru, kontrabasu a bicích. Bubeník Jon Scott hraje s přesností, která může připomínat elektronické automaty, ale samozřejmě s kreativitou vynikajícího živého hudebníka. Jeho pulzující a složité beaty tvoří pevný základ, na kterém kapela staví. Pianista Chris Illingworth vytváří minimalistické, melancholické i energické motivy, které se postupně vrství a rozvíjejí jakoby metodou filmového soundtracku. A kontrabasista Nick Blacka je svorníkem rytmu a harmonie, v celém triu je jeho doménou dynamika a propojení bubenických a klavírních partů.

Po prvním albu Fanfares vydali GoGo Penguin album v2.0 (2014), jež způsobilo jejich průlom do povědomí publika, a to zdaleka nejen v jazzovém světě, a vyneslo kapele nominaci na prestižní cenu Mercury Prize.

Následující deska Man Made Object (2016) byla jejich prvním albem na slavném labelu Blue Note Records, což symbolizovalo jejich postavení v jazzovém světě. Na Blue Note pak vyšla ještě dvě další řadová alba – A Humdrum Star (2018) a eponymní GoGo Penguin (2020).

V roce 2023 přešli GoGo Penguin k labelu XXIM Records, kde debutovali deskou Everything Is Going to Be OK a letos v červnu přidali novinku Necessary Fictions.

Sami hudebníci hovoří o tom, že přímou inspirací k jejímu natočení byla snaha o dosažení „toho, co považujeme za naše nedílné, autentické kvality v tomto okamžiku“. Album přináší zatím jejich nejodvážnější hudbu, zejména se zvýšeným důrazem na elektroniku, například modulární syntezátory. To ovšem neznamená, že by se zřekli toho, co jim vybudovalo světovou pověst – hry na akustické nástroje. Na Necessary Fictions jsou GoGo Penguin v nejlepší formě. A právě v ní přijedou na JazzFestBrno.

Jen málokterý saxofonista střední generace se těší současné jazzové scéně takové úcty a lásky jako Joshua Redman. Není divu, s takovým portfoliem skvělé hudby a s tak okouzlujícím charismatem při živém vystupování.

Joshua Redman, narozený v Berkeley v Kalifornii, je synem legendárního saxofonisty Deweyho Redmana a zcela jednoznačně představuje jednu z nejdůležitějších tváří moderního jazzu za poslední tři desetiletí. Přitom to tak vůbec být nemuselo, Redman rozhodně není z těch, kteří by od dětství znali jen hudbu, cvičení, pohyb mezi zkušebnou a klubem. Je to vlastně intelektuál: v roce 1991 absolvoval s červeným diplomem sociální vědy na Harvardu a obratem se dostal na právnickou fakultu neméně prestižní univerzity Yale. Ale tu už nedokončil – hudba, jíž se do té doby věnoval sice intenzivně, ale v podstatě okrajově, nakonec jednoznačně zvítězila. A to ve chvíli, kdy ještě jako student v roce 1991 vyhrál soutěž Thelonious Monk International Jazz Saxophone Competition, v níž porazil pozdější hvězdné kolegy Erica Alexandera a Chrise Pottera.

Redmanův styl hry na tenorsaxofon se vyznačuje bohatým, kulatým tónem a přirozeným frázováním, které je pro posluchače velmi přitažlivé. Jeho styl je hluboce zakořeněn v tradici moderního jazzu, řekněme coltraneovsko-rollinsovské, ale nenechává se jí nikdy spoutat. Redman se vždycky snaží ve své hudbě propojovat emoce a spontaneitu s logickým řádem a pevnou architekturou a dokazuje, že jazz není jen intelektuální cvičení, nýbrž i naprosto uvolněná hudba. Možná i proto, že v mládí při čerpání inspirace, miloval stejnou měrou jazzové velikány jako rockové kapely Beatles, Police či Led Zeppelin.

Redman zaujal už od svého prvního, eponymního alba v roce 1993, na kterém se představil nejen jako leader a saxofonista, ale také v převažující části materiálu jako autor. Mimořádně důležitým ovšem bylo následujícího roku album Moodswing, které nahrál se svým tehdejším kvartetem plným budoucích jazzových superhvězd. A spolupráce s Redmanem pomohla Bradu Mehldauovi (piano), Christianu McBridovi (kontrabas) a Brianu Bladeovi (bicí) odrazit se ke skutečně globálním kariérám. Redmanova skupina zafungovala jako „inkubátor“ pro budoucí jazzové leadery. Mimochodem, když se tato sestava v roce 2020 – už jako „supergroup“ – vrátila s albem RoundAgain, byla to událost sezóny. A koncert sestavy o dva roky později v pražské Lucerně v rámci festivalu Prague Sounds byl kritikou hodnocen jako jazzový koncert roku.

Redmanovi občas někdo v začátcích kariéry vyčítal konzervativismus. Ale není tomu tak. Svědčí o tom řada jeho projektů, z nichž nejznámější jsou alba Elastic, kde značný podíl mají syntezátory a další elektrické klávesové nástroje Sama Yahela, či Momentum, kde se střídají čtyři hráči na elektrickou kytaru a na basu hraje slovutný Flea z funk-rockových Red Hot Chili Peppers. Modernu jiného druhu zase přinesla kooperace se slavným triem The Bad Plus na albu celkem logicky, jednoduše a přitom vtipně nazvaném The Bad Plus Joshua Redman (2015).

Nejnovější album zatím desetkrát na Grammy nominovaného Joshuy Redmana se jmenuje Words Fall Short a vyšlo na labelu Blue Note v červnu 2025. Sestavil pro něj zcela novou a mladší kapelu (Paul Cornish, Philip Norris, Nazir Ebo), díky níž jeho hudba dostává svěží, spontánní rozměr. Album kritika popisuje spíš jako „konverzaci“ než jako sólový monolog a zdůrazňuje spontaneitu a kolektivní chemii. A to je v jazzu to nejlepší doporučení.