O festivalu

Často bývám svědkem více či méně vášnivých debat, je-li centrem vývoje jazzového žánru momentálně Evropa, nebo snad dokonce jen její vybrané severské regiony. Na druhou stranu si dlouhodobě všímám až téměř ostentativního přehlížení evropského jazzu americkými hudebními médii. Tak kde je vlastně pravda? Co dnes ve skutečnosti znamená jazz? Ukradla jej Evropa Američanům? Vzdálili se Evropané základním jazzovým elementům natolik, že už vlastně nehrají jazz? Nebo naopak – zastydli Američané v tradici do té míry, že už nedokážou nabídnout nic nového?

Pravda zřejmě leží (jako ostatně většinou) někde uprostřed. Evropa dnes totiž nabízí nejen hudební volnomyšlenkářství, ale také perfektní řemeslo. Amerika zase vedle úžasně zvládnutých jazzových stavebních prvků předkládá nespoutanou kreativitu a otevřenost fúzím všeho druhu. Evropa dává světu mistry mainstreamu, Amerika zase stylově doširoka otevřené myslitele a konceptualisty. Ne že by tomu bylo v minulosti výrazně jinak, jen se domnělé rozdílnosti či podobnosti zřejmě nepřikládal takový význam. I proto je potřeba stále opakovat, že jazz představuje – zjednodušeně řečeno – unikátní příspěvek Afroameričanů světové kultuře, který „bílí“ Američané, Evropané a další postupně převzali a dotvořili k obrazu svému. Z originálních výsledků vývoje žánru na různých kontinentech nakonec stejně nejvíc profitují jeho milovníci: vždyť tolik kreativní hudby na dosah ruky nebylo k dispozici snad nikdy v historii…

Festival JAZZFESTBRNO už po třinácté nabízí exkurzi do světa jazzu z obou břehů Atlantiku a nebojí se vydat ani za hranice těchto tradičních teritorií: Letos třeba do Libanonu, odkud pochází trumpetista Ibrahim Maalouf – osobnost, jež z duše nenávidí škatulkování a žánrové konvence, ale zároveň své kulturní kořeny nikterak neskrývá. Nebo do Venezuely, kde je doma ohnivý klavírista Benito Gonzalez. Festival dává pravidelně prostor také umělcům z Izraele (letos konkrétně kytaristovi Assafu Kehatimu) a dalších asijských zemí.

Zve ovšem rovněž jazzmany ze sousedních států i zbytku Evropy, přičemž severský chlad a intelekt vyvažuje jižanskou impulzivností. Avantgardu letos zastupují třeba Fly Agaric s nevídaným basovým virtuosem a zvukovým hledačem Jiřím Slavíkem; dřevní mainstream pak s razítkem nejvyšší kvality přiváží trio Larry Goldings, Peter Bernstein, Bill Stewart. Vyrovnaný zůstává i poměr domácích a zahraničních účastníků – některé české kapely se totiž už bez uzardění mohou s těmi zahraničními měřit. Důkaz představují například úspěšně fungující mezinárodní projekty Rostislava Fraše, Radovana Tarišky či Víta Křišťana.
Neměl bych opomenout ani hlavní hvězdy třináctého ročníku JAZZFESTBRNO. Gregory Porter si před pár týdny udělal ziskem Grammy reklamu vlastně sám, ovšem pozornost si zaslouží i klavírní fenomén Brad Mehldau a všichni ostatní interpreti letošního ročníku. Jeho program tak znovu potvrzuje, že jazz je dnes hudbou tisíce tváří a o svou budoucí existenci se opravdu obávat nemusí.

P. S. Až budete poslouchat festivalovou znělku, vzpomeňte na Igora Vavrdu, který nás předčasně opustil před koncem loňského roku – znělku totiž napsal a zaranžoval. Jeho talent, profesionalita a invence jsou tak trochu důkazem mého tvrzení, že i Evropa nabízí velké mistry hudebního řemesla. Igor stál vždy poněkud v pozadí, ale svou neúnavnou mravenčí prací umožnil zazářit mnoha sólistům a nechal nádherně rozeznít celou řadu orchestrů od jazzového komba po filharmonii. I JAZZFESTBRNO už celá léta profituje z jeho díla, které dosud žilo de facto v anonymitě. Také proto cítím potřebu alespoň touto formou ozářit paprskem světla mimořádnou a našim zrakům většinou skrytou osobnost.

Vilém Spilka
dramaturg a umělecký ředitel