Východoevropský jazz zažívá po pádu železné opony období nebývalé obrody. Nastupující muzikantská generace produkuje nepřeberné množství talentů neomezovaných v rozletu ostnatým drátem ani rušičkami rádiových vln. Kvarteto ruského fenoména Igora Butmana sdružuje právě tyto talenty v kompaktní jednotku, jež s příznačnou energií interpretuje především skladby svého leadera. Butman je největší osobností současného ruského jazzu a jeho talentu si povšimli mnozí hybatelé žánru včetně Wyntona Marsalise, s jehož Lincoln Center Jazz Orchestra mnohokrát vystoupil Igor Butman jako host. Saxofonistovo nedávno vydané album Magic Land představuje výkvět světových jazzmanů v čele s bubeníkem Jackem DeJohnettem, pianistou Chickem Coreou, trumpetistou Randy Breckerem či vibrafonistou Stefonem Harrisem. I z tohoto alba bude čerpat repertoár kapely složené z ostřílených reprezentantů slovenského i českého progresivního jazzu, vycházející z tradice a zároveň nepoznamenané omezeným přístupem k informacím a izolací. Kontrabasista Tomáš Baroš je talent, jemuž začíná být Česká republika těsná, pestrá hra temperamentního bubeníka Mariána Ševčíka prozrazuje vlivy černošské bubenické školy a sóla klavíristy Ondreje Krajňáka jsou jako tekoucí řeka – strhnou vás a můžete se nechat unášet proudem. Není proto divu, že si Igor Butman ke spolupráci vybral pro své první vystoupení v ČR tento silný tým, jenž nechá jeho saxofon v kapele vyniknout a zároveň s ní přirozeně splynout.

Při hledání vhodných přívlastků pro charakteristiku ruského saxofonisty Igora Butmana se do popředí vehementně tlačí přídomek „jazzový velvyslanec“. Jistě, mohli bychom si i v jeho případě vystačit s otřepanými superlativy typu saxofonový virtuos, bigbandový leader, invenční skladatel a aranžér. Tím vším Butman je. Jeho význam pro ruskou hudební scénu však tyto superlativy v mnohém překonává. Máme-li v ruském jazzu vybrat osobnost číslo jedna, bude jí nutně Igor Butman.
Kromě vysoce nadstandardních hudebnických kvalit stíhá i časově náročný post uměleckého ředitele moskevského klubu LeClub, vede vlastní bigband i kvarteto a hlavně působí jako styční důstojník na jazzové lince Moskva – zbytek světa. Do LeClubu zve největší hvězdy světového jazzu včetně Chicka Corei, Wyntona Marsalise, George Bensona či Take 6, nahrává s nimi desky a cestuje po světě. Svůj dlouholetý pobyt v USA a v New Yorku a zde nabytá přátelství dnes přetavuje ve svou pozici jazzového ambasadora, který zásadním způsobem hýbe s ruskou hudební scénou.
Jako jazzový velvyslanec přijíždí i do České republiky, aby svým sonorním saxofonovým tónem potěšil publikum v brněnském Městském divadle. Při trojstranném setkání na nejvyšší úrovni budou Česko a Slovensko reprezentovat Gustav Brom Big Band a Peter Lipa, Rusko pak právě Igor Butman, který nám tak bude mít možnost představit dvě ze svých mnoha tváří. V první fázi tvář malokapelovou s doprovodem česko-slovenského tria Ondreje Krajňáka a v druhé tvář bigbandovou v přítomnosti legendárního orchestru Gustava Broma.
Bromovci představí i svého stálého hosta Petra Lipu, jenž má na slovenské hudební scéně téměř identicky ikonické postavení jako Butman na ruské. Jeho žánrový přesah je podobný, jen směřuje spíše do popu než do klasiky. Oba jsou však typickými moderními umělci mluvícími k publiku vlastním hlasem. A s ním také u posluchačů vítězí.

Tradice jam sessions je jednou z nejhlubších rýh, kterou vryl JAZZFESTBRNO do povědomí všech jeho návštěvníků ve své šestileté historii. Sedmý ročník se neubrání jejímu dalšímu prohlubování, bude pokračovat v rozhojňování zážitků ze setkání jazzmanů zvučných jmen s méně známými a dále zprostředkovávat spontánní muzicírování, které bourá hranice mezi lidmi.

Skupina vznikla v roce 2002 jako spojení čtyř talentovaných hudebníků, kteří právě ukončili hudební akademii Ference Liszta. Tři členové kvarteta komponují své vlastní skladby. Instrumentální zručnost umožňuje spoluhráčům, jež jsou zároveň skvělými přáteli, oživovat kompozice virtuózními improvizacemi. Všichni členové seskupení jsou v Maďarsku vysoce uznávanými hudebníky. Získali několik prestižních hudebních ocenění - spolu i jednotlivě. V roce 2004 byla skupina jako celek oceněna v rámci City Lopot Days. Oláh Szabolcs získal první místo jako sólový kytarista na Jazzovém festivalu mládeže a Márton Soós získal tamtéž speciální cenu "Nejlepší instrumentalista". Daniel Mester se umisťuje v různých soutěžích nejen jako dechař, ale i jako skladatel a aranžér.

Exemplárním příkladem brněnského odlivu mozků je kytarista Roman Pokorný. Pravda, vydržel v Brně poměrně dlouho, nakonec jej však jeho talent odvál do centra dění, ač na cestě Praha Brno pendloval celé roky. Dnes už pendluje i na mnoha jiných trasách, naposledy třeba do Kanady, kde s přispěním zpěvačky Lynn McDonald absolvoval s kapelou celé turné.
Horkou novinkou z Pokorného autorské dílny je jeho album Hot Jazz News. Deska reprezentuje kytaristův opakovaný návrat k rockovým kořenům, jež jsou do zdejší půdy vrostlé velmi hluboko. Pokorný se od rocku vlastně zcela neodpoutal nikdy, novou energii k prozkoumávání nekonečně krásného nástroje kytary mu v průběhu života dodal i svět jazzu. Ač jsou Romanovými vzory třeba Jim Hall či kanadský fenomén Ed Bickert, se stejnou vervou se pouští do jazzrockových či bluesových dobrodružství. Není divu – Pokorný je nejen zdatný instrumentalista s neomylným rytmem a specifickou melodikou, ale především invenční písničkář. Dokáže napsat téma, které si můžete s kytarou zazpívat jak u ohně na Sázavě či Oslavce tak večer v rockovém klubu s trochu ostřejším spodkem. Schopnost komponování je mu naprosto vlastní a činí z něj kompletní a nadžánrovou uměleckou osobnost, po nichž dnešní hudební business tak volá. Podobně jako třeba John Scofield neúnavně hledá místo pro své vyjádření v nejrůznějších kontextech. Poslední zastávkou na této cestě je syrové kytarové fusion trio s neopakovatelným kouzlem. Svoje kytaristické a skladatelské dovednosti spojil Pokorný s pevným základem, jenž mu nabízejí bubeník Martin Šulc a baskytarista Ondřej Podhájský, aby společně vystavěli pestrou hudební mozaiku s výrazným autorským puncem. Díky tedy za Hot Jazz News: Pokorný hraje opět v Brně!

Slow Mood je formace mladých a vzrušujících hudebníků, kteří podle svých slov rádi mísí styly. Od davisovské hudby z přelomu 60. a 70. let se přenesete do rockového nářezu, sentimentálního groove či dynamické world music. Jak říká bubeník Emil Gross: „Naši hudbu není nutno analyzovat, raději se jí nechte unést.“
V současnosti Slow Mood příležitostně spolupracuje s mladou filmařkou Christiane Dornerovou, která v symbióze s hudbou prezentuje svoje nejnovější experimentální filmy, dokáže však zaujmout i jako trio. Vždyť právě triové sestavy využívají svobodu svého formátu do poslední noty! Trio umožňuje komunikaci ve větších kapelách když ne nemožnou, tak jen stěží dosažitelnou, dovolí členům vybočit z daných kolejí ať už stylových či harmonicko-melodických. Protože spolu Gross Petsovics a Preis hrají už nějaký pátek, kapelová empatie k jejich hře neoddělitelně patří.
Rakouský jazz je otevřen experimentům, adoruje eklekticismus a rád boří hranice mezi styly. S podobným mottem přichází i Slow Mood. Kopírování amerických vzorů zřejmě v jejich zájmu není a nahrazuje ho přirozená muzikalita všech hráčů společně s entuziasmem i společnou hudební filozofií. Filozofií pobavit především své posluchače, ale i sebe.

Už jste někdy byli svědky extatické produkce rakouského smyčcového kvarteta Radio String Quartet, které objíždí světové festivaly s přearanžovanými tématy z pera Johna McLaughlina? Pokud ne, je nejlepší příležitost na letošním JazzFestu. Kapela, která dokáže převést fusion materiál do formátu smyčcového kvarteta je naprosto ojedinělým zjevem i na dnešní diverzifikované hudební scéně. Mnozí členové RSQ jsou vynikající interpeti klasické hudby, jejich vnitřní potřeba improvizace a jazzový přesah je však tak silný, že se dere na povrch s každým tónem jejich vášnivých představení.
Bernie Mallinger jazzem načichl už v raném věku a na hudební akademii v Grazu mu propadl docela. Svoje studia si doplnil i za oceánem a v New York City prošel všemi nejdůležitějšími učilišti včetně New School či Julliard. Johanes Dickbauer se k RSQ připojil teprve nedávno. Před tím totiž musel vyhrát pár soutěží a zkusit angažmá jak v komorních souborech tak orchestrech i pod vedením legendárního Yehudi Menuhina. Cellistku Asja Valcic cepovali zástupci ruské, americké, chorvatské i německé nástrojové školy, aby z ní vytvořili přizpůsobivou hudebnici. Práci a zkušenosti s předními světovými dirigenty, Claudia Abbada a Zubina Mehtu nevyjímaje, dnes zúročuje v RSQ. Poslední, ale neméně významná členka kvarteta Cynthia Liao, se do Rakouska přistěhovala za studii a dnes z něj odjíždí hlavně na světová turné. V minulosti s Alban Berg Quartet či Milánskými symfoniky, dnes s Radio String Quartet kvartetem, který oplývá podobnou hudební silou, jako legendární Laughlinův Mahavishnu Orchestra.

V případě pana muzikanta s velkým M Karla Růžičky je škoda plýtvat planými slovy. Karel Růžička obvykle taky mnoho nenamluví. Raději hraje. A jak! Usedne ke klaviatuře a ve zvláštním transu spojuje dohromady roztodivné tóny, aby vytvořil libozvučné či provokativně disonantní akordy, aby zřetězil ty nejrafinovanější či naopak panensky prosté melodie, aby upletl sofistikovaný polyrytmus nebo vytesal nejprecizněji swingující osminy v krajích středoevropských.
Karel Růžička se prostě s piánem narodil a v průběhu života se nikomu nepodařilo mu ho odpárat. Naopak začal prodávat svůj talent s orchestrem Karla Krautgartnera nebo Ferdinanda Havlíka. Spoluvytvářel zvuk i nezapomenutelného komba Luďka Hulana Studio 5. Později působil v souborech Jazz Celula Laca Decziho a SHQ Karla Velebného. Současně nahrával a koncertoval se solisty, jako jsou např. Rudolf Dašek, Tony Scott, George Mraz, Jiří Stivín, Rudolf Rokl, Jean Luc Ponty, Carmell Jones, Andrew Cyrille, Jean Toots Thielemans, Tomasz Szukalski, a dále s orchestry Gustava Broma, Pražským bigbandem Milana Svobody, Finnish Radio Bigband-YLE, bigbandem Dánského rozhlasu a jako dirigent s jazzovým orchestrem Evropské rozhlasové unie EBU.
Dnes mu zbývá ještě dost entuziasmu na to, aby zůstal ředitelem každoroční Jazzové dílny Karla Velebného ve Frýdlantu a věnuje se kromě koncertních aktivit a komponování též pedagogické činnosti na skladatelském oddělení konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze.
Karel Růžička toho vždy stíhal hodně a není tomu jinak ani dnes. Neplýtvá totiž časem ani zbytečnými tóny.

Cimbál? Jistě. Ale v jazzu? To snad ne! Věřte tomu nebo ne, i jazz má své instrumentální bílé vrány a černé ovce, kategorii nástrojů nazývanou v americkém časopise Down Beat trefně „Miscellaneous“. Tahle všeobjímající kategorie zahrnuje ty nejexotičtější myslitelné nástroje i jejich virtuosy. Z nich pak kritici a čtenáři vybírají své favority. Není pochyb o tom, že se dříve nebo později do této kategorie dostane i cimbál a zařadí se tak po bok dud, mušlí či foukací harmoniky. Virtuos strun a paliček Marcel Comendant dělá vše proto, aby byl cimbál do rodiny jazzových nástrojů přijat co nejdříve. Hraje na něj totiž nefalšovaný be-bop, jazz jako poleno!
Repertoár kvinteta Bashavel se však jistě neomezuje jen na be-bop. Spíše naopak, zakořeněn hluboce v lidové tvorbě slovanských i romských národů dnes stojí pevně na autorských nohou a reprezentuje naprosto originální hudební tvar s kvalitní ochranou proti nelegálnímu kopírování. I zbývající hudebníci kvinteta jsou podobně neopakovatelné osobnosti jako Comendant: houslista Stano Palúch je doma v jazzu, klasice, lidové hudbě i bluegrassu, kontrabasista Robo Ragan je ostříleným klasickým hráčem orchestrálním i jazzmanem malokapelovým, klavírista Klaudius Kováč swinguje jako málokdo a Peter Solárik, to je bubenická jistota a versatilita.
Bashavel je nefalšovaný vývozní hudební artikl a jako takového si jej začínají všímat i milovníci a znalci hudby z celého světa. Doma sice není nikdo prorokem (a Bashavel, respektive jeho zmenšená verze PaCoRa doma v Brně nepochybně je), jejich virtuozita i pozitivní energie však přesvědčí de facto kohokoliv. Etnický amalgám namíchá pět vysoce kvalifikovaných laborantů.

Poměrně malá hudebnická základna na Slovensku produkuje pozoruhodné množství talentů. Pianista Luboš Šrámek mezi nadané rozhodně patří a rozšiřuje tak řadu vynikajících mladých hudebníků ze Slovenska, kteří už na JazzFestu v minulých ročnících vystoupili. S jazzem začal Luboš Šrámek poměrně pozdě, zhruba v období, kdy končil klasickou konzervatoř. Díky svému nadání a technickému vybavení ovšem udělal zanedlouho obrovský kus práce. Jeho prohlubující se zájem o jazz nakonec vyústil ve studium na jazzové akademii v Grazu, kterou absolvoval před čtyřmi lety.
Po návratu se Šrámek obklopuje nejlepšími evropskými jazzmany své i starší generace a uplatňuje nejen své kvality hráčské, ale i kompoziční. Jeho nový a vtipně pojmenovaný Artsemble představuje elitu dnešního východoevropského jazzu. Alt saxofonista Viktor Tóth a trumpetista Kornel Fekete Kovács reprezentují novu krev obíhající v žilách zbytečnými neduhy nezatížené maďarské jazzové scény. Saxofon a Rostislav Fraš jsou dvě neoddělitelné entity, které se jednotí v jedno progresivně myslící tělo. Fraš zaujal místo v první linii septeta především díky melodické kreativitě a uvolněnému smyslu pro rytmus. Kytaristu Matúše Jakabčice není třeba představovat, Brňané jej znají nejen jako bývalého sólistu orchestru Gustava Broma, ale především renomovaného skladatele a aranžéra. Rytmickou jednotku doplňuje velmi ostřílený člen kapely Dušan Novakov, bubeník na evropském hudebním trhu velmi vyhledávaný. Autorský repertoár z pera Luboše Šrámka i ostatních členů Artsemble jen zvyšuje atraktivitu kapely, jejíž personální složení už samo o sobě slibuje mimořádný hudební zážitek.

Severní vítr bývá krutý, ale pokud přivane takový talent, jakým je Švédka Josefine Lindstrand, není se čeho obávat. Její dvorní kytarista je svými mezinárodními projekty notoricky znám a není proto s podivem, že i jejich společné kvarteto má opět evropský přídech. Ke spolupráci si tandem Lindstrand - Dorůžka vždy vybírá hráče nejen osobité, ale především týmové. Výsledkem je pak kompaktní ansámbl se společným pohledem na hudbu, tvůrčím potenciálem a řemeslnou precizností. Sám kytarista a leader doprovodného tria se rovněž stará o kapelové pojivo, tedy hudební vizi a gró kompozičního materiálu, jež vtiskávají tvorbě kvarteta pečeť jedinečnosti.
Zdejší kytarový fenomén David Dorůžka je reprezentantem mimořádně konkurenceschopného středoevropského jazzu, uměleckou osobnosti v pravém smyslu slova. David Dorůžka, absolvent Berklee College of Music, patří k nemnoha kytaristům se svojským a specifickým hlasem. Přídomek stylotvůrce v jeho případě není nadsázkou. David dotváří enigmatickou náladu živých vystoupení kvarteta Josefine Lindstrand a svým sofistikovaným kytarovým jazykem promlouvá k posluchačům s neobvyklou přesvědčivostí. Kontrabasista Michal Baranski dává zapomenout na jaký nástroj vlstně hraje. Tak rychle mu po hmatníku běhají hbité prsty, jež trefují tóny s přesností elektronické ladičky. Bubeník Lukasz Zyta nápaditě vyplňuje prostor nabízený spoluhráči nebo jen s úsměvem pozoruje, jak kytarista David Dorůžka se stoickým klidem vybírá nejkrkolomnější zatáčky jazzových harmonií i rytmů. Při pohledu na jejich instrumentální nadhled člověka možná napadne, že improvizace je nejsnadnější činnost na světě.
Hudba kvarteta je tvořená primárně vlastními skladbami jeho členů. Vyznačuje se společně sdíleným smyslem pro specifický hudební jazyk, soudobý jazz otevřený inspiraci jiných hudebních stylů. Na jednu stranu komorní a současně nabitý strhující energií. Není pochyb, že Vás všichni jeho členové s bravurou vtáhnou do svého hudebního světa.

Pražské jazzové podhoubí dává pravidelně vzniknout nejrůznějším projektům s větší i menší originalitou a ivotností, aktivita manželů Hlavenkových však iniciovala projekt mimořádný. Pianistka Beáta Hlavenková se už před svým odchodem na úspěšná studia na University of Massachusetts profilovala jako nadprůměrně kreativní a řemeslně vybavená muzikantka. V mužském světě jazzu působí takto talentované ženy jako zjevení, vzpomeňme třeba pianistky Renee Rosnes, Geri Allen i Eliane Elias. Umí svojí hrou neopakovatelně předat celou šíři lidských emocí, ale zároveň dokáží z klavíru vydupat i ty nejjemnější dynamické nuance na obou extrémech zvukového spektra.
Kapela Open Sextet se ve svém repertoáru opírá výhradně o kompozice klanu Hlavenkových. Jejich koncerty dávají prostor skladbám obou leaderů, všechny s lucidně čitelným rukopisem autorů. Právě vlastní tvorbou oslovil Open Sextet i porotu na festivalové soutěži v Montreux, odkud si ansámbl odvezl slavné vítězství a příležitost zahrát na hlavním pódiu.
Lehce avantgardní plochy prolínající se s prokomponovanými částmi, inspirovanými sóly a vhodně zvolenými barvami použitých nástrojů dodávají tématům uhrančivou atmosféru, ke které kromě ústřední dvojice přispívají i kmenový saxofonista Marcel Bárta, uhrančivý trumpetista Oskar Torok, fenomenální basista Rasťo Uhrík i energický bubeník Dano Šoltis.
Ale co dělat, když příjde další tvůrčí impuls zvenčí? Je asi zbytečné dlohosáhle rozebírat co s dobrou kapelou udělá přítomnost fenomenálního hudebníka. Kreativní bouři v případě Open Sextetu způsobí americký saxofonista a nenahraditelná součást Maria Schneider Jazz Orchestra Rich Perry. Když každým tónem rozdává svou duši on, bezpochyby se na pódiu rozdají i ostatní členové.

Aga Zaryan alias Agnieszka Skrzypek (pro všechny, kteří si ji vybavují ze strhujících vystoupení v pražských jazzclubech v nedávné minulosti) má za sebou obří kroky ve své pěvecké kariéře. Přivedly ji na půdu domoviny jazzu - Spojených států, kde prohlubuje svůj umělecký záběr, zblízka osahává autentické kořeny žánru a vystupuje i nahrává s jeho nejlepšími interprety.
Rozvinutá polská scéna, jež ji na mezinárodní úroveň vyslala, pro ni stále znamená nejen nostalgické vzpomínky, ale především studnici inspirace v podobě nejlepších jazzmanů země našich severních sousedů. Vždyť jména Darek Oleskiewicz, Michal Tokaj či Lukasz Zyta a mnohá další znají velmi dobře i brněnští posluchači… Když se dají na poli jazzu dohromady Poláci a Češi, kvalita je většinou nabíledni. Michal Baranski udivuje svojí virtuozitou i nadhledem a není proto s podivem, že zaujal post kontrabasisty v novém touring bandu Agy Zaryan k její nejnovější desce Picking Up the Pieces. Larry Koonse a David Dorůžka patří ke kytaristům s natolik svojským a specifickým hlasem, že se vůbec při jejich charakteristice není nutno bát použít přídomku stylotvůrci. První jmenovaný přispěl k atmosféře studiové nahrávky, druhý naopak dotváří enigmatickou náladu živých vystoupení dnes už polsko-americké zpěvačky na euroasijském kontinentu.
Jednotlivé písně reflektují emoční rozpoložení různých žen v rozličných životních situacích, do nichž se Aga buď dříve dostala, či je dnes prožívá. S emotivností sobě vlastní je pak interpretuje v přítomnosti hudebníků, jakých ve středoevropském regionu mnoho nenajdete. Dorážka, Zyta i Baranski jsou reprezentanti nového, progresivního a mimořádně konkurenceschopného středoevropského jazzu, umělecké osobnosti v pravém smyslu slova. Lukasz Zyta dodává za bicími kapele správné palivo s inspirativními aditivy a hudební pozadí se vkusem dobarvuje. Nad hrou všech těchto mistrů svých nástrojů se pak vznáší éterický projev Agy Zaryan, přes svůj nízký věk mimořádné interpretky balad a lyrických písní. Není pochyb, že Vás všichni s bravurou vtáhnou do svého hudebního světa.

Chcete vědět co se stane, když se hodí do zkumavky výjimečný hlas dívky, o kterou se popralo víc chlapů než byste dokázali spočítat a hudební perfekcionismus čtyř individuí, permanentně intoxikovaných hudbou? Těžko říci. Ale možná pomůže, když si pro odpověď zajdete na koncert TOXIQUE.
Legenda praví, že se dali dohromady při mytí baněk v utajovaných laboratořích Vysoké Školy Chemicko-Technologické. Nelze to vyloučit. Jiní tvrdí, že se ani expertům z ústavu pro potlačování hudebního nadšení Ježkovy konzervatoře nepodařilo intoxikované jedince zbavit vedlejších kreativních účinků. Byli proto transportováni do liquidační zóny, aby je semlela mlýnice šoubyznysu. Zdá se, že se nepodařilo ani to a dnes už se jen stěží dopátráte pravdy. Jisté je, že jsou tu a jejich hudba je plná jedovatě krásných a nakažlivých zvuků. Jejich melodie, motivy a riffy dokáží svou lehkostí uchvátit nejednoho posluchače, takže pozor - POSLECH JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!
Hudba TOXIQUE jde napříč hudebními žánry. Sami členové tvrdí, že hrají hudbu na pomezí retropopu, souljazzu a grooverocku. Mezi hlavní vzory uvádějí hudebníky, jako jsou Stevie Wonder, Amy Winehouse, Gwen Stefani, John Mayer nebo kapely jako Moloko, Morcheeba a jim podobné… Muzikanti z TOXIQUE spolupracují na naší scéně se spoustou dalších umělců, k nimž se řadí třeba Lenka Dusilová, Yvonne Sanchez, Ondřej Konrád nebo Kamil Střihavka.

Kytarista Petr Zelenka žije od roku 1998 v Praze a hraje např. s Najponkem, Yvonne Sanchez, Miriam Bayle, Petrem Dvorským, účastní se tuzemských i mezinárodních jazzových festivalů (Novosibirsk, Wroclaw), doprovází umělce ze zahraničí: James Zollar, Piotr Baron, Milosz Rutkowski, Macziej Sikala...
V roce 2000 vydává desku "Mafiosi" u nakladatelství Cube-Metier a o tři roky později se usazuje v Paříži, kde doprovází umělce jako např. Xavier Richardeau, Fabien Mary, Olivier Zanot, Yoni Zelnik, „Coda“ tentet a hraje se svým triem např. na mezinárodním jazzovém festivalu v Trouville-sur-Mer, a na jaře 2005 turné koncertů po České republice.
Repertoáru kvarteta Petra Zelenky dominují vlastní kompozice inspirované současným jazzem, vážnou i populární hudbou. Zelenkovy skladby neskrývají ani vlivy folklórní hudby (moravské, skandinávské, arabské) či indické klasické hudby. Sám leader k mísení stylů říká: „Myslím, že nové směry v jazzu vznikaly vždy asimilací něčeho, co do něj předtím nepatřilo. Něčeho, co je mimo jazzovou tradici, ale co je čerstvé a plné možností.“
Petr Zelenka Quartet je konglomerát nadmíru kompetentních hudebnických osobností. Superlativy ale přenechejme samotnému Zelenkovi: „Muzikanty jsem si vybral pro jejich obrovské zkušenosti,“ komentuje kytarista své hudební přátele. „Obzvláště Jaromíra Honzáka, se kterým spolupracuji již 10 let. Zbylí dva muzikanti mladší generace dodají pak hudbě potřebnou jiskru, ale jsou též zkušenými, velmi vyhledávanými profesionálními hráči (za vše hovoří jejich angažmá v kapelách Organic Quartet, či Vertigo Quintet).“ S takovou charakteristikou nelze nesouhlasit. Spíše se můžeme těšit na výsledek jejich společné hudební cesty.

Vertigo Quintet byl založen na konci roku 2002 jako projekt hudebníků, kteří chtějí hrát vlastní hudbu vlastní cestou. Repertoár tohoto utěšeného tělesa, na české poměry nevídaně vyprofilovaného, tvoří zejména autorská tvorba, na níž se podílejí všichni členové kapely. Již od svého vzniku hraje soubor na české, slovenské i zahraniční klubové scéně a vystoupil na mnoha evropských hudebních festivalech. V dubnu 2005 vyšlo debutové CD Vertigo Quintet na labelu Amplion, o rok později i album Live U staré paní.
Hudební produkt kvinteta je smysluplnou mozaikou nejrůznějších vlivů, mezi nimiž nelze přehlédnout moderní klasickou hudbu, zvláště impresionismus, ale zároveň ani inspirace plynoucí z tvorby Thelonia Monka, Milese Davise či avantgardistů Ornetta Colemana a Johna Zorna. Seznam hudebních vlivů jednotlivých členů kapely by jistě popsal mnoho stránek, relevanci však má především jejich touha po osobitém hudebním vyjádření a neopakovatelném kapelovém zvuku. S touhle filozofií má ostatně Vertigo Quintet velmi zářné vyhlídky i v době, kdy se nám zdá, že vše dobré už bylo napsáno i zahráno. Není tomu tak a buďme rádi, že stále existuje dostatek muzikantů řemeslně uceleně vybavených, s jasným názorem na hudbu, zároveň ale dostatečně otevřených mísení influencí a hudebních kultur. Hudební otevřenost asi nejlépe dokumentuje současná spolupráce kapely se zpěvačkou a cellistkou Dorotou Barovou, kterou posluchači znají spíše z dua Tara Fuki. Její školstvím neúspěšně omletý hlasový i instrumentální projev s tvorbou Vertigo Quintetu splývá do fantaskní symbiozy. Symbiozy, jakou jinde rozhodně nenaleznete.
Prosadit se v dnešní záplavě školených jazzmanů a celosvětové konkurenci není jednoduché, Vertigo Quintet však úspěšně prošlapává cestu svému specifickému konceptu na evropská i světová pódia.

Talent je nepochybně základním předpokladem k úspěšné hudební kariéře a zpěvačce a klavíristce Eliane Elias se jej shůry dostalo vrchovatě. Patří totiž ke géniům, kteří svůj nástroj dokonale poznají a záhy jeho obvyklý zvuk přetvoří do vlastní neopakovatelné barvy. Ne každý umělec však dokáže dále rozvinout svůj vlastní koncept tím, že vzdá hold někomu jinému. Eliane Elias je právě takovou umělkyní. Daří se jí to na nahrávce Something for You: Eliane Elias Sings and Plays Bill Evans. Elias dokáže nejen přetavit evansovskou delikátnost do své výpovědi, ale jako bonus přidává i svůj zpěv.
Vzpomeňme si, jak ožijí díla Milese Davise či Wayna Shortera v ústech Cassandry Wilson na albu Traveling Miles – podobně ožívá odkaz Billa Evanse pod rukama i v hlasivkách šarmantní Brazilky. Something for You je především úžasně zahrané album s originálním konceptem, natočené za pouhé čtyři dny s basistou Marcem Johnsonem (manželem Elias) a bubeníkem Joey Baronem (na současném evropském turné ho střídá jiný genius bicích Adam Nussbaum). Album i koncertní provedení nabízí překrásné interpretace skladeb přímo vzatých z repertoáru Billa Evanse nebo jím inspirovaných, včetně dvou témat dodnes nenahraných.
„V průběhu jakékoliv fáze tohoto projektu jsem cítila mimořádnou sounáležitost s Billovou hudbou,“ komentuje tvůrčí proces samotná Elias. „Nicméně nejsilnější spojení vzniklo v době samotného nahrávání ve studiu. Když se rozsvítí červené světlo, zbývá jen pár chvil na to, abyste se dali dohromady a pokusili se dostat do koncentrovaného bodu, kde už zbývá jen to, co společně slyšíme a hrajeme. Když naleznu právě takový bod, kde se mohu ode všeho oprostit a umožnit emocím přenést se z mého nitra přímo na médium, cítím, že je to ten nejupřímnější a nejkrásnější hold dílu Billa Evanse, jakého jsem schopna.“ Právě vlastní procítěný pohled na dílo inspirátora ospravedlňuje vznik podobných projektů.