Program

Třiačtyřicetiletá Kanaďanka patří ve své generaci k nejzářivějším hvězdám jazzového piana. A také k nejpilnějším. Málokdy mine rok, aby nevydala nové album. A mine-li, můžete vzít jed na to, že ten následující vydá novinky nejméně dvě.

 

Je to skutečně tak: od roku 2003, kdy vstoupila se svým tehdejším sextetem na respektované barcelonské značce Fresh Sound do nahrávacího průmyslu velmi dobře přijatým albem Lifespan, natočila jen jako leader nebo spoluleader pětadvacet titulů. A to nepočítáme přes dvě desítky nahrávek, v nichž figuruje jako „sidewoman“. Málokdo na hudební scéně je tak nepřehlédnutelný jako Kris Davis.

Klavíru se začala jako šestiletá věnovat v kontextu klasické hudby, ale už na základní škole objevila jazz a ten ji naprosto pohltil, zejména Herbie Hancock a Keith Jarrett. Jazzový klavír pak také v Torontu vystudovala. Odtud už vedla přímá cesta do „hlavního města jazzu“ New Yorku, následovalo první album a strmá kariéra podložená nejen nezměrným talentem, ale také obrovskou pracovitosti a v neposlední řadě neuzavíráním se do jediné škatulky. Kromě zvládnutí stadardních jazzových prostupů se Kris Davis od začátku nebrání ani avantgardním tendencím včetně například hry na preparovaný klavír anebo autorství neobvykle instrumentovaných skladeb, jako je její suita pro čtyři basklarinety, kytaru, klavír, varhany a bicí. Ostatně, není náhoda, že Kris Davis patří do muzikantského okruhu Johna Zorna, jehož Bagately uvedla na mnoha místech světa, a byla i součástí Bagatelles Marathonu v roce 2019 v Praze.

Alba Kris Davis pravidelně figurují ve výročních žebříčcích jazzových nahrávek, deska New Standards Vol. 1, na které pracovala mimo jiné s trumpetistou Nicholasem Peytonem, získala v roce 2022 cenu Grammy za nejlepší jazzové instrumentální album. Dva roky předtím byla zvolena časopisem DownBeat – spolu s Kennym Barronem, který získal stejný počet hlasů – nejlepší klavíristkou.

Zatím poslední album Run The Gauntlet, páté na vlastní značce Pyroclastic, kterou založila před osmi lety, natočila Kris Davis v triu s basistou Robertem Hurstem (Wynton Marsalis, Branford Marsalis, Diana Krall ad.) a bubeníkem Johnathanem Blakem (Randy Brecker, Chris Potter, Donny McCaslin ad.). A tato hvězdná trojice také ozdobí koncert v rámci JazzFestBrno.

Line-up:

Kris Davis – klavír, Robert Hurst – kontrabas, Johnathan Blake – bicí

Klavíristka a skladatelka Nikol Bóková patří mezi nejsledovanější a nejúspěšnější tvůrkyně mladé generace. Jen v loňském roce koncertovala mimo jiné v Japonsku, Rakousku, Německu, Spojeném království či Itálii. Koncertuje a nahrává v různých sestavách i sólově, do Brna přiveze stabilní sestavu svého Tria.

 

Nikol Bóková se věnuje mnoha hudebním žánrům jako interpretka, její záběr sahá od baroka po současnou hudbu 19. a 20. století. Zároveň je ale mimořádnou autorkou vlastní, jedinečné hudby. V té uplatňuje klasické hudební vzdělání, jež kombinuje s prvky jazzu, vážné a populární hudby, moderního rocku a minimalismu. Už její debut Inner Place byl v roce 2019 nominován na Cenu Anděl a odstartoval rychle po sobě jdoucí diskografickou sérii, v níž najdeme jak alba natočená s triem, které spolu s protagonistkou tvoří Michał Wierzgoń a Martin Kocián, tak s dalšími spoluhráči, jako byli kytarista David Dorůžka, kontrabasista Jaromír Honzák nebo světově proslulý hornista Radek Baborák. Na kontě má ovšem i sólové klavírní nahrávky a také vstupy do klasické hudby, ať už Bachovy cembalové skladby nebo Wagnerovy a Straussovy orchestrální kompozice se sólovým klavírem. Nikol Bóková je držitelkou řady nejrůznějších ocenění od odborné veřejnosti a patří mezi bedlivě sledované osobnosti české hudební scény i v mezinárodním měřítku.

Line-up:

Nikol Bóková – klavír, Martin Kocián – kontrabas, Michał Wierzgoń – bicí

Sestavu založila kontrabasistka a skladatelka Klára Pudláková v rámci magisterského projektu na jazzové katedře pražské HAMU. První sestavu tvořily výhradně smyčcové nástroje, v další fázi existence se k souboru připojily dechy.

 

Principem tvorby Maomah je rozvíjení autorských skladeb na bázi klasické hudby prostřednictvím improvizace a rytmické svobody přejaté z jazzu. Kontrabas a troje housle na jednu stranu ctí pravidla kompozice, z druhé strany se i díky schopnostem a zkušenostem zúčastněných mohou strhnout proudem svobodné improvizace a díky tomu znějí skladby Kláry Pudlákové, jež tento posun nazývá hudebním mysteriem, pokaždé jinak. Hudební výraz a dynamika se tak neřídí notovým zápisem, nýbrž vzájemnou reakcí hudebníků a danou chvílí. Což platí i pro současné uskupení, ve kterém se původně smyčcová sestava (kontrabas a troje housle) rozšířila o dechy (saxofon, saxofon a klarinet, trombon).

Klára Pudláková je typickou představitelkou současné mladé hudebnické generace, které zpravidla nestačí jeden žánr, pohybuje se po širokém spektru stylů, vzájemně je propojuje a žádný z nich programově nehraje podle zavedených pravidel. Je tomu tak nejen v Maomah, které má z kontrabasistčina portfolia nejblíže ke klasické hudbě, ale také v alternativně folkovém Avokaduu s Anežkou Matouškovou nebo v dalších projektech tak či onak se dotýkajících jazzu a improvizované hudby Uthando, Pudlax či v duu se saxofonistou Michalem Wróblewskim.

Line-up:

Klára Pudláková – kontrabas, Jana Havláková – housle, Milan Jakeš – housle, Anna Romanovská – housle, Michal Wróblewski – saxofon, Štěpán Janoušek – trombón

Zakladatelem a hlavní postavou skupiny Helicopets je polský kytarista a skladatel Adam Baran, mladý hudebník, který se neuzavírá před žádným vlivem a patří mezi nejnadějnější polské tvůrce hudby dotýkající se jazzu.

 

Adam vyrostl na poslechu Björk, Radiohead a White Stripes. Ve svých dvaceti letech získal jazzové vzdělání, absolvoval Hudební akademii Karla Lipińského ve Vratislavi a Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích. V té době byl ovlivněn především alby Johna Coltranea, Tomasze Stańka a Billa Frisella, což nasměrovalo jeho zájem o improvizovanou hudbu, které se od té doby plně věnuje.

Kromě toho, že založil skupinu Helicopets, ve které experimentuje s improvizací, elektronickými zvuky a neobvyklými aranžmá (kytara, baskytara, basklarinet, perkuse, elektronika), také spolupracuje s alternativními kapelami Patrick the Pan a Swiernalis a se zpěvačkou Alicjou Szemplińskou. Ve studiu i na pódiu spolupracoval mimo jiné s legendárním jazzmanem Michałem Urbaniakem, bluesovým virtuosem Romanem Puchowským a mnoha dalšími umělci a umělkyněmi. Doménou Adama Barana je neúnavné koncertování, a to jak v klubech, tak na velkých evropských festivalech (hrál mimo jiné na budapešťském Szigetu nebo na katovickém Off Festivalu. V roce 2024 byli jeho Helicopets vybráni slavným trumpetistou Nilsem Petterem Molvaerem do finále Jazz Juniors Competition, kde získali zvláštní ocenění, v jehož důsledku se v roce 2025 vydají na turné po celé Evropě.

Line-up:

Adam Baran – elektrická kytara, Panilas – basklarinet, Józef Biegański – perkuse, elektronika, Piotr Zygma – baskytara

Na české scéně má kytarista a skladatel David Dorůžka už dlouhá léta výsadní postavení a každé jeho album je sledováno pod drobnohledem. Bude tomu tak jistě i u novinky When the Child Was a Child, kterou pokřtí na koncertě v rámci JazzFestBrno a která vychází péčí vydavatelství Bivak Records.

 

„Polské kvarteto“ Davida Dorůžky a klavíristy Piotra Wyleżoła, tvořené špičkovými a zkušenými hráči, je zoceleno dlouholetou spoluprací na mezinárodní půdě. Hudebně se na novém albu vrací k čistě akustickému zvuku, ve kterém se spojuje jazzová tradice s prvky lidové hudby a přináší lyrický výraz, který se liší od předchozího Dorůžkova alba Andromeda‘s Mystery, jež si pohrávalo s až rockovými prvky. Ani v případě nahrávky When the Child Was a Child ale nepřijdou fanoušci o lecjaká překvapení. Jedním z nich jistě bude vstup mladého foukacího harmonikáře Nicholase Patu, jenž se nejen zúčastnil nahrávání, ale bude také hostem kvarteta na brněnském koncertě. Repertoárově se kromě původních kompozic můžeme těšit také na překvapivou interpretaci skladby amerického multiinstrumentalisty Sufjana Stevense.

David Dorůžka se zjevil na české scéně už v pubertálním věku, prošel studiem na Berklee, muzikantské zkušenosti nabíral v New Yorku i Paříži. Debutoval v roce 2004 albem Hidden Paths, za něž získal svoji první, ale nikoli poslední Cenu Anděl. Na dalších albech spolupracoval s významnými domácími, evropskými i zámořskými hudebníky včetně zástupců první ligy, jako jsou bubeníci Jorge Rossy nebo Jeff Ballard. Patří mezi nejzásadnější tvůrce střední české jazzové generace.

Line-up:

David Dorůžka – kytara, Piotr Wyleżoł – klavír, Michał Barański – kontrabas, Michał Miśkiewicz – bicí, & special guest Nicholas Patu – foukací harmonika

Ideální kapela pro rok 2025. Famózní koktejl stylů, na kterém se jsou schopni domluvit fanoušci nejrůznějších hudebních výrazů. Není náhoda, že už mají na kontě dvě ceny Grammy a další tři nominace.

 

Kanadští BadBadNotGood jsou ovšem dvojjediný kolektiv. Jednak instrumentální trio, jednak produkční tým – a úspěšní jsou v obou oblastech své činnosti. Jako producenti se pohybují hlavně ve sféře hip hopu, mají za sebou spolupráce s tak velkými osobnostmi, jako jsou Tyler, The Creator (ten jim ostatně v začátcích velmi výrazně pomohl v nakopnutí kariéry), Kendrick Lamar, Ghostface Killah nebo Charlotte Day Wilson.

Instrumentální skupinu založili v roce 2010 basista Chester Hansen, klávesista Matthew Tavares a bubeník Alexander Sowinski, v roce 2016 se k nim připojil častý spolupracovník, saxofonista Leland Whitty, zatímco Matthew Tavares postupně opouštěl pozici stálého člena a je od roku 2020 jen jakýmsi „mužem v pozadí“. Přestože se setkali díky společnému studiu jazzového programu na Humber College v Torontu, ve skutečnosti je svedla dohromady láska k hip hopu. Jejich vkus je ale nesmírně rozlehlý, kromě jmenovaných stylů se například nerozpakovali jistit záda R&B zpěvákovi Franku Oceanovi, ani na své druhé album nahrát cover anglické indierockové kapely My Bloody Valentine. Zjevně je zajímá jen hudba samotná, tedy taková, kterou považují za inspirativní, a další šuplíky jsou podružné.

Platí to i pro jejich vztah k jazzu, k němuž jsou jaksi z principu stále řazeni nejvíce (možná ale vlastně „jen“ proto, že jsou prostě instrumentální kapela a že svoje nástroje výtečně ovládají). Leland Whitty na toto téma řekl: „Vše, co se skutečně snažíme udělat, je vytvořit něco jedinečného a upřímného. Nepatříme do žádné škatulky, ani se neřídíme žádnou tradicí nebo něčím podobným.“ A Alexander Sowinski dodal: „K hudbě přistupujeme s jazzovým školením a při skládání používáme jazzový jazyk. Ale nejsme špičkoví hudebníci tohoto žánru, nepovažujeme se za jeho inovátory. Jazz má svoji historii, má svůj vlastní vývoj, k jeho udržení jsou potřeba určité předpoklady včetně mnohahodinového cvičení denně na nástroj. Tohle my jsme nikdy nedělali, vždycky jsme se spíš zajímali o produkci, o nahrávání, o koncepční vznik hudby, spíš než o zdokonalování naší sólové hry. Vidíme prostě hudbu jako celek, ne jen jako skládačku instrumentálních partů.“

BadBadNotGood nějakou dobu trvalo, než se jim podařilo svou originální a za všech okolností progresivní a nadžánrovou hudbou oslovit publikum. Dnes, po šesti úspěšných deskách, jsou ale v pozici těch, o nichž se coby o jedněch z nejvýraznějších vizionářů budoucnosti jazzové fúze mluví velmi silným hlasem.

Už samotný fakt, že v čele tria stojí afroamerická hráčka na koncertní harfu by mohlo teoreticky stačit k tomu považovat The Brandee Younger Trio za naprosto unikátní formaci. Ale to bychom byli příliš povrchní. Nejde zdaleka jen o netypický zvuk, nýbrž prostě o jedinečnou hudbu jako takovou.

 

Nyní jedenačtyřicetiletá Brandee Younger to s hudbou myslela velmi vážně už od velmi mladého věku a podřídila jí i svá studia. Absolvovala nejprve hru na harfu a hudební management na Hartt School of Music v Connecticutu, následovně získala titul Master of Music na New York University. Už v začátcích kariéry se jí podařilo spolupracovat s jazzovými velikány kalibru Pharoaha Sanderse nebo Jacka DeJohnettea, ale i hiphopovými a R&B hvězdami jako jsou Lauryn Hill, The Roots nebo John Legend.

Zlomovým okamžikem kariéry Brandee Younger bylo jednak pozvání od saxofonisty Raviho Coltranea na vzpomínkový koncert na jeho matku Alici Coltrane, jednu z prvních umělkyň, kterým se podařilo zakomponovat harfu do jazzové hudby, jednak, o pár let později, použití její skladby Hortense do koncertního dokumentu o zpěvačce Beyoncé.

Ačkoli se jméno Brandee Younger objevovalo v tirážích desek už od poloviny nultých let a na malých nezávislých značkách vydávala svoje alba od debutu Prelude z roku 2011, její vstup do velkého nahrávacího světa se datuje rokem 2021 a albem Somewhere Different, vydaným na značce Impulse!. Z něj také pochází její první nominace na cenu Grammy, totiž v kategorii Nejlepší instrumentální kompozice, pro skladbu Beautiful Is Black. Brandee Younger byla mimochodem první Afroameričankou, která kdy byla v této kategorii nominována. Následující a zatím poslední album Brand New Life jí vyšlo u stejného vydavatelství v roce 2023.

Brandee Younger je považována za základní progresivistku v použití harfy v moderním jazzu, ale i hip hopu. Svoje zkušenosti předává dál jako pedagožka na několika vysokých školách, při masterclass, kterým se soustavně věnuje, a samozřejmě také při vlastních koncertech.

Tahle kapela platí na české scéně za all stars ansámbl. Muff umí být stejně jako její televizní stejnojmenný předobraz neposedná a trochu zlomyslná, a umí to taky pěkně rozpálit jako známý kytarový efekt téhož jména.

 

Skupina Muff vznikla v roce 2000, ale své debutové album vydala až po deseti letech činnosti. Sestavu tvoří pětice osobitých muzikantů vytvářejících koláž na pomezí jazzu a rocku, v lehkém oparu psychedelie prolnuté elektronikou a samply. Zúčastnění muzikanti z naprosté české instrumentální špičky si v Muffu dělají v první řadě radost ze společné tvorby nesvázané jakýmikoli pravidly, a v neposlední řadě tu také prezentují svůj nadhled a smysl pro humor. To vše se odráží nejen na koncertech kapely, ale i jejích doposud čtyřech vydaných albech.

V čele Muffu stojí saxofonista, klarinetista a skladatel Marcel Bárta, kterého známe i z mnoha dalších projektů včetně velmi ceněné jazzové skupiny Vertigo. Klávesista a zvukový mág Jakub Zitko založil a vedl legendární mini-bigband NUO a kromě jiného je také „pravou rukou“ zpěvačky Anety Langerové, spoluautorem jejích písniček a producentem jejích nahrávek. Baskytaristu Jakuba Vejnara můžeme kromě Muffu slyšet v řadě nejen jazzových, ale i rockových projektů včetně úspěšné kapely November 2nd, držitelky ceny Anděl 2023 za Album roku. Kytarista Jiří Šimek se věnuje hře s vlastním projektem Electric Madness a stejně jako jeho kolegové i mnoha dalším muzikantským zástojům, což platí i pro bubeníka Romana Víchu, jenž je vyhledávaným studiovým bubeníkem, hraje s jazzmany i rockery a je stálým členem doprovodného bandu zpěvačky Ewy Farné.

Uznejte sami, dát dohromady tak rozlítaný spolek, to je skutečně výkon hodný Nobelovy ceny za logistiku…

Marcel Bárta – saxofon, Jakub Zitko – klávesy, Jiří Šimek – kytara, Jakub Vejnar – baskytara, Roman Vícha – bicí

Ať už pochází z Islandu kterékoli umění, vždycky je „jiné“. Platí to pro literaturu, film, výtvarné umění, ale snad ze všeho nejvíc pro hudbu. A tedy i pro kvarteto ADHD.

 

Zatímco některé kapely každým albem bezhlavě kráčejí do neznáma, ADHD s novými tituly vždy rozšiřují terén, který spolehlivě obhospodařují. Desky nahrávají zásadně naživo, aby zachytili magii své koncertní kooperace, která je jakýmsi všeobjímajícím rituálem, ve kterém si podává ruku vikingský přírodní přístup s technologickou současností. Posluchače nerozptylují ani názvy desek. Od debutu z roku 2009, natočeného dva roky po vzniku kapely, který nesl pouze její název a získal v Icelandic Music Awards cenu pro Jazzové album roku, s každým novým počinem přidávají jenom pořadovou číslovku – až do loňského roku, kdy vydali zatím poslední položku této řady, jich je celkem devět.

Novinářský bonmot tvrdí, že ADHD na svých vystoupeních dokazují světu, jak je možné, že lidé z osamoceného ostrova na severu planety mohli všechna ta dlouhá staletí přežít: prostě si vyráběli energii sami ze sebe. Není divu, že hudba ADHD fascinuje nejen jazzové fanoušky, kteří oceňují sofistikovanou stavbu jejich skladeb a samozřejmě brilantní hráčské výkony, ale i rockové posluchače, kteří stavějí nade vše onu zmíněnou nezdolnou energii, a dokonce i příznivce moderních tanečních stylů.

Óskar Guðjónsson – saxofon, Ómar Guðjónsson – kytara, pedal steel kytara, baskytara, Tómas Jónsson – klavír, klávesy, Magnus Trygvason Eliassen – bicí

Zpěvák a skladatel z Los Angeles byl k pěvecké kariéře na pomezí jazzu, gospelu, rhythm and blues a soulu předurčen osudem. Přesněji: rodinným prostředím. Co vám zbývá, když rodiče, otec saxofonista a matka zpěvačka, za vašeho dětství koncertují se Steviem Wonderem, Dianou Ross nebo Lutherem Vandrossem?

 

Michael Mayo měl tedy dobrý příklad doma už od kolébky. Když jeho střední školu střední školu Los Angeles County High School for the Arts jednou navštívila zpěvačka Gretchen Parlato a předvedla něco ze svých hlasových kouzel, bylo definitivně „hotovo“ a Michael se rozhodl stát profesionálním zpěvákem. Pokračoval na New England Conservatory of Music, kde získal bakalářský titul v jazzovém zpěvu a v roce 2015 se stal třetím zpěvákem, který byl přijat na Thelonius Monk Institute of Jazz (nyní Herbie Hancock Institute) na University of California v Los Angeles. Učitele nemohl mít lepší: Herbie Hancock, Wayne Shorter a Dianne Reeves.

S Herbiem Hancockem nezůstalo jen u vyučování, klávesový maestro jej také vzal s sebou na turné, což v jazzovém světě znamená něco jako povýšení do šlechtického stavu. Vedle toho si Mayo zazpíval na několika albech bubeníka Natea Smithe, byl členem R&B kapely Shrek Is Love, která zpracovávala témata z populární filmové série o kultovní zelené příšeře, a spolupracoval i s Kneebody, Moonchild nebo Jacobem Collierem.

Sólově Michael Mayo debutoval v roce 2021 albem Bones v produkci Eliho Wolfa, který měl v portfoliu Ala Greena, Norah Jones nebo The Roots. Na nahrávání Mayo mimo jiné pozval i svoje dva rodiče, na oplátku za dobře vložené geny. A maximum svých schopností nechal vytrysknout v nahrávce Stolen Moments, kde ve stylu Bobbyho McFerrina nazpíval přes sebe v podivuhodném aranžmá více než dvě stě padesát(!) vlastních vokálních linek. Zatím posledním albem tohoto v pravém slova smyslu posvěceného zpěváka a velké současné hvězdy nejen jazzového vokálu vyšlo vloni pod názvem Fly.

Jedna z hlavních hvězd podzimní části JazzFestBrno patří od osmdesátých lete mezi nejvýznamnější nejen jazzové instrumentalisty, producenty a skladatele. Do péče se mu svěřily i takové osobnosti jako trumpetista Miles Davis nebo zpěvák Luther Vandross.

 

Marcus Miller je jedním z těch muzikantů, kterým byl hudební talent dán do vínku a rozvíjen už od dětství v hudebně založené rodině. Vystudoval klasickou hru na klarinet, v průběhu života ovládl i klávesové nástroje, saxofon, kytaru, a samozřejmě svůj instrument číslo jedna: baskytaru.

Dlouhá léta pracoval Marcus Miller v nahrávacích studiích v New Yorku jako oceňovaný sideman, a pro něj jako muzikanta, producenta i skladatele to byla velká škola. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl také členem doprovodné kapely v nejsledovanější americké televizní show Saturday Night Live. Seznam těch, za jejichž zády „tvrdil muziku“, je impozantní. Nechybějí v něm jména Michael Jackson, Herbie Hancock, Eric Clapton, Wayne Shorter, McCoy Tyner, Frank Sinatra nebo George Benson. Systematicky spolupracoval se saxofonistou Groverem Washingtonem Jr., s nímž v osmdesátých letech natočil šest alb, se soulovým zpěvákem Lutherem Vandrossem, s nímž si na konto připsal hned tucet titulů, některých i produkovaných a často obsahujících i jeho skladatelské příspěvky. Jako dlouholetý spolupracovník saxofonisty Davida Sanborna stál u zrodu jeho patnácti alb z osmdesátých a devadesátých let. Kapitolou samou pro sebe pak byla spolupráce s Milesem Davisem. Marcus Miller stál v pozadí jednoho z jeho zázračných „zmrtvýchvstání“ na albu Tutu, které i produkoval a byl autorem titulní skladby, která se stala davisovským standardem. produkoval ovšem i následující dvě Davisovy desky Music from Siesta a Amandla, a jako instrumentalista se podílel i na třech albech předcházejících Tutu.

Po tomto výčtu se může zdát, že Marcus Miller pro samou práci pro jiné šidil vlastní sólovou kariéru, ale není tomu tak. Je zajímavé, že vstup na ni byl na začátku osmdesátých let primárně pěvecký: na prvním a druhém albu se prezentoval hlavně jako zpěvák a autor, až v další řadě jako instrumentalista. To už se pak nikdy neopakovalo a na dalších deskách se zpěv objevuje jen stopově. Ostatně právě v instrumentální muzice je Millerova hlavní síla, což má potvrzeno i cenou Grammy za Nejlepší současné jazzové album za desku M² z roku 2001. O čtrnáct let později pak album Afrodeezia bylo nominováno coby Nejlepší současné instrumentální album.

Americký bubeník střední generace, který je jedním z těch muzikantů, kteří přesvědčují celý svět, že moderní současný jazz, zvlášť takový, který by měl zaujmout mladší publikum, se bez hip hopu neobejde.

 

Narodil se sice v Paříži, ale od tří let vyrůstal v americkém státě Massachusetts. Tatínek jazzový bubeník a maminka původem maďarská zpěvačka dali svému synovi do života muzikantské geny a není tedy divu, že už od pěti let hrál zcela navážno na bicí v otcově bubenickém souboru. Na střední škole se to začalo trochu lámat. Na jedné straně s partou kamarádů založil kapelu, která doprovázela matčin zpěv, vycházející z maďarských lidových kořenů, na straně druhé inicioval vznik kapely Cold Duck Complex, která dovedně propojovala jazz s hip hopem, ale i rapovanými politickými komentáři. Ostatně, jako hlavní vlivy kapela uváděla angažované soubory The Roots a Rage Against the Machine. V době své existence vydali v letech 2002 až 2009 čtyři alba a odehráli nespočet koncertů – byli oblíbenou atrakcí klubů v univerzitních kampusech.

Makaya McCraven studoval na University of Massachusetts Amherst, byl členem univerzitního jazzového orchestru, ale školu nakonec nedodělal, hudební kariéra ho zavedla do Chicaga, kde hrál v řadě různých kapel a pracoval i jako vyhledávaný studiový muzikant. V roce 2012 sólově debutoval albem Split Decision, většího ohlasu dosáhl s jeho následovníkem In The Moment, po jehož vydání následovalo rozsáhlé turné po Evropě, ale také pozvání ke spolupráci ze strany jednoho z nejvlivnějších současných amerických jazzmanů Kamasiho Washingtona. McCravena provázel nejen narůstající zájem posluchačů, ale také reakce kritiky, v prestižní odborné anketě DownBeatu se stal v roce 2020 nejlepším producentem a nejlepším bubeníkem roku mezi novými tvářemi scény.

Dnes už nemusí Makaya McCraven nikomu nic dokazovat. Stal se plnocennou součástí první ligy jazzových čtyřicátníků a jeho poslední album In These Times, na kterém pracoval sedm let v pěti různých studiích jej dostalo do špičkové společnosti na jednom z nejprestižnějších labelů nejen jazzového světa Nonesuch Records.

V posledních letech patří Nate Smith k nejsledovanějším a také nejvlivnějším bubeníkům své generace. Není to jen proto, že se kromě jiné práce zaměřil na tvorbu série virálních videí, která zaznamenala milionová zhlédnutí. Je prostě pozoruhodný po všech stránkách.

 

Na bicí začal nyní padesátiletý rodák z Virginie hrát v jedenácti a v té době ho zajímal hlavně rock a funk. Zlom nastal v šestnácti, kdy slyšel Album of he Year, slavnou nahrávku Arta Blakeyho a Jazz Messengers z  roku 1981. Začal se seriózně věnovat jazzovému bubnování, vedle toho ale také studoval design a další umělecké obory. Jeho první velkou štací bylo hraní s Betty Carter v slavném klubu Blue Note v New Yorku. To odstartovalo jeho pozoruhodnou éru spoluprací se špičkovými umělci, díky kterým si vytvořil portfolio, které mu může leckdo závidět.

V roce 2003 Natea Smithe angažoval slovutný basista Dave Holland do svého kvinteta, a jako jeho člen natočil dvě alba Critical Mass (2005) a Pathways (2009). Ve stejné době úzce spolupracoval se saxofonistou Chrisem Potterem, s nímž natočil mezi lety 2006 a 2015 čtyři alba, v jeho diskografii najdeme další jednotlivé tituly s hvězdami jako jsou Patricia Barber, Randy Brecker, Takuya Kuroda, ale i náš Karel Růžička Jr., se kterým natočil pro vydavatelství Animal Music album Grace & Gratitude.

Nate Smith se nikdy nedržel úzkostlivě jazzových hranic, a čím byl zkušenější, tím více svůj záběr rozvolňoval. Proto jeho jméno najdeme například i na albech Paula Simona, Brittany Howard (zpěvačky kapely Alabama Shakes) nebo nadžánrového José Jamese. Ostatně, není bez zajímavosti, že jeden velký mimojazzový zásek má už ze svého mládí, než zahájil profesionální bubenickou kariéru: v roce 2001 byl spoluautorem a koproducentem písně Michaela Jacksona Heaven Can Wait vydané na albu Invincible, mimochodem jedné z nejpomalejších zpěvákových písní vůbec.

V nadžánrovém a nadstylovém duchu se odvíjí i sólová kariéra Natea Smithe. Debut KINFOLK: Postcards from Everywhere získal dvě nominace na ceny Grammy a o svých ambicích spojených s albem protagonista řekl: „Mým cílem bylo začít s nejjednoduššími prvky, zpívatelnými melodiemi se známými harmoniemi a použít je ke splétání příběhů, které působily nostalgicky, aniž by byly přehnaně sentimentální.“ Stejný počet nominací na nejprestižnější hudební ocenění na světě získal i za další projekt Kinfolk 2: See The Birds. Kromě těchto nejslavnějších alb vydal i další tři tituly, všechny s pozoruhodným skladatelskými i instrumentálním vkladem.

Na koncertě v rámci JazzFestBrno s Natem Smithem zahrají v triu James Francies, klávesista se smlouvou u prestižního labelu Blue Note, pro který natočil dvě sólová alba, a basista Michael League, vůdčí duch mimořádně úspěšných a i u nás populárních Snarky Puppy.

Nate Smith – bicí, James Francies – klávesy, Michael League -kontrabas

Jedna z největších stále aktivních jazzových legend, patřící mezi vůbec nejdůležitější a nejvlivnější saxofonisty tohoto žánru, oslavila letos v březnu sedmaosmdesáté narozeniny. Charles Lloyd pokryl ve své kariéře vlastně celé jazzové dějiny od první poloviny padesátých let, kdy vstoupil na profesionální scénu.

 

Krev memphiského rodáka je namíchána z afrických, indiánských, mongolských a irských zdrojů. Afroamerická složka ale zvítězila a Charles Lloyd se začal hudbě věnovat od těch nejlepších základů: od blues. A ne ledajakého: ve svých začátcích doprovázel takové hvězdy bluesového mikrofonu jako byli Howlin‘ Wolf, B.B. King nebo Bobby ‘Blue‘ Bland. V roce 1956 odešel do Los Angeles, kde nasával muzikantskou praxi i „umění jazzového života“ od takových osobností jako byli Ornette Coleman, Billy Higgins, Don Cherry či Eric Dolphy.

V polovině 60. let zformoval své slavné kvarteto, obsazené Keithem Jarrettem (piano), Cecilem McBeem (kontrabas) a Jackem DeJohnettem (bicí), a bodoval dlouhohrající deskou Dream Weaver. To bylo prvním náznakem úspěchu, který se plně rozvinul následujícím titulem Forest Flower: Live at Monterey (1966), albem, které patří k nejvýznamnějším v jazzu šesté dekády. Bylo totiž jedním z prvních jazzových alb, kterých se prodalo více než milion výlisků a ze kterých hrály i mainstreamové rozhlasové stanice. Charles Lloyd se stal de facto pophvězdou „Léta lásky“ a hrával na stejných pódiích jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, Cream, Grateful Dead či Jefferson Airplane. V roce 1967 se dokonce vydal na turné po zemích za Železnou oponou, v jehož rámci koncertoval i v pražské Lucerně. Před pár lety k tomuto vystoupení Charles Lloyd řekl: „Na tuhle dobu vzpomínám jako na čas nesmírně křehké rovnováhy mezi lidmi a vládnoucí mocí. Hudba byla něco jako magnet, jakýsi signál k volání po svobodě. Byla vlastně i vyjádřením nároku na svobodu. Myslím, že jelikož my sami každý večer na svých průzkumných výpravách do světa hudby směřujeme ke svobodě, lidé to vnímají a cítí bezprostředně, přímo srdcem.“

Na vrcholu kariéry zkraje 70. let však Charles Lloyd rozpustil kapelu a uchýlil se za odpočinkem od divokého životního stylu do kalifornské oblasti Big Sur. Odtud vyjížděl jen výjimečně za účelem jednorázového pohostinského nahrávání, mimo jiné i čtyř pozdních alb kalifornské rockové skupiny The Beach Boys. Na scénu se vrátil až po více než deseti letech s novou kapelou, v níž k pianu zasedl mladý francouzský pianista s velkou budoucností Michel Petrucciani. Po dvou živých deskách a jedné kazetě se však opět Charles Lloyd uzavřel v Big Sur a věnoval se nadále meditaci a studiu indické filozofie. Ostatně, na Lloydových albech jsou už od 60. let typické sklony k orientálnímu hudebnímu myšlení, souvisejícímu s jeho duchovní orientací. V tom, jak specialisté často poukazují, navazuje na dalšího z nejvýznamnějších saxofonistů dvacátého století Johna Coltranea.

Natrvalo se Lloyd k hudbě vrátil až v roce 1988 s novým kvartetem, jehož perlou byl další zajímavý mladý pianista, Švéd Bobo Stenson. S ním coby pravou rukou podepsal Charles Lloyd nahrávací smlouvu u mnichovského kultovního labelu ECM, jemuž byl věrný do roku 2013. O dva roky později přestoupil k neméně významné značce Blue Note, pro kterou natočil řadu velmi zajímavých projektů, například se skupinou The Marvels a country zpěvačkou Lucindou Williams předestřel velmi specifickou vizi moderního stylu americana, anebo třídílnou sérii triových nahrávek pokaždé v jiném, ale vždy hvězdném obsazení (mj. s Billem Frisellem, Geraldem Claytonem nebo Julianem Lagem). Zatím poslední album The Sky Will Still Be There Tomorrow vydal vloni v březnu v all stars kvartetu s pianistou Jasonem Moranem, basistou Larrym Grenadierem a bubeníkem Brianem Bladem. Na serveru Metacritic, který sdružuje a průměruje výsledky odborných recenzí v tisku a na webech získalo album 95 ze 100 možných bodů, což je ta nejlepší pozvánka na jeho brněnský koncert. Už proto, že v sestavě velmi blízké se objeví také letos v Brně, jen Briana Bladea za bicími nahradí neméně skvělý Eric Harland.

Charles Lloyd – tenor saxofon, Jason Moran – klavír, Larry Grenadier – kontrabas, Eric Harland – bicí

Pianista a skladatel, který je považován za jeden z největších jazzových talentů ve Velké Británii. Což není jen tak do větru vyřčené zbožné přání, nýbrž logický důsledek jeho dosavadních snah.

 

Ashley Henry studoval na Royal Academy of Music. Po absolutoriu v roce 2016 vystupoval například s Jasonem Marsalisem, Terencem Blanchardem, Jeanem Toussaintem a na Mezinárodním festivalu klavírních trií s Robertem Glasperem. Byl i finalistou mezinárodní klavírní soutěže Unisia v Jižní Africe.

Debutové album Beautiful Vinyl Hunter vyšlo Henrymu v roce 2020 a sklidilo značný kritický ohlas. BBC 6 jej, mimochodem, nominovala na Album roku, čímž se stalo teprve druhým jazzovým albem, kterému se to kdy podařilo. Ashley Henry byl jmenován novým jazzovým umělcem roku časopisu France Jazz Magazine pro rok 2020.

Zvuk Ashleyho Henryho odráží jeho londýnskou výchovu a zároveň karibské kořeny. Vychází ze svého klasického hudebního vzdělání, zároveň se nebojí ze svého výcviku uhnout vždy tam, kam to jeho svébytná hudba vyžaduje. Myšlenkově a hudebně se inspiruje u Jamese Baldwina a Angely Davis, stejně jako u Ahmada Jamala, George Bensona, Geri Allen a Arethy Franklin.

V roce 2023 založil Ashley Henry vlastní label Royal Raw Music s cílem neustále prosazovat a posouvat hranice uměleckého vyjádření a spolupráce. V následujícím roce vydal svoje druhé studiové a zatím poslední album Who We Are. Odpověď na tuto otázku jistě zodpoví listopadový koncert na JazzFestBrno.

Chcete někoho potěšit vstupenkou na koncert, ale nevíte, jakou svým blízkým koupit? Proto máme Bad Cat ID – průkazku jazzového nadšence. Stačí si vybrat výši poukazu a ke každému od nás dostanete dárek navrch: poukaz na 1 500 Kč (s taškou), na 2 000 Kč (s tričkem), nebo na 4 000 Kč (s členstvím ve fanclubu).