Line-up:

Line-up:
Brad Mehldau – klavír, Filharmonie Brno, Clark Rundell – dirigent

Brněnská premiéra zpěvačky, která získala cenu Grammy v kategorii vokálního jazzu třikrát během čtyř let, a to za tři po sobě jdoucí alba.

Americká zpěvačka poprvé upoutala pozornost jazzových fanoušků už v jednadvaceti letech svým triumfem na Mezinárodní jazzové soutěži Thelonious Monk 2010. Od té doby uplynulo sice pouhých deset let, ale v životě a tvorbě Cécile McLorin Salvant se změnilo mnohé. Krátce předtím, než vydala své druhé album WomanChild, kritik New York Times prorokoval: „Ač je širokému jazzovému publiku zatím neznámá, nebude to trvat dlouho.“ Jeho předpověď se bezezbytku naplnila. Toto její CD posbíralo celou řadu ocenění, včetně nominace na Grammy. Ve vítězství se jí sice podařilo nominaci proměnit až později, ale s o to větším úspěchem – v letech 2015, 2017 a 2018 získala Grammy za nejlepší vokální jazzová alba. Žádný umělec z oblasti jazzového zpěvu nedávné paměti nezískal rychleji více poct než tato okouzlující zpěvačka.

Cécile McLorin Salvant se narodila na Floridě rodičům pocházejícím z Francie a Haiti a její multikulturní kořeny se zrcadlí i v její tvorbě. Zatím poslední studiové album The Window nahrála v duu s pianistou Sullivanem Fortnerem a po spolupracích s většími ansámbly si dle vlastních slov v tomto duu užívá více svobody, která zároveň nabízí tak bohatou škálu možností, jako by na pódiu byla početná kapela.

Kytarista Matthew Stevens s oblibou rozpouští hranice mezi jazzem, rockem a ambientní hudbou. Saxofonista Walter Smith III je ztělesněním slov Dizzyho Gillespieho, který tvrdil, že správný hudebník má být vždy jednou nohou v minulosti a tou druhou v budoucnosti. To stejné reflektuje i jejich společný projekt In Common.

Matthew Stevens je uznávaný jako jeden z předních umělců své generace. Od svého příchodu do New Yorku v roce 2007 spolupracuje s nejzajímavějšími umělci současné hudby. Kromě jeho kritikou oceňovaných sólových alb tak můžete Stevense znát z více než 70 nahrávek jako výrazného sidemana. Objevuje se mimo jiné po boku umělců, jakými jsou Terri Lyne Carrington, Esperanza Spalding nebo Christian Scott aTunde Adjuah, na JazzFestu si před lety zahrál s Benem Williamsem. Jeho hudební souputník Walter Smith se vyvíjel pod křídly mnoha jazzových velikánů. Jen namátkou – Roy Haynes, Terence Blanchard, Eric Harland, Jason Moran, Christian McBride… Dnes už je všeobecně uznáván nejen jako zdatný interpret, ale i jako vynikající skladatel a inspirativní pedagog. Vždyť také vede katedru dechových nástrojů na Berklee College of Music.

Smith a Stevens společně nahráli tři alba s totožným názvem In Common odlišenými pouze číslovkou. Všechny tři desky mají jedno společné – nabízejí jedinečnou příležitost slyšet hudební rozhovory mezi interprety ze všech koutů jazzové scény, kteří spolu v některých případech hrají zcela poprvé. V koncertním provedení se k ustálené dvojici přidají kontrabasista Harish Raghavan a bubeník Jonathan Barber. Už nyní zaznívají hlasy, že čerstvé album In Common 3 posouvá hranice. Přijďte se přesvědčit.

Jsou tu mezi námi. Lidé, kteří se dlouhé roky dokola ptají, kdy už konečně na JazzFestBrno opět zavítá Antonio Sánchez. Ten okamžik nastává teď. Bubeník, který dovede za svojí soupravou rozpoutat bouři, aby ji záhy přeměnil ve vánek a nakonec ve správný moment v úplné ticho, míří do Brna s kapelou Bad Hombre nominovanou na letošní Grammy.

Rodilý Mexičan Antonio Sánchez se po boku Pata Methenyho, Chicka Corey či Michaela Breckera vyšvihl na začátku milénia do nejvyšší jazzové ligy, aby v ní brzy začal utvářet svůj vlastní hudební vesmír s projektem Migration. S ním debutoval v roce 2007. „Nechtěl jsem, aby si lidé říkali, že je to album bubeníka. Přemýšlel jsem z hlediska hudby, neřešil jsem, kolik mám sól a zda jsem se dost vyřádil. Chtěl jsem, aby hudba byla velmi melodická, přístupná a se spoustou opravdu dobré souhry,“ prohlásil tehdy o své prvotině, na které mu hostovali Pat Metheny i Chick Corea. Mantry, podle níž je důležitější sloužit celku než strhávat pozornost na sebe, se Sánchez drží dodnes. Že je to správná cesta, dokazují mimo jiné čtyři Grammy i hluboké uznání, které si získal ve světě kinematografie za odvážný soundtrack k filmu Birdman od režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárrita. Brněnští fanoušci si Sáncheze mohou pamatovat z koncertu Unity Band Pata Methenyho v roce 2012.

Na letošní jaro plánuje Sánchez vydání alba SHIFT (Bad Hombre Vol 2) s pestrou směsicí hostů – od zakladatele Nine Inch Nails Trenta Reznora přes mexickou zpěvačku Lilu Downs, basistku Meshell Ndegeocello až po rockera Davea Mathewse. V koncertní formaci se představí se svými osvědčenými parťáky, kterými jsou zpěvačka Thana Alexa, klávesista Bigyuki a baskytarista Lex Sadler. Veškeré předpoklady pro divoce originální show jsou tak naplněny.

Sebevědomá směsice soulu, jazzu, rhythm & blues a rock & rollu v režii varhaníka Delvona Lamarra.

Delvon Lamarr Organ Trio založila na jaře roku 2015 Amy Novo, manželka a dnes i manažerka varhaníka Delvona Lamarra. Nezní to skoro jako pohádka? Řekla totiž svému manželovi, že převezme zodpovědnost za jeho hudební kariéru, aby vše další, co bude muset v budoucnu udělat, bylo pouze najít spoluhráče, napsat a hrát hudbu. O takovém příběhu sní nejeden aspirující hudebník, jazzman obzvláště.

Trio původně začalo s jiným kytaristou a bubeníkem. Během prvního roku existence se ke kapele přidal chvalně proslulý a nenapodobitelný Jimmy James. Chemie mezi členy tria byla okamžitá a nepopiratelná. S oduševnělým varhanním zvukem Delvona, syrovým kytarovým zvukem Jimmyho a skvělým bubenickým groovem namíchali dokonalou směsici soulu, jazzu, rhythm & blues a rock & rollu. Kariéru začali s týdenním „gigem“ v Seattlu, poté vydali své první album a vyrazili na turné po Spojených státech a nakonec i na šňůru po Evropě.

Současným bubeníkem je výtečný groover Dan Weiss a Delvon Lamarr Organ Trio se tak ve svém originálním zvuku posouvá ještě dál.

Vyprodala, přijela, viděla, zahrála, oslnila? Hiromi na JazzFestu 2019. V roce 2022 můžeme očekávat stejný scénář, mění se však obsazení. Japonská pianistka tentokrát nepřijede sama, ale se smyčcovým kvartetem.

Hiromi, už dávno známá všem jazzovým fanouškům po celém světě, se loni proslavila ještě výrazněji, když zahrála na zahajovacím ceremoniálu tokijské olympiády. Své debutové album Another Mind vydala v roce 2003 a od té doby přidala dalších třináct desek, ať už pod vlastním jménem, nebo se svými kapelami The Trio Project a Hiromi’s Sonicbloom. Spolupracovala také s řadou legendárních jazzmanů. Nahrávala i koncertovala s Chickem Coreou a s triem Stanleyho Clarka získala Grammy.

Hiromi uchvacuje širokou i odbornou veřejnost jak na Východě, tak na Západě, a to díky své tvůrčí energii, která překračuje hranice jazzových, klasických i popových škatulek a posouvá improvizaci a kompozici do nových sfér. Její koncerty jsou velmi energické, vyznačují se směsí jazzu, prog rocku a vážné hudby. Ve svém nejnovějším počinu Silver Lining Suite demonstruje Hiromi svůj virtuózní talent a emocionální rozsah, když svůj um spojuje se smyčcovým kvartetem, které sestavil houslista Tatsuo Nishie, koncertní mistr Nové japonské filharmonie. Výsledek stírá hranice mezi klasickou hudbou a jazzem a vytváří živoucí organismus, který má v sobě vášnivou, rockem inspirovanou energii a filmovou krásu. Tu Hiromi do své hudby ostatně vštěpuje od nepaměti. S novým projektem navíc potvrzuje, že její skladatelské schopnosti dosáhly nového vrcholu.

Titulárním parterem koncertu je Česká televize.

Jak jinak oslavit Mezinárodní den jazzu než večerem plným hudební improvizace? Sbalte si svůj milovaný hudební nástroj a přijďte si s námi zajamovat. A nebo se klidně stavte jen tak a nechte se unést uměním místních i přespolních jazzmanů. Večer rozjíždí house band klavíristy Martina Konvičky, a to znamená jediné – zábava zaručena.

Vedle Konvičky se rozjezdu jamu ujmou saxofonisté Štěpán Flagar a Marek Kotača, kontrabasista Martin Kocián a bubeník Kristián Kuruc. S trochou nadsázky tak lze říci, že nás čeká vystoupení „Martin Konvička Reunion Band“. „Těším se a kluci taky, na pódiu se totiž sejde jedna generace muzikantů, kteří sice vylítli z jiných hnízd a rozvíjeli se každý po svém, ale spojuje nás všechny dlouholetý přátelství a už dlouho jsme se neměli možnost takhle potkat. Navážeme plynule tam, kde jsme skončili a navzájem vyměníme mezitím nabytý zkušenosti,“ vyhlíží poslední dubnový den Konvička.

Mezinárodní den jazzu

Za vyhlášením Mezinárodního dne jazzu – připadajícím na 30. dubna – stojí Organizace spojených národů UNESCO. Jejím posláním je usilovat o mezinárodní spolupráci v oblasti výchovy, vědy a kultury. Jazz je svým univerzálním přesahem ideálním kandidátem na roli jakéhosi velvyslance, který dokáže propojit lidi na řadě míst naší planety. Společně s blues a jejich stylovými odnožemi představuje metaforu života v demokracii a oslavu svobody. Hudebníci i posluchači mají dostatek možností k vyjádření vlastních myšlenek a pocitů. Den jazzu nabízí příležitost všem sdružením, školám, umělcům, historikům, publicistům a jazzovým nadšencům z celého světa oslavit a vyzdvihnout význam jazzu, připomenout jeho kořeny, žánrovou pestrost a vývoj, ale také představit jeho současnost a budoucnost.

Mezinárodní den jazzu byl ustanoven v průběhu roku 2011. S touto myšlenkou přišel ambasador organizace UNESCO Herbie Hancock, který je dodnes hlavní tváří této akce. Datum 30. dubna bylo zvoleno s přihlédnutím na každoroční vyvrcholení amerického měsíce jazzu, dubnové akce nazvané Jazz Appreciation Month. První oslavy se konaly hned v roce následujícím: 30. dubna 2012 se uskutečnily dva hlavní koncerty – koncert při východu slunce v New Orleans a koncert při západu slunce v New Yorku. Kromě Hancocka se těchto koncertů zúčastnily desítky dalších hudebních osobností, například Wayne Shorter, Wynton Marsalis, Esperanza Spalding, Terence Blanchard, Richard Bona, Dee Dee Bridgewater či Stevie Wonder. Popularitu akce ještě posílila účast hostů z filmové branže včetně Roberta De Nira, Michaela Douglase nebo Morgana Freemana. V dalších letech hlavní koncert Mezinárodního dne jazzu hostily Istanbul, Ósaka, Paříž, Washington, Havana, Petrohrad, Melbourne a Sydney.

Hlavní koncert je však jen špičkou ledovce. Mapa Mezinárodního dne jazzu čítá už téměř dvě stovky zemí a do akce se zapojují tisíce organizací po celém světě.

Inspirace klasikou i elektronikou, hymnické melodie a telepatická souhra. Trio GoGo Penguin patří mezi nejzajímavější kapely současné britské scény a není divu, že si vysloužilo označení „Radiohead britského jazzu“.

Svými melodickými linkami a sofistikovanou harmonií GoGo Penguin připomínají typické klavírní trio vycházející z jazzu a klasiky, rytmy však čerpají spíše z elektronické hudby. Právě tímto setkáním protikladů si kapela vysloužila nálepku post-jazzová. Byť kritici nad samotnou existencí subžánru post-jazz rádi vedou sáhodlouhé diskuze, zároveň se shodují, že akusticko-elektronický zvuk GoGo Penguin je vzrušující a vytváří působivou a emocemi nabitou hudbu. Ta čerpá z opojné kombinace vlivů od umělců jako Brian Eno, John Cage či Squarepusher, ale i z atmosféry deštěm zmáčených šedivých ulic Manchesteru. Znějí v ní prvky rocku a minimalismu, stejně jako trip hopu a další klubové taneční hudby.

GoGo Penguin si s tradicemi hlavu nelámou, a tak ač je zvykem pojmenovávat eponymně debutové album, vychází nahrávka nazvaná „GoGo Penguin“ jako jejich pátá studiová deska. Právě toto album plné hudebních dobrodružství vydané u prestižního labelu Blue Note představí na festivalu JazzFestBrno.

Jako nadějní mladíci se potkali v kapele Milese Davise. Už tehdy mezi nimi přeskočila muzikantská jiskra. Kytarista Mike Stern a saxofonista Bill Evans ji nakonec rozdmýchali do zářícího plamene v podobě vlastní kapely, pohybující se mistrně mezi jazzrockem a soulem.

Mikea Sterna a Billa Evanse pojí historie, která sahá až do roku 1981. Bill Evans hrál už tehdy u Milese Davise. Legendární trumpetista se tou dobou poohlížel po kytaristovi a na názor se zeptal i Evanse. Ten mu navrhl právě Mikea Sterna, který ho zaujal v kapele Billyho Cobhama. Stern a Evans pak u Milese Davise působili společně další tři roky, než se jejich cesty zase rozešly.

Evansovy další kroky vedly do Mahavishnu Orchestra Johna McLaughlina. Hrával i s Herbiem Hancockem či Mickem Jaggerem. Dnes má na svém kontě téměř tři desítky sólových alb, ocenění Grammy a mnoho dalších cen. Především však pokračuje v tom, co jej baví odedávna – v objevování nekonečné škály hudebních žánrů. Mike Stern se od dob působení u Davise vypracoval v jednoho z nejlepších jazzových kytaristů planety. Ani po více než čtyřiceti letech na scéně nepřestává udivovat impozantní technikou a dokonalou směsí bebopového umu, spalující rockové intenzity a osobité lyriky.

V roce 2013, tedy po dvaatřiceti letech, se Stern a Evans rozhodli znovu společně vstoupit na pódium a vytvořit Mike Stern / Bill Evans Band. V něm po jejich boku v současnosti působí baskytarista Gary Grainger a bubeník Dennis Chambers. Stejně jako kdysi kapela Milese Davise i Mike Stern / Bill Evans Band stojí na třech pilířích – vášni, dynamice a vzrušení.

Joey Calderazzo a John Patitucci patří do kategorie hudebníků „par excellence“, ať už v roli lídrů, či sidemanů. Ostatně Calderazzova klavírní sóla plná hudebních narážek a fórů vyšperkovala festivalový koncert Branforda Marsalise a Patitucciho empatická basa v Brně mimo jiné tvrdila muziku Waynea Shortera. Nyní vyrážejí na společné světové turné premiérově v duu.

I když je klavírista Joey Calderazzo vynikajícím sidemanem, kterého si do kapely vybrali Michael Brecker, Branford Marsalis, Jack DeJohnette či Dave Holland, bylo by chybou přehlédnout jeho vlastních třináct alb, na nichž se projevil jako odvážný skladatel a lídr. Ve vlastních projektech se Calderazzo mění v neúnavného objevitele, pro kterého je svoboda normou, improvizace klíčem a swing absolutní nezbytností. Calderazzo je tak trochu Ferda Mravenec v tom nejlepším slova smyslu. Hudební práce všeho druhu mu není cizí. „Umím zahrát trochu toho a trochu onoho. Mám něco vlastního, jindy zase „vykrádám“ jiné muzikanty. Bavím se a doufám, že se mnou i mí posluchači,“ říká s úsměvem.

Jméno Johna Patitucciho si jazzoví fanoušci dávno neasociují jen s osobnostmi jako Chick Corea, Wayne Shorter, Herbie Hancock či Stan Getz, ale také s pestrou škálou jeho vlastních nahrávek. Ať už se Patitucci chopí kontrabasu či šestistrunné baskytary, vždy se projeví jeho úcta k historii kombinovaná s progresivním přístupem. Potvrzujícím razítkem na tato slova je jeho poslední album Soul of the Bass. Na veskrze sólové desce zní Bach, spirituály i R’n’B a Patitucci dokazuje, že pokud na basu hraje mistr, může vydat za celou kapelu v jakémkoliv žánru. „Myslím, že jak stárnete, upřednostňujete ve veškeré hudební tvorbě zvuk a pocit. A když se vyjadřujete čitelně a soudržně, výsledkem je určitá čistota, která dokáže posluchače vtáhnout do komunikace,“ říká Patitucci. Tato slova se chystá otisknout i do nového společného projektu, jejž s Joeym Calderazzem představí v Brně.

Africký úkaz Richard Bona se po čase opět těší na brněnské fanoušky, místní guláš a tentokrát i české spoluhráče. My se zase těšíme na jeho bezprostřední show balancující mezi jazzem, funkem a world music, premiérově v obklopení big bandu Jazz Dock Orchestra.

Bonův otec byl zpěvák a perkusionista, jeho matka zpěvačka – Richard se tak s hudbou intenzivně setkával už od dětství. Nadání, kterým byl obdařen, se tak mohlo úspěšně rozvíjet. Když mu byly čtyři roky, začal se učit hrát na balafon a v pěti už vystupoval v místním kostele. Protože jeho rodina byla chudá, vyráběl si většinu hudebních nástrojů sám, a to včetně flétny a kytary – ta měla struny nataženy přes nádrž ze starého motocyklu. S kytarou začal už v jedenácti a od té doby jej nepustila. Trochu pravda narostla, ale láska ke strunám přetrvala.

Spolupracoval či nadále spolupracuje s jazzmany, jako jsou Pat Metheny, Bobby McFerrin, Mike Stern či Steve Gadd. Turné s Pat Metheny Group se stala tak trochu i mezníkem v jeho kariéře. Bona se jejich prostřednictvím vyšvihl mezi smetánku pop jazzu a world music. Každý zkrátka viděl, že jeho frázování a energická baskytarová ekvilibristika jsou nenapodobitelné. Ve vlastních projektech se projevuje jako zdatný multiinstrumentalista a charismatický zpěvák. Zpívá v angličtině, francouzštině i v jazyce douala, a jak ukázal při posledním brněnském vystoupení, nebojí se ani češtiny. Na brněnském JazzFestu v minulosti vystoupil s kapelou Mandekan Cubano, inspirovanou kubánskou hudební tradicí, a také se svou domovskou multižánrovou Richard Bona Group, v níž hraje nejen na baskytaru, ale i balafon, perkuse a kytaru. Spojení s českým ansámblem Jazz Dock Orchestra pro Bonu představuje nový zdroj inspirace, a my si tak budeme moct užít další z jeho hudebních tváří.

Jeden dlouhý večer, jedno místo, tři pódia, a na nich nepřetržitý proud toho nejzajímavějšího z domácí jazzové scény. To jsou Slavnosti synkop, na nichž v premiérovém ročníku vystoupí mimo jiné Dan Bárta, David Dorůžka či Vertigo.

Synkopa v hudbě je rytmicko-metrický útvar, který ozvláštňuje pravidelný průběh hudební fráze, říkají modré knihy hudební teorie. Synkopa je zároveň medicinské označení pro epizodu krátké poruchy vědomí. Obě definice se protínají v hudbě jazzové – synkopa je vedle swingu charakteristickým znakem jazzu už od jeho raných forem a krátkou ztrátu vědomí vám může přinést stav transu, který můžete zažít jak při vytváření, tak při konzumaci hudby. Slavnosti synkop jsou nový festival ve festivalu, který je zaměřen na domácí scénu a její mezinárodní spolupráce. Každý rok tak bude na třech pódiích divadla Husa na provázku nabízet to nejlepší ze zdejšího jazzu a příbuzných žánrů.

Letošní obsazení láká mimo jiné na nový projekt Dana Bárty s triem Roberta Balzara a hostujícím Kornélem Fekete Kovácsem, který vznikl u příležitosti televizní verze JazzFestu Brno na podzim roku 2020. U příležitosti televizního natáčení (v roce 2021) se zformoval i projekt Ballard – Dorůžka – Wyleżoł, jenž je vyústěním dlouholeté snahy spojit dohromady český fenomén jazzové kytary Davida Dorůžku s nenapodobitelným bubeníkem Jeffem Ballardem, jehož známe třeba z tria Brada Mehldaua. Trojici doplňuje pianista (a v této kapele i basista) Piotr Wyleżoł, našim posluchačům též dobře známý z kapel Karla Růžičky Jr. nebo Sisy Michalidesové. Své nové kapely představí i Ondřej Štveráček, Luboš Soukup nebo Tomáš Liška, speciální festivalové vystoupení nabídne trio Brunner-Foukalová-Křišťan, kapela Point of Few s hostujícím Janem Uvírou nebo 20. výročí slavící kapela Vertigo. Prostor dostane i nastupující generace ve formě komorního vystoupení kapely Treetop. A protože večer začíná už v 17 hodin a potáhne se prakticky do půlnoci, je jisté, že synkop zazní opravdu požehnaně.

Recept na oblibu u posluchačů? Andělský hlas, charismatický projev, zemité a oduševnělé písně a skvělá doprovodná kapela. Lizz Wright toto vše nabízí ve vzácně vyrovnané kombinaci, okořeněné tradicí afroamerické spirituální hudby a blues.

Narodila se v americké Georgii a vyrůstala v rodině pastora, který ji přivedl ke gospelové hudbě. Na jazzovou scénu vplula s espritem sobě vlastním už na začátku tisíciletí, kdy nahrála dodnes obdivovaný debut Salt. Od té doby spatřilo světlo světa ještě dalších pět ceněných alb. S rostoucím podílem autorské tvorby se postupně stále více odhaluje umělecká pravdivost Lizz Wright a prohlubuje její nenapodobitelná schopnost namíchat originální barvu z hudební palety, na které je místo pro gospel, folk, jazz, pop i blues.

Titulárním partnerem koncertu je Česká televize.

Mistr basové kytary Marcus Miller přijíždí ke svému vůbec prvnímu koncertu v Brně.

Marcus Miller je považován za jednu z vůdčích osobností jazzové hudby posledních čtyř dekád. Proslavila jej zejména kooperace s jazzovým géniem Milesem Davisem v 80. letech, spolupráce na projektech Davida Sanborna, Luthera Vandrosse, Arethy Franklin a v neposlední řadě i jeho sólová kariéra. Skladatel, producent a držitel dvou cen Grammy, jehož rozpoznávacím znamením je jedinečná slapová technika hry, tvrdil basu i u hudebních hvězd globálního formátu jako Michael Jackson, Frank Sinatra nebo Elton John.

Millera si jako tvář své mírové kampaně zvolilo UNESCO a stal se také mluvčím organizace Slave Route Project. Jeho jméno znají i filmoví fanoušci. Nedávno složil například hudbu k dramatu z prostředí amerického fotbalu Safety. Zatím poslední Millerovo studiové album Laid Black vyšlo v roce 2018 a zkušený baskytarista na něm svým nezaměnitelným liberálním způsobem vkusně promíchal R&B, trap, funk a hip-hop s jazzem. „Millerovi se podařilo zdůraznit společné rysy těchto žánrů, přičemž využil originality každého z nich,“ zhodnotil desku Dan Bilawski z JazzTimes. Millerova dovednost proplouvat různorodými žánrovými vodami je zkrátka pověstná. A v interakci s publikem funguje zdaleka nejlépe.

Line-up:
TBA

Sedminásobná držitelka Grammy, hudební vizionářka a vedoucí vlastního „tak trochu jiného“ jazzového orchestru Maria Schneider poprvé v Česku! A to jen pár měsíců poté, co vydala veleúspěšné album Data Lords, jež se recenzenti nezdráhají označit za její opus magnum.

Nenechat svoji hudbu povalovat se zdarma na Spotify, YouTube a dalších platformách, to už chce v dnešní době pořádnou dávku sebevědomí. Skladatelka Maria Schneider ho má a tak si až na pár teaserů můžete její umění užít výhradně ve chvíli, kdy vytáhnete portmonku z kapsy. Ale pro takový zážitek to každý fanoušek rád udělá – ostatně Maria Schneider byla na začátku milénia jedním z průkopníků crowdfundingu a dodnes patří v této činnosti k nejprogresivnějším umělcům.

Mnohem důležitější je však skutečnost, že originalitou překypuje i její hudba. Kritici o ní mluví jako o „sugestivní, majestátné, magické, nádherně srdcervoucí, nápadité, objevné, strhující, odvážné a nezařaditelné“. Všechna tato adjektiva však spíše jen potvrzují, že každá osobitá hudba je slovy těžko popsatelná. Zcela neoddiskutovatelné však je, že rozmanitá tvorba Marie Schneider stírá hranice mezi žánry. Ostatně jako jedna z mála získala Grammy ve více žánrech – za jazz, klasickou hudbu i za spolupráci s Davidem Bowiem. Četné úspěchy pravidelně sbírá také v anketách časopisů DownBeat a JazzTimes. Výjimkou není ani její poslední dvojalbum Data Lords. Je rozdělené na dvě tematické poloviny inspirované digitálním a přírodním světem, které nahrála se svým orchestrem, jehož členy jsou mimo jiné Donny McCaslin, Joe Robinson či Scott Robinson. Za album si odnesla dva zlaté gramofonky a Nate Chinen z NPR o něm napsal: „Je to hudba extravagantního mistrovství prodchnutá duchem rizika.“ Riziko je v tvorbě Marie Schneider všudypřítomné, návštěva jejího koncertu je však sázkou na jistotu.

Kytarista Lionel Loueke přijíždí s nejnovějším sólovým projektem inspirovaným tvorbou Herbieho Hancocka, aby si následně zahrál se svými českými přáteli – Davidem Dorůžkou, Lubošem Soukupem a Jiřím Slavíkem.

Beninský rodák Lionel Loueke zanechal za uplynulé dvě dekády na světové hudební scéně řádně viditelný otisk jak svojí vlastní tvorbou, tak nepřehlédnutelnou rolí v kapelách jazzových osobností, jakými jsou Herbie Hancock, Terence Blanchard či Gretchen Parlato. Časopis Jazz Times ho popisuje jako hudebníka, jehož „vrstevníci i starší spoluhráči hluboce respektují pro jeho individualismus, rytmické schopnosti a vyčerpávající harmonické znalosti, stejně jako pro schopnost zpívat v jednom metru a hrát v jiném či způsob, jakým proměňuje kytaru ve virtuální afro-westernový orchestr.“ Leitmotivem Louekeho nového sólového alba HH je hudba jeho mentora Herbieho Hancocka, s nímž africký kytarista hraje přes patnáct let. Loueke vtiskl Hancockovým hitům i méně známým skladbám svůj nezaměnitelný vlastní zvuk. Právě repertoár z nové desky ukáže jednu z mnoha Louekeho tváří.

Tu další představí charismatický kytarista v druhé části koncertu, kdy se k němu exkluzivně připojí jeho čeští přátelé – spolužák z Berklee College of Music kytarista David Dorůžka, saxofonista Luboš Soukup, který s Louekem nahrál úspěšné album Země, a v neposlední řadě kontrabasista Jiří Slavík, jenž měl k africké hudbě vždy blízko a s Louekem už rovněž dříve hrál. Zkrátka smíchejte čtyři hrsti Herbieho Hancocka, přidejte tři špetky domácího jazzu, vše přelejte několika litry africké bezprostřednosti a jedinečný hudební koktejl je na světě.

Interakcí jazzu s dalšími žánry vzniklo už mnoho prvotřídní a osobité muziky. Platí to i o prolínání jazzu s flamenkem. V brněnské premiéře to potvrdí držitel Latin Grammy a muž považovaný za nástupce Paca De Lucíi, kytarista Vicente Amigo.

Jedinečný umělec, skladatel a producent Vicente Amigo vyrazil na velká flamenková pódia už jako teenager. Od té doby obdržel řadu ocenění, kromě Latin Grammy také národní zlatou medaili za zásluhy v umění. Kariéra tohoto andaluského kytaristy se protnula s legendami flamenkového žánru, jakými byli Paco de Lucía či Camarón de la Isla, ale neméně jej ovlivnili jazzoví kytaristé, mezi nimi zejména John McLaughlin a Al Di Meola.

V Brně Amigo se svým kvintetem představí především skladby z desky Memoria de los Sentidos (Paměť smyslů), která si vysloužila nominaci i v globálních cenách Grammy v kategorii World Music. Na svém osmém studiovém albu se vrací ke kořenům a jejím vrcholem je pro mnohé posluchače Requiem, niterná pocta velkému Amigovu příteli, maestrovi Pacovi de Lucíovi. Můžeme se tak těšit na autentický večer s muzikantem, jehož Pat Metheny nazval nejlepším kytaristou světa.