Program 2026

Projekt tria, které se samo označuje zkratkou BEATrio, je v moderní instrumentální hudbě událostí, jež okamžitě vzbuzuje zvědavost. U této zvláštní kombinace nástrojů se navíc setkávají skuteční mistři – banjista Béla Fleck, harfista Edmar Castañeda a bubeník Antonio Sánchez. Posledně jmenovaný se sám jednou vyjádřil, že BEATrio představuje „jednu z nejnepravděpodobnějších konfigurací tria, jakou kdy kdo viděl.“ Béla Fleck na to konto poznamenal, že zvědavost a údiv posluchačů mu připomínají rané dny jeho průkopnické kapely Flecktones, kdy se lidé také ptali: „Jak to má sakra fungovat?“

Pro Flecka, který po desítky let posouvá banjo do neprozkoumaných teritorií, je ale výběr tohoto nekonvenčního složení promyšlenou volbou. Vždy vyhledává spolupracovníky, kteří jsou schopni hrát způsobem, jakým to nikdo jiný nedokáže. Castañeda a Sánchez tyto nároky bezezbytku splňují a Fleck vidí jejich letošní první společné album BEATrio jako pouhý začátek dlouhé cesty.

BEATrio spojuje tři hudební giganty s hlubokými kořeny v různých žánrech, přičemž každý z nich je virtuóz, který pomohl definovat možnosti svého nástroje. Napříč všemi žánry je bezesporu nejznámější Béla Fleck, jehož svět uznává jako nejvýznamnějšího a nejprogresivnějšího hráče na banjo. V průběhu své kariéry byl nominován na cenu Grammy ve více kategoriích než kterýkoli jiný umělec v historii a získal bezmála dvacet ocenění. Fleckova kariéra je definována jeho ochotou překračovat hranice – z tradičního bluegrassového a folkového prostředí se vydal do jazzu, fusion, klasiky či world music. Od New Grass Revival přes jeho světově proslulou jazzrockovou skupinu Flecktones, dueta s Chickem Coreou až po jeho vlastní verzi Rhapsody in Blue – Fleck důsledně bourá instrumentální hranice.

Harfista a skladatel Edmar Castañeda, pocházející z Bogoty v Kolumbii, udělal s harfou v latinské hudbě vlastně totéž, co Fleck s banjem v americké. Castañeda mistrovsky spojuje kolumbijskou tradici s jazzovými postupy a adaptuje spletité prstové techniky k hraní jazzových melodií i afro-kubánských rytmů. Je jakýmsi „lepidlem“ BEATria – jednou rukou hraje basové linky, jejichž zvuk vede přes basový zesilovač, zatímco druhou rukou harmonizuje s banjem. Sledovat tuto dvojjedinost je naprosto fascinující, jak potvrdí všichni návštěvníci jarního koncertu BEATria v Praze.

Antonio Sánchez je pětinásobným držitelem ceny Grammy. Pochází z Mexico City a vybudoval si pověst jednoho z nejvyhledávanějších bubeníků současného jazzu. Jeho jméno je nejčastěji spojováno s dlouholetou spoluprací s kytaristou Patem Methenym, s nímž pracoval přes osmnáct let na devíti albech. Sánchezova proslulost překročila hranice jazzového světa v roce 2014, kdy složil hudbu – výhradně pro bicí soupravu – k oscarovému filmu Birdman Alejandra Gonzáleze Iñárritua.

Tito tři mistři sice pocházejí z USA, Kolumbie a Mexika a představují různá žánrová východiska, ale jejich společná historie překračování hudebních hranic z nich činí ideální partnery pro tento skvělý a – přes absolutní muzikantské mistrovství – široce přístupný a působivý mezikulturní projekt.

Média hovořila o „šokujícím překvapení“, které jí zajistilo postavení první jazzové umělkyně, jež kdy tuto prestižní cenu získala. Tento moment nebyl jen osobním triumfem – byl zároveň okamžikem, který po mnoha letech (a bohužel na dlouhou dobu naposledy) vystavil moderní jazz do popových světel ramp a donutil i tu nejširší veřejnost klást otázku: „Cože, jaká Esperanza?“

Pro Esperanzu Spalding měla cena samozřejmě i praktický dopad – její tehdy aktuální album Chamber Music Society se okamžitě dostalo do mainstreamových hitparád a obratem z ní udělalo globálně nejprodávanější umělkyni v oblasti současného jazzu. Přitom v té době nebyla na scéně žádným nováčkem – měla za sebou mimo jiné vystoupení v Bílém domě na pozvání prezidenta Baracka Obamy i na ceremoniálu Nobelovy ceny míru ve Stockholmu.

Esperanza Spalding pochází z Portlandu v Oregonu a byla tím, čemu se říkává zázračné dítě. Už odmalička se pomocí vlastního sluchu naučila základy hry na piano, kytaru, hoboj i klarinet, nejdále to dotáhla – v oboru klasické hudby – na housle. Na střední škole však pro sebe objevila kontrabas, který ji zcela uchvátil. Během několika měsíců už hrála po místních klubech a propojovala pop, rock, hip hop a především jazz. Její talent byl natolik mimořádný, že krátce po absolvování prestižní Berklee College of Music v Bostonu se ve svých pouhých dvaceti letech stala jednou z nejmladších pedagožek v historii školy.

Ve své tvorbě, s níž debutovala v roce 2006 albem Junjo, propojuje osobitým způsobem jazz, fusion, neo soul, R&B, bossa novu a latinský jazz. Kritici obdivují zejména její propojení zpěvu s hrou na nástroj – kombinace tak výrazného projevu v obou rovinách je už z principu na hudební scéně velmi výjimečná. Tato technická preciznost a schopnost plynule přecházet mezi žánry jí otevřely dveře ke spolupráci s hvězdami jako Prince, Herbie Hancock, Stevie Wonder nebo Wayne Shorter.

Po komerčním průlomu, který zpečetila vítězstvím ceny Grammy za album Radio Music Society v roce 2012, natočila ještě několik alb, jež její pozici jazzově-mainstreamové umělkyně číslo jedna potvrdila – až se v roce 2018 začala odklánět od konvenčního formátu jazzového alba ve prospěch koncepčních projektů. Na albu 12 Little Spells například složila cyklus písní, z nichž každá tematicky odpovídala jedné části lidského těla. Za toto experimentální album získala další cenu Grammy. Stejného uznání se dočkal i následující titul Songwrights Apothecary Lab z roku 2021, na jehož přípravě spolupracovala kromě hudebníků také s odborníky z oblastí neurologie, hudební terapie, psychologie či etnomuzikologie. Tento „covidový“ projekt měl pomáhat se zvládáním chaosu, agrese a pocitu osamělosti.

Zatím poslední tituly v diskografii Esperanzy Spalding se ze standardní řady vymykají: v roce 2023 vyšlo živé album natočené společně s významným pianistou Fredem Herschem, a v roce 2024 si splnila sen společným albem se svým dávným idolem – brazilským zpěvákem a multiinstrumentalistou Miltonem Nascimentem.

Do Brna přijede Esperanza Spalding jako patrně nejvýznamnější současná jazzová osobnost střední generace. Má za sebou mimořádně bohatou kariéru – a neméně zajímavá nepochybně bude i její budoucnost.

V tomto duu spojují síly dva nejuznávanější umělci současného jazzu. Brad Mehldau patří k nejlyričtějším a nejniternějším současným klavíristům. Po celou svoji dráhu sklízí Mehldau ocenění od zástupů fanoušků i od odborné veřejnosti, a je držitelem mnoha ocenění – ať už jako kapelník vlastních projektů nebo jako spolupracovník tak velkých jmen současné hudební scény, jako jsou Pat Metheny, Renee Fleming, Chris Thile nebo Joshua Redman.

Pro Brada Mehldaua je typická úspěšná snaha o propojování různých hudebních idiomů. Má na kontě brilantní přepracování písní skladatelů odlišných kulturních okruhů, jako jsou či byli The Beatles, Cole Porter, Radiohead, Paul Simon, George Gershwin nebo Nick Drake. Zároveň ale staví na stále se rozšiřujícím katalogu pozoruhodných originálních skladeb. Není náhoda, že jej The New York Times označily za „nejvlivnějšího jazzového pianistu posledních dvaceti let“.

Devítinásobný držitel ceny Grammy, kontrabasista a skladatel Christian McBride, se kromě aktivní hudební činnosti věnuje také vrcholové produkci, např. jako umělecký ředitel proslulého Newport Jazz Festivalu, a také hudební pedagogice. Zástup hudebníků, s nimiž spolupracoval, je úchvatný. V jazzu to mimo jiné byli Herbie Hancock, Pat Metheny, Diana Krall, Chick Corea nebo Wynton Marsalis, mimo tento žánr pracoval s takovými hvězdami jako Sting, Paul McCartney, Celine Dion, Isaac Hayes nebo James Brown. Od roku 1994 vydává samozřejmě také vlastní alba jako leader – do současnosti jich má na kontě přes dvacet, a to jak studiových, tak živě nahraných na tak prestižních místech, jako jsou kluby Village Vanguard nebo Tonic.

O Bradu Mehldauovi Christian McBride říká: „Brad je právem uctíván jako jeden z největších klavíristů všech dob. Jsem velmi hrdý na to, že jsem jeho přítel a spolupracovník téměř pětatřicet let. Byl jedním z prvních lidí, které jsem potkal, když jsem se v roce 1989 přestěhoval do New Yorku, a pokaždé, když hrajeme společně, je to pro mě povznášející zážitek.“

Brad Mehldau kontruje: „Hrát s Christianem v tomto duu je splněný sen. Hrát s Christianem, zejména v této sestavě, je radostné i zároveň skličující. Jeho sofistikovanost, emocionální síla a ladnost je nepřekonatelné. A zdaleka nejde jen o to, čeho dosáhl na svém nástroji, ale také o jeho význam jako jednoho z nejvlivnějších hlasů v hudbě vůbec. Je mi velkou ctí, že s ním mohu být na pódiu.

Toto dlouholeté přátelství a hudební kamarádství vedlo v průběhu let k různým spolupracím, včetně alb MoodSwing (1994), RoundAgain (2020) a LongGone (2023) s Joshuou Redmanem a Brianem Bladem nebo k triovým turné s bubeníkem Marcusem Gilmorem. A teď se může Evropa těšit na hudbu jejich vzájemně dokonale sehraného dua. Bude to opravdový svátek hudby.

Britské instrumentální trio si rychle, už svým debutem Fanfares z roku 2012, získalo celosvětové uznání díky svému jedinečnému a inovativnímu zvuku. Kapela, jejíž hudba je často popisovaná jako „akustická elektronika“, se vyhýbá jednoduchým žánrovým škatulkám. Nezapře sice svoje jazzové kořeny, ale do své hudby od začátku přimíchává prvky trip-hopu, breakbeatu, minimalistické hudby či progresivního rocku.

Hlavní síla GoGo Penguin spočívá v hypnotických a emocionálně silných kompozicích. Navozují dojem složité elektronické hudby, ovšem za použití čistě akustických nástrojů – klavíru, kontrabasu a bicích. Bubeník Jon Scott hraje s přesností, která může připomínat elektronické automaty, ale samozřejmě s kreativitou vynikajícího živého hudebníka. Jeho pulzující a složité beaty tvoří pevný základ, na kterém kapela staví. Pianista Chris Illingworth vytváří minimalistické, melancholické i energické motivy, které se postupně vrství a rozvíjejí jakoby metodou filmového soundtracku. A kontrabasista Nick Blacka je svorníkem rytmu a harmonie, v celém triu je jeho doménou dynamika a propojení bubenických a klavírních partů.

Po prvním albu Fanfares vydali GoGo Penguin album v2.0 (2014), jež způsobilo jejich průlom do povědomí publika, a to zdaleka nejen v jazzovém světě, a vyneslo kapele nominaci na prestižní cenu Mercury Prize.

Následující deska Man Made Object (2016) byla jejich prvním albem na slavném labelu Blue Note Records, což symbolizovalo jejich postavení v jazzovém světě. Na Blue Note pak vyšla ještě dvě další řadová alba – A Humdrum Star (2018) a eponymní GoGo Penguin (2020).

V roce 2023 přešli GoGo Penguin k labelu XXIM Records, kde debutovali deskou Everything Is Going to Be OK a letos v červnu přidali novinku Necessary Fictions.

Sami hudebníci hovoří o tom, že přímou inspirací k jejímu natočení byla snaha o dosažení „toho, co považujeme za naše nedílné, autentické kvality v tomto okamžiku“. Album přináší zatím jejich nejodvážnější hudbu, zejména se zvýšeným důrazem na elektroniku, například modulární syntezátory. To ovšem neznamená, že by se zřekli toho, co jim vybudovalo světovou pověst – hry na akustické nástroje. Na Necessary Fictions jsou GoGo Penguin v nejlepší formě. A právě v ní přijedou na JazzFestBrno.

Joshua Redman, narozený v Berkeley v Kalifornii, je synem legendárního saxofonisty Deweyho Redmana a zcela jednoznačně představuje jednu z nejdůležitějších tváří moderního jazzu za poslední tři desetiletí. Přitom to tak vůbec být nemuselo, Redman rozhodně není z těch, kteří by od dětství znali jen hudbu, cvičení, pohyb mezi zkušebnou a klubem. Je to vlastně intelektuál: v roce 1991 absolvoval s červeným diplomem sociální vědy na Harvardu a obratem se dostal na právnickou fakultu neméně prestižní univerzity Yale. Ale tu už nedokončil – hudba, jíž se do té doby věnoval sice intenzivně, ale v podstatě okrajově, nakonec jednoznačně zvítězila. A to ve chvíli, kdy ještě jako student v roce 1991 vyhrál soutěž Thelonious Monk International Jazz Saxophone Competition, v níž porazil pozdější hvězdné kolegy Erica Alexandera a Chrise Pottera.

Redmanův styl hry na tenorsaxofon se vyznačuje bohatým, kulatým tónem a přirozeným frázováním, které je pro posluchače velmi přitažlivé. Jeho styl je hluboce zakořeněn v tradici moderního jazzu, řekněme coltraneovsko-rollinsovské, ale nenechává se jí nikdy spoutat. Redman se vždycky snaží ve své hudbě propojovat emoce a spontaneitu s logickým řádem a pevnou architekturou a dokazuje, že jazz není jen intelektuální cvičení, nýbrž i naprosto uvolněná hudba. Možná i proto, že v mládí při čerpání inspirace, miloval stejnou měrou jazzové velikány jako rockové kapely Beatles, Police či Led Zeppelin.

Redman zaujal už od svého prvního, eponymního alba v roce 1993, na kterém se představil nejen jako leader a saxofonista, ale také v převažující části materiálu jako autor. Mimořádně důležitým ovšem bylo následujícího roku album Moodswing, které nahrál se svým tehdejším kvartetem plným budoucích jazzových superhvězd. A spolupráce s Redmanem pomohla Bradu Mehldauovi (piano), Christianu McBridovi (kontrabas) a Brianu Bladeovi (bicí) odrazit se ke skutečně globálním kariérám. Redmanova skupina zafungovala jako „inkubátor“ pro budoucí jazzové leadery. Mimochodem, když se tato sestava v roce 2020 – už jako „supergroup“ – vrátila s albem RoundAgain, byla to událost sezóny. A koncert sestavy o dva roky později v pražské Lucerně v rámci festivalu Prague Sounds byl kritikou hodnocen jako jazzový koncert roku.

Redmanovi občas někdo v začátcích kariéry vyčítal konzervativismus. Ale není tomu tak. Svědčí o tom řada jeho projektů, z nichž nejznámější jsou alba Elastic, kde značný podíl mají syntezátory a další elektrické klávesové nástroje Sama Yahela, či Momentum, kde se střídají čtyři hráči na elektrickou kytaru a na basu hraje slovutný Flea z funk-rockových Red Hot Chili Peppers. Modernu jiného druhu zase přinesla kooperace se slavným triem The Bad Plus na albu celkem logicky, jednoduše a přitom vtipně nazvaném The Bad Plus Joshua Redman (2015).

Nejnovější album zatím desetkrát na Grammy nominovaného Joshuy Redmana se jmenuje Words Fall Short a vyšlo na labelu Blue Note v červnu 2025. Sestavil pro něj zcela novou a mladší kapelu (Paul Cornish, Philip Norris, Nazir Ebo), díky níž jeho hudba dostává svěží, spontánní rozměr. Album kritika popisuje spíš jako „konverzaci“ než jako sólový monolog a zdůrazňuje spontaneitu a kolektivní chemii. A to je v jazzu to nejlepší doporučení.