Program 2026

Typický představitel současné mladé generace špičkových hudebníků. Na rozvíjení svého talentu pracoval takřka od kolébky, dokonce se za jeho zády šuškalo cosi o „zázračném dítěti“. Dopracoval se nejen k multiinstrumentalismu, ale také k multižánrovosti. Je mistrem neobvyklých hudebních spojení, hráčské virtuozity, ale také předávání hlubokých emocí.

Julius Rodriguez už od svého útlého newyorského dětství projevoval nepochybný hudební talent a na klavír, který je jeho hlavním nástrojem dodnes, začal hrát v pouhých čtyřech letech. Brzy se stal studentem prestižní Manhattan School of Music a později neméně proslulé The Juilliard School, kde si zdokonalil zároveň jazzovou i klasickou hráčskou techniku, což jej předurčilo k tomu, aby se ani nadále nevymezoval takříkajíc jen na jednu nebo druhou stranu. Mezi jeho lásky navíc patřily i další žánry, zejména gospel a hip hop, což jeho eklektický přístup k tvorbě ještě obohatilo. Už jako teenager se stal vyhledávaným doprovodným hudebníkem na newyorské scéně a hrál po boku takových jmen jako Wynton Marsalis nebo Roy Hargrove.
Jeho vlastní hudba je mimořádně svěží a inovativní, aniž by ztrácela svou jazzovou podstatu a dobře čitelné dynamické prvky převzaté z rhythm and blues a hip hopu. V této směsi si užívá svou virtuozitu, která, jak se zdá, nemá vůbec hranice. Zároveň ale nepatří mezi ty hudebníky, kteří se nechávají strhnout vlastními technickými schopnostmi a už jim nezbývá příliš prostoru na mimohudební sdělení, na vyjádření atmosféry a emocí.
Zaujal už debutovým EP v roce 2018, ale jeho prozatím nejvýznamnějším počinem je album Let Sound Tell All, které vydala v roce 2022 prestižní značka Verve Records. Album představuje jeho široký hudební záběr, spolupráci s řadou talentovaných hudebníků a v neposlední řadě Rodriguezův charakteristický skladatelský rukopis, jehož součástí jsou i posluchačsky vstřícné, chytlavé melodie s hlubokým jazzovým základem. V tomto duchu pokračoval i o dva roky později na desce Evergreen.
S každým novým projektem posouvá Julius Rodriguez hranice toho, co znamená být jazzovým hudebníkem v 21. století. Je to nejen technická brilance, široké hudební vzdělání a vášeň pro hudbu, ale také neúnavné hledání nových zvuků a přístupů k hudební materii i světu jako takovému.

Line-up:

Julius Rodriguez – klávesy, klavír, Emilio Modeste – saxofon, Brandon Rose – baskytara, Joshua Watkins – bicí

Jen málokdy si může být člověk tak skálopevně jistý silným hudebním zážitkem už po pouhém přečtení jmen dvou spolupracujících muzikantů. Ale tento koncert je výjimka. Prostě víme, že se z něj hned tak nevzpamatujeme.

V tomto duu spojují síly dva nejuznávanější umělci současného jazzu. Brad Mehldau patří k nejlyričtějším a nejniternějším současným klavíristům. Po celou svoji dráhu sklízí Mehldau ocenění od zástupů fanoušků i odborné veřejnosti, navíc je držitelem mnoha ocenění – ať už jako kapelník vlastních projektů, nebo jako spolupracovník tak velkých jmen současné hudební scény, jako jsou Pat Metheny, Renee Fleming, Chris Thile nebo Joshua Redman.
Pro Brada Mehldaua je typická úspěšná snaha o propojování různých hudebních idiomů. Má na kontě brilantní přepracování písní skladatelů odlišných kulturních okruhů, jako jsou (či byli) The Beatles, Cole Porter, Radiohead, Paul Simon, George Gershwin, Nick Drake nebo Elliott Smith. Zároveň ale staví na stále se rozšiřujícím katalogu pozoruhodných originálních skladeb. Není náhoda, že jej The New York Times označily za „nejvlivnějšího jazzového pianistu posledních dvaceti let“.
Devítinásobný držitel ceny Grammy, kontrabasista a skladatel Christian McBride, se kromě aktivní hudební činnosti věnuje také vrcholové produkci, např. jako umělecký ředitel proslulého Newport Jazz Festivalu, a také hudební pedagogice. Zástup hudebníků, s nimiž spolupracoval, je úchvatný. V jazzu to mimo jiné byli Herbie Hancock, Pat Metheny, Diana Krall, Chick Corea nebo Wynton Marsalis, mimo tento žánr pracoval s takovými hvězdami jako Sting, Paul McCartney, Celine Dion, Isaac Hayes nebo James Brown. Od roku 1994 vydává samozřejmě také vlastní alba jako lídr – do současnosti jich má na kontě přes dvacet, a to jak studiových, tak živě nahraných na tak prestižních místech, jako jsou kluby Village Vanguard nebo Tonic.
O Bradu Mehldauovi Christian McBride říká: „Brad je právem uctíván jako jeden z největších klavíristů všech dob. Jsem velmi hrdý na to, že jsem jeho přítel a spolupracovník téměř pětatřicet let. Byl jedním z prvních lidí, které jsem potkal, když jsem se v roce 1989 přestěhoval do New Yorku, a pokaždé, když hrajeme společně, je to pro mě povznášející zážitek.“
Brad Mehldau kontruje: „Hrát s Christianem v tomto duu je splněný sen. Hrát
s Christianem, zejména v této sestavě, je radostné, ale zároveň i skličující. Jeho sofistikovanost, emocionální síla a ladnost jsou nepřekonatelné. A zdaleka nejde jen o to, čeho dosáhl na svém nástroji, ale také o jeho význam jako jednoho z nejvlivnějších hlasů v hudbě vůbec. Je mi velkou ctí, že s ním mohu být na pódiu.“
Toto dlouholeté přátelství a hudební kamarádství vedlo v průběhu let k různým spolupracím, včetně alb MoodSwing (1994), RoundAgain (2020) a LongGone (2023) s Joshuou Redmanem a Brianem Bladem, nebo k triovým turné s bubeníkem Marcusem Gilmorem. A teď se může Evropa těšit na hudbu jejich vzájemně dokonale sehraného dua. Bude to opravdový svátek hudby.

Line up:

Brad Mehldau – klavír, Christian McBride – kontrabas

FACE je nová programová série JazzFestu Brno. Zaměřuje se na současné, tuzemsky i mezinárodně relevantní hudební projekty, které překračují žánrové hranice a rozšiřují výrazové pole festivalu. Nad koncerty FACE přebírá kurátorský dohled Mikuláš Hamerla s cílem přivést do Brna umělce, kteří ještě nejsou „nedosažitelní“, ale přitom výrazně formují dnešní mezinárodní scénu. Nejedná se nutně o jazz v tradičním smyslu slova, ale o svobodomyslný přístup, otevřenost, odvahu a autenticitu, hodnoty, které jazz dlouhodobě reprezentuje. FACE je vědomě drzejší, hledá nové kontexty, pracuje s netradičními prostory i formáty a reaguje na současné společenské impulzy i radikální hudební svobodu. Série přirozeně rozšiřuje působení JazzFestu Brno a otevírá jej dalším perspektivám, zvukům a způsobům setkávání se s hudbou.

Sama kapela se sice označuje jako uskupení stojící na vokálním prvku, zpěvák ale na pódiu chybí. Nahrazují ho autorské nahrávky, které klávesový virtuos Tom Schneider v reálném čase vrství, ohýbá a stlačuje, jako by to byla hra se stavebnicí. Exhibici nehmotných hlasů doplňují basista Valentin Link a bubeník Hendrik Havekost. Rytmická sekce čerpá z odkazu dirty funku a R&B, výsledný sofistikovaný dark fusion je přetavený taneční odkaz Berlínské metropole.

Line-up:

Tom Schneider – syntezátory, samplery, Hendrik Havekost – bicí, Valentin Link – kontrabas, basový syntezátor 

Vliv Berlína podruhé, tentokrát skrze slovenského producenta, který v německém hlavním městě studoval. Samo Benko si bere z různých žánrů jen to, co se mu v daný moment hodí, a bez ostychu to skládá do vlastního, výrazně multižánrového jazyka – jungle, jazz i všechno mezi tím. Rozlámané beaty se potkávají s rytmy britských ravů, footworkem nebo vaporwavem a vytvářejí hudbu, která je zároveň chytrá i zábavná. V roce 2023 debutoval s EP Breakbeat Barocco, jehož název přesně vystihuje výslednou podobu – perla nepravidelného tvaru, což ještě zpečetilo album 12 Degree Coast (2025). V koncertní podobě vystupuje projekt jako Samo Benko Orchestra. Živelné, někdy až sedmihlavé těleso propojuje hudební preciznost s humorem, absurditou a nenuceným crowdworkem.

Line-up:

Samo Benko – baskytara, zpěv, Emi Laurinec – klávesy, Leo Schmitzer – kytara, Stano Baranec – saxofon, Šimon Brunovský – bicí

Je to prý nejdéle existující varhanní trio v jazzu. A určitě také nejživější. Každý ze tří hudebníků je mistrem sám za sebe s řadou dalších projektů, ale když se právě oni tři sejdou na jednom místě, začnou se dít opravdové věci.

Hrají spolu více než tři desetiletí, a přestože trií Hammondových varhan, kytary a bicích znají dějiny jazzu celou řadu, právě oni vytvořili unikátní a organický zvuk, který se stal přímo symbolem sofistikovaného a groovem nabitého jazzu. Jejich hudba je plná telepatické interakce, hlubokých harmonií a nespoutané improvizace.
Každý z členů tria je sám o sobě hvězdou. Varhaník Larry Goldings v průběhu let úzce spolupracoval mimo jiné s Johnem Scofieldem, Michaelem Breckerem, Jimem Hallem, Maceem Parkerem, Madeleine Peyroux nebo Patem Methenym. Pro řadu lídrů kapel, ve kterých hrál, i pro mnohé další po celý život píše skladby, navíc se osvědčil také jako autor filmové a televizní hudby.
Peter Bernstein je žákem legendárního kytaristy Jima Halla, který o něm řekl, že je to „nejpůsobivější kytarista, jakého jsem slyšel. Hraje ze všech nejlépe, co se týče swingu, logiky, citu a vkusu“. Byl členem kapely Joshuy Redmana, kvarteta Diany Krall, hrál s legendárním varhaníkem Dr. Lonniem Smithem a má na kontě i projekty mj. se Sonnym Rollinsem, Ettou James nebo Bradem Mehldauem.
Bubeník Bill Stewart je výrazně spojen s kytaristou Johnem Scofieldem, se kterým spolupracuje průběžně od roku 1990. Absolvoval ale také rozsáhlá turné například s Patem Methenym, Joem Lovanem, Joshuou Redmanem nebo Charliem Hadenem, a stejně jako jeho ostatní kolegové z tria má samozřejmě i on vlastní kapelu, kde naplno realizuje svou osobní vizi jazzové hudby.
Jejich společná historie sahá až na konec 80. let, kdy se potkali na newyorské jazzové scéně, a jednu dobu pilovali svou souhru při pravidelných klubových vystoupeních každý týden. Dosáhli tak úrovně, o které kritika běžně píše jako o telepatické – umožňující nečekané hudební dialogy a spontánní nápady, které se prolínají celým repertoárem tria sahajícím od úprav klasických jazzových standardů až po vlastní skladby všech tří členů. Mnohá z více než tuctu alb trojice jsou ve svém oboru považována za etalon kvality a inspirativnosti.

Line-up:

Peter Bernstein – kytara, Bill Stewart – bicí

Jazzový kytarista, skladatel, pedagog a kapelník Libor Šmoldas je jednou z nejrespektovanějších osobností české jazzové scény. Výrazný je jeho melodický cit, vynikající hráčská technika a široký žánrový záběr. Hráčsky vychází z jazzové tradice, ale inspiraci k vlastní tvorbě nachází i v současné hudbě.

Už během studií byl členem první velmi významné kapely své kariéry, totiž Organic Quartetu, jejž vedl varhaníkem Ondřej Pivec. V roce 2007 pak debutoval sólovým albem On The Playground.
Šmoldas zdařile osciluje mezi žánry – na jedné straně moderní jazz komorního zvuku, na druhé hudba inspirovaná souljazzovou tradicí v ansámblech s varhanami. Blízké jsou mu ale i sólové pohledy do historie české hudby: natočil alba s hudbou Jaroslava Ježka nebo s úpravami starých šlágrů z českých filmů třicátých let. Kytarista spolupracoval kromě řady domácích hudebníků také s instrumentálními hvězdami ze světa, například s americkým basistou českého původu Georgem Mrazem, s bubeníkem Jeffem Ballardem, jeho krajanem pianistou Samem Yahelem nebo s bubeníkem Adamem Nussbaumem.
Jeho aktuální projekt Sorry, Miles! vzniká u příležitosti 100. výročí narození legendárního trumpetisty Milese Davise. Koncepčně se soustředí na skladby, které jsou v hudební historii často mylně připisovány Milesi Davisovi, přestože dobové prameny uvádějí jiné autory. Libor Šmoldas tyto kompozice vyhledává, znovu aranžuje v současném hudebním jazyce a doplňuje o vlastní tvorbu. Tím originálním způsobem přibližuje širší veřejnosti málo známý příběh sporného autorství jedné z nejvýznamnějších osobností hudby 20. století.
Šmoldasovo kvarteto v rámci koncertu zahraje a pokřtí koncepční album Sorry, Miles!, jež nabídne devět skladeb – šest historicky spojovaných s Milesem Davisem (např. Four, Tune Up, Solar, Donna Lee) a tři původní kompozice Libora Šmoldase inspirované okolnostmi Davisova autorství. Vše zazní v nových aranžích pro jazzové kvarteto s důrazem na improvizaci, kolektivní interakci a současný zvuk.

Line up:

Libor Šmoldas – kytara, Mikuláš Pokorný – klavír, Tomáš Baroš – kontrabas, Jesse Simpson – bicí

Kytarista, zpěvák, skladatel a producent Isaiah Sharkey ve své svůdné autorské hudbě kombinuje funkovou dravost, jazzovou hloubku a emoční intenzitu R&B. Dříve byl označován za zázračné dítě, dnes je ceněn pro svou univerzalitu, schopnost najít sílu v jednoduchosti, týmovost a umění navázat bezprostřední kontakt s publikem.

Hudbou se Sharkey „nakazil“ v rodinném prostředí – jeho otec, strýc i teta byli profesionálními hudebníky v Chicagu a se svými sourozenci jamoval na akustickou kytaru už od raného věku čtyř let. Formoval jej rovněž kostel, kde nejdříve zpíval ve sboru, ale záhy si přibral hru na baskytaru a později i na elektrickou kytaru. Ve čtrnácti jste jej mohli vidět na různých místech v Chicagu hrát jazz a blues. A kdo získá bluesové ostruhy v Chicagu, může sebevědomě vystoupit na jakémkoli pódiu na světě.
To se brzy potvrdilo. Výrazně na sebe upozornil v roce 2014 jako člen skupiny Vanguard na albu Black Messiah zpěváka a songwritera D’Angela, jehož potkal čirou náhodou o pět let dříve v obchodě s hudebninami ve Virginii. Deska získala cenu Grammy za nejlepší R&B album a dále prohloubila kultovní status předčasně zesnulého D’Angela, k jehož odkazu se hlásí nejen R&B, ale i jazzová komunita.
Sharkey se odjakživa cítil skvěle i v hip hopu. Připojil se ke kapele The Roots a na jedné z jejich „veřejných zkoušek“ se seznámil s Johnem Mayerem, který si přišel jen tak zajamovat. Podobně jako v případě D’Angela okamžitě přeskočila kreativní jiskra a Sharkey se stal klíčovou součástí Mayerovy doprovodné kapely.
Objevil se i po boku ikonického bubeníka Chrise Davea, se kterým se seznámil při nahrávání alba Black Messiah. Spolu s ním se před dvanácti lety poprvé objevil na brněnském JazzFestu, kde současně s trumpetistou Keyonem Harroldem uhranuli publikum v natřískané Huse na provázku. Byli jsme svědky kytarové verze dokonalého propojení jazyků jazzu, gospelu, hip hopu a rhythm and blues, za nějž je do nebes vynášen pianista Robert Glasper.
Sharkeyho přirozená schopnost překračovat žánrové hranice mu zajistila angažmá u Paula Simona i mnoha dalších popových hvězd. Patří k nejvyhledávanějším producentům současnosti a jako frontman má nejen záviděníhodné muzikantské schopnosti, ale i výrazné charisma. Jeho zkušenosti z kostela prosakují do hudebního jazyka, který se zformoval pod vlivem Jimiho Hendrixe, Spankyho Alforda, Wese Montgomeryho a George Bensona. Sharkeyho hudba je však zcela autentická – svým inspirátorům vzdává spíše hlubokou, nenápadnou poklonu.

Line-up:

Isaiah Sharkey – kytara, Maurice Fitzgerald – baskytara, Jeremy „Tim” Tribitt – klávesy, Eric Johnson – bicí

Je jakýmsi velvyslancem toho, co lze považovat za výsledek více než stoletého vývoje afroamerické hudby od těch nejstarších forem až po nejaktuálnější výboje. Přitom nezapomíná na to, aby jeho hudba měla šanci oslovit co nejširší spektrum i nespecializovaných posluchačů. Na JazzFestBrno přijede pouhé čtyři dny po svých devětatřicátých narozeninách.

Hudba Marquise Hilla je sofistikovaná, hluboce zakořeněná v jazzové tradici, ale zároveň neustále hledá nová spojení s hip hopem, R&B a soulem. Narodil se v roce 1987 v Chicagu, jednom ze zásadních center hudebního světa – vzniklo tu elektrické blues, sehrálo klíčovou roli v klasickém i moderním jazzu a má silnou hiphopovou i elektronickou scénu. S muzikou se tudíž setkával už od raného mládí; jako nástroj pro aktivní vyjádření svého talentu si vybral nejprve bicí nástroje, ale v šesté třídě přešel pod vlivem své starší sestřenice na trubku. K zamilování se do jazzu už byl jen krůček. Hudební vzdělání nejen v tomto oboru, ale také v hudební pedagogice získal na Northern Illinois University a poté na prestižní DePaul University. Během studií v Chicagu se stal aktivní součástí místní jazzové scény, kde si vybudoval reputaci talentovaného a inovativního hráče. Po dokončení studií se přestěhoval do dalšího významného jazzového centra Spojených států – do New Yorku.
Pro hudbu Marquise Hilla je typická komplexnost a žánrová fúze. Jeho hra je pevně zakotvena v jazzové tradici. Je ovlivněn velikány jako Dizzy Gillespie, Clifford Brown, Miles Davis nebo Freddie Hubbard, ale zároveň si vytvořil vlastní moderní výraz. Je mistrem nesmírně oduševnělého tónu nejen v lyrických partech, ale i v expresivních pasážích sólové hry. Do svých skladeb implantuje rytmické prvky hip hopu a samply, díky čemuž jeho hudba dostává aktuální „urban“ šmrnc, který ovšem nevylučuje ani promyšlená aranžmá a důrazné melodie.
Debutoval v roce 2011 albem New Gospel. O dva roky později zvítězil v mezinárodní soutěži Thelonious Monk International Jazz Competition, což vedlo k podpisu smlouvy s významným vydavatelstvím Concord Jazz, kde vydal v roce 2015 velmi chválené album The Way We Play. Ve své další tvorbě svůj výraz zklidnil až k meditativnímu projevu (Meditation Moments, 2017) a na dalších nahrávkách dále prohluboval svou vizi jedinečného mixu jazzové klasiky a moderny. Jako vystudovaný jazzový pedagog se tyto ideje snaží předávat i svým následovníkům, aniž by však ve svém vlastním výrazu působil – byť na vteřinu – jakkoli školometsky.

V Brně Marquis Hill představí projekt Composers Collective: Beyond the Jukebox, postavený na skladbách jeho kolegů, přátel a hudebních vzorů. Navazuje tím na jazzovou tradici vzájemného hraní cizích kompozic a propojuje autorské příspěvky osobností chicagské i newyorské scény s vlastní hudbou. Výsledkem je program, který přirozeně spojuje současný jazz s prvky R&B, hip hopu a dalšími podobami afroamerické hudby v jednom širokém hudebním kontinuu.

Line-up:

Marquis Hill – trubka, Junius Paul – elektrická baskytara, Mike King – klavír, Corey Fonville – bicí

Speciální hudební projekt, který spojuje jednoho z předních slovenských jazzových trumpetistů a skladatelů, Lukáše Oravce, s mezinárodně uznávaným slovinským saxofonistou Jurem Puklem. Tato formace představuje kombinaci energického moderního jazzu, virtuozity a hlubokých hudebních dialogů.

Lukáš Oravec je slovenský trumpetista, skladatel, aranžér a pedagog, který patří k nejvýraznějším postavám středoevropské jazzové scény. Je známý pro svůj tah na branku, pronikavý tón a technickou zručnost. Vede hned několik vlastních projektů a patří k nejaktivnějším jazzmanům v našem regionu. Jeho kvinteto tvoří obvykle špičkoví slovenští a čeští jazzoví hudebníci, kteří jsou schopni interpretovat Oravcovy skladby s patřičnou dynamikou a citlivostí. Často si do svých kapel zve zahraniční hosty, aby pozvedl interpretaci svých autorských kompozic na světovou úroveň. Na JazzFestu Brno v minulosti vystoupil např. s výtečným americkým klavíristou Aaronem Goldbergem, rozsáhlá středoevropská turné v minulosti absolvoval se saxofonisty Waynem Escofferym, Jerrym Bergonzim nebo s pianistou Dannym Grissettem.
Mezinárodní rozměr do Oravcova aktuálního projektu přináší slovinský saxofonista, skladatel a pedagog Jure Pukl, uznávaný pro svůj progresivní přístup k improvizaci, interpretační lehkost i šťavnatý tón. Dlouhodobě působí v New Yorku a je považován za jednoho z nejlepších evropských saxofonistů své generace. Jeho účast vnáší do Oravcova kvinteta bohatou dávku inspirace a kreativity. Kombinace dvou výrazných dechových nástrojů (trubky a saxofonu) vytváří bohaté harmonie a energické sólové dialogy vycházející z tradice hard bopu a post bopu, vždy na úrovni aktuálního vývoje současného evropského jazzu.

Line-up:

Jure Pukl – saxofon, Lukáš Oravec – trubka, Klaudius Kováč – klávesy, Tomáš Baroš – kontrabas, Marián Ševčík – bicí

Jeho příjmení neklame – Shai Maestro je skutečným maestrem, a to jak ve hře na klavír, tak ve skladbě převážně lyrických, ale přitom vnitřně velmi energických témat. Je zářivou hvězdou už tak bohaté izraelské jazzové scény.

Mimořádný hudební talent projevoval Shai Maestro už od útlého věku a není divu, že už v patnácti letech získal plné stipendium na prestižní Berklee College of Music v Bostonu, což ovšem v tomto věku není vůbec běžné. Brzy se stal součástí mezinárodní jazzové scény, kde na sebe upozornil především jako člen tria kontrabasisty Avishaie Cohena, se kterým hrál pět let a nahrál čtyři alba. Bubeníkem tria byl neméně proslulý Mark Guiliana. Tato zkušenost Maestrovi poskytla nejen neocenitelnou koncertní a studiovou průpravu, která mu pomohla vstoupit do povědomí jazzového publika na celém světě, ale také mu pomohla definovat vlastní hudební vizi.
Tu začal realizovat na prahu druhého desetiletí jedenadvacátého století, kdy se osamostatnil a založil vlastní Shai Maestro Trio, v němž mu byl partnerem flexibilní a často výrazně melodický kontrabasista Jorge Roeder, zatímco bubeníků se vystřídalo několik – na posledních albech od bicí soupravy vládl nesmírně dynamický a barevně hrající Ofri Nehemya. V nedávné době se trio rozšířilo na Shai Maestro Quartet, jenž byl původně obohacen hrou trumpetisty Philipa Dizacka… A přidat větu. Třeba takto: Aktuální složení kvarteta přináší ne až tak často vídanou koexistenci dvou hráčů na klávesové nástroje. O to překvapivější může být jejich hudba. Album tohoto kvarteta nazvané Human, vydané roku 2021 na prestižním labelu ECM, získalo nespočet nadšených reakcí.
Shai Maestro jako skladatel čerpá ze svého širokého záběru – od klasického i moderního jazzu přes lidové prvky až po vlivy soudobé klasické hudby. Jeho hudba je většinou velmi klidná, bohatě harmonická a plná silných melodií, nechybí jí ani výrazná melancholie. Tu podporuje i jeho až telepatické napojení na spoluhráče, dokonalá schopnost kolektivního rozvíjení hudebních myšlenek – od lyrických reflexí atmosféry po spontánní, energická vyvrcholení. Koncert Shai Maestro Quartetu bude nepochybně jedním z nejsilnějších zážitků jarní části JazzFestu Brno.

Line-up:

Shai Maestro – klavír, Gadi Lehavi – klávesy, Jorge Roeder – kontrabas, Ofri Nehemya – bicí

Petr Nohavica je jednou z nejvýraznějších tváří současné české jazzové scény. Jako bubeník a skladatel prošel řadou projektů, a kapela Glance, vycházející ze stejnojmenného alba, je jeho dosud nejvýraznější vizitkou.

Na české hudební scéně se zapsal nejen jako lídr vlastních projektů, ale i jako sideman v kapelách napříč žánry, např. Winterspring (Allison Wheeler Quartet), B/Y Organism, Bardo, Tour Guide Blonde nebo Drifter Days (Tom Smith / Daniel Bulatkin). Spolupracoval i s dalšími umělci, např. Lukášem Oravcem, Lubošem Soukupem, Robertem Balcarem či Talem Arditim.
Projekt Glance je výsledkem jeho několikaleté skladatelské činnosti. K natočení stejnojmenného alba přizval Nohavica špičku českého jazzu: kytaristu Davida Dorůžku, pianistu Jiřího Levíčka, saxofonistu Cyrilla Oswalda a kontrabasistu Jaromíra Honzáka. Na albu také hostuje zpěvačka Allison Wheeler. Album vyšlo u brněnského vydavatelství Bivak Records a v roce 2024 se objevilo v širší nominaci na cenu Anděl v kategorii Jazz.
Jmenovaný projekt po pauze přichází znovu v nové sestavě – v kapele zůstává Petr Nohavica, Jiří Levíček a také Allison Wheeler , kapelu doplní mladé, ale již dobře známé tváře: kytarista Martin Hrubec, saxofonistka Nela Dusová a kontrabasista Luan Gonçalves. Glance v omlazeném obsazení se stal jedním z vítězů Central European Jazz Showcase 2025.

Line-up:

Allison Wheeler – zpěv, klávesy, Nela Dusová – saxofon, Jiří Levíček – klavír, Martin Hrubec – kytara, Luan Gonzalves – kontrabas, Petr Nohavica – bicí

Jedna z nejsledovanějších britských kapel, které ve svém zvuku volně kříží jazz s řadou dalších žánrů – a podle toho vypadá i jejich ohlas u publika. Na málokom se tak snadno shodne zarytý jazzman s návštěvníkem elektronických parties a rockerem.

Britské instrumentální trio si rychle – už svým debutem Fanfares z roku 2012 – získalo celosvětové uznání díky svému jedinečnému a inovativnímu zvuku. Kapela, jejíž hudba je často popisovaná jako „akustická elektronika“, se vyhýbá jednoduchým žánrovým škatulkám. Nezapře sice svoje jazzové kořeny, ale do své hudby od začátku přimíchává prvky trip-hopu, breakbeatu, minimalistické hudby či progresivního rocku.
Hlavní síla GoGo Penguin spočívá v hypnotických a emocionálně silných kompozicích. Navozují dojem složité elektronické hudby, ovšem za použití čistě akustických nástrojů – klavíru, kontrabasu a bicích. Bubeník Jon Scott hraje s přesností, která může připomínat elektronické automaty, ale samozřejmě s kreativitou vynikajícího živého hudebníka. Jeho pulzující a složité beaty tvoří pevný základ, na kterém kapela staví. Pianista Chris Illingworth vytváří minimalistické, melancholické i energické motivy, které se postupně vrství a rozvíjejí jakoby metodou filmového soundtracku. A kontrabasista Nick Blacka je svorníkem rytmu a harmonie; v celém triu je jeho doménou dynamika a propojení bubenických a klavírních partů.
Po prvním albu Fanfares vydali GoGo Penguin album v2.0 (2014), jež způsobilo jejich průlom do povědomí publika, a to zdaleka nejen v jazzovém světě, a vyneslo kapele nominaci na prestižní cenu Mercury Prize.
Následující deska Man Made Object (2016) byla jejich prvním albem na slavném labelu Blue Note Records, což symbolizovalo jejich postavení v jazzovém světě. Na Blue Note pak vyšla ještě dvě další řadová alba – A Humdrum Star (2018) a eponymní GoGo Penguin (2020).
V roce 2023 přešli GoGo Penguin k labelu XXIM Records, kde debutovali deskou Everything Is Going to Be OK, přičemž letos v červnu přidali novinku Necessary Fictions.
Sami hudebníci hovoří o tom, že přímou inspirací k jejímu natočení byla snaha o dosažení „toho, co považujeme za naše nedílné, autentické kvality v tomto okamžiku“. Album přináší zatím jejich nejodvážnější hudbu, zejména se zvýšeným důrazem na elektroniku, například modulární syntezátory. To ovšem neznamená, že by se zřekli toho, co jim vybudovalo světovou pověst – hry na akustické nástroje. Na Necessary Fictions jsou GoGo Penguin v nejlepší formě. A právě v ní přijedou na JazzFestBrno.

Line up:

Chris Illingworth – klavír, Nick Blacka – kontrabas, Jon Scott – bicí

V jejich názvu určitě nehledejme žádnou velkou souvztažnost ani s klasickým americkým, natožpak s domácím „androšem“. Nejde tu o popis nějakého nového jazzového stylu nebo myšlenkového proudu bojujícího proti všemu a všem. Spíš je to hra se slovy, ve které nechybí ani kus ironie. Na JazzFestBrno se pro velký úspěch vracejí takřka na den přesně po dvou letech.

Dvacátníci Abdias Armenteros (saxofon), Sebastian Rios (baskytara) a TJ Reddick (bicí) se setkali na slavné a prestižní Juilliard School a prostřednictvím instituce Jazz at Lincoln Center se dostali do úzkého okruhu kolem hudebníků a pedagogů tak význačných jmen, jako jsou Wynton Marsalis (Armenteros se stal nejmladším členem jím vedeného Jazz at Lincoln Center Orchestra), Victor Lewis nebo Eric Lewis alias ELEW. Na založení kapely si nemohli vybrat lepší dobu: léto 2020 bylo, jak si možná ještě pamatujete, obdobím celosvětového pandemického lockdownu. Nemožnosti hrát v klubech se ale nelekli a vrátili se zčásti k muzikantské prapodstatě – hraní na ulicích či v parcích – a zároveň naplno využili soudobých technologických možností. V lednu 2021 si založili YouTube kanál, na kterém získali dva miliony diváků a přes sto tisíc odběratelů, což je ve světě jazzu, navíc u dosud vlastně „no name“ muzikantů, skutečně mimořádné číslo. Ve smyslu alternativního způsobu šíření hudby tak vlastně naplnili svůj název natolik, že by jim nejspíš zatleskal i undergroundový guru Ivan M. Jirous…
Hudebně New Jazz Underground zúročují to, co se naučili v základech svého řemesla. Jejich hudba swinguje i bluesuje, je ovšem postavena na ryze současné improvizaci a hlavně energii. A rozhodně to nejsou žádní zapšklí introverti – už jen názvy jejich skladeb typu „when you a sad boy but you swingin’“, „modern jazz but good“ nebo „giant steps is not music“ napovídají, že kromě skvělé hudby si s nimi užijeme i spoustu zábavy.

Line up:

Abdias Armenteros – saxofon, Sebastian Rios – kontrabas, TJ Reddick – bicí

Vznik flui inicioval Jaromír Honzák jako prostor pro trochu jiný hudební svět, než je ten, do kterého vstupuje se svým kvintetem. „Chceme si lehce a bez dumání sáhnout pro hudbu, které je tolik všude kolem nás,“ říká Honzák. „Každým zvukem se pokusit zprůchodnit kanál, kterým k nám proudí.“

Trio tvoří tři rovnocenné hlasy, jejichž úkolem není být vždy nutně v souladu. Konsonance je jen jednou z možností, uvědomělá přítomnost v daném okamžiku je cennější.
První stranou trojúhelníku je uznávaná trumpetistka, skladatelka, aranžérka a dirigentka Štěpánka Balcarová. Svoji pozornost věnuje komorním projektům i modernímu bigbandovému zvuku, stejně jako skládání zpěvných písniček i rozsáhlých kompozic na pomezí klasické hudby a jazzu. Jako skladatelka i interpretka se Balcarová inspiruje jazzovou tradicí, ale nebojí se do ní integrovat prvky klasické hudby, soudobé vážné hudby, a dokonce i lidové inspirace. Jako trumpetistka Štěpánka vyniká osobitým tónem i širokým spektrem výrazu od lyrického po expresivní.
Protější strana trojúhelníku, kytaristka Kateřina Hošková, studuje na jazzové katedře pražské HAMU. Nedávno si splnila jeden ze svých snů ve francouzské metropoli, kde studovala jazzovou kytaru na Pařížské konzervatoři. Jako své první vzory Kateřina uvádí jazzové legendy, jako jsou Charlie Parker nebo Wes Montgomery, ze současných hudebníků jí imponují například Bill Frisell nebo Tom Ollendorff.
Neochvějnou základnou trojúhelníku je Jaromír Honzák, jenž na pražské scéně začínal v osmdesátých letech minulého století se skupinou Naima a záhy spolupracoval i s Karlem Růžičkou nebo Emilem Viklickým. Dodnes trvá jeho spolupráce s bratry Ebeny nebo Ivou Bittovou. V roce 1989 obdržel Honzák stipendium z Berklee College of Music, kde studoval tři semestry. Po návratu začal realizovat vlastní hudební představy a dodnes natočil 11 alb pod svým jménem. Těmto albům i jednotlivým skladbám se dostalo různých domácích i zahraničních ocenění. Pět jeho alb bylo oceněno cenou Anděl jako nejlepší české jazzové album roku.

Line up:

Štěpánka Balcarová – trubka, Kateřina Hošková – kytara, Jaromír Honzák – kontrabas

Jen málokterý saxofonista střední generace se těší současné jazzové scéně takové úcty a lásky jako Joshua Redman. Není divu, s takovým portfoliem skvělé hudby a s tak okouzlujícím charismatem při živém vystupování.

Joshua Redman, narozený v Berkeley v Kalifornii, je synem legendárního saxofonisty Deweyho Redmana a zcela jednoznačně představuje jednu z nejdůležitějších tváří moderního jazzu za poslední tři desetiletí. Přitom to tak vůbec být nemuselo, Redman rozhodně nepatří k těm, kteří by od dětství znali jen hudbu, cvičení, pohyb mezi zkušebnou a klubem. Je to vlastně intelektuál: v roce 1991 absolvoval s červeným diplomem sociální vědy na Harvardu a obratem se dostal na právnickou fakultu neméně prestižní univerzity Yale. Ale tu už nedokončil – hudba, jíž se do té doby věnoval sice intenzivně, ale v podstatě okrajově, nakonec jednoznačně zvítězila. A to ve chvíli, kdy ještě jako student v roce 1991 vyhrál soutěž Thelonious Monk International Jazz Saxophone Competition, v níž porazil pozdější hvězdné kolegy Erica Alexandera a Chrise Pottera.
Redmanův styl hry na tenorsaxofon se vyznačuje bohatým, kulatým tónem a přirozeným frázováním, které je pro posluchače velmi přitažlivé. Jeho styl je hluboce zakořeněn v tradici moderního jazzu, řekněme coltraneovsko-rollinsovské, ale nenechává se jí nikdy spoutat. Redman se vždycky snaží ve své hudbě propojovat emoce a spontaneitu s logickým řádem a pevnou architekturou a dokazuje, že jazz není jen intelektuální cvičení, nýbrž i naprosto uvolněná hudba. Možná i proto, že v mládí při čerpání inspirace miloval stejnou měrou jazzové velikány jako rockové kapely Beatles, The Police či Led Zeppelin.
Redman zaujal už od svého prvního – eponymního – alba v roce 1993, na kterém se představil nejen jako lídr a saxofonista, ale také v převažující části materiálu jako autor. Mimořádně důležité ovšem bylo následujícího roku album Moodswing, které nahrál se svým tehdejším kvartetem plným budoucích jazzových superhvězd. A spolupráce s Redmanem pomohla Bradu Mehldauovi (piano), Christianu McBridovi (kontrabas) a Brianu Bladeovi (bicí) odrazit se ke skutečně globálním kariérám. Redmanova skupina zafungovala jako „inkubátor“ pro budoucí jazzové lídry. Mimochodem, když se tato sestava v roce 2020 – už jako „supergroup“ – vrátila s albem RoundAgain, byla to událost sezóny. A její koncert o dva roky později v pražské Lucerně v rámci festivalu Prague Sounds byl kritikou hodnocen jako jazzový koncert roku.
V začátcích kariéry občas někdo Redmanovi vyčítal konzervativismus. Ale není tomu tak. Svědčí o tom řada jeho projektů, z nichž nejznámější jsou alba Elastic, kde mají značný podíl syntezátory a další elektrické klávesové nástroje Sama Yahela, či Momentum, kde se střídají čtyři hráči na elektrickou kytaru a na basu hraje slovutný Flea z funkrockových Red Hot Chili Peppers. Modernu jiného druhu zase přinesla kooperace se slavným triem The Bad Plus na albu celkem logicky, jednoduše a přitom vtipně nazvaném The Bad Plus Joshua Redman (2015).
Nejnovější album zatím desetkrát na Grammy nominovaného Joshuy Redmana se jmenuje Words Fall Short a vyšlo na labelu Blue Note v červnu 2025. Sestavil pro něj zcela novou a mladší kapelu (Paul Cornish, Philip Norris, Nazir Ebo), díky níž jeho hudba dostává svěží, spontánní rozměr. Album kritika popisuje spíš jako „konverzaci“ než jako sólový monolog a zdůrazňuje spontaneitu a kolektivní chemii. A to je v jazzu to nejlepší doporučení.

Line up:

Joshua Redman – saxofon, Paul Cornish – klavír, Philip Norris – kontrabas, Nazir Ebo – bicí

Když o někom řeknete, že míchá vlivy jazzu, funku, blues, rocku a soulu do jednoho osobitého tvaru, vlastně to zní dost nekonkrétně a dalo by se to říct o ledaskom. Jenomže na málokoho tato charakteristika platí skutečně tak doslova. A chybí v ní ještě jedno hodně důležité slovo: groove.

Oz Noy pochází z izraelského Tel Avivu, kde coby nesmírně talentovaný dorostenec začal už ve třinácti letech vystupovat s místními jazzovými a bluesovými kapelami. V roce 1996 se přestěhoval do New Yorku, kde rychle zaplul do tamní živé hudební scény. Podařilo se mu navázat úzké kontakty s předními jazzovými a funkovými hudebníky, což mu otevřelo dveře k vystoupením v prestižních klubech a ke studiové práci. Brzy se stal pravidelným hostem newyorských jazzových „mekk“, jako jsou The Blue Note nebo 55 Bar.
Nikdy se neuzavíral do jediného stylu; vyznával pravý opak – poznat specifika každého z nich a vzít si z něj pro vlastní vyjádření to nejdůležitější. To vše propojil se svou naprosto brilantní hráčskou technikou, která mu umožňovala hrát s lehkostí i takové postupy, z nichž se daleko známějším hudebníkům točila hlava. Jeho hudba je vrcholně rytmická, vyniká nakažlivým funkovým a rhythmandbluesovým groovem, díky kterému posluchači často neudrží nohy v klidu – a tím se rozhodně nemůže pochlubit každý hudebník řazený primárně k jazzu. Do něj ovšem Oz Noy bezpochyby patří už proto, že improvizace je alfou a omegou jeho hry a nechybí jí ani silný experimentální potenciál.
Kritika obvykle jeho alba přijímá s nadšením – platilo to ostatně už pro eponymní debut v roce 2003, který na kytaristu okamžitě upoutal pozornost. O šest let později pak přesvědčivě představil svou koncepci hudebního chameleona – anebo schizofrenika? – na albu Schizophrenic. Modernizované obohacení klasických bluesových modelů přinesl na dvoudílném projektu Twisted Blues v letech 2011 a 2014, Who Gives a Funk zase doslova „ustřelilo hlavy“ fanouškům funku. Během své kariéry spolupracoval Oz Noy také s celou řadou legendárních hudebníků včetně Davea Weckla, Willa Leeho, Vinnieho Colaiuty či Chrise Pottera. A jako potvrzení jeho nadstylovosti můžeme uvést i to, že byl přizván k albové poctě již nežijícímu hardrockovému kytaristovi Tommymu Bolinovi a ke spolupráci jej oslovil i dlouholetý baskytarista Deep Purple Roger Glover.
Ačkoli ve svých třiapadesáti letech ještě rozhodně nepatří mezi veterány, Oz Noy se stal inspirací pro mnoho mladých hudebníků, nejen kytaristů. Jeho přístup k žánrové fúzi a jeho neustálé hledání nových zvuků ho řadí mezi nejvýznamnější postavy současné instrumentální hudby. Na svém koncertě na JazzFestu Brno nás přesvědčí, že jazz může být stále svěží, inovativní a v neposlední řadě neuvěřitelně zábavný.

Line-up:

Oz Noy – kytara, Janek Gwizdala – baskytara, Clarence Penn – bicí

Pokud hledáte definici moderního hudebního chameleona, Tom Skinner je tím pravým příkladem. Londýnský bubeník, producent a skladatel dokáže jeden den krotit divoké jazzové improvizace a druhý den udávat rytmus největším ikonám současného rocku.

Skinnerova cesta na vrchol přitom nebyla nalinkovaná nějak jednoznačně – vedla od dětské vášně pro vše, co vydává zvuk, přes hlučné metalové kluby, centra londýnské jazzové avantgardy až po velká festivalová pódia.
Tom Skinner se narodil v Londýně v roce 1980 do hudební rodiny; jeho matka byla koncertní klavíristkou. K bicím poprvé usedl v devíti letech s jasným plánem: založit rockovou kapelu. Jako teenager v devadesátých letech propadl grunge a extrémnímu metalu, mezi jeho největší vzory patřili například radikální Napalm Death. Možná se to zdá jako podivný start pro budoucí jazzovou hvězdu, ale Skinner v brutalitě metalu rozpoznal stejnou energii, jakou později našel v avantgardním jazzu Ornetta Colemana. Tuto syrovost si pak přenesl i na prestižní Guildhall School of Music and Drama, kde potkal své budoucí spolupracovníky. Saxofon zde studoval mimo jiné Shabaka Hutchings, se kterým Skinner v roce 2011 spoluzaložil kapelu Sons of Kemet.
A tahle parta nebyla žádný „čaj o páté“. Se dvěma bubeníky, tubou místo basy a divokým saxofonem vytvářeli zvuk, který byl stejně tak jazzem jako rituálním tancem či raveovou párty. Jejich nejslavnější album Your Queen Is a Reptile (2018) bylo dokonce nominováno na prestižní Mercury Prize. Skinner zde zdokonalil svůj styl – žádné zbytečné kudrlinky, jen čistá, hypnotická rytmická síla, která posluchače nenechá v klidu.
Zatímco jazzoví fanoušci Skinnera už dávno dobře znali, rockový svět si ho naplno všiml až v roce 2021. Tehdy se stal klíčovým členem projektu The Smile, kde hraje po boku Thoma Yorkea a Jonnyho Greenwooda z Radiohead. Pro Yorkea nebyl Skinner jen „nájemným hráčem“, ale rovnocenným partnerem, který do jejich skladeb vnesl nový rozměr a uvolněnost. Jejich společná chemie fungovala natolik přesvědčivě, že během krátké doby vydali hned tři alba, z toho dvě – Wall of Eyes a Cutouts – dokonce v jediném roce 2024.
Když Skinner zrovna nekoncertuje s hvězdami, věnuje se vlastním projektům. Dlouho vystupoval pod pseudonymem Hello Skinny, který si vypůjčil z názvu skladby kultovní americké avantgardní kapely The Residents. V roce 2022 pak vydal první album pod vlastním jménem, Voices of Bishara, na němž naplno rozvinul své hudební hračičkovství. Celou desku nahrál s přáteli (mezi nimiž nechyběl Shabaka Hutchings ani další výrazná osobnost londýnského avantgardního jazzu, saxofonistka Nubya Garcia) živě v jedné místnosti a následně ji „rozstříhal“ a znovu sestavil do nových smyček a zvukových ploch. Výsledkem je hypnotická směs, která zní moderně i klasicky zároveň.
Ani po čtyřicítce Skinner nezpomaluje. Na podzim roku 2025 vydal své druhé sólové album Kaleidoscopic Visions. Jednotlivé skladby věnoval svým blízkým; mají uvolněnou, místy až meditativní atmosféru a vyznačují se pestrými, přirozeně plynoucími harmoniemi i melodickými linkami. Právě tento repertoár představí Tom Skinner v rámci JazzFestu v unikátním prostředí brněnských Vodojemů.

Line-up:

Tom Skinner – bicí, Robert Stillman – saxofon, Chelsea Carmichael – saxofon, Tom Herbert – baskytara, Francesca Ter-Berg – violoncello

Pro některé posluchače je jazz introvertní a komorní hudba, na jejíž přijetí aby měl posluchač málem vystudovanou muzikologii. Takové myšlenky ale mnozí muzikanti dokážou postavit pěkně na hlavu. Jedněmi z nich jsou i členové „rodiny“ Snarky Puppy.

Když Michael League v roce 2003 na University of North Texas zakládal skupinu Snarky Puppy, dělal to paradoxně proto, že ho tehdy nevzali do žádného z oficiálních školních ansámblů. Tehdy netušil, že tento původně studentský projekt se postupně promění v pětinásobného držitele ceny Grammy a jednu z nejvlivnějších instrumentálních kapel současnosti. Skupina se od počátku vyhýbala škatulkám. Sám League jejich zvuk označuje za pouličního křížence, v němž se přirozeně mísí jazzová propracovanost s energií funku, rocku a soulu. Cesta k úspěchu ale nebyla okamžitá; první dekádu strávili hudebníci nekonečným cestováním v omlácených dodávkách a hraním pro hrstku lidí v zapadlých klubech.

Zásadní zlom přišel s albem Tell Your Friends z roku 2010, kdy kapela naplno rozvinula svou unikátní metodu nahrávání. Místo izolovaných studií totiž Snarky Puppy preferují nahrávání přímo před živým publikem, které sedí se sluchátky ve studiu, čímž vzniká neopakovatelná atmosféra „tichého koncertu“, který kombinuje preciznost nahrávacího studia s energií živého vystoupení.

Dnes jsou Snarky Puppy spíše rozsáhlou rodinou než uzavřenou kapelou. Kolektivem s přezdívkou „The Fam“ prošlo za dvacet let přibližně čtyřicet hudebníků, kteří se v sestavě střídají podobně jako v hokejovém týmu. Silné vazby má skupina i k České republice. Michael League studoval s českým pianistou Jiřím Levíčkem, o kterém dodnes mluví jako o velkém vzoru v propojování žánrů. Kuriozitou je, že si League pro své španělské studio vysnil konkrétní historické bicí značky Slingerland, které po dlouhém hledání v celé Evropě objevil a zakoupil v obchodě s hudebními nástroji v Opavě.

Nejnovější kapitolou příběhu Snarky Puppy je album Somni, vydané v listopadu 2025. Na tomto ambiciózním projektu se kapela spojila s padesátičlenným Metropole Orkest. Skladby inspirované Leagueovým životem ve Španělsku využívají až čtyři bubeníky současně a vytvářejí zvukovou krajinu, která je schopna posluchače přenést mimo realitu. Tak tomu nepochybně bude i na koncertě v rámci JazzFestBrno.