Program 2026

Projekt tria, které se samo označuje zkratkou BEATrio, je v moderní instrumentální hudbě událostí, jež okamžitě vzbuzuje zvědavost. U této zvláštní kombinace nástrojů se navíc setkávají skuteční mistři – banjista Béla Fleck, harfista Edmar Castañeda a bubeník Antonio Sánchez. Posledně jmenovaný se sám jednou vyjádřil, že BEATrio představuje „jednu z nejnepravděpodobnějších konfigurací tria, jakou kdy kdo viděl.“ Béla Fleck na to konto poznamenal, že zvědavost a údiv posluchačů mu připomínají rané dny jeho průkopnické kapely Flecktones, kdy se lidé také ptali: „Jak to má sakra fungovat?“

Pro Flecka, který po desítky let posouvá banjo do neprozkoumaných teritorií, je ale výběr tohoto nekonvenčního složení promyšlenou volbou. Vždy vyhledává spolupracovníky, kteří jsou schopni hrát způsobem, jakým to nikdo jiný nedokáže. Castañeda a Sánchez tyto nároky bezezbytku splňují a Fleck vidí jejich letošní první společné album BEATrio jako pouhý začátek dlouhé cesty.

BEATrio spojuje tři hudební giganty s hlubokými kořeny v různých žánrech, přičemž každý z nich je virtuóz, který pomohl definovat možnosti svého nástroje. Napříč všemi žánry je bezesporu nejznámější Béla Fleck, jehož svět uznává jako nejvýznamnějšího a nejprogresivnějšího hráče na banjo. V průběhu své kariéry byl nominován na cenu Grammy ve více kategoriích než kterýkoli jiný umělec v historii a získal bezmála dvacet ocenění. Fleckova kariéra je definována jeho ochotou překračovat hranice – z tradičního bluegrassového a folkového prostředí se vydal do jazzu, fusion, klasiky či world music. Od New Grass Revival přes jeho světově proslulou jazzrockovou skupinu Flecktones, dueta s Chickem Coreou až po jeho vlastní verzi Rhapsody in Blue – Fleck důsledně bourá instrumentální hranice.

Harfista a skladatel Edmar Castañeda, pocházející z Bogoty v Kolumbii, udělal s harfou v latinské hudbě vlastně totéž, co Fleck s banjem v americké. Castañeda mistrovsky spojuje kolumbijskou tradici s jazzovými postupy a adaptuje spletité prstové techniky k hraní jazzových melodií i afro-kubánských rytmů. Je jakýmsi „lepidlem“ BEATria – jednou rukou hraje basové linky, jejichž zvuk vede přes basový zesilovač, zatímco druhou rukou harmonizuje s banjem. Sledovat tuto dvojjedinost je naprosto fascinující, jak potvrdí všichni návštěvníci jarního koncertu BEATria v Praze.

Antonio Sánchez je pětinásobným držitelem ceny Grammy. Pochází z Mexico City a vybudoval si pověst jednoho z nejvyhledávanějších bubeníků současného jazzu. Jeho jméno je nejčastěji spojováno s dlouholetou spoluprací s kytaristou Patem Methenym, s nímž pracoval přes osmnáct let na devíti albech. Sánchezova proslulost překročila hranice jazzového světa v roce 2014, kdy složil hudbu – výhradně pro bicí soupravu – k oscarovému filmu Birdman Alejandra Gonzáleze Iñárritua.

Tito tři mistři sice pocházejí z USA, Kolumbie a Mexika a představují různá žánrová východiska, ale jejich společná historie překračování hudebních hranic z nich činí ideální partnery pro tento skvělý a – přes absolutní muzikantské mistrovství – široce přístupný a působivý mezikulturní projekt.

Média hovořila o „šokujícím překvapení“, které jí zajistilo postavení první jazzové umělkyně, jež kdy tuto prestižní cenu získala. Tento moment nebyl jen osobním triumfem – byl zároveň okamžikem, který po mnoha letech (a bohužel na dlouhou dobu naposledy) vystavil moderní jazz do popových světel ramp a donutil i tu nejširší veřejnost klást otázku: „Cože, jaká Esperanza?“

Pro Esperanzu Spalding měla cena samozřejmě i praktický dopad – její tehdy aktuální album Chamber Music Society se okamžitě dostalo do mainstreamových hitparád a obratem z ní udělalo globálně nejprodávanější umělkyni v oblasti současného jazzu. Přitom v té době nebyla na scéně žádným nováčkem – měla za sebou mimo jiné vystoupení v Bílém domě na pozvání prezidenta Baracka Obamy i na ceremoniálu Nobelovy ceny míru ve Stockholmu.

Esperanza Spalding pochází z Portlandu v Oregonu a byla tím, čemu se říkává zázračné dítě. Už odmalička se pomocí vlastního sluchu naučila základy hry na piano, kytaru, hoboj i klarinet, nejdále to dotáhla – v oboru klasické hudby – na housle. Na střední škole však pro sebe objevila kontrabas, který ji zcela uchvátil. Během několika měsíců už hrála po místních klubech a propojovala pop, rock, hip hop a především jazz. Její talent byl natolik mimořádný, že krátce po absolvování prestižní Berklee College of Music v Bostonu se ve svých pouhých dvaceti letech stala jednou z nejmladších pedagožek v historii školy.

Ve své tvorbě, s níž debutovala v roce 2006 albem Junjo, propojuje osobitým způsobem jazz, fusion, neo soul, R&B, bossa novu a latinský jazz. Kritici obdivují zejména její propojení zpěvu s hrou na nástroj – kombinace tak výrazného projevu v obou rovinách je už z principu na hudební scéně velmi výjimečná. Tato technická preciznost a schopnost plynule přecházet mezi žánry jí otevřely dveře ke spolupráci s hvězdami jako Prince, Herbie Hancock, Stevie Wonder nebo Wayne Shorter.

Po komerčním průlomu, který zpečetila vítězstvím ceny Grammy za album Radio Music Society v roce 2012, natočila ještě několik alb, jež její pozici jazzově-mainstreamové umělkyně číslo jedna potvrdila – až se v roce 2018 začala odklánět od konvenčního formátu jazzového alba ve prospěch koncepčních projektů. Na albu 12 Little Spells například složila cyklus písní, z nichž každá tematicky odpovídala jedné části lidského těla. Za toto experimentální album získala další cenu Grammy. Stejného uznání se dočkal i následující titul Songwrights Apothecary Lab z roku 2021, na jehož přípravě spolupracovala kromě hudebníků také s odborníky z oblastí neurologie, hudební terapie, psychologie či etnomuzikologie. Tento „covidový“ projekt měl pomáhat se zvládáním chaosu, agrese a pocitu osamělosti.

Zatím poslední tituly v diskografii Esperanzy Spalding se ze standardní řady vymykají: v roce 2023 vyšlo živé album natočené společně s významným pianistou Fredem Herschem, a v roce 2024 si splnila sen společným albem se svým dávným idolem – brazilským zpěvákem a multiinstrumentalistou Miltonem Nascimentem.

Do Brna přijede Esperanza Spalding jako patrně nejvýznamnější současná jazzová osobnost střední generace. Má za sebou mimořádně bohatou kariéru – a neméně zajímavá nepochybně bude i její budoucnost.

Leader projektu, pianista Jon Cowherd, vystudoval proslulou Loyola University New Orleans, kde byl jeho pedagogem nikdo menší než Ellis Marsalis, otec zakladatel jednoho z nejvlivnějších jazzových rodů. Právě na Loyole se Cowherd seznámil s bubeníkem Brianem Bladem a společně založili The Fellowship Band — kapelu, která funguje dodnes, má na kontě řadu výborných alb a získala mnohá ocenění.

Cowherd zároveň rozvíjí kariéru leadera na vlastních albech Mercy (2013) a Pride & Joy (2022) a neméně výrazně se prosadil jako sideman u řady slavných a stylově velmi různorodých kolegů. Jeho spolupráce zahrnují jména jako Bill Frisell, John Patitucci či Chris Potter, ale také písničkářské hvězdy Joni Mitchell nebo James Taylor, country ikonou Rosanne Cash, či rockovou legendou Iggym Popem.

Brian Blade patří mezi nejvyhledávanější bubeníky současné scény. Kromě vlastních projektů je podepsán pod spoluprací s těmi největšími: dlouhá léta byl oporou závěrečného kvarteta Waynea Shortera, obecně považovaného za nejlepší jazzový band své doby, hrál s Herbiem Hancockem, Chickem Coreou, Charlesem Lloydem, ale také s Norah Jones či Bobem Dylanem. Nejvíce však vynikne v projektu Fellowship, který vede právě s Cowherdem.

Třetím do party je baskytarista Tony Scherr, další výrazná osobnost americké scény. Jeho zvuk formoval avantgardní skupiny The Lounge Lizards nebo Sex Mob, je nedílnou součástí řady projektů Billa Frisella a zároveň stojí za písničkářskými — byť žánrově široce otevřenými — nahrávkami Ani DiFranco či Rickie Lee Jones.

Není pochyb o tom, že toto trio nabídne nejen brilantní jazzovou instrumentaci, výjimečné improvizační schopnosti a harmonickou bohatost typickou pro Cowherdovy kompozice, ale také doteky americany a písničkářské estetiky — dalšího silného pojítka všech tří hudebníků.

Julius Rodriguez už od svého útlého newyorského dětství projevoval nepochybný hudební talent a na klavír, který je jeho hlavním nástrojem dodnes, začal hrát v pouhých čtyřech letech. Brzy se stal studentem prestižní Manhattan School of Music a později neméně proslulé The Juilliard School, kde si zdokonalil zároveň jazzovou i klasickou hráčskou techniku, což jej předurčilo k tomu, aby se ani nadále nevymezoval takříkajíc jen na jednu nebo druhou stranu. Mezi jeho lásky navíc patřily i další žánry, zejména gospel a hip hop, což jeho eklektický přístup k tvorbě ještě obohatilo. Už jako teenager se stal vyhledávaným doprovodným hudebníkem na newyorské scéně a hrál po boku takových jmen jako Wynton Marsalis nebo Roy Hargrove.

Jeho vlastní hudba je mimořádně svěží a inovativní, aniž by ztrácela svou jazzovou podstatu a dobře čitelné dynamické prvky převzaté z rhythm and blues a hip hopu. V této směsi si užívá svou virtuozitu, která, jak se zdá, nemá vůbec hranice. Zároveň ale nepatří mezi ty hudebníky, kteří se nechávají strhnout vlastními technickými schopnostmi a už jim nezbývá příliš prostoru na mimohudební sdělení, na vyjádření atmosféry a emocí.

Zaujal už debutovým EP v roce 2018, ale jeho prozatím nejvýznamnějším počinem je album Let Sound Tell All, které vydala v roce 2022 prestižní značka Verve Records. Album představuje jeho široký hudební záběr, spolupráci s řadou talentovaných hudebníků a v neposlední řadě Rodriguezův charakteristický skladatelský rukopis, jehož součástí jsou i posluchačsky vstřícné, chytlavé melodie s hlubokým jazzovým základem. V tomto duchu pokračoval i o dva roky později na desce Evergreen.

S každým novým projektem Julius Rodriguez posouvá hranice toho, co znamená být jazzovým hudebníkem v 21. století. Je to nejen technická brilance, široké hudební vzdělání a vášeň pro hudbu, ale také neúnavné hledání nových zvuků a přístupů k hudební materi i světu jako takovému.

V tomto duu spojují síly dva nejuznávanější umělci současného jazzu. Brad Mehldau patří k nejlyričtějším a nejniternějším současným klavíristům. Po celou svoji dráhu sklízí Mehldau ocenění od zástupů fanoušků i od odborné veřejnosti, a je držitelem mnoha ocenění – ať už jako kapelník vlastních projektů nebo jako spolupracovník tak velkých jmen současné hudební scény, jako jsou Pat Metheny, Renee Fleming, Chris Thile nebo Joshua Redman.

Pro Brada Mehldaua je typická úspěšná snaha o propojování různých hudebních idiomů. Má na kontě brilantní přepracování písní skladatelů odlišných kulturních okruhů, jako jsou či byli The Beatles, Cole Porter, Radiohead, Paul Simon, George Gershwin nebo Nick Drake. Zároveň ale staví na stále se rozšiřujícím katalogu pozoruhodných originálních skladeb. Není náhoda, že jej The New York Times označily za „nejvlivnějšího jazzového pianistu posledních dvaceti let“.

Devítinásobný držitel ceny Grammy, kontrabasista a skladatel Christian McBride, se kromě aktivní hudební činnosti věnuje také vrcholové produkci, např. jako umělecký ředitel proslulého Newport Jazz Festivalu, a také hudební pedagogice. Zástup hudebníků, s nimiž spolupracoval, je úchvatný. V jazzu to mimo jiné byli Herbie Hancock, Pat Metheny, Diana Krall, Chick Corea nebo Wynton Marsalis, mimo tento žánr pracoval s takovými hvězdami jako Sting, Paul McCartney, Celine Dion, Isaac Hayes nebo James Brown. Od roku 1994 vydává samozřejmě také vlastní alba jako leader – do současnosti jich má na kontě přes dvacet, a to jak studiových, tak živě nahraných na tak prestižních místech, jako jsou kluby Village Vanguard nebo Tonic.

O Bradu Mehldauovi Christian McBride říká: „Brad je právem uctíván jako jeden z největších klavíristů všech dob. Jsem velmi hrdý na to, že jsem jeho přítel a spolupracovník téměř pětatřicet let. Byl jedním z prvních lidí, které jsem potkal, když jsem se v roce 1989 přestěhoval do New Yorku, a pokaždé, když hrajeme společně, je to pro mě povznášející zážitek.“

Brad Mehldau kontruje: „Hrát s Christianem v tomto duu je splněný sen. Hrát s Christianem, zejména v této sestavě, je radostné i zároveň skličující. Jeho sofistikovanost, emocionální síla a ladnost je nepřekonatelné. A zdaleka nejde jen o to, čeho dosáhl na svém nástroji, ale také o jeho význam jako jednoho z nejvlivnějších hlasů v hudbě vůbec. Je mi velkou ctí, že s ním mohu být na pódiu.

Toto dlouholeté přátelství a hudební kamarádství vedlo v průběhu let k různým spolupracím, včetně alb MoodSwing (1994), RoundAgain (2020) a LongGone (2023) s Joshuou Redmanem a Brianem Bladem nebo k triovým turné s bubeníkem Marcusem Gilmorem. A teď se může Evropa těšit na hudbu jejich vzájemně dokonale sehraného dua. Bude to opravdový svátek hudby.

Hrají spolu více než tři desetiletí, a přestože trií Hammondových varhan, kytary a bicích znají dějiny jazzu celou řadu, právě oni vytvořili unikátní a organický zvuk, který se stal přímo symbolem sofistikovaného a groovem nabitého jazzu. Jejich hudba je plná telepatické interakce, hlubokých harmonií a nespoutané improvizace.

Každý ze členů tria je sám o sobě hvězdou. Varhaník Larry Goldings v průběhu let úzce spolupracoval mimo jiné s Johnem Scofieldem, Michaelem Breckerem, Jimem Hallem, Maceem Parkerem, Madeleine Peyroux nebo Patem Methenym. Pro řadu leaderů kapel, ve kterých hrál, i pro mnohé další také po celý život píše skladby a osvědčil se také jako autor filmové a televizní hudby.

Peter Bernstein je žákem legendárního kytaristy Jima Halla, který o něm řekl, že je to „nejpůsobivější kytarista, jakého jsem slyšel. Hraje ze všech nejlépe, co se týče swingu, logiky, citu a vkusu.“ Byl členem kapely Joshuy Redmana, kvartetu Diany Krall, hrál s legendárním varhaníkem Dr. Lonniem Smithem, a má na kontě i projekty mj. se Sonnym Rollinsem, Ettou James nebo Bradem Mehldauem.

Bubeník Bill Stewart je výrazně spojen s kytaristou Johnem Scofieldem, se kterým spolupracuje průběžně od roku 1990. Absolvoval ale také rozsáhlá turné například s Patem Methenym, Joem Lovanem, Joshuou Redmanem nebo Charliem Hadenem, a stejně jako jeho ostatní kolegové z tria má samozřejmě i on vlastní kapelu, kde naplno realizuje svou osobní vizi jazzové hudby.

Jejich společná historie sahá až na konec 80. let, kdy se potkali na newyorské jazzové scéně a jednu dobu pilovali svou souhru při pravidelných klubových vystoupeních každý týden. Dosáhli tak úrovně, o které kritika běžně píše jako o telepatické – umožňující nečekané hudební dialogy a spontánní nápady, které se prolínají celým repertoárem tria sahajícím od úprav klasických jazzových standardů až po vlastní skladby všech tří členů. Mnohá z více než tuctu alb trojice jsou ve svém oboru považována za etalon kvality a inspirativnosti.

Už během studií byl členem první velmi významné kapely své kariéry, totiž Organic Quartetu vedeného varhaníkem Ondřejem Pivcem. V roce 2007 pak debutoval sólovým albem On The Playground.

Šmoldas zdařile osciluje mezi žánry — na jedné straně moderní jazz komorního zvuku, na druhé hudba inspirovaná souljazzovou tradicí v ansámblech s varhanami. Blízké jsou mu ale i sólové pohledy do historie české hudby: natočil alba s hudbou Jaroslava Ježka nebo s úpravami starých šlágrů z českých filmů třicátých let. Kytarista spolupracoval kromě řady domácích hudebníků také s instrumentálními hvězdami ze světa, například s americkým basistou českého původu Georgem Mrazem, s bubeníkem Jeffem Ballardem, jeho krajanem pianistou Samem Yahelem nebo s bubeníkem Adamem Nussbaumem.

Jeho aktuální projekt Sorry, Miles! vzniká u příležitosti 100. výročí narození legendárního trumpetisty Milese Davise. Koncepčně se soustředí na skladby, které jsou v hudební historii často mylně připisovány Milesu Davisovi, přestože dobové prameny uvádějí jiné autory. Libor Šmoldas tyto kompozice vyhledává, znovu aranžuje v současném hudebním jazyce a doplňuje o vlastní tvorbu. Tím originálním způsobem přibližuje širší veřejnosti málo známý příběh sporného autorství jedné z nejvýznamnějších osobností hudby 20. století.

Šmoldasovo kvarteto v rámci koncertu zahraje a pokřtí koncepční album Sorry, Miles!, jež nabídne devět skladeb — šest historicky spojovaných s Milesem Davisem (např. Four, Tune Up, Solar, Donna Lee) a tři původní kompozice Libora Šmoldase inspirované okolnostmi Davisova autorství. Vše zazní v nových aranžích pro jazzové kvarteto s důrazem na improvizaci, kolektivní interakci a současný zvuk.

Hudba Marquise Hilla je sofistikovaná, hluboce zakořeněná v jazzové tradici, ale zároveň neustále hledá nová spojení s hip hopem, R&B a soulem. Narodil se v roce 1987 v Chicagu, jednom ze zásadních center hudebního světa – vzniklo tu elektrické blues, sehrálo klíčovou roli v klasickém i moderním jazzu a má silnou hiphopovou i elektronickou scénu. S muzikou se tudíž setkával už od raného mládí; jako nástroj pro aktivní vyjádření svého talentu si vybral nejprve bicí nástroje, ale v šesté třídě přešel pod vlivem své starší sestřenice na trubku. K zamilování se do jazzu už byl jen krůček. Hudební vzdělání nejen v tomto oboru, ale také v hudební pedagogice získal na Northern Illinois University a poté na prestižní DePaul University. Během studií v Chicagu se stal aktivní součástí místní jazzové scény, kde si vybudoval reputaci talentovaného a inovativního hráče. Po dokončení studií se přestěhoval do dalšího významného jazzového centra Spojených států – do New Yorku.

Pro hudbu Marquise Hilla je typická komplexnost a žánrová fúze. Jeho hra je pevně zakotvena v jazzové tradici. Je ovlivněn velikány jako Dizzy Gillespie, Clifford Brown, Miles Davis nebo Freddie Hubbard, ale zároveň si vytvořil vlastní moderní výraz. Je mistrem nesmírně oduševnělého tónu nejen v lyrických partech, ale i v expresivních pasážích sólové hry. Do svých skladeb implantuje rytmické prvky hip hopu a samply, díky čemuž jeho hudba dostává aktuální „urban“ šmrnc, který ovšem nevylučuje ani promyšlená aranžmá a důrazné melodie.

Debutoval v roce 2011 albem New Gospel. O dva roky později zvítězil v mezinárodní soutěži Thelonious Monk International Jazz Competition, což vedlo k podpisu smlouvy s významným vydavatelstvím Concord Jazz, kde vydal v roce 2015 velmi chválené album The Way We Play. Ve své další tvorbě svůj výraz zklidnil až k meditativnímu projevu (Meditation Moments, 2017) a na dalších nahrávkách dále prohluboval svou vizi jedinečného mixu jazzové klasiky a moderny. Jako vystudovaný jazzový pedagog se tyto ideje snaží předávat i svým následovníkům, aniž by však ve svém vlastním výrazu působil, byť na vteřinu jakkoli školometsky.

Lukáš Oravec je slovenský trumpetista, skladatel, aranžér a pedagog, který patří k nejvýraznějším postavám středoevropské jazzové scény. Je známý pro svůj tah na branku, pronikavý tón a technickou zručnost. Vede hned několik vlastních projektů a patří k nejaktivnějším jazzmanům v našem regionu. Jeho kvinteto tvoří obvykle špičkoví slovenští a čeští jazzoví hudebníci, kteří jsou schopni interpretovat Oravcovy skladby s patřičnou dynamikikou a citlivostí. Často si do svých kapel zve zahraniční hosty, aby pozvedl interpretaci svých autorských kompozic na světovou úroveň. Na JazzFestu Brno v minulosti vystoupil např. s výtečným americkým klavíristou Aaronem Goldbergem, rozsáhlá středoevropská turné v minulosti absolvoval se saxofonisty Waynem Escofferym, Jerrym Bergonzim nebo pianistou Dannym Grissettem.

Mezinárodní rozměr do Oravcova aktuálního projektu přináší slovinský saxofonista, skladatel a pedagog Jure Pukl, uznávaný pro svůj progresivní přístup k improvizaci, interpretační lehkost i šťavnatý tón. Dlouhodobě působí v New Yorku a je považován za jednoho z nejlepších evropských saxofonistů své generace. Jeho účast vnáší do Oravcova kvinteta bohatou dávku inspirace a kreativity. Kombinace dvou výrazných dechových nástrojů (trubky a saxofonu) vytváří bohaté harmonie a energické sólové dialogy vycházející z tradice hard bopu a post bopu, vždy na úrovni aktuálního vývoje současného evropského jazzu.

Mimořádný hudební talent projevoval Shai Maestro už od útlého věku a není divu, že už v patnácti letech získal plné stipendium na prestižní Berklee College of Music v Bostonu, což ovšem v tomto věku není vůbec běžné. Brzy se stal součástí mezinárodní jazzové scény, kde na sebe upozornil především jako člen tria kontrabasisty Avishaie Cohena, se kterým hrál pět let a nahrál čtyři alba. Bubeníkem tria byl neméně proslulý Mark Guiliana. Tato zkušenost Maestrovi poskytla nejen neocenitelnou koncertní a studiovou průpravu, která mu pomohla vstoupit do povědomí jazzového publika na celém světě, ale také mu pomohla definovat vlastní hudební vizi.

Tu začal realizovat na prahu druhého desetiletí jedenadvacátého století, kdy se osamostatnil a založil vlastní Shai Maestro Trio, kde mu byl partnerem flexibilní a často výrazně melodický kontrabasista Jorge Roeder, zatímco bubeníků se vystřídalo několik; na posledních albech od bicí soupravy vládl nesmírně dynamický a barevně hrající Ofri Nehemya. V poslední době se trio rozšířilo na Shai Maestro Quartet, obohacený hrou trumpetisty Philipa Dizacka, jehož rejstřík sahá od jemné a lyrické polohy až po výrazný expresivní tón. Album tohoto kvarteta nazvané Human a vydané roku 2021 na prestižním labelu ECM získalo nespočet nadšených reakcí.

Shai Maestro jako skladatel čerpá ze svého širokého záběru – od klasického i moderního jazzu přes izraelské lidové prvky až po vlivy soudobé klasické hudby. Jeho hudba je většinou velmi klidná, bohatě harmonická a plná silných melodií, nechybí jí ani výrazná melancholie. Tu podporuje i jeho až telepatické napojení na spoluhráče, dokonalá schopnost kolektivního rozvíjení hudebních myšlenek – od lyrických reflexí atmosféry po spontánní, energická vyvrcholení. Koncert Shai Maestro Quartetu bude nepochybně jedním z nejsilnějších zážitků jarní části JazzFestBrno.

Petr Nohavica se na české hudební scéně zapsal nejen jako lídr vlastních projektů, ale i jako sideman v kapelách napříč žánry, např. Winterspring (Allison Wheeler Quartet), B/Y Organism, Bardo, Tour Guide Blonde nebo Drifter Days (Tom Smith / Daniel Bulatkin). Spolupracoval i s dalšími umělci, např. Lukášem Oravcem, Lubošem Soukupem, Robertem Balcarem či Tal Arditim.

Projekt Glance je výsledkem jeho několikaleté skladatelské činnosti. K natočení stejnojmenného alba přizval Petr Nohavica špičku českého jazzu: kytaristu Davida Dorůžku, pianistu Jiřího Levíčka, saxofonistu Cyrilla Oswalda a kontrabasistu Jaromíra Honzáka. Na albu také hostuje zpěvačka Allison Wheeler. Album vyšlo u brněnského vydavatelství Bivak Records a v roce 2024 se objevilo v širší nominaci na cenu Anděl v kategorii jazz.

Projekt Glance po pauze přichází znovu v nové sestavě – v kapele zůstává lídr Petr Nohavica a také Allison Wheeler, kapelu doplní mladé, ale již dobře známé tváře: kytarista Martin Hrubec, saxofonistka Nela Dusová a kontrabasista Luan Gonçalves.

Britské instrumentální trio si rychle, už svým debutem Fanfares z roku 2012, získalo celosvětové uznání díky svému jedinečnému a inovativnímu zvuku. Kapela, jejíž hudba je často popisovaná jako „akustická elektronika“, se vyhýbá jednoduchým žánrovým škatulkám. Nezapře sice svoje jazzové kořeny, ale do své hudby od začátku přimíchává prvky trip-hopu, breakbeatu, minimalistické hudby či progresivního rocku.

Hlavní síla GoGo Penguin spočívá v hypnotických a emocionálně silných kompozicích. Navozují dojem složité elektronické hudby, ovšem za použití čistě akustických nástrojů – klavíru, kontrabasu a bicích. Bubeník Jon Scott hraje s přesností, která může připomínat elektronické automaty, ale samozřejmě s kreativitou vynikajícího živého hudebníka. Jeho pulzující a složité beaty tvoří pevný základ, na kterém kapela staví. Pianista Chris Illingworth vytváří minimalistické, melancholické i energické motivy, které se postupně vrství a rozvíjejí jakoby metodou filmového soundtracku. A kontrabasista Nick Blacka je svorníkem rytmu a harmonie, v celém triu je jeho doménou dynamika a propojení bubenických a klavírních partů.

Po prvním albu Fanfares vydali GoGo Penguin album v2.0 (2014), jež způsobilo jejich průlom do povědomí publika, a to zdaleka nejen v jazzovém světě, a vyneslo kapele nominaci na prestižní cenu Mercury Prize.

Následující deska Man Made Object (2016) byla jejich prvním albem na slavném labelu Blue Note Records, což symbolizovalo jejich postavení v jazzovém světě. Na Blue Note pak vyšla ještě dvě další řadová alba – A Humdrum Star (2018) a eponymní GoGo Penguin (2020).

V roce 2023 přešli GoGo Penguin k labelu XXIM Records, kde debutovali deskou Everything Is Going to Be OK a letos v červnu přidali novinku Necessary Fictions.

Sami hudebníci hovoří o tom, že přímou inspirací k jejímu natočení byla snaha o dosažení „toho, co považujeme za naše nedílné, autentické kvality v tomto okamžiku“. Album přináší zatím jejich nejodvážnější hudbu, zejména se zvýšeným důrazem na elektroniku, například modulární syntezátory. To ovšem neznamená, že by se zřekli toho, co jim vybudovalo světovou pověst – hry na akustické nástroje. Na Necessary Fictions jsou GoGo Penguin v nejlepší formě. A právě v ní přijedou na JazzFestBrno.

Joshua Redman, narozený v Berkeley v Kalifornii, je synem legendárního saxofonisty Deweyho Redmana a zcela jednoznačně představuje jednu z nejdůležitějších tváří moderního jazzu za poslední tři desetiletí. Přitom to tak vůbec být nemuselo, Redman rozhodně není z těch, kteří by od dětství znali jen hudbu, cvičení, pohyb mezi zkušebnou a klubem. Je to vlastně intelektuál: v roce 1991 absolvoval s červeným diplomem sociální vědy na Harvardu a obratem se dostal na právnickou fakultu neméně prestižní univerzity Yale. Ale tu už nedokončil – hudba, jíž se do té doby věnoval sice intenzivně, ale v podstatě okrajově, nakonec jednoznačně zvítězila. A to ve chvíli, kdy ještě jako student v roce 1991 vyhrál soutěž Thelonious Monk International Jazz Saxophone Competition, v níž porazil pozdější hvězdné kolegy Erica Alexandera a Chrise Pottera.

Redmanův styl hry na tenorsaxofon se vyznačuje bohatým, kulatým tónem a přirozeným frázováním, které je pro posluchače velmi přitažlivé. Jeho styl je hluboce zakořeněn v tradici moderního jazzu, řekněme coltraneovsko-rollinsovské, ale nenechává se jí nikdy spoutat. Redman se vždycky snaží ve své hudbě propojovat emoce a spontaneitu s logickým řádem a pevnou architekturou a dokazuje, že jazz není jen intelektuální cvičení, nýbrž i naprosto uvolněná hudba. Možná i proto, že v mládí při čerpání inspirace, miloval stejnou měrou jazzové velikány jako rockové kapely Beatles, Police či Led Zeppelin.

Redman zaujal už od svého prvního, eponymního alba v roce 1993, na kterém se představil nejen jako leader a saxofonista, ale také v převažující části materiálu jako autor. Mimořádně důležitým ovšem bylo následujícího roku album Moodswing, které nahrál se svým tehdejším kvartetem plným budoucích jazzových superhvězd. A spolupráce s Redmanem pomohla Bradu Mehldauovi (piano), Christianu McBridovi (kontrabas) a Brianu Bladeovi (bicí) odrazit se ke skutečně globálním kariérám. Redmanova skupina zafungovala jako „inkubátor“ pro budoucí jazzové leadery. Mimochodem, když se tato sestava v roce 2020 – už jako „supergroup“ – vrátila s albem RoundAgain, byla to událost sezóny. A koncert sestavy o dva roky později v pražské Lucerně v rámci festivalu Prague Sounds byl kritikou hodnocen jako jazzový koncert roku.

Redmanovi občas někdo v začátcích kariéry vyčítal konzervativismus. Ale není tomu tak. Svědčí o tom řada jeho projektů, z nichž nejznámější jsou alba Elastic, kde značný podíl mají syntezátory a další elektrické klávesové nástroje Sama Yahela, či Momentum, kde se střídají čtyři hráči na elektrickou kytaru a na basu hraje slovutný Flea z funk-rockových Red Hot Chili Peppers. Modernu jiného druhu zase přinesla kooperace se slavným triem The Bad Plus na albu celkem logicky, jednoduše a přitom vtipně nazvaném The Bad Plus Joshua Redman (2015).

Nejnovější album zatím desetkrát na Grammy nominovaného Joshuy Redmana se jmenuje Words Fall Short a vyšlo na labelu Blue Note v červnu 2025. Sestavil pro něj zcela novou a mladší kapelu (Paul Cornish, Philip Norris, Nazir Ebo), díky níž jeho hudba dostává svěží, spontánní rozměr. Album kritika popisuje spíš jako „konverzaci“ než jako sólový monolog a zdůrazňuje spontaneitu a kolektivní chemii. A to je v jazzu to nejlepší doporučení.

Pochází z izraelského Tel Avivu, kde coby nesmírně talentovaný dorostenec začal už ve třinácti letech vystupovat s místními jazzovými a bluesovými kapelami. V roce 1996 se přestěhoval do New Yorku, kde rychle zaplul do tamní živé hudební scény a podařilo se mu navázat úzké kontakty s předními jazzovými a funkovými hudebníky, což mu otevřelo dveře k vystoupením v prestižních klubech a ke studiové práci. Brzy se stal pravidelným hostem newyorských jazzových „mekk“, jako jsou The Blue Note nebo 55 Bar.

Nikdy se neuzavíral do jediného stylu; vyznával pravý opak – poznat specifika každého z nich a vzít si z něj pro vlastní vyjádření to nejdůležitější. To vše propojil se svou naprosto brilantní hráčskou technikou, která mu umožňovala hrát s lehkostí i takové postupy, z nichž se daleko známějším hudebníkům točila hlava. Jeho hudba je vrcholně rytmická, vyniká nakažlivým funkovým a rhythm-and-bluesovým groovem, díky kterému posluchači často neudrží nohy v klidu – a tím se rozhodně nemůže pochlubit každý hudebník řazený primárně k jazzu. Do něj ovšem Oz Noy bezpochyby patří už proto, že improvizace je alfou a omegou jeho hry a nechybí jí ani silný experimentální potenciál.

Kritika obvykle jeho alba přijímá s nadšením – platilo to ostatně už pro eponymní debut v roce 2003, který na kytaristu okamžitě upoutal pozornost. O šest let později pak přesvědčivě představil svou koncepci hudebního chameleona – anebo schizofrenika? – na albu Schizophrenic. Modernizované obohacení klasických bluesových modelů přinesl na dvoudílném projektu Twisted Blues v letech 2011 a 2014, a Who Gives a Funk zase doslova „ustřelilo hlavy“ fanouškům funku. Během své kariéry spolupracoval Oz Noy také s celou řadou legendárních hudebníků včetně Davea Weckla, Willa Leeho, Vinnieho Colaiuty či Chrise Pottera. A jako potvrzení jeho nadstylovosti můžeme uvést i to, že byl přizván k albové poctě již nežijícímu hardrockovému kytaristovi Tommymu Bolinovi a ke spolupráci jej oslovil i dlouholetý baskytarista Deep Purple Roger Glover.

Ačkoli ve svých třiapadesáti letech ještě rozhodně nepatří mezi veterány, Oz Noy se stal inspirací pro mnoho mladých hudebníků, nejen kytaristů. Jeho přístup k žánrové fúzi a jeho neustálé hledání nových zvuků ho řadí mezi nejvýznamnější postavy současné instrumentální hudby. Na svém koncertě na JazzFestBrno nás přesvědčí, že jazz může být stále svěží, inovativní a v neposlední řadě neuvěřitelně zábavný.