Follow Us!
Odebírat newsletter
Twitter

Program 2016

2. 11. 2016, 19:30 – Sono Centrum, Brno

KOUPIT VSTUPENKY youtube-icom

John Scofield: Country for Old Men

John Scofield – kytara, Steve Swallow – baskytara, Larry Goldings – Hammond organ, Bill Stewart – bicí

scofield

Umělec, který dokáže hrát víc než jeden hudební styl skutečně plynule, virtuózně a upřímně, je dnes velmi vzácným druhem. John Scofield to umí a vždy to dokazoval. Českým fanouškům se představí v rámci podzimní série Echoes of JazzFestBrno 2016.

Pohled do Scofieldovy diskografie je ohromující, jeho stylový záběr je neskutečný. Posuďte sami: mainstream, jazzrockové období, dobře známá a vysoce oceňovaná je jeho hra v kapele Milese Davise na počátku 80. let. Stejně vysoko stojí spolupráce s Joe Hendersonem, Joe Lovanem, poutavé big bandové album Quiet s Wayne Shorterem, zjazzované hity s projektem the New Standard Herbie Hancocka, interpretace hitů Raye Charlese nebo nejčerstvější exkurze do světa gospelu s Piety Street Bandem. V nejaktuálnější přítomnosti věnuje John Scofield svůj tvůrčí fokus jazzovému kvartetu s Larry Goldingsem na Hammond organ, Steve Swallowem na baskytaru a oblíbeným bubeníkem Billem Stewartem. Sidemany si vybírá skutečně vynikající – vždyť těžko bychom hledali respektovanější rytmický tandem, než Bill Stewart a Steve Swallow! Aktuální repertoár kvarteta tvoří nejzásadnější skladby americké country, samozřejmě v jedinečně přetvořených verzích. John Scofield v letošním roce získal Grammy Award za album Past Present. Cena tak potvrzuje jeho výjimečný status nejen mezi jazzovými kytaristy.

 

8. 11. 2016, 19:30 – Sono Centrum, Brno

KOUPIT VSTUPENKY youtube-icom

Dhafer Youssef: Birds Requiem

Dhafer Youssef – oud, Phil Donkin -Kontrabas, Ferenc Nemeth – bicí, Kristian Randalu – klavír

youssef

Tuniský hráč na oud, zpěvák a skladatel. Jeho poslední deska Birds Requiem je konstruována jako filmový soundtrack, ale zároveň je velmi osobním albem, který jej zachycuje ve zlomovém bodě. Youssef v nedávné době oslnil na festivalu Colours of Ostrava. Jeho takřka andělský zpěv je neopakovatelným zážitkem. Nyní se do Česka vrací v rámci podzimní série Echoes of JazzFestBrno 2016.

Dhafer Youssef se narodil 19. listopadu 1967 v Teboulbě a je potomkem skromné rodiny z této rybářská vesnice a zároveň dalším z dlouhé řady muezzinů. Zvládnutí pěvecké techniky tak pro něj bylo rodinnou ctí a tradicí. Ve velmi raném věku jej dědeček přivedl k recitativům z Koránu. Dhafer tak postupně začal objevovat potenciál svého hlasu. S touhou prozkoumat nové horizonty opustil Dhafer Youssef rodnou vesnici, odešel do hlavního města a později do Rakouska. Ve Vídni se hudebně rozvinul a navíc se seznámil se správnými lidmi z oblasti jazzu i world music. Od té doby nahrál osm alb pod vlastním jménem a odstartoval mezinárodní kariéru.

 

16. 11. 2016, 18:00, 20:30 – Besední dům, Brno

KOUPIT VSTUPENKY youtube-icom

Richard Galliano a Filharmonie Brno: Klasika & Tango

GallianoVirtuos akordeonu a bandoneonu, skladatel a obojživelník světů jazzu a klasiky. V současné době je jediným akordeonistou s nahrávací smlouvou s labelem Deutsche Grammophon. Richard Galliano nahrál více než 50 alb pod svým jménem a spolupracoval s celou řadou vynikajících umělců z nejrůznějších žánrů. Na podzim v Brně představí unikátním společném projektu s Filharmonií Brno v rámci podzimní série Echoes of JazzFestBrno 2016.

Na klavír a akordeon se Richard začal učit ve věku čtyř let od svého otce, akordeonisty a pedagoga Luciena Galliana. Pokračoval na konzervatoři v Nice pod vedením známého pedagoga Pierre Cochereau a vedle instrumentálních dovedností se do hloubky zabýval harmonií, kontrapunktem a dokonce se naučil hrát na trombon (získal první cenu na soutěži v roce 1969).
V roce 1975 se v době, kdy se usazoval v Paříži, setkal s Claudem Nougaro a stal se jeho akordeonistou a uměleckým šéfem orchestru v období do roku 1983. Složil pro něj hudbu Allee Des Brouillards, Des Voiliers, Vie Violence… V roce 1980 se setkal s další formativní osobností, Astorem Piazzollou, jenž jej inspiroval k vytvoření francouzské New Musette stejným způsobem, jakým sám Piazzolla vynalezl argentinské New Tango.

V průběhu dosavadní kariéry spolupracoval s nejvýraznějšími osobnostmi jazzu, šansonu, klasiky i world music. Nechybí mezi nimi George Mraz, Brigitte Fontaine, Al Foster, Juliette Greco, Charles Aznavour, Ron Carter, Chet Baker, Enrico Rava, Martial Solal, Miroslav Vitouš, Trilok Gurtu, Jan Garbarek, Michel Petrucciani, Michel Portal, Eddy Louiss, Biréli Lagrène, Sylvain Luc, Renaud Garcia-Fons, Ivan Paduart, Anouar Brahem, Wynton Marsalis, a Toots Thielemans. Jeho spolupráce s Filharmonií Brno je opravdovou událostí, plánovaný program sestává z repertoáru Astora Piazzoly a W. A. Mozarta.

 

 


12. 2. 2016, 18:30 – Sono centrum
12. 2. 2016, 21:00 – Sono centrum

KOUPIT VSTUPENKY youtube-icom

Jazz at Lincoln Center Orchestra with Wynton Marsalis (US)

 

 Wynton Marsalis – trubka, Kenny Rampton – trubka, Marcus Printup – trubka, Ryan Kisor – trubka, Chris Crenshaw – trombon, Vincent Gardner – trombon, Elliot Mason – trombon, Victor Goines – saxofon/klarinet, Ted Nash – saxofon/klarinet/flétna, Walter Blanding – saxofon/klarinet, Sherman Irby – saxofon/klarinet, Paul Nedzela – saxofon/klarinet, Carlos Henriquez – kontrabas, Ali Jackson –bicí, Dan Nimmer – piano

VÍCE INFORMACÍ

Wynton-MarsalisV proslulém bigbandu Jazz at Lincoln Center Orchestra, vedeným kapelníkem Wyntonem Marsalisem, hraje patnáct z nejlepších současných jazzových sólistů, sekčních hráčů a aranžérů. Je skoro zbytečné dodávat, že Wynton Marsalis je uměleckým ředitelem Jazz at Lincoln Center a světově proslulým trumpetistou a skladatelem. Narodil se v New Orleans v roce 1961 a ve věku dvanácti let se začal vážněji zajímat o trubku, tehdy především klasickou. Na Juilliard School v New Yorku byl přijat v raném věku sedmnácti let a záhy dostal pomyslné lano do jedinečného učiliště života v kapele Art Blakey and Jazz Messengers. V roce 1982 debutoval jako lídr a od té doby natočil více než šedesát nahrávek v žánrech jazzu a vážné hudby, jež mu vydobyly celkem devět cen Grammy. V roce 1983 se stal prvním a jediným umělcem, jenž získal jak klasickou, tak jazzovou Grammy ve stejném roce a tento neuvěřitelný výkon zopakoval v roce 1984. Marsalis je rovněž mezinárodně respektovaným pedagogem a propagátorem hudební výchovy a získal čestné doktoráty z desítek amerických univerzit. Napsal celkem šest knih, jeho nejnovějšími publikacemi jsou Squeak, Rumble, Whomp! Whomp! Whomp!, ilustrovaná Paulem Rogersem a vydaná nakladatelstvím Candlewick Press v roce 2012, a Moving to Higher Ground: How Jazz Can Change Your Life (napsal ji společně s Geoffreym C. Wardem), vydaná nakladatelstvím Random House v roce 2008. V roce 1997 se Marsalis stal prvním jazzovým umělcem, jenž získal prestižní Pulitzerovu cenu v oboru hudba, a to za své oratorium Blood on the Fields, které si u něj objednala organizace Jazz at Lincoln Center. V roce 2001 byl jmenován do funkce posla míru generálním tajemníkem Organizace spojených národů Kofim Annanem a rovněž byl zvolen kulturním velvyslancem Spojených států amerických za americké ministerstvo zahraničí prostřednictvím jejich programu CultureConnect.

V roce 1987 Wynton Marsalis spoluzaložil jazzový program v Lincoln Center. Díky významnému úspěchu programu byl Jazz at Lincoln Center v červenci roku 1996 ustanoven jako nová samostatná sekce Lincoln Centra, postavená na roveň s New York Philharmonic, Metropolitní operou a New York City Ballet. Toto privilegium je historickým mezníkem pro jazz jako uměleckou formu i pro Lincoln Center jako kulturní instituci. V říjnu roku 2004 Marsalis za pomoci odborné rady a nadšených zaměstnanců slavnostně otevřel Frederick P. Rose Hall, vůbec první jazzovou instituci ve světové historii. Komplex obsahuje tři koncertní prostory (včetně prvního koncertního sálu projektovaného specificky pro jazz) doplněné nahrávacími a vysílacími studii, zkušebnami a vzdělávacími prostory. Z Jazz at Lincoln Center se stalo atraktivní místo k setkávání pro newyorské jazzové fanoušky a vyhledávaná destinace pro cestovatele z celého světa. Wynton v současné době zastává funkce výkonného a uměleckého ředitele sekce Jazz at Lincoln Center. Pod jeho vedením Jazz at Lincoln Center rozvíjí jak mezinárodní aktivity, tak bohaté a rozmanité programové plánování, jež zahrnuje koncerty, debaty, filmová fóra, tanec, televizní a rozhlasové vysílání i vzdělávací činnosti.
Jazz at Lincoln Center je zároveň Mekkou vzdělávání i hudební laboratoří. Jeho komplexní vzdělávací program zahrnuje akademii lídra orchestru, nevídaně populární série koncertů pro děti s názvem Jazz for Young People, Jazz in the Schools, Middle School Jazz Academy, WeBop! (pro děti ve věku 8 měsíců až 5 let), každoroční soutěž středoškolských jazzových kapel a festival, který představuje více než 2 000 kapel v 50 státech USA a v Kanadě.

8. 3. 2016, 19:30 – Bobycentrum

KOUPIT VSTUPENKYyoutube-icom

GREGORY PORTER (USA)

 

Gregory Porter – zpěv, Jahmal Nichols – kontrabas, Chip Crawford – piano, TBA – saxofon, Emanuel Harrold – bicí

VÍCE INFORMACÍ

gregory-porterDle slov hudebního publicisty Jiřího Moravčíka je Gregory Porter „americkým jazzovým zpěvákem považovaným za největší zjevení posledních let a možného nástupce Nata Kinga Colea“. S tímto tvrzením lze jen souhlasit. Gregory Porter nabízí přesně to, co byste od jazzového zpěváka, skladatele, herce a básníka očekávali, a navrch se vám přitom dostane ještě příznačného a těžko definovatelného „čehosi navíc“. Jeho image stojí na záhadné čepici, kterou nikdy nesundává a zůstává tak zahalena tajemstvím. Nezáleží na tom, kam Porter vstoupí. Ať je to newyorský jazzklub, brooklynský kostel nebo vyšperkovaná koncertní síň v evropské metropoli, všude svým neuvěřitelným hebkým barytonovým hlasem, vygradovanou směsí autorských kompozic a pečlivě zvolených standardů z jazzu, soulu, gospelu a R&B způsobí pořádný rozruch.
Málokdo také pamatuje, kdy naposledy nějaký debutující zpěvák na sebe během pár let strhl takovou pozornost. Za dvě první alba – Water a Be Good – získal nominace na Grammy a přízeň slavných kolegů. Moderátor televizního show The Late Show Jools Holland každého dopředu upozorňuje, ať se připraví na to, že mu z poslechu Portera doslova spadne čelist. Trumpetista Wynton Marsalis ho nazval gigantem současného jazzu a Jamie Cullum získal pocit, že stál vedle velikána. Poklonu teprve dvaačtyřicetiletému černošskému zpěvákovi vysekly také našemu publiku dobře známá diva Dianne Reeves nebo Erykah Badu. Nedávno se navíc (oznámkován titulem „budoucí jazzová legenda“) objevil v jedné z nejslavnějších talk show – The Tonight Show amerického moderátora Jaye Lena. Cena Grammy, již získal za aktuální album Liquid Spirit, vydané na kultovním labelu Blue Note, je jen logickým výsledkem zasloužené pozornosti, jíž se Porterovi v posledních letech dostává.
Gregory Porter vyrůstal v kalifornském Bakersfieldu, studoval architekturu a divadelní a muzikálové herectví, kterému se vedle zpívání v kostelech a po jazzových klubech věnoval až do roku 2010, kdy ve čtyřiceti letech debutoval nesmírně úspěšným albem Water. Tehdy poprvé někdo položil otázku, již Porter dostává dodnes: „Kde jsi sakra doteď byl?“
Sečtělý Porter dokáže v textech přesně zacílit na sociální nálady, zabrousit do vzpomínek na dětství, vracet se ke krušné historii amerických černochů nebo si radostně pohrávat s myšlenkou na společné jamování s legendárními jazzmany a bluesmany, od nichž si vypůjčuje skladby, které následně ojediněle jiskřivým způsobem přezpívává. Vlastní mu jsou ale také milostná témata a písně o lásce věnované ponejvíc ruské manželce. Patří proto k vrcholným okamžikům jeho úchvatných koncertů.
Porter je majitelem jednoho z nejpřesvědčivějších barytonů současné hudby bez ohledu na žánry. Jeho hloubka a oduševnělost, která s lehkostí na posluchače přenáší jak emoce, tak intelekt jakékoliv interpretované písně, se nemusí spoléhat na vokální teatrálnosti. Nate Chinen, novinář prestižního listu The New York Times, před časem napsal: „Gregory Porter má většinu z toho, co od jazzového zpěváka očekáváte, a možná jednu dvě věci, o kterých jste ani netušili, že byste je očekávat měli.“ Porterova kolegyně, jazzová zpěvačka Dee Dee Bridgewater, pochválila Gregoryho na stránkách časopisu JazzTimes takto: „Zpěváka jeho kalibru jsme tu dlouhou dobu neměli. Píše tak nádherné písničky. Je to rozený vypravěč.“

 

 

3. 4. CED – Divadlo Husa na provázku, 19:30
KOUPIT VSTUPENKY

Skety (CZ)

Veronika Vítová, Alice Bauer, Marta Kloučková, Michal Strnad, Štěpán Janoušek, Petr Wajsar – zpěv

VÍCE INFORMACÍ

Skety

„Jsme vokální hudební skupina složená z mladých českých jazzových zpěváků a muzikantů, kteří se hudbě věnují naplno a profesionálně,“ prohlašuje hrdě skupina Skety. „V červenci 2014 jsme obdrželi Zlatý diplom a prestižní ocenění The Ward Swingle Award v kategorii Jazz na mezinárodní soutěži Vokal.Total v rakouském Grazu. Všechny skety jsme každý frontmany svých vlastních projektů, kapel a bigbandů, ale společné zpívání a cappella je pro nás nejvyšší hudební metou. Věříme, že naše jazzová srdce a zkušenosti jsou na koncertech slyšet.“ Posoudit můžete sami, ale Skety na každý pád vlétly na domácí jazzovou scénu jako uragán a povědomí o nich se rozšiřuje jako láva po výbuchu sopky. Po vítězství v soutěži Vokal.Total a na to navazujících pozváních na festivaly v Austrálii a na Tchaj-wanu se Sketám podařil další úspěch ve světovém měřítku. Originální skladba Petra Wajsara Václavák, inspirovaná Svatováclavským chorálem, byla vybrána do prestižní kompilace s názvem „SING 12: This Big“, kterou každoročně vydává The Contemporary A Cappella Society.
Všichni členové Sket mají dobře rozjeté umělecké kariéry i mimo svůj srdeční ansámbl, Veronika Vítová v současné době se svým kvartetem vystupuje v jazzových klubech v Praze a celé České republice s projektem Tribute to Bill Evans. S kytaristou Petrem Zelenkou a bubeníkem Martinem Novákem vede volně improvizační projekt Soundcolor. Věnuje se také staré hudbě s tělesem Musica Malinconica. Skety založila jako svůj dávný sen o vlastním vokálním tělese a momentálně zaplňují největší část jejího hudebního života.
Alice Bauer spolupracuje s Janem Kořínkem & Groove a s jazzovým Sextetem Jiřího Polydora. S Okamžitým Filmovým Orchestrem (OFO) svého bratra Varhana působí od jeho počátků. S OFO nazpívala mnoho bratrových filmových hudeb, např. kvazibarokní koloraturní árii do Goyových přízraků Miloše Formana. Od roku 2000 je členkou Originálního pražského synkopického orchestru (OPSO) Pavla Klikara, který jako jeden z mála bandů autenticky interpretuje raný jazz 20. století.
Marta Kloučková stihla založit kapelu Nano Illusions a působit i v několika jiných hudebních formacích, než ji vítr zavál mezi Skety. Došlo tak ke splnění jednoho z Martiných snů, tedy zpívat ve vokálním a capella souboru. V současné době se kromě Sket Marta věnuje kapelám Nano Illusions a Marta Kloučková Jazz Project, dále působí jako sólistka Magnum Jazz Bigbandu a vyučuje zpěv.
Kromě toho, že je Sketa, Michal Strnad hraje a zpívá se svými kapelami Slightly Bended (pop/jazz/latin) a Backbeats (covery popových a rockových hitů), pravidelně zpívá s Magnum Jazz Bigbandem a účinkoval v lyrikálu Michala Horáčka Kudykam.
Štěpán Janoušek působí v Big Bandu ČRo, Bucinatores big bandu, Mocca Malacco nebo v triu se Zdeňkem Zdeňkem a Markétou Zdeňkovou a nárazově v mnoha dalších ansámblech. V současnosti vyučuje hru na trombón a improvizaci na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
Petr Wajsar je reinkarnace Bódhisattvy, časovaná puma českého showbusinessu. Svou pravou identitu skrývá za množství masek přijatelných pro okolní svět, mezi jeho hlavní mimikry v současné době patří předstírání hudebnictví a skladatelsko-aranžérské činnosti. Mezi jeho mediálně známější aktivity patří především muzikál „Pornohvězdy“, který mu vynesl nominaci na cenu Alfréda Radoka za rok 2010. Se smyčcovým kvartetem Epoque a zpěvačkou Gabrielou Vermelho založil hudební seskupení EWave, spolu se sbormistrem Lukášem Prchalem a showmankou Ester Kočičkovou je páteří obřího vokálně-instrumentálního souboru Mandelbrotovy kostičky. Sbírá ponorky. Obdržel rovněž cenu OSA jako nejhranější mladý skladatel vážné hudby za rok 2008.

Ondřej Ruml a Matej Benko Quintet (CZ/SK)

Ondřej Ruml – zpěv, Radek Zapadlo – tenorsaxofon, Miroslav Hloucal – trubka, křídlovka, Matej Benko – piano, Rasťo Uhrík – kontrabas, Pavel Zbořil – bicí

VÍCE INFORMACÍ

Ondrej-Ruml-a-Matej-Benko-QuintetOndřej Ruml je všestranný muzikant a zpěvák, jenž se do širšího povědomí dostal úspěšnou účastí v pěvecké soutěži X FACTOR, kde ohromil veřejnost svým talentem a skončil na druhém místě.
Následovala hlavní role Martina v „lyrikálu“ Michala Horáčka a Petra Hapky Kudykam, který uvedla Státní opera v Praze. Dále pak role Raimonda v obnovené verzi muzikálu Johanka z Arku (divadlo Kalich), role Victora Huga v muzikálu Quasimodo (divadlo Hybernia) a titulní role v rockové opeře Janka Ledeckého Hamlet (divadlo Broadway). Ve Švandově divadle hostoval v divadelní hře Tankreda Dorsta Merlin a také v projektu Michala Horáčka Český kalendář, ze kterého později vzniklo i studiové album oceněné cenou Anděl. Jeho spolupráce s Michalem Horáčkem trvá dodnes v podobě koncertního turné Na cestě.
Vydal autorské album Proměna (2010) a v roce 2014 album Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha, které nahrál s předním jazzovým tělesem Matej Benko Quintet. Album bylo velmi pozitivně přijato kritikou i veřejností a získalo ocenění Zlatá deska.
Ondřej se neobává před publikum postavit sám, nebo za podpory efektové krabičky zvané looper, která dokáže vrstvit jeho hlas do několika paralelních stop. Vzniká tak iluze vokálního ansámblu. Minimálně stejně dobře se však Ondřej cítí v přítomnosti výtečných spoluhráčů z kapely Mateje Benka, skvělého pianisty, ale především originálního skladatele a zručného aranžéra. Jeho tvář citlivého doprovázeče a invenčního sólisty známe z kapel zpěvaček Evy Emingerové nebo Miriam Bayle, ovšem Quintet nabízí navíc hluboký exkurz do Benkovy duše skladatele. Ne nadarmo vystudoval skladbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Benkův kompoziční talent prosakuje každým opusem, a protože se Matěj obklopuje hudebníky schopnými převést jeho myšlenky do reality bez zkreslení a navrch přidat špetku vlastního koření, nemusí mít o osud svých skladeb strach.
Benkovi vyšla tři autorská CD u nahrávací společnosti Arta, nedávno oslnil pop-jazzovou autorskou deskou Planety (Warner), je v neustálém tvůrčím zápřahu (mj. s kapelou Richarda Müllera) a s přehledem zvládá i roli kapelníka a trojnásobného otce. Pobyt na pódiu si evidentně užívá a pozitivní pocit z tvorby přenáší beze ztrát na své posluchače. Na pedály v kvintetu šlape také bubeník Bady Zbořil, jenž na půl plynu ostatně ani hrát neumí, a popohání tak nejen Benka, ale i saxofonistu Radka Zapadla a trumpetistu Miroslava Hloucala k nadstandardním výkonům. Z pozice basisty vše drží v otěžích a fundament dodává spolehlivý Rasťo Uhrík.
Tvůrčí spojení Mateje Benka, Ondřeje Rumla a Miroslava Hloucala je téměř dokonalou symbiózou. Ruml jako inspirátor a sebevědomý interpret se parádně pojí s aranžérským uměním Benka a Hloucala i interpretačními dovednostmi celé kapely. Jejich společná rekonstrukce písniček Jaroslava Ježka respektuje originál, ale zároveň přináší čerstvý pohled na časem dobře prověřený repertoár.

 

6. 4. CED – Divadlo Husa na provázku, 19:30

JAMSESSION / Po skončení koncertů následuje JazzFestBrno Lab Jam v klubu MusicLab

KOUPIT VSTUPENKY

Petr Dvorský slaví 50, gratulují Emil Viklický Trio, Walter Fischbacher’s Winterfisch, The Four (CZ/AU)

Petr Dvorský – kontrabas, Karel Růžička jr. – saxofon, Stanislav Mácha – piano, Jiří Slavíček – bicí, Walter Fischbacher – piano, klávesy, Andy Winter – bicí, Johannes Enders – saxofon, Emil Viklický – piano

VÍCE INFORMACÍ

Petr-Dvorsky-slavi-50

Abrahámoviny – parádní důvod k oslavě… Jen těžko uvěřit, že se padesátky letos dožívá kontrabasista Petr Dvorský, včera talent roku, dnes prakticky legenda. Petr je perfektní definicí slova sideman a nutno k němu dodat i přívlastek – šťastný sideman. Vzhledem k šíři jeho záběru snad ani na své vlastní aktivity nemá čas a v trochu nevděčné roli dělníka jazzu se zcela našel.
Absolvoval Jazzovou konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze a soukromě studoval klasickou hru na kontrabas u profesorů Jana Kmenta, Václava Fuky a Jiřího Valenty. Na českou jazzovou scénu vstoupil jako člen debutujícího kvarteta The Four s Karlem Růžičkou jr., Stanislavem Máchou a Jiřím Slavíčkem, které v roce 1990 zvítězilo v mezinárodní soutěži jazzového festivalu v Karlových Varech. Právě kapela The Four, již obestírá tak trochu kultovní aureola, je prvním oslavencovým gratulantem. Asi by se našlo nemálo fanoušků, kterým bylo upřímně líto rozpadu této sestavy, a příležitost dát ji v rámci oslavy zase alespoň na moment dohromady byla příliš lákavá. První linii The Four okupoval Karel Růžička jr., dnes rezident New York City a skvěle etablovaný hudebník schopný obstát v nejtěžší světové jazzové konkurenci. Jeho životní filozofie být raději malou rybou ve velkém rybníce než velkou v louži by se měla tesat do kamene. Klavírista Stanislav Mácha a bubeník Jiří Slavíček mají za sebou více než dvě desítky let fungování v české jazzové špičce s výraznými přesahy do pop music. Představa, jak to těm čtyřem bude po dvaceti letech hrát, je opravdu vzrušující.
Ale zpět k oslavenci. V roce 1992 získal Petr s Triem Pavla Wlosoka druhé místo na mezinárodním soutěžním festivalu Jazz Juniors v polském Krakově a od té doby spolupracoval s mnoha předními českými i zahraničními jazzmany. Patří mezi ně třeba Sandy Lomax, Mark Vinci, Steve Lacy, Ingrid Jensen, Markus Printup, Osian Roberts, ale také Eva Olmerová, Luboš Andršt, Najponk, Karel Růžička sr. a další dnešní gratulant, pianista Emil Viklický. S Emilem Petra pojí dlouholeté přátelství a jako člen jeho tria s ním objel půl světa. Viklický je jednou z nejvýraznějších postav tuzemské hudební scény – svým syntetickým přístupem již dávno přesáhl hranice jazzu. Rozsáhlou tvorbou, výrazně překračující žánry, dlouhodobě potvrzuje svou všestrannost a jasně ukazuje, že patří k nejosobitějším domácím tvůrcům přelomu tisíciletí.
Je zcela evidentní, že zásadní devizou šťastného sidemana Petra Dvorského je schopnost přizpůsobit se jakékoliv hudební situaci a přispět tím, co si hudba v tom okamžiku žádá. I proto tak často zvedá telefony různým kapelníkům. Tradičně mu volá i pianista Walter Fischbacher, jenž si v Česku udělal jméno především po boku Laca Décziho. Jeho nejnovější projekt se jmenuje WinterFisch a Petr Dvorský v něm opět nechybí. Kapelníci Walter Fischbacher a Andy Winter, Newyorčané z vlastní vůle, promítají do svého aktuálního projektu pestré a bohaté hudební i životní zkušenosti. Napětí, které vzniká ze střetu jejich zásadně odlišných přístupů k psaní a aranžování hudby, vytváří sílu, která prostupuje všechny kompozice na nedávno vydaném albu Timeless, staví nádherné hudební oblouky, spouští erupce bebopových linek a nutí ke zklidnění v intimních baladách. Na svém jarním turné k vydání nové desky se vedle Dvorského potkávají s obdivovaným tenorsaxofonistou a laureátem ceny Echo Jazz Johannesem Endersem. Společně tak svému tradičnímu spoluhráči na středoevropských tour Petru Dvorskému mohou pogratulovat.
Jestli si něco jazzový dělník a šťastný sideman Petr Dvorský za svoji dosavadní poctivou kariéru zaslouží, tak je to o trochu víc pozornosti ze strany publika, které zpravidla vnímá pouze kapelníky a spoluhráče občas opomíjí. Obdivu od kolegů muzikantů si totiž Petr při svých kvalitách lidských i uměleckých užije dost. Blahopřejeme!

 

8. 4. Sono Centrum, 19:30
KOUPIT VSTUPENKY

Robert Balzar Trio + Gabriele Mirabassi (CZ/IT)

Gabriele Mirabassi – klarinet, Robert Balzar – kontrabas, Jiří Levíček – piano, Kamil Slezák – bicí

VÍCE INFORMACÍ

Robert-Balzar-Trio

Jednou ze stálic porevolučního jazzu v Česku je bezesporu trio ostříleného kontrabasisty Roberta Balzara. Vzniklo v roce 1996 a od té doby nahrálo šest autorských alb. Travelling z roku 1998 získalo ocenění „Český disk roku“ od Českého rozhlasu, následující Alone (2000) přineslo triu ceny „Album roku a Kapela roku“ v rámci Cenění Karla Velebného. Overnight  bylo v roce 2005 nominováno na cenu „Anděl“. Tvůrčí spolupráce s legendou jazzové kytary Johnem Abercrombiem vyústilo ve společné natáčení alba Tales featuring John Abercrombie v roce 2008. Nejnovější desky Discover Who We Are a Vuja-Dé už dávají prostor brněnskému rodákovi Jiřímu Levíčkovi, jenž na postu klavíristy vystřídal dlouhodobého člena tria Stanislava Máchu. Album nahrál a smíchal veleslavný americký soundmaster James Farber, aby tak nastavil nový etalon zvuku v našich jazzových končinách.
Lídr kapely Robert Balzar je nejen vyhledávaným pódiovým i studiovým hráčem, ale především úžasným jazzovým řemeslníkem s přesahy do kvalitní pop-music. Jeho trio je kapela evropské úrovně s bohatým potenciálem růstu. S každou nově vydanou deskou jakoby ještě víc srůstala v jednu tříhlavou entitu, z níž čiší nadhled a jistota. Trio dokáže zúročit veškerý přínos, který mu poskytuje status „working bandu“ a s výměnou na postech klavíristy a bubeníka, kde se usídlují talentovaný Brňan Jiří Levíček a olomoucký Kamil Slezák, navíc přichází kreativní vzpruha.
Vzácným hostem na aktuálním turné tria je italský jazzový klarinetista Gabriele Mirabassi, přední představitel soudobé jazzové hudby a jeden ze zakladatelů Artisanat Furteux Ensemble. Mirabassi byl členem skupiny Rabih Abou-Khalil, pravidelně hraje na předních italských jazzových festivalech a jeho diskografie čítá přes dvacet alb. Album „Cantu di Ebano“ je považováno za jeho doposud nejlepší album. Gabriele Mirabassi se také aktivně zabývá studiem brazilské hudby, což je důvodem jeho pravidelných návštěv Brazílie.
„Když jsme uvažovali o hostovi našeho tria, bylo jasné, že nechceme pouze z tria vytvořit klasický kvartet se saxofonem nebo kvintet se saxofonem a trumpetou,“ vysvětluje genezi kapely Robert Balzar. „Naše trio je myslím vcelku komorní, a tak mě napadlo pozvat výjimečného klarinetistu Gabriele Mirabassiho. Znám jej už z devadesátých let minulého století, kdy jsem často spolupracoval s výborným slovenským pianistou Gabrielem Jonášem. Právě on mě seznámil s Mirabassim, když nás oba přizval jako hosty svého sólového koncertu do bratislavské Reduty. Od začátku své hudební dráhy jsem měl rád spíše temnější a jemnější nástroje a klarinet mezi ně jistě patří pro svoji zastřenou tesklivou barvu. Nemůžu zde nezmínit moji oblíbenou desku – Marty Paich Big Band (The New York Scene), kde hrál na klarinet geniální Jimmy Giuffre se Scottem LaFaro na basu. A protože Gabriele Mirabassi je fenomenální muzikant a hraje také dokonale na basklarinet, věřím a těším se, že spolu s ním, Jiřím Levíčkem a Kamilem Slezákem opět objevíme nějaké nové obzory a vy budete u toho.“

Yaron Herman & Ziv Ravitz (IL)

Yaron Herman – klavír, Ziv Ravitz – bicí, elektronika

VÍCE INFORMACÍ

Yaron-Herman-and-Ziv-Ravitz

Hvězda Izraelce Yarona Hermana v posledních letech září jakoby se na ní rozbouřilo nepočítaně erupcí. Podobně eruptivní je Hermanův klavírní styl, osmaosmdesát klapek však drží pevně v otěžích, a když vkus zavelí, dokáže jim pěkně přiškrtit uzdu. Hermanův styl definuje termín dynamika, jeho herní polohy se mění jako nebe při západu slunce, nikdy však nesklouznou k lacinému kýči či cirkusáctví.
Z Hermana muzikálnost přímo stříká. Je tak plný hudby, že musí vynakládat úsilí, aby v něm nepřekypěla. V baladě se ale umí tak zkáznit, že se člověku ani nechce věřit, že klavír nabízí tak jemnou barvu a hudební frázi lze natolik procítit. Když se ovšem naskytne příležitost běsnit, Herman je prvním, který ji využije. Svůj nástroj má nevídaně pod kontrolou, srší vtipem a nápady.
Yaron Herman se narodil 12. července 1981 v Tel Avivu. V dětství měl nakročeno na slibnou kariéru basketbalového hráče izraelského reprezentačního družstva juniorů, ale vážné zranění kolena jeho sportovní ambice ukončilo. Na klavír se rozhodl začít hrát v poměrně pozdním věku šestnácti let, ale za pouhých pár let už byl schopen absolvovat svá první vystoupení v nejprestižnějších koncertních sálech v Izraeli. Tak výrazný byl jeho talent.
Yaron záhy odešel do Bostonu, kde měl v plánu zapsat se na Berklee College of Music. Zjistil, že škola nenaplňuje jeho touhu po poznání a objevování reality hudby, a rozhodl se k návratu do Tel Avivu. Na zpáteční cestě se zastavil v Paříži, zahrál si s několika hudebníky na jam session a hned druhý den dostal nahrávací smlouvu. Od té doby si v Paříži buduje neotřesitelnou aureolu kreativního pianisty na hraně geniality. Důkazem je jeho debutové sólové album Variations, jež chvílemi připomíná tvůrčí etudky neposedného dítěte s charakterem ne nepodobným Mozartovi.
Hermanova vlastní teorie v oblasti hudební improvizace s názvem „Real Time Composition“ mu vynesla pedagogické angažmá ve formě série přednášek na pařížské Sorbonně. Její principy využil i při natáčení prvního triového alba A Time For Everything, jež s úspěchem prezentoval v rámci festivalu JAZZFESTBRNO v roce 2009 a které mu vyneslo řadu ocenění včetně jazzmana roku v několika anketách.
V září 2008 získal Yaron cenu jako nejlepší nový instrumentalista roku na festivalu Victoires du Jazz. Trio se vrátilo do nahrávacího studia se smyčcovým kvartetem Quatuor Ebene, aby nahráli album Muse, jež bylo vydáno v březnu 2009. Posun k progresivnímu labelu ACT v právě probíhající dekádě lemovala ceněná alba Follow the White Rabbit a Alter Ego s výtečným saxofonistou Emile Parisienem, jež zachytila Yaronovu tvůrčí fázi mísení izraelských vlivů s jazzem i pop music.
Jeho rostoucí popularita mezi posluchači potvrzuje jeho výjimečný status i schopnost reflektovat moderní hudební inspirace. Yaron má totiž (podobně jako třeba Keith Jarrett) schopnost oslovit širší posluchačskou obec a vůbec nemusí podlézat lacinými triky. Jeho hra je přesvědčivá, kompoziční schopnosti perspektivní a výběr repertoáru pestrý a vkusný. I proto ho pořadatelé zvou do nejlepších sálů světa.
Jeho aktuální nahrávka Everyday dává výrazný prostor Yaronovu dlouholetému spoluhráči a brněnskému publiku z tria Shai Maestra dobře známému bubeníkovi Zivu Ravitzovi. Ziv je ideálním partnerem pro kreativní dialog s hudebníkem Hermanova kalibru. Jeho obsese zvuky a nekončící zásobárna inspirace posouvá jejich společný zvuk do blízké budoucnosti. Kritik John Fordham popsal jejich hudbu jako „rychle se měnící slideshow současných stylů“ a zdá se, že trefil do černého.

 

10. 4. CED – Divadlo Husa na provázku, 19:30
KOUPIT VSTUPENKY

Malina-Liška-Nejtek (CZ)

Luboš Malina – banjo, barytonové banjo, kaval, Tomáš Liška – kontrabas, Michal Nejtek – piano + special guest Kamil Slezák – bicí, perkuse

VÍCE INFORMACÍ

liskaInstrumentální trio Malina – Liška – Nejtek tvoří tři hudebníci z různých žánrových oblastí, kteří se potkali v čemsi, co by se s trochou licence dalo nazvat jako „country-folk-jazz“ nebo „nová akustická hudba“. Basista kapely Tomáš Liška je umělec mnoha tváří a střídání žánrů je pro něj motivační a inspirativní, zároveň je i prostředkem hledání sebe sama. „Baví mě spousta muziky a ve spoustě z ní sám sebe nacházím,“ upřesňuje Liška. „Asi pořád hledám, i když leccos je už jasné. Také mi přijde škoda zůstat uvězněn v jednom světě a nepodívat se za hranice, které můžou právě ten váš obohatit. Možná také otestovat, vnést pochybnosti, podnítit k přemýšlení, jestli tam, kde jsi, jsi to skutečně ty.“
První koncert odehráli v listopadu roku 2014 v Českém Krumlově a vzápětí začali pošilhávat po možnosti nahrávání. „Desku Fragile Bliss se nám podařilo natočit a vydat u Animal Music,“ říká Tomáš Liška. „Volně přeloženo to znamená něco jako pomíjivá rozkoš. Natáčeli jsme ve studiu Divadla na Orlí v Brně se zvukařem Honzou Košuličem a z výsledku jsme nadšeni. Myslím, že se podařilo vybrat a poskládat desku z našich věcí tak, že je barevná, energická a křehká zároveň. Celá věc dýchá prostorovým kompaktním zvukem mistra Košuliče. Kromě jádra tria Malina, Liška, Nejtek máme na desce také hosta Kamila Slezáka, který se představí s kapelou i na brněnském koncertě.“
Páteří repertoáru tria jsou skladby Luboše Maliny, multiinstrumentalisty známého např. z kapel Druhá tráva, Garcia, Kon Sira či Malina Brothers. Svou trochou do mlýna ovšem přispívají i kontrabasista Tomáš Liška (Druhá tráva, David Dorůžka Trio, Kon Sira, Points Quartet) a pianista Michal Nejtek (Kollerband, Michal Pavlíček, NTS). „V kapele zatím vládne demokracie a tak to asi také zůstane,“ nechává nahlédnout do tvůrčí kuchyně Liška. „Každý z nás nosí písničky, někdy více, někdy méně dokončené, ale vždy je v nich dost prostoru pro názor ostatních.“ Členové kapely se vzájemně inspirují i respektují, např. Luboš Malina baví Tomáše Lišku „vlastním zvukem, melodickým myšlením, tím, jaké věci skládá, jaké má v hlavě, jaký je to člověk, že nepřestává hledat“. Michal Nejtek zase „schopností se napojit na skladbu a přinést do ní často elementy, jež by člověk sám těžko hledal. Baví mě skladby, které Michal píše pro orchestry, baví mě přesah, který v sobě má a vkládá do své hudby“.
Jejich společnou interakcí vzniká hudba, která si neklade za cíl být prvoplánově „nová“ či „jiná“, ale radostná, dynamická, hravá, otevřená stejnou měrou k melodii i k výletům mimo žánrové nebo stylové škatulky.

Ondřej Pivec Organic Quartet Reunited (CZ)

Ondřej Pivec – Hammond organ, Jakub Doležal – saxofon, Libor Šmoldas – kytara, Tomáš Hobzek – bicí

VÍCE INFORMACÍ

pivecPříznivcům jazzu asi není třeba představovat hammondkáře Ondřeje Pivce, ani jeho Organic Quartet. Kapela za krátkou dobu své existence vydala dvě alba (Don´t Get Ideas, 2006; Never Enough, 2007) a první z nich bylo oceněno cenou Akademie populární hudby v kategorii „Nejlepší jazzové album roku 2006“. V době svého tvůrčího vrcholu v České republice byl Organic Quartet tak trochu pop-star mezi jazzovými fanoušky. Je to však již 7 let, co se vizionářský muzikant a lídr kvarteta Ondřej Pivec přestěhoval do New Yorku, aby tam nabral zkušenosti po boku jazzových velikánů, gospelových sborů v Harlemu i jinde a nasál esenci soulu a R’n’B. Všichni zbývající členové Organic Quartetu po tu dobu rovněž pečlivě brousili své talenty: kytarista Libor Šmoldas nejen v USA, ale také v Austrálii; bubeník Tomáš Hobzek zase v Berlíně; saxofonista Jakub Doležal v Amsterodamu. Mnoho fanoušků se ptalo, kdy už „zase přijede ten Ondra“, a mnohým nezbývalo, než doma omílat existující CD a doufat, že se jednou vrátí.
Pivec se i nadále pohybuje po New Yorku od Coney Island po Harlem, nasává černou hudbu plnými doušky, chodí na lekce k nejlepším muzikantům a hlavně sbírá životní zkušenosti. Ty pak promítá ve své neustále se rozvíjející hře. Ondřej tak nenásilně pokračuje v započaté misi, kterou zahájil spolu s kolegou z Organic Quartetu, bubeníkem Tomášem Hobzekem, v létě roku 2007. Pivec a Hobzek vyrazili do New Yorku s cílem přiučit se od svých slavných vzorů, navázat kontakty, zahrát si a alespoň na čas se tak stát součástí jazzové metropole světa, ovšem nakonec se varhaník ve městě jazzu uchytil jako břízka na erodované skále. Kořeny původně mělkými, ale s maximální snahou přežít, do tamějšího prostředí vrůst a postupně s ním splynout. Dnes jsou tyto kořeny vrostlé natolik, že nebude vůbec snadné je vytrhnout.
Samotný Organic Quartet v mezičase nepřítomností lídra možná strádá, ale jeho zbylí členové se činí. Kytarista Libor Šmoldas stihl nahrát desky s Georgem Mrazem, Jeffem Ballardem, Samem Yahelem, Adamem Nussbaumem, Jayem Andersonem nebo Bobbym Watsonem, saxofonista Jakub Doležal se věnuje projektům svým i jiných kapelníků, navíc pokračuje ve studiu v zahraničí. Tomáš Hobzek se zviditelnil mj. spoluprací s americkým pianistou Danem Tepferem a jako sideman se promítá v celé řadě domácích i berlínských kapel. Je více než evidentní, že Organic Quartet spojuje čtyři výrazné osobnosti, které nejen skvěle hrají, ale mají svůj vlastní hudební koncept a představy o tom, kam by jejich kariéry měly směřovat.
Ondřej Pivec Organic Quartet Reunited bude ovšem více než pouhé setkání po letech: po pětileté pauze od jejich posledního koncertu se toto kvarteto dává dohromady na jedinečnou sérii koncertů po České republice. Zahrají pár nejlepších prověřených skladeb, ale přidají i několik nových. Podle všeho se máme nač těšit, Ondřej totiž vzkazuje, že se „na turné už moc těší, neboť Organic Quartet byl jedním z nejkrásnějších období jeho života“.
Ondřej Pivec se v životě řídí jednoduchými pravidly. Nejzřetelněji je to vidět na jeho přístupu k hudbě. „Hrát komplikovanou a těžko srozumitelnou hudbu mě nikdy moc nelákalo a neoslovovalo,“ vysvětluje. „Mám rád, když je publikum napojeno na to, co se děje na pódiu. Je to jako všechno ostatní v životě – oboustranná výměna energie. To ovšem není moc možné, pokud tomu, co hrajete, není rozumět.“ Pivec nás už víc než patnáct let přesvědčuje o tom, že jeho hudba srozumitelná je.

 

11. 4. Sono Centrum, 19:30

JAMSESSION / Po skončení koncertů následuje JazzFestBrno Lab Jam v klubu MusicLab

KOUPIT VSTUPENKY

Jochen Rueckert Quartet feat. Mark Turner (US/DE/UK)

Jochen Rueckert – bicí, Mark Turner – saxofon, Mike Moreno – kytara, Orlando LeFleming – kontrabas

VÍCE INFORMACÍ

Jochen-Rueckert-Quartet

Newyorský exulant, v Německu narozený bubeník Jochen Rueckert, představuje svoje aktuální kvarteto s kytaristou Mikem Morenem, basistou Orlandem LeFlemingem a legendárním saxofonistou Markem Turnerem. Kvarteto hraje povětšinou Jochenovy skladby (jež – jak sám říká – obsahují větší množství optimisticky swingujících sekcí s bohatými harmoniemi, než by se dalo očekávat od bubeníka) okořeněné třeba příležitostným 3/8 taktem; některé úplně nové, některé z nejnovější nahrávky kapely We Make The Rules.
Při poslechu bubeníkových kompozic je jasné, že do hry vstupují Rueckertovy zkušenosti s fungováním v nejrůznějších kapelách jiných lídrů: „Jako sideman jsem frustrovaný, když musím číst příliš složité formy, nebo když jsou naopak sólové sekce příliš zjednodušené nebo odseparované. Záměrně jsem napsal většinu hudby tak, že sóla se hrají na celé formy kompozic a vytvářejí tak mnohem koherentnější dojem. Také jsem se snažil se nebát solidního množství swingujících skladeb, které mi na mnoha současných jazzových albech chybí.“ Jochenovi již dávno učaroval zvuk jazzu 60. let, ale vedle Waynea Shortera nebo Herbieho Hancocka, kteří patří mezi Jochenovy nejoblíbenější muzikanty a skladatele, souvisí jeho další zásadní hudební vlivy s Rueckertovým formativním obdobím v devadesátých letech: Kurt Rosenwinkel, Mark Turner a Reid Anderson. Tu a tam se objevují i náznaky klasické hudby dvacátého století či dokonce citát z písně Deftones věnované Saulu Goodmanovi.
Pro svá koncertní turné si Jochen Rueckert volí své spoluhráče velmi pečlivě. Angažování legendárního Marka Turnera vysvětluje takto: „Znám Marka asi 18 let, příležitostně jsem hrál v jeho kapele a také jsem měl možnost jej lépe poznat v kapele Kurta Rosenwinkela. Je to můj oblíbený tenorák a já vzpomínám na doby, kdy jsem v 90. letech chodíval každé úterý do Smalls Jazz Clubu, abych si mohl poslechnout slavnou kapelu Kurta Rosenwinkela, která tam pravidelně hrála v době, kdy jsem se poprvé objevil v New Yorku.“ Mike Moreno patří k nejlepším newyorským kytaristům a Orlando LeFleming má obdobný status mezi basisty. Jako prvotřídní sidemeni hrávají oba s celou řadou umělců, mezi něž patří Esperanza Spalding, Lizz Wright, Me’Shell N’Degeocello, Jason Moran, Terence Blanchard, Robert Glasper, Ambrose Akinmusire, Gretchen Parlato, Jane Monheit, bratři Marsalisové, Billy Cobham, David Sanchez, Kurt Rosenwinkel a další.
Jochen Rueckert žije v New Yorku už dvě desetiletí a je uznáván mimo jiné za hudební přínos v posledních 12 letech fungování tria klavíristy Marca Coplanda, v Kurt Rosenwinkel Quartet v první dekádě nového tisíciletí, za všechny Root 70 Nilse Wograma (jeho elektronickou hudbu naprogramoval pod pseudonymem „Wolff Parkinson White“) i za sérii e-knih s příznačným sarkasmem nazvaných Read the Rueckert ­– poznatky z cest a fotografie hotelových pokojů.

Robert Glasper Experiment (US)

Robert Glasper – piano, Casey Benjamin – saxofon/vocoder, Derrick Hodge – kontrabas, baskytara, Mark Colenburg – bicí

VÍCE INFORMACÍ

Robert-Glasper-Experiment

Hudební obojživelníci jsou vždy hodni obdivu. Stejně přirozeně, jako Wynton Marsalis osciluje mezi světy klasiky a jazzu či Herbie Hancock mezi světy jazzu a pop-music, se americký pianista a skladatel Robert Glasper pohybuje mezi světy jazzu a hip hopu. Skutečně, není na světě tolik hudebníků, kteří dokážou obstát na vrcholné úrovni ve vícero žánrech. Vždyť každý z nich si žádá trochu jiný feeling, každý si nese vlastní hudební historii, zázemí a přístup vůbec. „Není to tak, že bych hrál jazz a sem tam si zahrál hip hop,“ říká Glasper, autor unikátních alb Double Booked a Black Radio, jež oba světy nenásilně propojují. „Jednoduše hraju oboje, a to průběžně a neustále. Pohybuju se skutečně uvnitř obou žánrů a jsou můj život. Mnozí hudebníci procházejí životem v etapách, třeba dlouho pracují v triovém obsazení a pak teprve sestavu změní. Moje cesta je hrát zároveň oboje.“
Robert Glasper už hezkou řádku let hledá nejrůznější formy vyjádření ve formátu klavírního tria, ovšem Double Booked a Black Radio (jež získalo Grammy za nejlepší R´n´B album) nabízejí i nezkreslený pohled na Glasperovo hiphopové alter ego s názvem Experiment ve společnosti saxofonisty a kouzelníka vocoderu Casey Benjamina a hvězd rapu a R´n´B.
Glasper si k sobě v průběhu času našel spoluhráče obdobně otevřené i naladěné a hlavně stylově nesvázané, ovšem zároveň hluboce informované o historii a současnosti obou žánrů. Bubeník Mark Colenburg, saxofonista Casey Benjamin i basista Derrick Hodge jsou doma jak v jazzu, tak hip hopu. „Najít tak organické žánrové propojení v jednom muzikantovi není jednoduché,“ vysvětluje Glasper, proč neexistuje větší množství hudebníků obojživelníků. „Jenom pár vyvolených hráčů je naprosto přesvědčivých ve všech žánrech. Skoro vždy posluchač cítí, že něco není úplně v pořádku, že třeba hrají super jazz, ale hip hop není úplně ono, nebo obráceně.“
Robert Glasper pochází z Texasu stejně jako další představitelé nové vlny talentů Kendrick Scott, Eric Harland, Jamire Williams či Mike Moreno. Glasper je ukázkovým příkladem eklektického hudebníka, z jehož znalosti tradice vyrůstá nový a jedinečný styl. V jeho hře najdeme kromě jiného prvky gospelu a hip hopu, inspirace Bradem Mehldauem i Herbiem Hancockem. Jako svůj první vzor občas uvádí svoji matku, bluesovou a gospelovou zpěvačku Kim Yvette Glasper. Ta jej místo do jeslí brala do kostela, kde nasál neopakovatelný feeling. Glasper je navíc technicky brilantní, ale nikdy nesklouzává k prvoplánovému zneužívání virtuozity, rytmus cítí dokonale a uvolněně, ale hlavně jej po pár tónech na téměř jakékoliv nahrávce neomylně odhalíte. To je sen snad každého jazzmana a Glasper ho žije už řadu let. Hned jeho debutové album Mood už napovědělo mnohé a následující alba Canvas a In My Element jen potvrdila Glasperovu jedinečnost a muzikálnost. Nejnovější desky už naplno otevírají dveře do prostoru mimo žánry a vpouštějí do Glasperovy hudby vlivy jeho souputníků ze světa hip hopu a R´n´B. Stejně dobře, jak si hudebně rozumí se špičkovými jazzmany Royem Hargrovem či Kennym Garrettem, komunikuje přirozeně i s hiphopery a hvězdami R´n´B.
Tvorba pianisty, skladatele a producenta Roberta Glaspera je zřejmě budoucností jazzu. Je příležitostí k otevření žánru novým vlivům a hlavně novým posluchačským okruhům, především z řad mladších. Současný jazz dává prostor jak tradicionalistům, tak inovátorům a to je na něm právě nádherné. Překotný stylový vývoj, jak jej známe z větší části minulého století, už jazz nezažije, ale urychlenou evoluci ještě bezpochyby snese. Jedním ze zásadních katalyzátorů současné evoluce je právě Robert Glasper.

 

13. 4. 2016, 19:30 – Bobycentrum

KOUPIT VSTUPENKYyoutube-icom

Wayne Shorter Quartet (USA)

 

Wayne Shorter – saxofony, Danilo Pérez – piano, John Patitucci – kontrabas, Brian Blade – bicí

Titulárním partnerem koncertu je Česká televize.

VÍCE INFORMACÍ

Wayne-Shorter-quartetNejvětší záhadou Shorterova života zůstává jeho vitalita a kreativita v relativně zralém věku. Mnoho ekvivalentů ve světovém jazzu nenajdete, snad Roy Haynes, jeden z posledních mohykánů narozených dokonce už ve dvacátých letech minulého století, by si mohl nárokovat místo vedle Wayna Shortera ve skupině vyvolených, nadaných skutečnou hudební dlouhověkostí. Tím je samozřejmě myšlena schopnost nezůstat na místě, hledat a nespokojit se s výprodejem svých starších uměleckých artiklů. Shorter působí natolik mladistvě, že se opravdu nechce věřit, že na konci roku jeho narození se skví dvě trojky. Podobně čerstvě zní jeho současná hudba, saxofonové fráze jsou nabity výbušnou energií, schopnost reakce na spoluhráče je okamžitá, umění inspirovat bezbřehé.
Dalším mimořádným aspektem Shorterova hudebního fungování v novém miléniu je schopnost udržet pohromadě jeden z nejhvězdnějších working bandů novodobé jazzové historie. Kapela ve složení Danilo Pérez, John Patitucci a Brian Blade spolupracuje už patnáct let téměř bez – v jazzu tak oblíbených – záskoků a ze záznamů i živých vystoupení je evidentní, že je to stále baví. Při poslechu nejnovějšího alba Without A Net si nemůžete nevšimnout početných výkřiků spoluhráčů naznačujících hudební extázi i vzájemný obdiv. Kvarteto zní jako jeden muž i v plně improvizovaných pasážích a Shorterově hudbě dodává čerstvou krev. Bladeovy bubenické exploze jsou už notoricky známé, ale nikdy nenudí. Pérezova schopnost nacházet klavírní barvy a textury nepřestává udivovat stejně jako Patitucciho zemitost a empatie.
Jeden z nejvlivnějších saxofonistů a skladatelů moderní hudby Wayne Shorter slaví letos své třiaosmdesáté narozeniny. V době, kdy jeho muzikantští vrstevníci sbírají ocenění za celoživotní přínos hudbě a další čestné tituly, Shorter nesundává nohu z plynu a tvoří možná nejintenzivnější hudbu své dlouhé, plodné a úspěšné kariéry. Takto naléhavou improvizovanou hudbu si navíc dnes troufne hrát málokdo, a Shorter i proto reprezentuje etalon umělecké odvahy. Od svého vstupu na scénu v 50. letech minulého století je Shorter označován za průkopníka, jeho kariérní trajektorii kopíruje neutuchající hledání a nepolevující tah na branku. Celé generace hudebníků a fanoušků jej vnímají jako pokorného mistra, kterému se podařilo vytvořit nadčasový hudební slovník. Životný a zároveň nespoutaný.
Shorter nedávno obnovil smlouvu s Blue Note Records a 5. února 2013, po třiačtyřiceti letech, vydal konečně své další album pro tento kultovní label. Deska s přiléhavým názvem Without A Net dává prostor Shorterově stálé a nadpozemsky sehrané sestavě s pianistou Danilem Pérezem, basistou Johnem Patituccim a bubeníkem Brianem Bladem. Recenze nedávných živých vystoupení kvarteta překypují superlativy. Často se v nich objevují přívlastky nejschopnější, kompatibilní, nebojácný, hledající. Řada kritiků a posluchačů považuje Shorterovo kvarteto za nejlepší jazzové kombo na planetě Zemi.
Pianista Danilo Pérez patří mezi nejvlivnější hudebníky naší doby. Jeho výrazný mix panamerických stylů (zahrnující hudbu obou Amerik, folklorní i world music) je vysoce ceněn kritiky i loajálními fanoušky. Danilo se od průměru odlišuje jak mírou nadání, tak tvůrčím entuziasmem. Jeho koncerty  jsou i proto snadno zapamatovatelné a inspirující. Ať už vede své vlastní soubory, nebo je na turné s renomovanými jazzovými mistry (Wayne Shorter, Roy Haynes, Steve Lacy), Danilo vždy zanechá originální dojem prostřednictvím svojské interpretace soudobé hudby a lásky k jazzu.
John Patitucci je vůdčí osobností jazzového světa již posledních 30 let a aktivní je navíc i v jiných stylech hudby. Je majitelem tří cen Grammy, k tomu byl čtrnáctkrát nominován a hrál na mnoha dalších nahrávkách oceněných touto cenou. Na nedávném albu Remembrance mu sekundují saxofonista Joe Lovano a bubeník Brian Blade. Je aktivním skladatelem s třinácti sólovými nahrávkami na kontě a často dostává objednávky na kompozice pro různé komorní ansámbly. Patitucci je v současné době rovněž rezidenční umělec na Berklee College of Music Global Jazz Institute a nedávno také založil interaktivní on-line basovou školu prostřednictvím portálu ArtistWorks.
Brian Blade je v jazzovém světě respektován jako bubeník, skladatel i kapelník kapely Brian Blade a The Fellowship Band, se kterou vydal tři alba. Muž mnoha talentů a v poměrně mladém věku již ostřílený matador funguje i jako sideman pro celou řadu umělců, mezi kterými vyčnívají Daniel Lanois, Joni Mitchell, Bob Dylan, Wayne Shorter, Seal, Bill Frisell a Emmylou Harris. Blade ve své tvorbě vždy hledá rovnováhu, která interpretované písni dodá snadno uchopitelný osobní příběh.

17. 4. Sono Centrum, 19:30
KOUPIT VSTUPENKY

Albert Vila Quartet feat. Luis Perdomo (ES/FI/VE)

Albert Vila – kytara, Luis Perdomo – piano, Marko Lohikari – kontrabas, Marc Miralta – bicí

VÍCE INFORMACÍ

Albert-Vila-Quartet

Albert Vila, přední španělský kytarista žijící v Bruselu, představuje svoji novou kapelu. Před čtyřmi lety vystoupil na JazzFestu s holandským saxofonistou Cyrillem Oswaldem, tentokrát dal dohromady mezinárodní sestavu s výtečným venezuelským pianistou Luisem Perdomo. Tomuto turné ovšem předcházelo natáčení Albertovy již čtvrté autorské desky a pro její úspěch udělal kapelník hned několik zásadních kroků. Nahrál ho v New Yorku, hlavním centru současného jazzového dění, a do kapely si přizval nejžádanější americké jazzmany Jeffa Ballarda, Aarona Parkse a Douga Weisse. Výsledek pak otituloval The Unquiet Sky a v Evropě jej představí v podání skvělé sestavy s ostříleným post-boperem Luisem Perdomo na postu pianisty.
V Perdomově biografii se střídá jedna významná spolupráce za druhou – byl nebo stále je integrální součástí projektů Johna Patitucciho, Jacka DeJohnetta, Davida Gilmora, Raviho Coltrana a mnoha dalších. Na Manhattan School of Music byl jeho mentorem Sir Roland Hanna, jeho styl je inspirován mj. Budem Powellem, Oscarem Petersonem či McCoyem Tynerem.
Kapelník Albert Vila studoval hudbu nejprve na „Taller de musics“ v Barceloně. V roce 1999 byl přijat na Amsterodamskou konzervatoř do třídy Jesse van Rullera. V roce 2004 získal první cenu na nizozemské jazzové soutěži, následující rok obdržel stipendium na absolventský program na prestižní Manhattan School of Music v New Yorku.
V roce 2007 se po ukončení postgraduálního studia rozhodl vrátit do rodného města, Barcelony. Tam dal dohromady nový projekt: Albert Vila Quintet. S touto skupinou zvítězil v celostátní soutěži „Debajazz“ v Donosti v roce 2007 a ve stejném roce vydal u gramofonové společnosti Fresh Sound New Talent debutové album „Foreground music“.
V roce 2011 vydal druhé album na značce Fresh Sound New Talent s názvem „Tactile“. A přesně takové tohle CD Alberta Vily je – příjemné na dotek. Je pečlivě zkonstruováno, skladby přecházejí z intimních do energických, z melodických do rytmických poloh, od rozjímání k výbuchům – a přitom procházejí širokou škálou hudebních krajin. Těžké pochopit, vzrušující poslouchat.
Následující album Standards nahrál v triovém formátu. Do studia si přizval vynikajícího bubeníka Jorge Rossyho a basistu Reiniera Elizarde „El Negron“, aby společně reinterpretovali skvosty vybrané z tzv. Great American Songbook. Nejnovější deska The Unquiet Sky naznačuje Albertův příklon zpět ke kvartetnímu formátu a autorskému repertoáru.

Tomasz Stańko Quartet (PL/US/CU)

Tomasz Stańko – trubka, David Virelles – piano, Reuben Rogers – kontrabas, Gerald Cleaver – bicí

VÍCE INFORMACÍ

Tomasz-Stanko-Quartet

Tomasz Stańko pochází ze sousedního Polska, ale v České republice vystupuje trestuhodně zřídka. Přestože skoro doma není prorokem, jedinečný zvuk jeho trubky je ke slyšení na nejprestižnějších koncertních pódiích po celém světě i na nahrávkách produkovaných a vydávaných renomovaným mnichovským labelem ECM Records.
Stańko debutoval ke konci padesátých let v Krakově a Joachim Ernst Berendt jej záhy označil za průkopníka freejazzové trumpety v Evropě. V šedesátých letech se stal členem a brzy i oporou kvinteta Krzysztofa Komedy a nahrál s ním mistrovské dílo evropského jazzu, LP Astigmatic. Na počátku další dekády, už jako „kormidelník“ kapely Tomasz Stańko Quintet, se zařadil do popředí freejazzové scény a pravidelně vystupoval na významných evropských festivalech. Následující projekty jeho status posílily: Unit s polským klavíristou Adamem Makowiczem i kvarteto, v němž byl kapelníkem společně s norským bubeníkem Edwardem Vesalou a jež v roce 1975 přilákalo pozornost šéfa ECM Manfreda Eichera. Stańkův ECM debut, Balladyna, se stal legendou na obou březích Atlantického oceánu. V osmdesátých letech jej do svých kapel přizval avantgardní pianista Cecil Taylor a paralelně vedl svoji vlastní C.O.C.X. a „freelektronické“ kapely, které se inspirovaly styly reggae, latino, electronica a rap.

Atmosféra první poloviny devadesátých let předznamenala Stańkův návrat na vrchol a další fázi jeho spolupráce s labelem ECM. Jeho nový kvartet publiku představil pianistu Boba Stensona, basistu Anderse Jormina a bubeníka Tonyho Oxleyho a byl veleben jako tehdejší nejlepší evropská jazzová kapela. Album Litania, jež vzdalo hold hudbě Krzysztofa Komedy, vyšlo v roce 1997 a stalo se Stańkovým prvním globálním bestsellerem. Následné nahrávky pro ECM Soul of Things a Suspended Night nahrával s mladým polským kvartetem a na počátku nového století s nimi úspěšně oslovil americký trh, kam se od té doby vracel na pravidelná turné.
Stańko pod svým jménem vydal již 37 alb, je také autorem hudby k mnoha filmům a divadelním produkcím. Od roku 2008 žije na newyorském Manhattanu. Nedávné CD Dark Eyes natočil v roce 2009 ještě s kvintetem mladých skandinávských talentů, ale v současné době spolupracuje především s hudebníky z New York City, mezi něž patří jak současní členové kvarteta, tak třeba Lee Konitz nebo Craig Taborn.

Plodný rok 2013 přináší Stańkovo nové album Wisława. Podobně jako jeho někdejší idol Miles Davis, i Stańko má vrozený cit pro vytváření skvělých kapel. Ta současná, již formovalo hlavní jazzové město světa, New York, je vpravdě úžasná. Rytmický tandem Reuben Rogers a Gerald Cleaver je jednou z nejcitlivějších rytmik v současné improvizované hudbě a klavírista kubánského původu David Virelles, inspirován jak rituální hudbou, tak i Theloniem Monkem a Andrewem Hillem, se jeví ideální volbou na zadumaně temné i sofistikovaně vzrušující interpretace Stańkových balad. V rychlejších opusech se všichni čtyři hráči vydávají na nová neprobádaná území s očekáváním vzrušujících tvůrčích impulsů. Nový repertoár ansámblu je inspirován poezií Wisławy Symborské, polské básnířky, esejistky a laureátky Nobelovy ceny, která zemřela v roce 2012. Jak píše Stańko v bookletu CD, „čtení textů Wisławy Szymborské mi poskytlo mnoho nápadů a postřehů. Setkání s ní a interakce s její poezií byly hlavním podnětem k vzniku této hudby, kterou bych ze srdce rád věnoval její památce“.

 

24. 4. Alterna, 19:30
KOUPIT VSTUPENKY

WUH Trio (CZ/US)

Skip Wilkins – piano, František Uhlíř – kontrabas, Jaromír Helešic – bicí

VÍCE INFORMACÍ

The Trio WUH - Foto by P.MarekTrio WUH tvoří v Česku napůl žijící americký pianista Skip Wilkins, mezinárodně respektovaný kontrabasista František Uhlíř a bubenická legenda Jaromír Helešic. Trio založili v roce 2012, kdy se Skip Wilkins plně zabydloval na zdejší scéně. Od té doby odehráli ke dvěma stovkám koncertů po celé Evropě i v USA.
Pianista a skladatel Skip Wilkins vyrostl v Bostonu v hudební rodině a již více než třicet let vystupuje profesionálně, zprvu jako vyhledávaný sideman a později jako lídr svých projektů. Již v začátcích své kariéry koncertoval s Davem Liebmanem, Davidem Sanchezem, Stanleym Turrentinem, Bobbym Watsonem, Plasem Johnsonem, Markem Murphym, Clarkem Terrym, Contem Condolim či Peterem Erskinem a až donedávna s legendárním altsaxofonistou Philem Woodsem. Vydal devět alb a na podzim 2012 vyšlo zatím poslední album s titulem Father & Son u dánského labelu SteepleChase. Skip je rovněž vysokoškolským pedagogem na Lafayette College a jako pedagog působí nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě. Každý rok učí na Letní jazzové škole ve Frýdlantu a v letech 2011–2012 také vyučoval na brněnské JAMU.
František Uhlíř byl dlouhá léta členem skupiny SHQ Karla Velebného, Barock Jazz Q a skupin pianisty Emila Viklického. Rejstřík jeho četných aktivit zahrnuje i spolupráci s různými mezinárodními skupinami a sólisty (East-West Connection, Czech-Norwegian Band, D. Weckl, B. Moses, S. Costanzo, B. Bailey, S. Nistico, S. Hamilton, S. Robinson, D. Goykovich, P. Catherine, P. Mikkelborg, B. Dennerlein a dalšími). Nahrál vice než 25 CD jako sideman a vydal dvě autorská CD (Basssaga, František Uhlíř Team feat. C. Stötter) a 3 CD s triem Jurkovič + Uhlíř + Helešic.
Jaromír Helešic vyrůstal na jižní Moravě v Mikulčicích. Od konce 60. let žije v Praze, kde působil v různých jazzových formacích (Jazz Half Sextet, Jazz Nova), než zakotvil ve skupině kontrabasisty Luďka Hulana Jazz Sanatorium. V 70. letech se stal Jaromír Helešic jedním z nejlepších a nejžádanějších hráčů na bicí nástroje u nás (Impuls, Energit Luboše Andršta, Jazz Q Martina Kratochvíla, Pražský Big Band, Milan Svoboda Q, Rudolf Dašek Trio).
Hudbu tria s emotivností sobě vlastní popsal Jan Hocek v recenzi na jejich album Live at Jazzinec: „Na ploše celkové stopáže 64 minut se Trio WUH představuje opravdu v té nejskvělejší formě. Skip Wilkins, tento nyní v Čechách usazený americký pianista, má ostatně již na svém kontě jedno z nejzdařilejších loňských alb u nás – Czech Dreams. Kontrabasistu Františka Uhlíře a bubeníka Jaromíra Helešice netřeba představovat, patří bezesporu již řadu let k jazzovým instrumentalistům minimálně evropského formátu. Když k tomu přidáte čirou radost, chuť, zápal a patřičné muzikantské sebevědomí všech tří aktérů plus to nejlepší momentální tvůrčí rozpoložení, vyjde vám prostě úžasné jazzové album!“

Petr Beneš Quartet + Miroslav Hloucal (CZ)

Ondřej Štveráček – saxofon, Tomáš Baroš – kontrabas, Marek Urbánek – bicí, Petr Beneš – piano, Miroslav Hloucal – trubka, křídlovka j. h.

VÍCE INFORMACÍ

Petr-Benes-Quartet

Když Petr Beneš v srpnu roku 2013 založil nový Quartet, uskutečnil tak vizi, která se v něm formovala od doby, co jeho skladba „Waiting for Art” získala ocenění pro nejlepší jazzovou kompozici roku 2011 v skladatelské soutěži OSA. Jak sám říká, kompoziční stránka ho v hudbě velmi zajímá, repertoár kvarteta je i proto výhradně autorský. „Ve skladatelské sféře obdivuji asi nejvíce Pata Methenyho,“ upřesňuje kapelník. „Znám všechny jeho desky a kvantita i kvalita jeho díla zejména po skladatelské stránce je pro mě neuvěřitelná.“
Nejen psaním je ovšem člověk živ a Beneš se ve své kapele prezentuje nejen jako skladatel, ale také jako velmi zručný pianista. „Hráčů, kteří mě ovlivňovali a ovlivňují, je mnoho napříč všemi nástroji,“ vysvětluje. „Vlastně jsem vždycky radši poslouchal desky saxofonistů, bubeníků, kytaristů, basistů a jiných, ale nepohrdl jsem ani nejednou pianistickou deskou velkých jmen. Asi nejvíce mne v minulosti zasáhl Keith Jarrett svým přístupem k nástroji a tónu. Po rytmické stránce si zase považuji Bennyho Greena. To je dle mého názoru opravdový swing se vším, co k tomu patří.“
Volba spoluhráčů, jež autorské hudbě pomohou na svět, je naprosto klíčová a s tímto vědomím se Petr obklopil kompatibilními hudebníky. „Začal jsem Ondřejem Štveráčkem. Jej jsem oslovil jako prvního. Myslím si, že jako saxofonista sólista zde nemá konkurenci a obdivuji technickou zdatnost, které docílil. Na dotaz, koho by rád v kapele viděl na místě kontrabasisty, odpověděl jednoznačně a Tomáš Baroš se stal dalším členem. V případě Marka Urbánka na bicí to byla moje touha mít v kapele mladou krev, ovšem ne na úkor kvality hudebního výkonu.“ Na otázku, proč má v kapele zrovna saxofon jako sólový nástroj, odpovídá Petr bez zaváhání: „Myslím si, že saxofon je královským nástrojem v jazzu. Kvarteto se saxofonem mi připadá zvukově nejvyváženější. Nutno dodat, že v alternaci s námi občas hraje i Miroslav Hloucal na trumpetu a to je taky velmi zajímavá zvuková poloha. Na koncertě je uslyšíte oba.“ Jeho afinita k saxofonu možná pramení i z vlastního okouzlení tímto nástrojem. „Michael Brecker může za to, že jsem si před pár lety koupil tenorsaxofon, abych se trochu aktivně odreagoval u nástroje, který toho má tolik odlišného oproti klavíru.“
Jako dříve bohatě vytěžovaný spoluhráč se teď Petr dostává do role lídra. „Začátky nebyly jednoduché, jak tomu asi bývá ve všech oblastech. Je nutné na sebe vzít zodpovědnost za repertoár a správně volit pořadí skladeb během koncertu. Nevyhnete se organizační složce. Volat pořadatelům, posílat e-maily a domlouvat termíny pro vlastní kapelu je kapitola sama pro sebe. Další neopomenutelnou věcí je uvádění koncertů. Musím říci, že z této disciplíny mám veliký respekt a vím, že se dá zdokonalovat a zdokonalovat.“
Kapela v srpnu roku 2015 natočila debutovou desku a na koncertě ji pokřtí. „Rozhodl jsem se vydat si desku sám,“ odhodlaně dodává Beneš. „Založil jsem si vlastní vydavatelství a nyní procházím poprvé ve svém životě celým procesem výroby CD. Jako interpret jsem jich natočil mnoho, ale jako vydavatel nyní poprvé a jsem často překvapen, co všechno to obnáší.“ Založení vlastní kapely přesto hodnotí jako jedno ze svých nejlepších rozhodnutí v profesi. „Jsem nakonec rád, že jsem povinen postarat o všechno, co ke koncertní činnosti z širšího hlediska patří.“

 

27. 4. Divadlo na Orlí, 19:30

JAMSESSION / Po skončení koncertů následuje JazzFestBrno Lab Jam v klubu MusicLab

KOUPIT VSTUPENKY

Koncert Katedry jazzové interpretace JAMU (CZ/SK)

VÍCE INFORMACÍ

Šestým rokem fungující Katedra jazzové interpretace JAMU se chlubí nejen vynikajícím pedagogickým sborem v čele s Davidem Dorůžkou, Matúšem Jakabčicem, Lubomírem Šrámkem, Rostislavem Frašem, Jiřím Slavíkem, Jiřím Levíčkem, Janem Jiruchou či Jurajem Bartošem, ale především talentovanými studenty. Během už čtvrtého prezentačního koncertu katedry v rámci festivalu se představí hned několik kapel, a dokonce i bigband, ačkoliv má oddělení zatím pouze necelé tři desítky studentů.
Neznalý posluchač by si možná představil anonymní studentský šraml, ale když se podrobně podíváme, kdo v jednotlivých kapelách vystoupí, zjistíme, že jde o vyspělé jazzové soubory často prezentující autorskou hudbu svých členů. Těšit se můžeme na vzorné studenty Radka Zapadla,  Jaromíra Honzáka, Lukáše Oravce a další.

 

28. 4. Alterna, 19:30

JAMSESSION / Po skončení koncertů následuje JazzFestBrno Lab Jam v klubu MusicLab

KOUPIT VSTUPENKY

Rio Danubio (SK/PE)

Erik Rothenstein – sax, Michal Motýľ – basový trombón, Pavol Bereza – kytara, Vlado Máčaj – kontrabas, Marián Ševčík – bicí, Eddy Portella – perkuse

VÍCE INFORMACÍ

Rio-DanubioProjekt Rio Danubio v sobě nese latin-jazzového ducha a spojuje jej s prvky moderního jazzu. Větší část repertoáru kapely tvoří autorské kompozice doplněné o stylově upravené jazzové standardy. Jádro hudby tvoří bluesová forma a modální plochy s afro-kubánskými rytmy, zpěvné melodie s rytmickým podkladem bossa novy nebo komplexněji strukturované skladby propojené s latino groovy. Repertoár působí svěže, místy nabídne i taneční sekvence, které vzápětí vystřídají expresivní sóla. Vedle saxofonu, trumpety, kytary nebo klavíru dostaly odpovídající prostor i bicí a perkuse, které nesplňují pouze doprovodnou funkci, ale jsou vedle toho rovnocennými sólovými nástroji.
Eponymní album kapela nahrála v průběhu dvou intenzívních nahrávacích frekvencí. Na první z nich nahrávala mimořádně zajímavá rytmická sekce, brazilský bubeník André Antunes společně s na Slovensku žijícím perkusionistou peruánského původu Eddym Portellou dodali této frekvenci specifickou atmosféru a latino groovy „z první ruky“. Na druhé frekvenci spolu se slovenskými jazzmany účinkoval znovu Eddy Portella a posluchač si tak může bezprostředně porovnat oba rozdílné přístupy a sound obou nahrávek.
Lídr projektu Erik Rothenstein přinesl do kapely na míru ušitá aranžmá a celkový dramaturgický koncept alba. V titulní skladbě Rio Danubio, která je věnována Pacovi de Luciovi, čerpá z harmonického a rytmického konceptu flamencové rumby. V ostatních skladbách je patrný vliv americké cool jazzové tradice a modálního stylu. Na album autorsky přispěl i basový trombonista Michal Motýľ. Projekt byl nominován na cenu ESPRIT 2014 – Slovak Jazz Award.
Erik Rothenstein je bratislavský barytonsaxofonista, skladatel a aranžér. Věnuje se jazzové hudbě ve vlastních kapelách a jako host i v nejrůznějších dalších formacích. Po absolvování bratislavské konzervatoře, kde studoval altsaxofon, odešel do rakouského Grazu na jazzové oddělení univerzity Kunst Universität Graz. Tam začal hrát na barytonsaxofon a věnoval se i kompozici a aranžování. Jako kapelník vytváří tvůrčí platformy, které se soustřeďují na autorské kompozice vycházející z moderního mainstreamového jazzu v kombinaci s etnickými prvky. Vede také world-etno formaci Duduk Ensemble. Pod svým jménem nahrál alba Prater Menuet, Erik Rothenstein and the Rainbow project – In Concert, Blázni z Chelmu a nedávno i Rio Danubio.