Follow Us!
Odebírat newsletter
Twitter

Program 2015

15. 3. 2015 – 19:30 – Sono centrum
KOUPIT VSTUPENKY

Craig Taborn Solo (USA)

youtube-icom

Craig Taborn – klavír

craig-tabornJazzový pianista a hráč na klávesové nástroje Craig Taborn je jeden z nejvýraznějších současných virtuosů a inovátorů hry na piáno a zároveň bohužel i jedním z nejméně doceněných. Profesionálně začal vystupovat kolem roku 1990, a to v různých hudebních kontextech: od straight-ahead jazzu po avantgardu, s mladými jazzovými muzikanty, ostřílenými veterány a dokonce i techno umělci. Už před absolutoriem na vysoké škole hrál Taborn na třech nahrávkách kvarteta Jamese Cartera. S titulem z University of Michigan v kapse nahrál debutové autorské album lakonicky nazvané Craig Taborn Trio. Po studijích se přestěhoval do New Yorku a na sklonku 90. let participoval na dalších dvou deskách Jamese Cartera, albu Nine to Get Ready Roscoe Mitchella, techno-jazzovém projektu Carla Craiga Innerzone Orchestra a na desce Hugha Ragina Afternoon in Harlem. Jeho druhé album Light Made Lighter vydalo nakladatelství Thirsty Ear v roce 2001.

VÍCE INFORMACÍ

V prvním desetiletí nového milénia se Taborn stal jedním z nejžádanějších hudebníků v New Yorku. Ačkoli jeho angažmá u Jamese Cartera skončilo, projekty s Roscoe Mitchellem a Hughem Raginem se rozvíjely a stihl navázat i novou dlouhodobou spolupráci s Timem Bernem. Hrál také v jazzových kapelách iniciovaných Drewem Gressem, Chrisem Potterem, Davem Douglasem a působil jako námezdní muzikantská síla pro projekt Bill Laswell and Meat Beat Manifesto. V roce 2004 vydal album Junk Magic, opět na labelu Thirsty Ear. Junk Magic přinesl odklon od tradičního klavírního tria a dává vyniknout použití nejrůznějších elektronických prvků. Album je dnes obecně uznáváno jako přelomové v subžánru Jazz Meets Electronica.

Koncem první dekády nového tisíciletí se Taborn realizoval ve spolupráci s Timem Bernem v řadě skupin a natáčel alba s Davidem Binneym, Eivindem Opsvikem a bývalým spoluhráčem z univerzity Geraldem Cleaverem. Jeho unikátní hra na několika nahrávkách pro ECM vzniklých ke konci desetiletí (David Torn, Roscoe Mitchell, Evan Parker a Michael Formanek) se zalíbila majiteli nakladaelství Manfredu Eicherovi natolik, že Taborn podepsal s ECM nahrávací smlouvu. Jeho první album pro sólový klavír, Avenging Angel, vyšlo v roce 2011.

V posledních několika letech se sólová klavírní vystoupení stala pro Craiga Taborna prioritou. „Přestože se v rámci mých improvizací vždy projevuje určitý skladatelský přístup, v případě alba Avenging Angel se na kompoziční přístup k improvizaci vyloženě zaměřuju, mnohem více než na širší a otevřenější zdroje inspirace. Tento přístup v rámci desky postupně cizeluji a zabývám se konkrétními detaily. Album je zcela improvizované: prostě začnu hrát. Ale jakmile začnu, snažím se věnovat pozornost všemu, co se v daném okamžiku děje, například motivickým, rytmickým i texturálním detailům, vše se snažím do maxima vztahovat k původním nápadům.“

Silné, kreativní a důsledně nekompromisní album Avenging Angel je vůbec prvním sólovým albem v Tabornově diskografii, stejně jako jeho první nahrávkou pro slavný label ECM. Mezi zásadní  charakterové rysy alba patří způsob, jakým Taborn vyvažuje hustotu zvuku a čistotu hudební struktury. „Líbí se mi transparentnost a chci, aby vynikly detaily. Ale také rád vrstvím zvuky: rád vytvářím složitější předivo, více hlasů, více rytmů, ale zároveň chci, aby bylo možné rozeznat detaily, včetně všech spektrálních nuancí.“

Shai Maestro Trio (IL/PU)

youtube-icom

Shai Maestro – piano, Jorge Roeder – kontrabas, Ziv Ravitz – bicí

shai-maestroPianista Shai Maestro se narodil 5. února 1987 v Izraeli. Na klavír začal hrát ve věku pěti let a jazzovou hudbou byl poprvé okouzlen, když mu bylo osm. Zaujala ho totiž nahrávka „Gershwin Songbook“ Oscara Petersona. Později byl Shai přijat na střední školu Thelma – Yellin High School of Performing Arts v Givataim, kde byl jedním z mála studentů úspěšně kombinujících studium jazzu a klasiky.

Ještě na střední škole získal plné stipendium na pětitýdení letní program Berklee College of Music na dva po sobě jdoucí roky. V době, kdy byl na koncertním turné v USA, se přihlásil ke standardnímu čtyřletému studijnímu programu na Berklee a získal opět plné stipendium. Shai Maestro studoval dva roky jazzový klavír a RTC (Real Time Composition) s Opherem Brayerem a klasický klavír u profesora Benjamina Orena z hudební akademie v Jeruzalémě. Nahlédl rovněž do tajů indické hudby a hry na tabla se Sanjey Kumarem Sharmou.
Maestro v současné době žije v New Yorku, získal si respekt svých vrstevníků i médií a pravidelně vystupuje s nejlepšími jazzovými umělci v nejrůznějších klubech a koncertních sálech. Shai hrává se světoznámými hudebníky, mezi nimiž nechybí Jimmy Green, Jorge Rossy, Myron Walden, Donny McCaslin, Matt Penman, Scott Colley, Clarence Penn, Ari Hoenig, Gilad Hekselman, Nate Smith, Harish Rhagavan, Mark Guiliana, Anthony Hart, Diego Urcola a další.

 

VÍCE INFORMACÍ

 

V roce 2006 se Shai Maestro připojil ke kapele kultovního basisty Avishaie Cohena. S Cohenovým triem navštívil všechny zásadní jazzové koncertní prostory po celém světě, mj. Blue Note v New Yorku, Ronnie Scott v Anglii, Olympia Hall, Salle Pleyel, a Theater Bataclan v Paříži, Vienne Jazz festival, Marciac Jazz festival, Cork Jazz Festival, Yoshi (San Francisco), Zaragoza JF, Konzerthaus ve vídni a mnoho dalších.

Shai Maestro hraje celkem na čtyřech nahrávkách Avishaie Cohena: album Gently Disturbed (2008) si vysloužilo nadšené kritiky po celém světě a bylo nejprodávanějším kompaktním diskem v několika zemích. Album Sensitive Hours (2008) bylo vydáno v Izraeli a stalo se tam i nejprodávanější deskou. Aurora (2009) vyšla už na labelu EMI a nedávné Seven Seas (2011) jsme mohli naživo vidět i na brněnském koncertě v rámci JazzFestu 2012.

V květnu 2011 odešel Maestro z kapely Avishaie Cohena a zvolil si vlastní cestu jako kapelník, skladatel a aranžér. Shai Maestro Trio vzniklo v červenci 2010 po nahrávací frekvenci ve studiu v Brooklynu. Zbývající dva členové tria, izraelský bubeník Ziv Ravitz a peruánský basista Jorge Roeder bydlí rovněž v New Yorku. „Napojení mezi námi bylo tak silné, že jsme vlastně hned přirozeně vytvořili kapelu. Bylo to zřejmé od prvního okamžiku,“ říká Maestro. Od té doby křižuje trio po celém světě, hraje na festivalech, v koncertních sálech a jazzových klubech s mimořádně vstřícnou odezvou ze strany publika.

Jejich debutové album, jednoduše pojmenované „Shai Maestro Trio“ bylo vydáno pod francouzskou značkou Laborie. „Tohle album je jen začátek naší spolupráce… Máme před sebou hodně práce a možnosti jsou nekonečné. Jsem velmi zvědavý, kam nás hudba zavede…,“ říkal tehdy Maestro. Nejnovější album Road to Ithaca ukazuje, že jsou na nejlepší cestě.


17. 3. 2015 – 19:30 – Bobycentrum
KOUPIT VSTUPENKY

DIANNE REEVES (USA)

youtube-icom

Dianne Reeves – zpěv, Peter Martin – klavír,Romero Lubambo – kytara, Reginald Veal – kontrabas, Terreon Gully – bicí

6

Dianne Reeves můžeme považovat za etalon jazzové zpěvačky – pohledná Afroameričanka se zvučným hlasem, frázováním a hudebním citem srovnatelným s největšími pěveckými osobnostmi jazzové historie. Díky své virtuositě, improvizačním dovednostem a stylovosti obdržela charismatická Reeves (jako vůbec první umělkyně v historii) cenu Grammy za nejlepší pěvecký výkon za tři po sobě jdoucí nahrávky v kategorii jazzu a právě Bobby McFerrin ji považuje za největší žijící zpěvačku v oblasti jazzu a R&B. Její poslední (a první po více než pěti letech) album Beautiful Life vyšlo v únoru 2014. Produkovala jej vynikající bubenice Terri Lyne Carrington a vedle nádherného hlasu samotné Reeves nabízí i hudební konverzace s Gregorym Porterem, Robertem Glasperem, Lalah Hathaway a Esperanzou Spalding. Beautiful Life potvrzuje, že Reeves je ve formě a svůj talent dokáže prodat i v kontextu na pomezí jazzu a R´n´B. Posluchači i kritika Dianne Reeves milují, umí totiž v posluchačsky velmi přístupném balenínabídnout nefalšovanou uměleckou kvalitu.

Titulárním partnerem koncertu Dianne Reeves je Česká televize.

BIO DIANNE REEVES

Reeves

Dianne Reeves je etalonem jazzové zpěvačky – pohledná Afroameričanka se sonorním hlasem, frázováním a feelingem srovnatelným s největšími pěveckými osobnostmi historie, charismatická osobnost vyplňující koncertní sály svojí aurou. Díky své virtuositě, improvizačním dovednostem a stylovosti obdržela Reeves (jako vůbec první umělkyně v historii) cenu Grammy za nejlepší pěvecký výkon za tři po sobě jdoucí nahrávky v kategorii jazzu a R&B.
Ani filmařské prostředí jí není cizí, Reeves nazpívala soundtrack k filmu George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí, který popisuje okolnosti konfrontace Edwarda R. Murrowa se senátorem a proslulým antikomunistou Josephem McCarthym. Film byl nominován na Oscara v šesti kategoriích a za soundtrack k filmu získala Reeves svoji čtvrtou Grammy. Reeves vystoupila i v ceněném dokumentárním filmu o životě skladatele Billyho Strayhorna, blízkého spolupracovníka Duka Ellingtona.

Vedle úspěšných vlastních projektů se Reeves může pochlubit celou řadou plodných spoluprací s nejvýznamnějšími osobnostmi hudebního světa. Vystupovala a nahrávala například s Wyntonem Marsalisem a Lincoln Center Jazz Orchestra, s Chicago Symphony Orchestra pod taktovkou Daniela Barenboima či se Simonem Rattlem a Berlínskou filharmonií. Byla vůbec první uměleckou ředitelkou jazzových projektů Los Angeles Philharmonic Orchestra a první zpěvačkou, která kdy vystoupila ve slavné Walt Disney Concert Hall.
Při nahrávání alba A Little Moonlight (2003) spolupracovala Reeves s legendárním producentem Arifem Mardinem (proslavil se především prací pro Norah Jones nebo Arethu Franklin). Lyrické interpretace slavných standardů v jejím neopakovatelném podání a za doprovodu svého dlouholetého tria si vysloužily cenu Grammy. Po vydání vánočního alba s názvem Christmas Time is Here (2004) se hudební kritik Ben Ratliff z The New York Times rozplýval: „Dianne Reeves, jazzová zpěvačka udivujících schopností, vzala nelehkou výzvu popasovat se s tématem Vánoc naprosto vážně; výsledkem je jedno z nejlepších jazzových vánočních CD, které jsem kdy slyšel.“
V posledních letech Reeves cestuje po světě v různých hudebních kontextech, včetně projektu s názvem Sing the Truth, hudební oslavy Niny Simone, ve společnosti dalších úžasných zpěvaček Liz Wright a Angelique Kidjo. Její poslední (a první po více než pěti letech) album Beautiful Life vyšlo v únoru 2014. Produkovala jej vynikající bubenice Terri Lyne Carrington a vedle nádherného hlasu samotné Reeves nabízí i hudební konverzace s Gregorym Porterem, Robertem Glasperem, Lalah Hathaway a Esperanzou Spalding. Beautiful Life potvrzuje, že Reeves je ve formě a svůj talent dokáže prodat i v kontextu na pomezí jazzu a R´n´B.

Posluchači i kritika Dianne Reeves milují, umí totiž v posluchačsky velmi přístupném balení nabídnout nefalšovanou uměleckou kvalitu. Za nejlepší zpěvačku pod sluncem ji považuje i Bobby McFerrin. A to už je nějaká reference.


26. 3. 2015 – 19:30 – Fléda
KOUPIT VSTUPENKY

Ondřej Štveráček Quartet featuring Gene Jackson (CZ/USA)

Ondřej Štveráček – tenor saxofon, Ondrej Krajňák – klavír, Josef Fečo – kontrabas, Gene Jackson – bicí

ondrej-sveracekSaxofonista Ondřej Štveráček patří už více než dekádu k nejvýraznějším postavám nastupující jazzové generace v Česku. Je kmenovým hráčem orchestru Gustava Broma, pravidelně spolupracuje s Radovanem Tariškou, Ryanem Carniauxem a dalšími výraznými hráči pohybujícími se ve středoevropském regionu. Vedle aktivit sidemana však pilně rozvíjí svůj vlastní systém hry na saxofon nepřehlédnutelně inspirovaný jazzovou tradicí.

Na svoje srovnávání s Johnem Coltranem je Štveráček možná už alergický, nicméně se mu nemůže vyhnout. Coltranův koncept tzv. Sheets of Sound prosakuje Štveráčkovým frázováním a jeho tónový témbr se bez pochyby inspiruje u stejného zdroje. Ondřej Štveráček má s jazzovou legendou společné i dokonale zvládnuté jazzové řemeslo, nepřekvapí ho jakékoliv, byť i krkolomně uspěchané tempo, vypořádá se s libovolně komplikovanou harmonií či metrem. Ostatně kdo by mohl komukoliv vyčítat, že se učí od jedné z nejvýraznějších postav historie jazzu? V posledních letech se ovšem ve Štveráčkově hře neodbytně dere na povrch jeho vlastní hudebnická osobnost, z čehož těží jak on sám, tak jeho posluchači. S vlastní kapelou nahrál už dvě alba a obráží všechny důležité jazzové destinace střední Evropy. Jak debutové What´s Outside, ověnčené nominací na cenu Anděl, tak předloňské The Form, sesbíraly pochvaly od kritiků i zaslouženou pozornost ze strany posluchačů.

VÍCE INFORMACÍ

Štveráčkův současný pohled na jazz pomáhají zhmotnit opravdoví jazzoví mistři již pevně zakořeněné generace. Kontrabasista Josef Fečo je fenomén, jeho schopnost vytvořit dojem, že hra na kontrabas je nejjednodušší věcí na světě, je nedostižná. Sóla klavíristy Ondreje Krajňáka jsou zase jako tekoucí řeka – strhnou vás a můžete se nechat unášet proudem. Pro své aktuální turné ovšem Štveráček tahá trumfové eso z rukávu. Je jím americký bubeník Gene Jackson, mj. spolupracovník jazzových veličin Herbieho Hancocka a Davea Hollanda. Jazz hudebníci po celém světě již dávno rozpoznali míru Jacksonova talentu i expresivních schopností. Mezi jeho formativní vlivy sice patří zásadní bubeníci Roy Haynes, Philly Joe Jones, Elvin Jones, Billy Higgins, a Tony Williams, ale Gene Jackson patří mezi ty hudebníky, kteří jsou schopni přizpůsobit se prakticky jakémukoliv stylu a přání kapelníka. Doma se cítí v afrických i latinskoamerických rytmech a právě tato flexibilita mu otevřela dveře ke spolupráci s celou řadou výtečných hudebníků. 
Mezi jeho dosavadními spolupracovníky vynikají Dianne Reeves, Christian McBride, Hugh Masekela, Cyrus Chestnut, Greg Osby, Terence Blanchard, Elvis Costello, Joe Lovano, Billy Childs nebo NDR Big Band, ale kdybychom měli vybrat jednu zkušenost, která ční nad ostatní, muselo by to být angažmá v kapelách Herbie Hancock Trio a Quartet. Však i sám Jackson říká, že právě spolupráce s Hancockem, kdy spolu s Wayne Shorterem a Dave Hollandem tvořili nefalšovaný all-star band, byla jedním z vrcholů jeho kariéry.

Není divu, že si Ondřej Štveráček ke spolupráci vybral právě tohoto bubenického mistra. Spolu s kolegy z rytmické sekce nechají jeho saxofon v kapele vyniknout a zároveň s ní přirozeně splynout.

Lukáš Oravec Quartet featuring Vincent Herring (SK/USA)

youtube-icom

Vincent Herring – saxofon, Lukáš Oravec – trubka, křídlovka, Kálmán Oláh – piano, Tomáš Baroš – kontrabas, Dávid Hodek – bicí

lukas-oravecFormace Lukáš Oravec Quartet vznikla počátkem roku 2012 a svou kvalitou i energií okamžitě zaujala jazzové nadšence. Kapela odehrála rozsáhlou šňůru klubových koncertů a festivalových vystoupení po celé Evropě, získala nejvyšší cenu v soutěži Young Faces of Czech Jazz a zároveň cenu za interpretační výkon lídra kvarteta. V roce 2013 vydala debutové album s názvem Introducing Lukáš Oravec Quartet a vzápětí získala cenu ESPRIT 2013 za nejlepší slovenské album roku.

Leader kapely Lukáš Oravec vyniká jedinečným improvizačním uměním a pokračuje v cestě prošlapané velikány jazzové trubky v čele s Freddie Hubbardem, Tomem Harrelem a Woody Shawem. Na své konto si navzdory mladému věku připsal řadu zajímavých spoluprací s osobnostmi domácí i světové scény (Rick Margitza, Kálmán Oláh, Vincent Herring, Miroslav Vitouš, Peter Erskine či Benito Gonzalez).

VÍCE INFORMACÍ

Je členem Big Bandu Gustava Broma a Big Bandu Matúše Jakabčice.
 Na bicí nástroje zahraje sedmnáctiletý David Hodek, zázračný talent, který aktivně působí na scéně již od svých tří let. Spolupracuje se světovou muzikantskou špičkou v Evropě i Americe: s Radovanem Tariškou, Árpádem Oláhem, Harry Sokalem, Soweto Kinch, Markem Kelleyem, a prvoligovými hudebníky z USA, mezi nimiž vynikají Cocoran Holt, Casey Benjamin, Benito Gonzalez, Essiet Okon Essiet a Ron Affif. Získal řadu mezinárodních ocenění. Má za sebou několik alb jako leader či sideman, nejnovější album nahrává v New Yorku s kapelou ve složení George Cables, Jon Irabagon a Essiet Essiet.

Vyhledávaný český basista Tomáš Baroš patří k nejtalentovanějším kontrabasistům na evropské jazzové scéně. Je členem nejprogesivnejších jazzových formací doma i v zahraničí, například v kapele Piotra Wojtasika, Harryho Sokala nebo v rozhlasovém Big Bandu Gustava Broma. Pódium sdílel i s Alexem Sipiaginem, Bennym Golsonem, Benito Gonzalezem, Adamem Pieroncikem, Jurem Puklem a mnoha dalšími.
Pianista a skladatel Oláh Kálmán vystudoval jazzový klavír a kompozici na univerzitě Ference Liszta v Budapešti a ve svém projevu organicky propojuje prvky jazzu a klasické hudby. V roce 2006 byl poctěn cenou Ference Liszta a v témže roce získal hlavní cenu v prestižní skladatelské soutěži Thelonia Monka ve Spojených státech. Jeho nejznámějším projektem je maďarské Trio Midnight. Má za sebou spolupráci s legendami, mezi které patří Lee Konitz, Randy Brecker, Steve Grossman, Jack DeJohnette, John Patitucci, Tommy Campbell, Ron McClure, Stefano Di Battista, Philip Catherine, Palle Danielsson, André Ceccarelli, Paolo Fresu, Nicolas Payton, Kenny Wheeler nebo Ravi Coltrane.
Vincent Herring je saxofonový virtuos s intenzivním, energickým a naléhavým zvukem a je považován za jednoho z předních saxofonistů své generace. Svoje první turné absolvoval s big bandem Lionela Hamptona počátkem 80. let. Po smrti legendárního saxofonisty Cannonballa Adderleyho zaujal Vincent jeho místo a pokračoval v kapele s Cannonballovým bratrem Natem dalších devět let. Jeho profesionální kariéra se rozvíjela po boku dalších jazzových superhvězd jako jsou např. Cedar Walton, Freddie Hubbard, Dizzy Gillespie, Louis Hayes, Art Blakey a Jazz Messengers, Horace Silver Quintet, Jack DeJohnette, Larry Coryell, Steve Turre, The Mingus Big Band, Kenny Barron, Nancy Wilson, Dr. Billy Taylor, Carla Bley a John Hicks. Vincent vystoupil jako sólista s mnoha umělci a v celé řadě souborů včetně orchestru Wyntona Marsalise v newyorském Lincoln Center.

Jamsession – rozjíždí Radek Zapadlo and Band / po skončení koncertů


 

30. 3. 2015 – 19:30 – Janáčkovo divadlo
KOUPIT VSTUPENKY

Rozhlasový bigband Gustava Broma
hosté: Kevin Mahogany, Peter Lipa (CZ/SK/USA)

Dirigent: Vlado Valovič, Manažer: Tibor Lenský, Trubky: Miroslav Hloucal, Lukáš Koudelka, Juraj Bartoš, Ondrej Juraši, Trombony: Petr Hnětkovský, Přemek Tomšíček, Michal Motýl, Štěpán Janoušek, Saxofony: Radovan Tariška, Rostislav Fraš, Ondřej Štveráček, Rudolf Březina, Miroslav Poprádi, Piano: Luboš Šrámek, Keyboard: Pavol Kvassay, Kytara: Tomáš Redey, Kontrabas: Tomáš Baroš, Bicí: Kamil Slezák

big-band-gustava-bromaOrchestr, který založil Gustav Brom (Frkal), zahájil profesionální karieru svým angažmá v červnu 1940 v hotelu Radhošť v Rožnově pod Radhoštěm. Tehdy asi nikdo nepředpokládal, že tato kapela bude hrát pod Bromovým vedením až do jeho smrti v září roku 1995. Už v prvních desetiletích své existence získala kapela světové renomé. V šedesátých letech minulého století se zařadila podle amerických odborníků mezi 10 nejlepších big bandů světa. S kapelou hostovaly největší hvězdy jazzu i popu – Maynard Fergusson, Dizzy Gilespie, Dianna Ross and The Supremes, Ray Conniff, Ben Cramer, VOX, Bill Ramsey a další…

Pod vedením dirigenta Vlada Valoviče v novém tisíciletí kapela dál šíří slávu a čest jména Gustav Brom. V roce 2010 oslavil orchestr výročí 70 let od jeho založení, letos tedy slaví půlkulatiny. V průběhu bohaté historie prošlo jeho řadami velké množství muzikantů. I dnes přicházejí noví hráči, kteří zde získávají neocenitelné zkušenosti a zároveň udržují věčně mladého ducha kapely. Do programu se tak dostávají nová moderní aranžmá a repertoár se neustále vyvíjí. Právě to je budoucnost orchestru Gustav Brom Big Band. Nadále hledá nové talenty i nové výzvy a plní svou úlohu vlajkové lodi české i slovenské populární hudby, zvláště nyní, kdy se stal rezidenčním souborem Českého rozhlasu pro období 2013-2015.

VÍCE INFORMACÍ

S více než deset nahrávkami v roli leadera na kontě patří zpěvák Kevin Mahogany mezi zásadní  jazzové vokalisty posledních tři desetiletí. Jeho sonorní baryton získal pevný základ v Kevinově rodném městě, legendární jazzové metropoli Kansas City, kde se naučil swingovat jako Charlie Parker, frázovat blues jako Big Joe Turner, a procítit baladu jako Lester Young. Zároveň rozšiřoval a obohacoval jazzové vokální dědictví legend Lambert, Hendricks & Ross, Eddieho Jeffersona a Al Jarreaua do vzájemně se prolínajících hudebních dimenzí – od standardů z tzv. Great American Songbook přes gospel po Charlese Minguse a Motown.
Mahogany hrál v dětství na klavír, klarinet a saxofon, zpívat začal na střední škole. Saxofon byl také jeho prvním profesionálním nástrojem. V roce 1993 natočil svůj nahrávací debut Double Rainbow pro label Enja. Začal se specializovat na interpretaci zřídka uváděných písní a právě díky tomu jeho umělecký rozptyl sahá od kinetického big bandu Pussy Cat Dues, interpretujícího hudbu Charlese Minguse (se slavným Mingusovým sidemanem, trombonistou Jimmy Knepper v kapele), po temperamentní poctu Motownu s Mahoganyho interpretacemi skladeb Stevieho Wondera, Marvina Gaye, The Temptations, Gladys Knight and the Pips, Michaela Jacksona nebo Smokey Robinsona and the Miracles.
V devadesátých letech začal Mahogany vydávat časopis Jazz Singer a se svým obchodním partnerem Rickem Cioffim založil vlastní label Mahogany Jazz a vydal na něm dvě nahrávky: Kevin Mahogany: Big Band, To Johnny Hartman, poctu výjimečnému zpěvákovi, který vystupoval a nahrával s Dizzy Gillespiem a Johnem Coltranem, a Coltrane Hartman Fantasy s tenor saxofonistou Tony Lakatosem, inspirovanou legendární společnou deskou Johna Coltranea a Johnnyho Hartmana z roku 1963.
Kromě toho, že je Mahogany typickým leaderem, nikdy se nebránil spolupráci s jinými umělci a vystupuje a nahrává s celou řadou jazzových hvězd. Nahrával mj. s T. S. Monkem (Monk on Monk), Ray Brown Trio (Christmas Songs with Ray Brown), Marlenou Shaw (Dangerous), Roseannou Vitro (Passion Dance), Carlem Allenem (Testimonial), Barbarou Morrison (Visit Me) a Elvinem Jonesem (It Don ‚t Mean A Thing).
V roce 1996 debutoval na filmovém plátně v legendárním filmu Roberta Altmana  Kansas City, kde si zahrál bluesového zpěváka Big Joe Turnera a objevil se také na soundtracku. Mahogany je také výjimečným učitelem, o čemž svědčí jeho populární hodiny na Berklee College of Music v Bostonu a na univerzitě v Miami. V roce 2001 obdržel čestný titul ze své alma mater, Baker University. I v jedenadvacátém století Mahogany pokračuje v nastaveném trendu mísení žánrů a přetváření jazzových klišé, ale nikdy nezapomíná na dokonalé řemeslo a všudypřítomnou zemitost.


31. 3. 2015 – 19:30 – Sono centrum
KOUPIT VSTUPENKY

Kompost 3 (AUT)

youtube-icom

Martin Eberle – trubka, slide-trubka a křídlovka, Benny Omerzell – klavír, varhany, Rhodes, Clavinet, syntezátory, toy piano, melodica, Manu Mayr – elektrická baskytara a kontrabas, bass-synth, Lukas König – bicí, perkuse

kompostSlovo „Kompost“ ve vás na první pohled nevykouzlí myšlenku na neustále se měnící, oheň stravující subjekt schopný vás uhoupat k spánku, nebo naopak vystřelit na oběžnou dráhu. Ale moment! Začněme raději na jeho povrchu. Organický, zemitý, živý; původní změť nesčetných drobků a odpadků z králova stolu dokonale rozložená do kompaktní hmoty. Trochu funky. Občas HODNĚ funky. Kompost je prostě tohle vše.

Ale podívejme se hlouběji, právě tam začíná akce. Čím hlouběji se dostaneme, tím více se zahřívá. Reakce probíhají, neznámé veličiny kvasí. Hudební nápady se rozloží na atomy a poté znovu fúzují dohromady v zdánlivě náhodných kombinacích – ale toto šílenství má řád; tvorové rodící se z tohoto pravěkého bláta chodí, mluví, kážou.
Konkrétněji: přesně toto je způsob, jakým kapely mají fungovat. Kompost 3 má všechno: vášeň, lyriku, schopnost nastoupit na někoho tak tvrdě, že má dojem, že spadne, zdánlivě nevyčerpatelný tok myšlenek a nakonec to nejlepší: skutečnou telepatii, takovou, o které jen slýcháváte. Ty zdánlivě nemožné, dechberoucí, nepochopitelné a stále se měnící věci fungují jen proto, že každý člen kapely přesně ví, co v další vteřině udělají ostatní. Nenechte se zmást: tahle kapela je nebezpečná. Obtočí si vás kolem prstu, ani se nesnažte odolávat. Pozvou vás mezi sebe a pustí tehdy, až ONI budou chtít. Ale pak zase nebudete chtít odejít vy.

VÍCE INFORMACÍ

Kompost 3 představí své třetí album Epigenesis. Trumpeta, elektické piano, bicí, basa a drobné efekty představují zvukový základ této mladé a funky jazzové kapely. Přes svůj mladý věk hráli členové Kompost 3, Martin Eberle, Benny Omerzell, Lukáš König a Manu Mayr, s celou řadou renomovaných umělců a souborů, včetně Soap & Skin, Wolfganga Mitterera, Wolfganga Puschniga a Klangforum Wien.

Kapela byla založena v roce 2009, je doma ve třetím vídeňském obvodu, rezidenční čtvrti pro dělníky proložené mistrovskými díly šlechtické architektury. Sláva imperialismu 18. století již dávno vybledla a třetímu obvodu teď kraluje nekompromisní realita pracovního života. Členové kapely vnímají úpadek 21. století s příznaky staletého bláta a hniloby, berou energii ze zkaženého vídeňského vzduchu prodchnutého dekadencí a vytváří hudbu, která je svěží a povzbuzující. Podobně jako kompost vytváří hnojivo – odtud také název, Kompost 3.

Gerald Clayton Trio (USA)

youtube-icom

Gerald Clayton – piano, Joe Sanders – kontrabas, Obed Calvaire – bicí

gerald-claytonZa pouhých osm let kapelnické aktivity se může pochlubit třemi vlastními alby, několika studiovými projekty v roli sidemana a bezpočtem vystoupení po celém světě jen málokdo. Pianista a skladatel Gerald Clayton mezi ty vyvolené ovšem patří. Etabloval se jako jedna z vůdčích postav nastupující generace jazzových umělců, kteří se nenuceně pohybují v množství stylů, které tvoří moderní jazzový jazyk. The New York Times jej ocejchoval přízviskem „výrazná a autoritativní osobnost,“ a Clayton tak směle může nastoupit cestu k zanechání vlastní trvalé stopy v letité a bohaté jazzové tradici. Jeho nejnovější nahrávka na labelu Concord Jazz s názvem Life Forum jej k tomu plně předurčuje.

Gerald se narodil v Nizozemsku v roce 1984 a vyrůstal v jižní Kalifornii. Své první klavírní lekce absolvoval v sedmi letech s plnou podporou svého otce, uznávaného jazzového basisty, skladatele a kapelníka Johna Claytona. Gerald se později dočasně přestěhoval do New Yorku, aby mohl  studovat na Manhattan School of Music. „Věděl jsem, že se jednou budu chtít přestěhovat do New Yorku natrvalo a tak jsem naznal, že by bylo dobré zažít město na rok jako student.“ Po návratu do Los Angeles na osmnáctiměsíční pobyt za účelem dokončení studia, se do New Yorku přestěhoval natrvalo.

VÍCE INFORMACÍ

V roce 2006 získal Gerald druhé místo v prestižní soutěži Thelonius Monk International Competition. V té době byl také představen trumpetistovi Royi Hargrovovi, když byli oba sólisty na koncertě Henry Mancini Orchestra. Jejich setkání vyústilo v rozsáhlé turné s Royem Hargrovem mezi lety 2006 a 2009 a participaci na Hargrovových nahrávkách Earfood (2008) a Emergence (2009). Gerald se také objevil na nahrávkách několika dalších významných umělců, mj. Diane Krall, Ambrose Akinmusireho a kapely Clayton Brothers Quintet, v jejímž čele stojí jeho otec John a strýc, saxofonista Jeff. Gerald s Clayton Brothers dodnes pravidelně hrává.


V roce 2009 vydal Clayton Two Shades, své debutové album. Právě z tohoto alba pochází track All of You Cole Portera, za který obdržel nominaci na Grammy v kategorii Nejlepší improvizované jazzové sólo. V roce 2011 byl Gerald poctěn druhou nominací, tentokrát za nejlepší jazzovou instrumentální kompozici, skladbu Battle Circle napsanou na album kapely Clayton Brothers příznačně nazvané The New Song and Dance.
Ten samý rok vydal Clayton své druhé album Bond: The Paris Sessions. Clayton připomíná, že album vznikalo organicky a s minimem stresu. „Často slyšíte lidi mluvit o prokletí druhého alba, ale nahrávání této desky a vůbec celý proces k nahrávce vedoucí byl pro nás jako trio velmi naturální. Trávili jsme v té době hodně času na turné, takže zachytit atmosféru společných vystoupení pro nás bylo naprosto přirozenou věcí.“ Bond získalo v roce 2012 nominaci na Grammy, Geraldovu třetí, za nejlepší jazzové instrumentální album.


Aktuální nahrávka Life Forum vyšla v dubnu 2013. „Možná to je zatím moje nejambicióznější album,“ říká Clayton. „Tvorba konceptu a hudby pro skupinu osmi hudebníků pro mě byla novou zkušeností, jež vyžadovala větší přípravy, než jsem byl doposud zvyklý. A protože se tři z melodií textovaly a prováděly se některé další postprodukční práce, byl tento projekt tak trochu odklonem od mých předchozích dvou.“
„Co přijde po Life Forum se lze jen dohadovat,“ říká Clayton, který se nechce nechat vymezit jakoukoliv konkrétní hudební tradicí. „Snažím se ignorovat škatulkování, žánrové rozdíly,“ dodává. „Soustředím se na vytváření poctivé a upřímné hudby a spolupráci s lidmi, jejichž myšlenky rezonují s mými vlastními.“


8. 4. 2015 – 19:30 – Alterna
KOUPIT VSTUPENKY

Adam Tvrdý – Brian Charette Project (CZ/USA)

Adam Tvrdý – kytara, Brian Charette – varhany Hammond, Petr Mikeš – bicí

adam-tvrdyNové album „Suspicious Activities“ tohoto výrazného tria přináší novou tvář česko-amerického jazzu. Vynikající kytarista a skladatel Adam Tvrdý si ke spolupráci na svém druhém albu pozval skvělého amerického hráče na Hammond organ Briana Charetta a špičkového mladého bubeníka Petra Mikeše, absolventa jazzové katedry brněnské JAMU.

Adam Tvrdý hraje na kytaru od svých šesti let, vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka a kromě kytary se věnoval také hře na baskytaru a bicí nástroje. V roce 1995 získal titul nejlepšího sólisty na Letní jazzové dílně ve Frýdlantu, kde je od roku 2013 lektorem jazzové kytary. V letech 2000–2005 působil v USA, především na newyorské jazzové scéně. Během pobytu v New Yorku spolupracoval s vynikajícími hudebníky jako jsou např.: basisté Essiet Essiet, Jason Fraticelli, David Phillips, pianisté John Serry, Joe Ashlar (piano a hammond organ), bubeník Tony Moreno, zpěvačka Kendra Shank a další. Ve svých interpretacích a improvizacích sleduje hlavně vlastní tvůrčí myšlenky a zároveň respektuje tradice a slovník daného hudebního stylu. Adamovu vlastní tvorbu lze označit jako soudobý nebo moderní jazz, přičemž jsou v ní slyšet prvky stylů, kterými je nejvíce ovlivněn (blues, klasický rock, moderní a klasický jazz, latinská hudba, klasická hudba).

VÍCE INFORMACÍ

Brian Charette se na hudebni scéně v New York City etabloval jako jeden z nejzajímavějších hráčů na varhany Hammond a je také touto značkou přímo podporován jako tzv. endorser. Získal nominaci na cenu Grammy a vítězství v žebříčku časopisu Downbeat v kategorii vycházející hvězda – Hammond varhany v roce 2014.  Charette se narodil v New Haven v Connecticutu v roce 1972 a k  hudbě byl veden svojí matkou Catherine. Již v raném věku 17 let hrál s jazzovými legendami Lou Donaldsonem a Houstonem Personem. Po absolutoriu na univerzitě v roce 1994 vyrazil na turné do Evropy a postupně se prosadil i na scéně v Praze, kde nyní tráví zhruba polovinu svého času.
Vedle svých rolí skladatele a kapelníka Brian spolupracuje s významnými umělci jako jsou Joni Mitchell, Chaka Khan, Paul Simon, Cyndi Lauper, a mnoho dalších. Charette je také aktivní publicista a pedagog, píše pro časopisy Keyboard, Downbeat a v poslední době dokonce do českého časopisu Muzikus. Charette je vášnivým šachistou a cvičí White Crane kung-fu, ve kterém je nositelem čerého pásku.

Petr Mikeš vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka a JAMU v Brně a v současné době dělí svůj čas mezi kapely Kalfus-Wróblewski Project, Magnum Jazz Bigband, Prime Time Voice, Betty Lee Swing Project a další. Podílel se také na vytvoření dvou alb jazzových úprav písní Vlasty Třešňáka.

Mike DiRubbo Chronos Trio (USA)

youtube-icom

Mike DiRubbo – alt saxofon,  Brian Charette – varhany Hammond, Tomáš Hobzek – bicí

mike-dirubboNastal čas vyrazit plnou parou vpřed jako ve společnosti varhaního Chronos Tria saxofonisty Mikea DiRubbo. Kapela se úmyslně vzdaluje od jazzových klišé a noří se bez bázně do neprobádaných hlubin moderní kolektivní improvizace. Chronos Trio tvoří veteráni newyorské jazzové scény a laureáti ocenění „Rising Stars“ časopisu Downbeat, Mike DiRubbo (saxofon) a Brian Charette  (varhany Hammond) spolu s nezničitelným hnacím motorem v osobě bubeníka Tomáše Hobzeka.

Dnes, v době, kdy médii prosazovaní „mladí lvi“ mají větší zájem o stahování, než hudební obsah, je alt saxofonista, skladatel, kapelník a pedagog Mike DiRubbo skutečným umělcem. Od chvíle, kdy před dvěma desítkami let přišel do New Yorku, se DiRubbo zapsal jako jeden z nejdynamičtějších hudebníků své generace. Podkladem pro toto odvážné tvrzení jsou jeho intenzivní a úspěšné spolupráce s jazzových hvězdami, mezi něž patří Tony Reedus, Larry Willis, Eddie Henderson, Clarence „Gatemouth“ Brown, Dwayne Burno, Peter Washington, Carl Allen, John Hicks a Cecil Payne. Jako sólista a kapelník má navíc na kontě už osm ceněných CD.

VÍCE INFROMACÍ

DiRubbo vystupuje v prestižních newyorských klubech, např. Smalls, Smoke, 55 Bar či The Kitano. Hrál také na mnoha světových festivalech i v zásadních klubech (mj. Litchfield Jazz Festival, Vizta Jazz a The Maze v Rio de Janeiru, Ronnie Scott´s a Pizza Express v Londýně, Clifford Brown Jazz Festival, Greater Hartford Jazz festival, JVC Jazz Festival v New Yorku, Jazz, Blues and Videotape Festival v Tel Avivu nebo Ferrara Jazz a Ancona Jazz Festival v Itálii).
Co se nástroje týče, „má“ DiRubbo takříkajíc všechno: od mistrovství melodie Bennyho Cartera přes umění interpretace balad Johnnyho Hodgese až po virtuositu Charlieho Parkera. Ale tím, co jej skutečně odlišuje od zbytku saxofonistů jeho generace, je hudební moudrost, již nabyl v době, kdy studoval u legendárního alt saxofonisty a pedagoga Jackieho McLeana, harlemského bebopového génia, který doslova vyrůstal po boku Milese Davise i Charlieho Parkera a později nesmazatelně ovlivnil post-bop, soul jazz i avantgardu.

Brian Charette se na hudebni scéně v New York City etabloval jako jeden z nejzajímavějších hráčů na varhany Hammond a je také touto značkou přímo podporován jako tzv. endorser. Získal nominaci na cenu Grammy a vítězství v žebříčku časopisu Downbeat v kategorii vycházející hvězda – Hammond varhany v roce 2014.  Narodil se v New Haven v Connecticutu v roce 1972 a k  hudbě byl veden svojí matkou Catherine. Již v raném věku 17 let hrál s jazzovými legendami Lou Donaldsonem a Houstonem Personem. Po absolutoriu na univerzitě v roce 1994 vyrazil na turné do Evropy a postupně se prosadil i na scéně v Praze, kde nyní tráví zhruba polovinu svého času.
Jeden z našich nejlepších jazzových bubeníků, Tomáš Hobzek, pochází z Plzně, ale hudební vzdělání získal především v Praze. Velmi rychle nalezl svůj vlastní výraz a v současné době je jedním z nejvyhledávanějších zdejších sidemanů. Svým energickým a přitom citlivým přístupem k bubnování se k DiRubbovi a Charettovi perfektně hodí. Společně tak tvoří pozoruhodné trio, které vás určitě zvedne ze židle.


9. 4. 2015 – 19:30 – Fléda
KOUPIT VSTUPENKY

Petr Kalfus Sextet (CZ)

Petr Kalfus – alt saxofon, Jakub Doležal – tenor saxofon, Jan Jirucha – pozoun, Jiří Neužil piano
Petr Dvorský – kontrabas, Martin Kopřiva – bici

petr-kalfusAlt saxofon zaujímá čestné místo mezi jazzovými nástroji už od dob krále be-bopu Charlieho Parkera, který jej definitivně zbavil nálepky „dětského“ instrumentu. V Parkerových stopách jdou specialisté na altku ve světě i doma a mezi přední hráče na alt saxofon patří i Petr Kalfus, na zdejší jazzové scéně už dávno etablovaná postava. V jeho projektu Sextet, jenž spatřil světlo světa v roce 2011, se sešli výteční instrumentalisté Jakub Doležal (tenor saxofon), Jan Jirucha (pozoun), Jiří Neužil (piano), Petr Dvorský (kontrabas) a Martin Kopřiva (bicí), aby (jak napsal v recenzi na jejich nedávné vystoupení publicista Jan Hocek) „rozprostřeli obrovské plátno, na něž nanášeli výsostně jazzový zvuk v celé jeho pestrosti, a co je nejdůležitější, také SDĚLNOSTI! I v těch nejvypjatějších partech (to se týká obou saxofonů, tenoru však nejvíc), které jsou syceny dokonce free-jazzem, neztrácí jejich živočišná hudba hlavu ani patu.“

První část repertoáru sexteta tvoří svita Sight to Sound z pera amerického saxofonisty a skladatele Walta Weiskopfa. Desetidílná kompozice propojuje svět výtvarného umění a hudby. Jednotlivé věty byly dedikovány např. Claudu Monetovi, Vincentu Van Goghovi, Toulouse-Lautrecovi, Picassovi nebo Dalímu a pomocí pestré instrumentální palety vykresluje kapela jejich slavná díla na zvukové plátno. Zaposlouchejte se a zkuste vycítit eneregii barev, intenzivní emoce, nezkrotnou vášeň, tahy štětcem, jemné odstíny, záblesky světla a hru stínů.

VÍCE INFORMACÍ

Celá svita začíná částí Sight, tedy pohledem, a vrcholí závěrečnou strhující větou Sound, kdy je pomyslná metamorfóza obrazu na zvuk hotova. Pro takovou proměnu potřebuje Petr Kalfus zručné zvukové malíře a nalezl je jak ve spoluhráčích v první linii, tak v rytmické sekci. „Doležalův tenor, Kalfusova altka a Jiruchův pozoun tvoří kongeniálně sehrané dechové trio excelující ve společné souhře i v sólových partech,“ popisuje vlastní zkušenost Jan Hocek. „Totéž lze říci i o rytmice tvořená bubeníkem Martinem Kopřivou a basistou Petrem Dvorským. Až na to, že ta je víceméně oproštěna od sólových exhibicí a s úspornou úderností a razancí vytváří základ hudební masy.“ A nesmíme zapomenout na skvostného pianistu Jiřího Neužila!

Zbývající část repertoáru sextetu představuje vlastní kompozice jednotlivých členů kapely a protože si Kalfus v kapele hýčká výtečné skladatele v čele s Janem Jiruchou, není třeba se ničeho obávat. Právě naopak – tak jak mají leader kapely i jeho spoluhráči velmi jasně vyprofilovaný zvuk na své nástroje, stejně tak pilně pracují na svém výrazu kompozičním. Posuďte ostatně sami.

Jaromír Honzák Quintet (CZ)

David Dorůžka – kytara, Radek Zapadlo – klarinet, alt saxofon, Vít Křišťan – piano, klávesy, Martin Novák – bicí, Jaromír Honzák – kontrabas

jaromir-honzakJaromír Honzák je svými mezinárodními projekty notoricky znám a není proto s podivem, že cizinci měli skoro přesilovku i při nahrávání jeho aktuálního projektu Uncertainty. Ke spolupráci si Honzák vždy vybírá hráče nejen osobité, ale především týmové. Výsledkem je pak kompaktní ansámbl se společným pohledem na hudbu, tvůrčím potenciálem a řemeslnou precizností. Sám kontrabasista a leader se rovněž obvykle stará o kapelové pojivo, tedy hudební vizi a gros kompozičního materiálu, jež vtiskávají tvorbě kvarteta pečeť jedinečnosti.

Na turné k nové desce si ovšem přizval vynikající a osvědčené zdejší hráče. Tradiční spoluhráče Davida Dorůžku, Martina Nováka a Víta Křišťana doplnil brněnský nestor, saxofonista a dnes už čím dál víc i klarinetista Radek Zapadlo. Všichni čeští členové kapely jsou reprezentanti mimořádně konkurenceschopného středoevropského jazzu, umělecké osobnosti v pravém smyslu slova. David Dorůžka, absolvent Berklee College of Music, patří ke kytaristům s natolik svojským a specifickým hlasem, že se při jeho charakteristice vůbec není nutno bát použít přídomku stylotvůrce. David dotváří enigmatickou náladu živých vystoupení Honzákovy kapely a svým sofistikovaným kytarovým jazykem promlouvá k posluchačům s neobvyklou přesvědčivostí.

VÍCE INFROMACÍ

Martin Novák dodává za bicími kapele správné palivo s inspirativními aditivy a hudební pozadí se vkusem dobarvuje. Klavírista Vít Křišťan se stoickým klidem vybírá nejkrkolomnější zatáčky jazzových harmonií i rytmů a při pohledu na jeho instrumentální nadhled člověka možná napadne, že improvizace je nejsnadnější činnost na světě. A Radek Zapadlo? Jeho nenapodobitelný saxofonový tón je rozpoznatelný ve vteřině. Jaké větší ocenění si hudebník může přát?

Lídr kapely Jaromír Honzák začínal na pražské jazzové scéně ve skupině Naima, účinkoval s Karlem Velebným, Karlem Růžičkou nebo Emilem Viklickým. Postupem času se vypracoval nejen v zručného instrumentalistu, ale hlavně invenčního skladatele s originálním hudebním jazykem. Honzák vede kromě kvinteta i svůj fusion projekt Face of the Bass, je členem skupin Sato-San To a kapely bratří Ebenů.

Hudba Honzákovy aktuální kapely pochází výhradně z autorské dílny kapelníka a kopíruje repertoár alba Uncertainty. Vyznačuje se společně sdíleným smyslem pro specifický hudební jazyk, soudobý jazz otevřený inspiraci jiných hudebních stylů. Na jednu stranu komorní a na stranu druhou nabitý strhující energií. Není pochyb, že vás všichni jeho členové s bravurou vtáhnou do svého hudebního světa.

Jamsession – rozjíždí Peter Korman / po skončení koncertů


10. 4. 2015 – 19:30 – Sono centrum
KOUPIT VSTUPENKY

David Helbock Trio (AUT)

youtube-icom

David Helbock – piano, Raphael Preuschl – basukulele, Herbert Pirker – bicí

david-helbockDavid Helbock pořád spadá do kolonky mladý a nadějný, ale už se mu podařilo zbrázdit skoro celý svět a na různých kontinentech si najít celou řadu fanoušků. Helbock, pianista pocházející z malé vesničky v Rakousku s názvem Koblach, je bez pochyby na cestě k velké mezinárodní hudební kariéře. Je nejen skvělým pianistou, ale také originálním myslitelem, který do svých hudebních projektů investuje nejen hodně řemeslné zručnosti, ale také ohromující množství mozkové aktivity. Chlubí se mj. dvěma oceněními a cenou diváků z největší světové jazzové soutěže pořádané festivalem Jazz in Montreux, spoustou nadšených recenzí jeho CD v mezinárodních médiích a nejvýznamnějším oceněním v Rakousku za rok 2011 – „Outstanding Artist Award“.

VÍCE INFORMACÍ

David Helbock se narodil 28. ledna 1984 a na klavír začal hrát ve věku šesti let. Studoval na konzervatoři Feldkirch ve třídě prof Ference Bognára, kde absolvoval v roce 2005 s vyznamenáním. Od roku 2000 studuje soukromě i s newyorským jazzovým pianistou Peterem Madsenem, který se stal jeho učitelem, rádcem i přítelem.
David Helbock absolvoval turné a nahrávání s různými projekty v zemích, nechybí mezi nimi USA, Austrálie, Mexiko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Čína, Mongolsko, Jihoafrická republika, Etiopie, Keňa, Senegal, Maroko, Indonésie, Malajsie, Indie, Brazílie, Chile, Argentina a samozřejmě celá Evropa.
Od počátku své hudební kariéry je David Helbock také mimořádně aktivní jako skladatel. Jedním z jeho stěžejních skladatelských úspěchů je mimo jiné velký „Jednoletý kompoziční projekt“, kdy po celý rok psal novou skladbu každý den. (V dubnu 2010 byl vydán jeho „Personal Realbook“ s více než 600 stranami hudby.)
David se svým triem hraje na prestižních festivalech, mj. Traumzeit Duisburg, Jazzwochen Burghausen, Jazzfestival Münster, Jazzfestival Saalfelden, Jazz d’Or ve Štrasburku, Jazzfestival Montreux, Jazzfestival St.Louis, Java Jazzfestival, Providencia Jazzfestvial Chile, Mexiko, Eurojazzfestival, Kuala Lumpur Jazzfestival, Melbourne Jazzfestival a mnoha dalších. Hudba tria je progresivní, energická a v mžiku vtáhne do dění. Basové ukulele Raphaela Preuschla je navíc mezi jazzovými nástroji starajícími se o hluboké frekvence tak trochu zjevením.

Ben Williams (USA)

youtube-icom

Ben Williams – kontrabas, baskytara, bandleader, Christian Sands – piano, klávesy, John Davis – bicí,  Marcus Strickland – saxofony, Matt Stevens – kytara

ben-williamsBen Williams je jedním z nejzajímavějších a nejperspektivnějších hudebníků na dnešní scéně. Pomáhá totiž uchovat a rozvíjet jazzovou tradici, ale zároveň hledá svůj vlastní zřetelný zvuk s příchutí hip hopu, gospelu a Rhythm & Blues. Jeho hudba není zahleděná do sebe a prostřednictvím vynikajících a skvěle se doplňujících spoluhráčů komunikuje s posluchači nepodlézavou sdělností. Vedle vlastních hudebních aktivit se Ben již celou řadu let účastní projektů jazzových legend, mezi něž bez pochyby patří Herbie Hancock, Wynton Marsalis, George Benson, Pat Metheny, Terrence Blanchard, Roy Hargrove, Benny Golson nebo Stefon Harris. Přestože teprve loni překročil třicítku, stihl už s nimi Williams absolvovat početná rozsáhlá turné po Africe, Asii, Austrálii, Evropě a Severní i Jižní Americe a mohl tak načerpat vzácné informace přímo „od zdroje“. Nyní vůbec poprvé vyráží do střední Evropy s vlastním projektem Sound Effect, se kterým v domovském New Yorku sbírá úspěchy na tamní jedinečné, inspirativní a neustále se vyvíjející hudební scéně.

VÍCE INFORMACÍ

Benjamin James Williams se narodil 28. prosince 1984, a vyrůstal ve Washingtonu, DC. Absolvoval Duke Ellington High School of the Arts s vyznamenáním a mnoha oceněními v oblasti hudby. Bakalářský titul v oboru hudebního vzdělávání získal na Michigan State University a magisterský titul na prestižní The Juilliard School v New Yorku, kde v současnosti žije. Svoji (, doufejme ne poslední,) cenu Grammy získal Williams za nejlepší jazzové instrumentální album roku 2012 s kapelou Unity Band Pata Methenyho. V roce 2013 se stal laureátem ankety kritiků časopisu Downbeat „Rising Star Award“ v kategorii kontrabas a v témže roce i držitelem Alumni Award za vynikající úspěchy ve své profesi i v osobním životě od Michigan State University (MSU), což jej mj. řadí po bok hvězdy NBA, Earvina „Magica“ Johnsona, rovněž laureáta MSU Alumni Award.

Ben se ovšem skutečnou vycházející hvězdou stal už když v roce 2009 vyhrál nejprestižnější světovou jazzovou soutěž Thelonious Monk International Competition, která mu kromě zaslouženého zviditelnění a cenných zkušeností zajistila kontrakt s nahrávací společností Concord Records.  Své debutové album State of Art nahrál a vydal v roce 2011 už se svou stálou kapelou Sound Effect. Album získalo impozantní 4,5 hvězdy v recenzi časopisu Downbeat a dostalo se na první pozici na serveru iTunes i v žebříčku BillBoard. V roce 2011 se úspěch alba odrazil i v zisku titulu „Průlomový umělec roku“ v kategorii jazz společnosti iTunes.
Ben se svou kapelou v posledních letech hostuje na nejprestižnějších festivalech a v nejvyhlášenějších klubech, mezi nimiž nechybí mj. Carnegie Hall, Monterey Jazz Festival, Saratoga Jazz Festival, DC Jazz Festival, Kennedy Center Jazz Club, The Bohemian Caverns, BlueNote, Harlem Stage, Jazz Standard, Yoshi´s Club a mnoho dalších.


12. 4. 2015 – 19:30 – Alterna
KOUPIT VSTUPENKY

Zeurítia (CZ)

youtube-icom

Zeurítia (Vendula Šmoldasová) – zpěv, Libor Šmoldas – kytary, Jan Andr – klavír, Tomáš Baroš kontrabas, Marek Urbánek – bicí, Jakub Zomer – hammond organ

zeuritiaOsobitých zpěvaček s jasným pohledem na hudbu je ve světovém jazzu málo a u nás ještě míň. I proto potěší, když jde někdo s kůží na trh a nabízí náhled do svého muzikantského srdce tak bezprostředně, jako Vendula Šmoldasová, alias Zeurítia.

Vendula vystudovala zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka a poté jazzový zpěv na Vyšší odborné škole v Praze. V roce 2005 se začala specializovat na brazilskou bossa novu a koncertovat v duu se svým nynějším manželem Liborem Šmoldasem. V roce 2007 založila kapelu ZEURÍTIA a natočila první album se stejnojmenným názvem. Deska byla přijata s velikým úspěchem a patří k nejprodávanějším deskám z jazzové hudby u nás.

V New Yorku spolupracovala na desce Libora Šmoldase „In New York on Time” s Georgem Mrázem, Samem Yahelem a Jeffem Ballardem. V Mekce jazzu také brala lekce zpěvu u Petera Eldridge (Manhattan School of Music, člen kapel New York Voices, Moss). Na pražské jazovém workshopu zase od uhrančivé a fanouškům brněnského JazzFestu dobře známé Polky Agy Zaryan. Vzdělání si rozšířila v Londýně a v Německu, kde absolvovala jazzové workshopy pod vedením Pete Churchilla, Tiny May a Guillerma Rozenthulera.

VÍCE INFORMACÍ

V současnosti spolupracuje mj. s Jakubem Holovským (Kubatko) na projektech Vzduchoplavec (byl oceněn cenou Anděl v kategorii elektronická hudba) a zpívá na albu Krasohled, kde se rovněž podílí autorsky, tentokrát na písni „Krátká báseň”.

Při svém tříměsíčním pobytu v Austrálii (2014) několikrát koncertovala v Československém klubu v Brisbane a připravovala repertoár na svoji druhou desku. V irském Dublinu koncertovala se sestavou Peter Moc (kytara), Cormac O’Brian (kontrabas) a Tommy Gray (bicí) na prestižním festivalu Bray Jazz 2014.

Australské intermezzo připravilo Vendule půdu k autorskému rozvoji – začala totiž psát vlastní písně a texty. Úzce na nich spolupracuje se svým manželem, kytaristou, skladatelem a pedagogem Liborem Šmoldasem. V říjnu 2014 vyšla její druhá deska, tentokrát převážně autorská, s název Weightless. Zda je Zeurítia při koncertech nadnášena náladou vlastní hudby, vitariánskou stravou, které vášnivě holduje, či obojím teď můžete zjistit i vy.

Miriam Bayle: Fenomén scat (SK/CZ)

youtube-icom

Miriam Bayle – zpěv, piano, perkuse, aranžmá, Tomáš Jochmann – piano, klávesy, Petr Dvorský – kontrabas, baskytara, Daniel Šoltis – bicí a hosté: Vít Halška – perkuse, Radek Zapadlo – tenor a soprán saxofon, Adam Tvrdý – kytara

miriam-bayleSlovníkové heslo definuje “scat” jako improvizovaný jazzový zpěv, při němž se používají slova beze smyslu, samostatné slabiky nebo se zpívá zcela bez artikulace. Scat je obdobou instrumentální improvizace. Jiné zdroje hovoří o tom, že jde o nadstandardní dovednost, která vyžaduje nevídané sluchové dispozice. V jazzové historii scat proslavili např. Louis Armstrong, Ella Fitzgerald nebo Jon Hendricks, u nás jej dlouhodobě popularizuje jeho zdejší nekorunovaná královna Miriam Bayle. Neschází jí totiž onou definicí vyžadovaná schopnost pracovat s hlasem jako s hudebním nástrojem. A nejen ta…

Člověk se nestačí divit, kde se v éterické ženě bere takový hlasový potenciál, nekompromisní swing, dokonalé frázování i anglická výslovnost. Všemi zmíněnými atributy je Miriam obdařena a navíc svým talentem nemrhá, naopak jej poctivou prací už téměř dvě dekády rozhojňuje.

VÍCE INFORMACÍ

Miriam Bayle je původem ze Slovenska a na české jazzové scéně se pohybuje již od devadesátých let. Má za sebou řadu koncertů v jazzových klubech a na festivalech (ČR, Slovensko, Rakousko, Francie, Litva, Polsko, Finsko, Švédsko, Řecko, Maďarsko, Německo, Irsko ad.). V průběhu kariéry spolupracovala s výtečnými muzikanty, mezi nimiž nechybí Andrej Šeban, Juraj Bartoš, Matúš Jakabčic, Juraj Griglák, Gabo Jonáš, Vojtěch Eckert, Josef Fečo, Ondřej Pivec, Tomáš Baroš, Ondrej Krajňák, David Dorůžka, George Mraz, Piotr Baron aj. O jejich kvalitách svědčí i fakt, že byla v roce 2008 přizvána ke spolupráci na koncertě “Jazz v podání Ivy Bittové a Idy Kelarové”, který se konal ve velkém sále pražské Lucerny a byl beznadějně vyprodán. Miriam s oběma dámami nazkoušela repertoár koncertu, stala se jeho dramaturgyní a hudební režisérkou.

Za zmínku stojí i její skladatelská a aranžérská činnost. Krom písní a aranží pro svoji kapelu je autorkou scénické hudby, většinou ve spolupráci se souborem Farma v jeskyni a režisérem Viliamem Dočolomanským, se kterým dříve spolupracovala i jako herečka. Představení “Sonety temné lásky” bylo v roce 2002 nominováno na cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci a hudbu.
Podobně jako je fenoménem mezi pěveckými technikami scat, je Miriam fenoménem mezi zdejšími pěveckými osobnostmi. Po vzoru Shirley Horn či Dianny Krall se navíc umí sama skvěle doprovodit na klavír a dokáže se tak perfektně vcítit do vlastní doprovodné kapely.
Miriam se nevyhýbá ani pedagogickým aktivitám a učí jazzovou vokální interpretaci soukromě i na workshopech (v ČR, na Slovensku i v Polsku). A nikdy při tom nezapomene na fenomén scat…


15. 4. 2015 – 20:00 – Besední dům
KOUPIT VSTUPENKY

Tomáš Liška a Pénte (CZ/GER)

Tomáš Liška – kontrabas, Fabiana Striffler – housle, Šimon Marek – cello, Markus Ehrlich – klarinety, Natalie Hausmann – tenor sax

tomas-liskaTomáš Liška studoval kontrabas na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a na prestižní berlínské univerzitě Jazz Institut Berlin pod vedením renomovaných amerických hráčů a pedagogů Grega Cohena a Johna Hollenbecka. Vystupuje na jazzových festivalech a v koncertních sálech po celé Evropě, Spojených státech, Latinské Americe a Africe a je nositelem několika cen z významných jazzových festivalů v Polsku, Belgii a ve Španělsku. Jeho klíčoví spolupracovníci jsou David Dorůžka, Steve Walsh, Druhá tráva, Beáta Hlavenková, Cyrille Oswald, Marta Topferová, Lenka Dusilová, Eternal Seekers, Dan Tepfer, Mark Aanderud, a mnoho dalších. Tomášův hudební vkus je prostě vytříbený a navíc mu nabízejí angažmá samí osvícení kapelníci. Není proto divu, že dnes patří mezi nejžádanější basisty v našich končinách.

VÍCE INFORMACÍ

Tomášovo debutové sólové album „Invisible World“ (2009 Animal Music), obdrželo cenu Tais Awards za nejoriginálnější nahrávku roku 2009 a toto stejné album bylo nominováno na cenu Anděla. Tomáš Liška svojí autorskou hudbou komponovanou pro toto komorní album tak trochu poodhaluje svůj vnitřní svět a dává nám nahlédnout někam, kam jsme mohli po očku nakukovat už při jeho dřívějším angažmá u uhrančivé zpěvačky Marty Töpferové. Jejich tvůrčí spolupráce na albu Milokraj je tak jen logickým vyústěním.

Pénte je nový Tomášův česko-německý projekt , se kterým se vydává do nových vod hudebních experimentů. Zachází zde s křehkou hranou kontrastních ploch, pracuje se zvukem a prostorem a propojuje jimi světy jazzu, volné improvizace a vážné hudby. Stále však odráží a respektuje leaderovu sympatii ke komornímu, avšak energickému a dynamickému hudebnímu dialogu.

Tomáš Liška je dlouhodobě plně oddán hledání vlastního zvuku. K nekonečnému procesu hledání sám říká: „Myslím si, že by to měla být od určité úrovně v podstatě jediná snaha jakéhokoliv umělce. Není to jednoduchá cesta, a proto po ní jde tak málo lidí, což je smutné. Daleko jednodušší je přijmout „ověřený“ styl někoho jiného a jít cestou jistoty. Ale na konci téhle cesty vidím pouze prázdnotu a promrhaný čas. Pouze hledání nových cest má podle mě smysl a obstojí v sebereflexi mě samotného.“

Fred Hersch Solo (USA)

youtube-icom

Fred Hersch – klavír

fred-herschČasopis Vanity Fair nazývá Freda Hersche „nejpoutavějším a nejinovativnějším jazzovým pianistou posledního desetiletí“ a určitě nepřehání. Podle tohoto prohlášení to tak trochu vypadá, jakoby se na scéně objevil před pár lety, ale opak je pravdou – Hersch vyvažuje své celosvětově uznávané instrumentální a kompoziční dovednosti s významnými úspěchy v roli kapelníka, sidemana a divadelního konceptualisty už bratru třicet let. V roce 2006 se stal prvním umělcem v pětasedmdesátileté historii legendárního newyorského klubu Village Vanguard, který získal týdenní angažmá jako sólový klavírista. Jeho druhé tamní týdenní sólové angažmá bylo zdokumentováno v roce 2011 na desce Alone at the Vanguard, která získala hned dvě nominace na Grammy Award za nejlepší jazzové album a nejlepší improvizované jazzové sólo.

VÍCE INFORMACÍ

Herschovo nejnovější triové CD s basistou Johnem Hebertem a bubeníkem Ericem McPhersonem, nazvané Floating, bylo rovněž nominováno na dvě ceny Grammy 2014 za nejlepší jazzové album a nejlepší improvizované sólo. Od svého vydání v červenci 2014 se album umístilo na 1. místě v žebříčku iTunes Jazz, 2. místě na Amazon Jazz a na 5. místě na BillBoard Jazz.

Při popisu umění Freda Hersche média obecně superlativy nešetří, „jeden z hrstky skvělých hudebníků své generace,“ napsal třeba časopis Downbeat. Hersch jako „umělec neomezené fantazie a ambicí“ získal velké uznání také za svoji sólovou tvorbu. V roce 2006 vyšla deska Fred Hersch: Live at Bimhuis a v roce 2009 spatřil světlo světa jeho osmý sólo disk Fred Hersch Plays Jobim, jedna z top ten jazzových nahrávek podle rozhlasové stanice NPR a Wall Street Journal. Za nahrávku Alone získal v roce 2011 Coup de Coeur de l’Académie Charles Cros a zároveň od jazzové asociace novinářů obdržel titul jazzový pianista roku.

Komponování je zásadní a nesmazatelnou součástí Herschových živých koncertů i studiových nahrávek. V roce 2003 dal vzniknout koncepčnímu albu Leaves of Grass, poezii Walta Whitmana zhudebněné pro dva hlasy (Kurt Elling a Kate McGarry) a instrumentální okteto. Jeho divadelní projekt z roku 2010, nazvaný Coma Dreams, byl inscenován v Montclair, New York City, San Franciscu a Berlíně.

V roce 2014 získal Hersch svoji šestou nominaci na Grammy za svoje sólo ve skladbě Duet z alba Free Flying, komorní konverzace s kytaristou Julianem Lagem, která dostala zřídka vídané hodnocení 5 hvězdiček od časopisu Downbeat. Hersch spolupracoval s ohromující řadou instrumentalistů a zpěváků z jazzového světa (Joe Henderson, Charlie Haden, Art Farmer, Stan Getz, Bill Frisell), klasické hudby (Renée Fleming, Dawn Upshaw, Christopher O’Riley) a muzikálu (Audra McDonald). Je ceněn za citlivou práci se zpěváky, doprovázel např. Nancy King, Normu Winstone nebo Kurta Ellinga.

Hersch se narodil 21. října 1955 v Cincinnati, na klavír začal hrát ve věku čtyř let a jeho první skladatelské pokusy přišly v osmi. Mezi jeho další početná ocenění patří Guggenheim Memorial Fellowship za kompozici, Rockefeller Fellowship, granty z nadací Chamber Music America, The National Endowment for the Arts, Meet the Composer ad.

Poslední dvě desetiletí je Hersch vášnivým mluvčím a fundraiserem pro organizace bojující s nemocí AIDS. Herschův vliv se v mnoha směrech odráží na nové generaci jazzových pianistů. Jeho bývalými studenty jsou např. Brad Mehldau, Ethan Iverson nebo Jason Moran, který jednou prohlásil, že „Fred u klavíru je jako LeBron James na basketbalovém hřišti. Je to dokonalost.“

Jamsession – rozjíždí Pavel Zlámal and Band / po skončení koncertů / Music Lab


19. 4. 2015 – 19:30 – Alterna
KOUPIT VSTUPENKY

PaCoRa (SK/MOL)

youtube-icom

Stano Palúch – housle, Robert Ragan – kontrabas, Marcel Comendant – cimbál

pacoraCimbál? Jistě. Ale v jazzu? To snad ne! Věřte tomu nebo ne, i jazz má své instrumentální bílé vrány a černé ovce, kategorii nástrojů nazývanou v americkém časopise Down Beat trefně „Miscellaneous“. Tahle všeobjímající kategorie zahrnuje ty nejexotičtější myslitelné nástroje i jejich virtuosy. Z nich pak kritici a čtenáři vybírají své favority. Není pochyb o tom, že se dříve nebo později do této kategorie dostane i cimbál a zařadí se tak po bok banja, dud, mušlí či foukací harmoniky. Virtuos strun a paliček Marcel Comendant dělá vše proto, aby byl cimbál do rodiny jazzových nástrojů přijat co nejdříve. Hraje na něj totiž nefalšovaný be-bop, jazz jako poleno!

Repertoár tria PaCoRa nazvaného po počátečních slabikách příjmení jeho členů se však jistě neomezuje jen na be-bop. Dnes už stojí pevně na autorských nohou a reprezentuje naprosto originální hudební tvar s kvalitní ochranou proti nelegálnímu kopírování. I zbývající hudebníci tria jsou podobně neopakovatelné osobnosti jako Comendant: houslista Stano Palúch je doma v jazzu, klasice, lidové hudbě i bluegrassu, kontrabasista Robo Ragan je ostříleným klasickým hráčem orchestrálním i jazzmanem malokapelovým.

VÍCE INFORMACÍ

PaCoRa funguje od roku 2004. Za neopakovatelný zvuk tria může organické prolínání jazzu a folklóru podbarvené prvky vážné hudby. Repertoáru tria dominují vlastní kompozice a přearanžované jazzové standardy. V roce 2005 pro košické vydavatelství Hevhetia natočila kapela debutové CD, jež krátce nato dostalo skvělé hodnocení v recenzi anglického prestižního hudebního časopisu „BBC Music“. V roce 2007 bylo trio přizváno ředitelem brněnské filharmonie ke koncertnímu uvedení svých kompozic v aranžmá pro orchestr. Následovaly koncerty s filharmonií Zlín, Slovenskou filharmonií, ŠKO Žilina a komorními sólisty Bratislava. PaCoRa má za sebou nahrávky pro českou a slovenskou televizi a rozhlas, rakouský ORF a pro několik filmů. Další CD spatřilo světlo světa v roce 2009 a nejnovějším počinem je vyvedená nahrávka Fugit Hora (čas běží) z roku 2013.

PaCoRa trio je nefalšovaný vývozní hudební artikl a jako takového si jej všímají i milovníci a znalci hudby z celého světa. Kritika na BBC s výsledkem 4stars je v našich jazzových zeměpisných šířkách jevem s četností návratu Halleyovy komety k planetě Zemi. Doma sice není nikdo prorokem (a PaCoRa doma v Brně nepochybně je), jejich virtuozita i pozitivní energie však přesvědčí skoro každého. Tři nástroje, tři virtuosové a tolik hudby!

Mihály Borbély Quartet (HUN)

youtube-icom

Mihály Borbély – saxofony a další dechové nástroje, Áron Tálas – piano, Balázs Horváth – kontrabas, István Baló – bicí, perkuse

mihaly-borbelyKvarteto maďarské saxofonové etnojazzové legendy Mihály Borbélyho hraje avantgardní hudbu s hlubokými kořeny jak v jazzové tradici, tak v maďarské etnické hudbě a vytváří tak jakýsi kulturní most mezi Amerikou a střední Evropou. Most založený na talentu, respektu a přátelství je tvořen společným jazykem jazzu, folklóru a improvizované hudby obecně. Kapela reflektuje názvuky hudby karpatského oblouku včetně výrazných balkánských vlivů (zajímavé melodické variace, lichá metra, výrazné rytmické figury apod.).

Borbélyho kvarteto vyhrálo anketu o nejlepší maďarskou jazzovou skupinu roku 2004 a o rok později získalo za své album „Meselia Hill“ titul „Jazz Album of the Year 2005″. Samotný Borbély patří mezi nejlepší a nejoriginálnější saxofonisty ve střední Evropě. Je jedním ze zakládajících členů slavné folklórní kapely Vujicics a jako leader i sideman se účastní nejrůznějších projektů world music, jazzu nebo moderních fúzí (Balkan Jazz Project, Quartet B, Borbély-Dresch Quartet, Binder-Borbély Duo, Eastern Boundary Quartet, Attila László Quintet, Kálmán Oláh Sextet).

VÍCE INFORMACÍ

Borbély nahrával s celou řadou zásadních umělců v Maďarsku, po celé Evropě, ale i v USA, Mexiku nebo Austrálii. Vedle koncertování v klubech a na festivalech se věnuje i učení, konkrétně na konzervatoři Bély Bartóka a hudební akademii Ference Liszta.

Vloni Borbélyho kapela natočila vyvedenou nahrávku Hungarian Jazz Rhapsody. V průvodním slovu na obalu CD se sám leader ptá : „Proč my, maďarští jazzoví hudebníci, hrajeme skladby našich kolegů tak zřídka?” Na to mohou odpovědět jen oni sami, ale Mihály Borbély navzdory trendu na albu nabízí výhradně maďarskou hudbu. Materiál je samozřejmě ovlivněn mezinárodní zkušeností skupiny. Obsahuje i několik pro západní hudební vnímání adaptovaných pasáží, ale vždy s originální maďarskou příchutí. Vybral jsem z „maďarského zpěvníku” skladby, jež se mě osobně přímo dotýkají. Některé nápěvy a jejich nové aranže mi již dlouho zněly v hlavě a po dlouhém promýšlení nad výběrem jsem nakonec vybral právě tyto.” Pro naše folklórem vycvičené uši je Borbélyho hudba balzámem.


25. 4. 2015 – 19:30 – Alterna
KOUPIT VSTUPENKY

Marion Thomas Quartet (FRA)

youtube-icom

Marion Thomas – zpěv, texty, hudba, aranžmá, Jeff Alluin – piano, Julien Pinel – kontrabas, Damien Roche – bicí

MarionThomasPřed tím, než se Marion Thomas začala orientovat na moderní hudbu a poté jazz a improvizaci, studovala hudbu klasickou. V době, kdy objevila krásu jazzu, začala spolupracovat s několika jazzmany z Bretaně a poté založila vlastní kapelu Marion Thomas Quartet.

Repertoár kvarteta je složen převážně z autorských skladeb evokujících 70. léta a oscilujících mezi zasněností Canterburské školy a progresivními jazz-rockovými názvuky. Jak řekl redaktor Franck Bergerot z francouzského Jazz Magazine, „tohle mladé kvarteto má všechny trumfy v rukou a můžeme očekávat, že je postupně vyloží na stůl“. Ani Ouest France nešetří chválou, kapelu nazývá „objevem“ a vokalízu Marion Thomas označuje jako „vulkanickou“.

VÍCE INFORMACÍ

Umění vokalízy je rozhodně nedoceněné, ale Marion Thomas hrdě a neohroženě nese standartu vokalízy dál a úspěšně šíří její slávu. Vedle virtuosní vokalízy však vždy nachází prostor i pro odlišný typ emocí. Její kapela totiž není pouhou doprovodnou jednotkou, ale sdružením spřízněných duší s jednotným pohledem na hudbu. Jejich lyrický, poetický a záhadný hudební svět tak pokaždé nabídne dostatek prostoru pro improvizaci a hravou interakci mezi hudebníky.


28. 4. 2015 – 19:30 – Divadlo na Orlí
KOUPIT VSTUPENKY

Koncert Katedry jazzové interpretace JAMU (CZ/SK)

Vstupenky pouze na místě

Pátým rokem fungující Katedra jazzové interpretace se chlubí nejen vynikajícím pedagogickým sborem v čele s Davidem Dorůžkou, Matúšem Jakabčicem, Lubomírem Šrámkem, Rostislavem Frašem, Rasťo Uhríkem či Jurajem Bartošem, ale především talentovanými studenty. V rámci už třetího prezentačního koncertu katedry v rámci festivalu se představí hned několik kapel, a dokonce i bigband, ačkoliv má oddělení zatím pouze něco přes dvě desítky studentů.

Neznalý posluchač by si možná představil anonymní studentský šraml, ale když se podrobně podíváme, kdo v jednotlivých kapelách vystoupí, zjistíme, že jde o vyspělé jazzové soubory často prezentující autorskou hudbu svých členů. Těšit se můžeme na vzorné studenty Petra Beneše,  Jaromíra Honzáka, Radima Hanouska a další.


17. 6. 2015 – 19:30 – hala Vodova
KOUPIT VSTUPENKY

Chick Corea & Bobby McFerrin (USA)

youtube-icom

5Zřejmě nejtvořivější hudebník planety, milovník hudebních překvapení a okamžitých asociací Bobby McFerrin má v Česku širokou posluchačskou základnu a od svého prvního vystoupení v roce 2008 se sem s různými projekty vrátil hned několikrát. Bobby McFerrin si během svých předchozích návštěv v České republice oprávněně získal obrovskou přízeň zdejšího publika a podobné popularitě se těší i Chick Corea. Oba již v Brně samostatně hráli, společné vystoupení se tak nabízí jako přirozené pokračování jejich brněnského hudebního příběhu. Znají se už řadu let, mají za sebou nespočetná vystoupení a jejich vzájemné napojení i schopnost vtáhnout posluchače do tvůrčího dění nemají obdoby. Bobby McFerrin je navíc v situaci „jeden na jednoho“ určitě umělecky nejsilnější. Může se tak totiž nejvýrazněji projevit jeho šestý smysl.

Kořeny spolupráce Bobbyho McFerrina a Chicka Corey sahají do počátku devadesátých let, kdy společně natočili desku Play. McFerrin je často označován za krále hudebního humoru, projekt Play ovšem dokázal, že Corea za svým kolegou muzikálností ani vtipností vůbec nezaostává. Naopak je mu nevysychajícím pramenem inspirace. Vzájemně se provokují, nahrávají si hudební žertíky a s radostí do hry zapojují své posluchače. Na jiskřivé a invenční spolupráci dvou hudebních velikánů nezanechává žádnou stopu ani zub času a při každém dalším setkání objevuje tato dvojice další netušená zákoutí svých uměleckých dovedností. McFerrin jako vždy vyniká absolutní intonační přesností, vynalézavostí a schopností simulovat hlasem nejrůznější hudební nástroje s obrovským rozsahem barevných odstínů a expresivity. Corea se zase ukazuje jako hudebník, který svoji precizní techniku plně propůjčuje hudbě a zůstává stejně hravý jako McFerrin. K hudební konverzaci se starým přítelem Bobbym McFerrinem se Corea vrací kdykoliv jen může, ale určitě to není tak často, jak by si oba přáli. Jejich kalendáře jsou přeplněné, a proto si tyto vzácné příležitosti naplno užívají. Jejich pódiové rozhovory jsou plné úcty, humoru i nedostižného duchovního napojení.

BIO BOBBY McFERRIN

ferrin-corea

BIO BOBBY MCFERRIN

Bobby McFerrin je jednou z nejpozoruhodnějších osobností hudebního světa s neobvyklou šíří umělecké činnosti. Desetinásobný držitel Grammy Award se stal vůbec nejznámějším vokálním novátorem a improvizátorem. S jazzovým vokálem experimentovali už Al Jarreau nebo Leon Thomas, ale Bobby McFerrin svým osobitým přístupem překročil veškeré hranice dosud známých možností lidského hlasu. Kombinuje jazz, folk, klasickou hudbu a celou řadu prvků world music se zcela svébytnými vlastními „ingrediencemi“. Jeho hlas s rozsahem čtyř oktáv a vůbec jeho přístup k hudební tvorbě zkrátka nezná hranic a stereotypů.

Bobby McFerrin se narodil v New Yorku v roce 1950. Oba rodiče byli zpěváky klasické hudby, otec Robert se dokonce stal prvním afroamerickým sólistou Metropolitní opery. Prvním nástrojem Bobbyho se stal klarinet, ale brzy ho – kvůli rovnátkům – vyměnil za piano. Studoval skladbu a instrumentaci na California State University a pokračoval na Cerritos College v jižní Kalifornii. V 70. letech se živil jako pianista, jezdil po turné a hrál v různých klubových kapelách v Los Angeles.

Někdy do roku 1977 se datuje jeden z milníků v životě McFerrina. Rozhodl se totiž opustit klavír a přejít k hlasu, ke zpívání. V roce 1978 začal zpívat se skupinou Astral Project v New Orleansu a podnikl turné s legendárním jazzovým vokalistou Jonem Hendricksem. Nicméně Bobby chtěl najít svůj vlastní výraz. „Když jsem poznal, že mým pravým nástrojem je hlas, záměrně jsem asi na dva roky přestal poslouchat jakékoliv zpěváky a zpěvačky“ vysvětluje Ferrin. „Tehdy jsem poslouchal vlastně jen sebe! Stále dokola se nahrával na magnetofon a hledal svoji cestu. Věděl jsem, že by na mě poslech jiných vokalistů snadno udělal dojem. A bál jsem se, aby mě něco natolik neohromilo, že bych se to – třeba jen podvědomě – snažil přejímat. Tomu jsem se prostě musel vyhnout. Teprve když jsem si uvědomil, co chci jako zpěvák dělat, mohl jsem zase poslouchat ostatní.“

Zcela fenomenální a do té doby nemyslitelný vlastní styl zpívání Bobby umocnil tím, že začal zpívat bez jakéhokoliv doprovodu. Velkou inspiraci našel např. v sólových koncertech pianisty Keitha Jarretta založených čistě na improvizaci. „Jeho hra mě hodně inspirovala právě v okamžiku, kdy jsem se odhodlával zpívat bez doprovodu,“ vzpomíná Ferrin. „Jarrett vlastně dělal něco podobného. Třeba na slavném živém albu z kolínského koncertu. Prostě si sedl k pianu a hrál jen to, co měl právě v hlavě. O to mi šlo. Nemít nic připraveného. Přijít na jeviště, sednout si, otevřít ústa a nechat se unášet tím, co člověku přijde na mysl.“

Právě sólové koncerty Bobbymu umožňovaly stále hlouběji prozkoumávat hlasové možnosti, improvizovat a rezonovat s neočekávaným. V roce 1980 McFerrin díky Billovi Cosbymu vystoupil na Playboy Jazz festivalu a o rok později zazářil na Kool Jazz festivalu v New Yorku. Krátce na to vydal své první eponymní album a v roce 1983 podnikl jako sólový vokalista první turné po Evropě. Z živých nahrávek koncertů vzniklo druhé album s názvem Voice. McFerrin do svých vystoupení dokáže vždy zapojit publikum, vytvořil tak zcela nový koncept koncertu – oslavu hudební spontaneity.

Ve stejné době začíná Bobby McFerrin také spolupracovat s prvotřídními jazzovými interprety, v roce 1985 získává spolu s Manhattan Transfer první cenu Grammy za píseň Another Night in Tunisia (album Vocalese). Další ceny Grammy přišly v následujících dvou letech za hudbu k filmům Round Midnight (Kolem půlnoci, 1986) a How the Rhinoceros Got His Skin (Jak získal nosorožec kůži, 1987) s Jackem Nicholsonem. V roce 1988 vydal jako poctu hudbě 60. let album Simple Pleasures, na kterém se objevila píseň Don’t Worry, Be Happy. Album, resp. skladba Don’t Worry, Be Happy získala 3 Grammy v kategoriích Nahrávka roku, Píseň roku a Nejlepší vokální interpretace populární písně. Z oceněné písně se stal velkoformátový hit, který se umísťuje v anketách o nejpopulárnější/nejznámější píseň desetiletí/století vždy na nejvyšších příčkách.

Jak sám Bobby přiznává, úspěch písně ho velmi překvapil: „Strašně mě to překvapilo. A ještě dodnes mi ta nahrávka vynáší! Což je skvělé, moje děti díky tomu dostávají dobré vzdělání! Tehdy mě to překvapilo už proto, že jsem nebyl druhem umělce, který chce ‚vyrobit‘ hit. Don’t Worry, Be Happy jsem napsal strašně rychle, asi během hodiny a ihned se to nahrálo. Ani jsem písničku nijak sám nezkoušel propagovat, nevyrazil jsem s ní hned na koncertní šňůru. Ona se prostě prosadila sama od sebe.“

V roce 1988 koncertuje poprvé v Carnegie Hall a získává pověst fenomenálního hudebníka. V tomto okamžiku však Bobby McFerrin doslova přehodil výhybku: novou výzvou se mu stalo dirigování klasické hudby. První příležitost dostal v roce 1990, kdy řídil sanfranciský symfonický orchestr. V roce 1994 byl jmenován uměleckým vedoucím tělesa St. Paul Chamber Orchestra, s nímž poprvé v roli dirigenta vydal album Paper Music. Od té doby spolupracoval s celou řadou renomovaných orchestrů, např. s Chicagským symfonickým orchestrem, Clevelandským orchestrem, Newyorskou a Filadelfskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestra nebo Vídeňskou filharmonií.

V posledních letech Bobby McFerrin rozvíjí jak dirigentskou, tak sólovou dráhu. Improvizační a spontánní muzikantství provozuje také se svým vokálním souborem Voicestra (např. album Circlesongs), založeným v roce 1986. Své působení rozšířil také mimo ryze hudební kruhy: spolupracoval s herci Jackem Nicholsonem, Robiem Williamsem a Billy Crystalem a partnerem mu bylo publikum prakticky na celém světě.

Bobby McFerrin prodal doposud přes 20 miliónů kopií svých alb, jichž doposud vyšlo třináct. První, eponymní natočil v roce 1982, poslední s názvem Spirityouall vydal v roce 2013. Kombinuje na nich jazz, klasiku, pestré vlivy world music, ethno i folk se svými originálními hudebními nápady. Právě díky bohatosti vlivů a neutuchající chuti experimentovat vzniká nadčasová hudba, která překračuje žánrové i zeměpisné hranice a dotýká se všech kultur.

BIO CHICK COREA

ferrin-corea

Dvacetinástobný držitel ceny Grammy, invenční skladatel, improvizátor a klavírní virtuos Chick Corea dosáhl statutu žijící legendy už v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy formoval jazz nahrávkami jedné ze svých nejúspěšnějších kapel Return to Forever. Renomé mezi jazzmany si však vydobyl mnohem dřív, šedesátá léta byla totiž svědkem Coreova přerodu z vynikajícího pianisty ve skutečného umělce.

Chick Corea začal svoji oslnivou kariéru v kapelách Stana Getze, Sarah Vaughan a Milese Davise. „Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl doprovázet takové velikány,“ vzpomíná Corea na svoje tovaryšské roky. „Mám pocit, že jsem dostal jedinečnou příležitost rozvinout svůj vlastní přístup k hudbě i umění jako takovému. Dostalo se mi inspirace od vynikajících muzikantů a mohl jsem nahlédnout i do kapelnické kuchyně. Spolupráce s někým, kdo dělá něco, v čem chcete být dobří i vy, na té nejvyšší úrovni, je standardní cestou ke zlepšení. Naučíte se základní prostředky a pak si s nimi můžete nakládat dle vlastní vůle.“

Legendární Miles Davis nabídl Coreovi šanci podílet se na tak zásadních jazzových nahrávkách, jakými byly In A Silent Way a Bitches Brew. Té druhé jmenované se na konci šedesátých prodalo více než milión výlisků a stala se vůbec nejprodávanější jazzovou nahrávkou v době svého vzniku. „Spoluráce s Milesem Davisem byla úžasným zážitkem od začátku do konce,“ vzpomíná Corea. „Miles má podobně jako Stan Getz, Sarah Vaughan a další vynikající hudebníci, se kterými jsem tenkrát spolupracoval, vysokou míru umělecké integrity. Když něco slyší nebo si usmyslí vytvořit, neptá se nikoho na to, zda by to měl či neměl tvořit. Prostě to udělá a dotáhne do konce bez ohledu, zda se to někomu líbí, nebo ne.“

Na paralelní sólovou kariéru se Corea vydal v roce 1966 a proslul jako pianista schopný fungovat se svými akustickými jazzovými kapelami stejně dobře jako s inovativními projekty Return to Forever a Elektric Band, kde exceloval především na elektrofonické klávesy. „Return to Forever byly vlastně dvě kapely,“ říká Corea. „Ta první měla měkčí zvuk, na bicí hrál Airto Moreira a vnášel do kapely brazilský element, Flora Purim zpívala, Joe Farrell hrál hlavně na flétnu a kapela tak zněla hodně odlehčeně. Já sám jsem hrál de facto akusticky, ale to se změnilo, když na post bubeníka přišel Lenny White. Rozhodli jsme dát kapele trochu tvrdší a električtější zvuk a směrem k větší dramatičnosti se změnily i skladby.“

Koncem roku 1975 přestal Corea vystupovat s Return to Forever a v průběhu dalších tří let pracoval na nejrůznějších ad hoc projektech s Gary Burtonem, Michaelem Breckerem i většími ansámbly. „Začala mi chybět stálá kapela,“ vzpomíná Corea. „Kapela je prostě kapela a ne jen nějaký projekt na letní turné. Tak jsem takovou kapelu dal dohromady. Chtěl jsem hrát něco rockovějšího, kde by se opět uplatnil elektrický klavír Fender Rhodes. Našel jsem basistu Johna Patitucciho a bubeníka Dave Weckla a začali jsme fungovat jako trio. Když jsme chtěli natáčet ve studiu, přibral jsem ještě kytaru a saxofon. Elektric Band byl na světě a fungoval přibližně šest let.“

Akoustic Band byl paralelní projekt, který fungoval vedle Elektric bandu a umožnil Coreovi i jeho spoluhráčům únik k akustickému zvuku. „Měl jsem trio s Royem Haynesem a Miroslavem Vitoušem už od šedesátých let a moc mě bavilo, takže jsem Akoustic Band bral jako příležitost k návratu k akustickému klavíru i celkovému syrovějšímu zvuku tria. Období s těmito kapelami si vybavuju jako velmi kreativní – opravdu mě bavilo s těmito spoluhráči hrát. Na jeho konci jsem ale cítil, že jsem trochu vyhořelý a potřebuju si dát pauzu.“

Po kreativním odmlčení se v devaesátých letech Corea vrátil v plné síle s jazzověji orientovanými projekty Pocta Budu Powellovi a Origin. Na přelomu milénia pak nechal zazářit další budoucí jazzové superhvězdy – basistu Avishaie Cohena a bubeníka Jeffa Ballarda v The New Trio. Úspěšné pokračování kariéry Coreových spoluhráčů se ostatně stalo tak trochu automatickým, nálepka „Coreův spoluhráč“ funguje v jazzu jako ta nejlepší reference.

Chick Corea v průběhu svého muzikantského života zavadil o nepřeberné množství hudebních stylů – od avantgardy přes bebop k jazzrockové fúzi, latinskoamerické a tradiční španělské hudbě, dětským písním i komorní klasické hudbě. Úspěšně se etabloval i ve světě rozsáhlých symfonických děl, a navíc vždy při zachování standardu dokonalosti. „Nechávám věci přirozeně plynout,“ říká Corea. „Jako muzikant nemám jen jednu výhradní polohu. Rád tvořím a svoji tvořivost rád nechám projevit se v různých kontextech. Jedním z mých vzorů v tomto ohledu je Dustin Hoffman, protože je vynikající ve všech rolích, které hraje. Když se třeba díváte na Roberta DeNira, je to většinou prostě DeNiro. Vynikající, ale DeNiro. Hoffman je pokaždé jiný v závislosti na tom, jakou roli hraje. A takhle funguju i já.“

Chick Corea nepolevuje ve svém vlivu na současnou hudební scénu, o čemž svědčí ceny Grammy, jež vyhrává v posledních letech. V roce 2007 získala cenu Grammy nahrávka The Enchantment (duety s virtuózním banjistou Bélou Fleckem), v roce 2008 pak The New Crystal Silence (duety s oblíbeným vibrafonistou Gary Burtonem), a v roce 2009 živá nahrávka projektu Five Peace Band (s Johnem McLaughlinem, Christianem McBridem, Kennym Garrettem a Vinnie Colaiutou).

V roce 2012 si Corea odnesl hned dvě ceny Grammy: „nejlepší jazzové instrumentální sólo“ (na Forever, dvojcédéčku nahraném s jeho tehdejším akustickým triem) a „nejlepší akustické jazzové album“ natočeném se spoluhráči z legendární kapely Return To Forever Stanley Clarkem a Lennym Whitem. Poslední ceny zaujímají v Coreově sbírce Grammy Awards neuvěřitelná čísla 19 a 20. Úspěch u posluchačů a kritiků zaznamenalo i trio s Eddie Gomezem a Paulem Motianem, jež získalo Latin Grammy 2012 za album Further Explorations.

Coreova schopnost s lehkostí se pohybovat mezi různými hudebními světy se projevuje i v době aktuální – pokračují série koncertů s aktuálním triem s Christianem McBridem a Brianem Bladem, setkání klasiky a jazzu nabídnul koncert pro jazzový kvintet a komorní orchestr, nezastaví se ani nekonečné turné v duu s vibrafonistou Garym Burtonem. Nejnovějším přírustkem mezi aktivity Chicka Corei je nový projekt The Vigil. Tento nový projekt si evropskou premiéru odbyl v roce 2013 na pouhých pěti místech a nechybělo mezi nimi Brno. Do kapely přizval Corea fantastické instrumentalisty, na bicí hraje fenomenální Marcus Gilmore, jehož znají čeští fanoušci z kapel Vijaye Iyera či Stevea Colemana, na baskytaru Hadrien Feraud, který vedle Chicka Corei spolupracuje třeba s Johnem McLaughlinem, na saxofon další Coreův oblíbenec Tim Garland a na kytaru nový objev z Los Angeles, Charles Altura.

K hudební konverzaci se starým přítelem Bobbym McFerrinem se Corea utíká kdykoliv jen může, ale určitě to není tak často, jak by si oba přáli. Jajich kalendáře jsou přeplněné a proto si tyto vzácné příležitosti naplno užívají. Jejich pódiové rozhovory jsou plné úcty, humoru i nedostižného duchovního napojení.