Rozhovor se spoluorganizátorem Jazz Festu Vilémem Spilkou
Medzinárodný jazzový festival JazzFest Brno, ktorý sa tento rok konal už šiestykrát, získava podobu osobitého podujatia s ustálenými parametrami. Nielen domáceho poslucháča láka príjemnou komornou atmosférou, pozoruhodnou dramaturgiou zahŕňajúcou svetovú špičku aj projekty česko-slovenskej jazzovej scény, ale aj nočnými jamsession, alebo tématickým workshopom (tento rok vedeným basgitaristom Victorom Baileym).
Prvý festivalový večer v klube Semilasso (25. 4.) ponúkol dvojicu zoskupení – česko-poľské kvarteto kontrabasistu Jaromíra Honzáka a projekt Keystone Sextet amerického trubkára Davea Douglasa. Ambicióznym projektom Keystone sa kapelník, skladateľ a trubkár Douglas podujal skomponovať zvukovú kulisu k nemej komédii Fatty & Mabel Adrift režiséra Roscoe „Fatty“ Arbucklea. Douglas upriamil pozornosť na jeho rané filmy vyrobené pre spoločnosť Keystone v rokoch 1915—1916 a svojím osobitým prístupom zachytil atmosféru, dramatickosť a humor odobia začiatku 20. storočia. Časť vystúpenia dopĺňala aj filmová projekcia spomínanej komédie. Lídrovi sa z pulzujúcich groovov, funku, popu a na pozadí neustále prítomnej tradície podarilo vytvoriť pôvabnú farebnú koláž interpretovanú na vysokej profesionálnej úrovni. Dokázal to sofistikovanými kompozično-harmonickými prostriedkami rozšírenými o elektronické možnosti hráča na gramofónoch DJ Olivea, precízne fungujúcu rytmiku (hráč na Fender Rhodes Adam Benjamin, kontrabasista Brad Jones a bubeník Gene Lake) a Douglasovho konverzačného partnera, tenorsaxofonistu Marcusa Stricklanda. Douglas ako nesmierne činný a vitálny hudobník udivuje množstvom rôznorodých projektov a vystúpenie jeho sexteta presvedčilo, že ostáva nevysýchajúcim prameňom kreativity a energie.
O problémoch a smerovaniach festivalu JazzFest Brno sme rozprávali s jeho organizátorom, dramaturgom a jazzovým gitaristom Vilémom Spilkom.

Kto stál za ideou vzniku brnenského jazzového festivalu?
Myšlienka festivalu vzišla z túžby ponúknuť Brnu špičkový jazz a rozhýbať miestnu jazzovú scénu. Jadro organizačného tímu sa od počiatku formovalo okolo trojice Jakub Rejlek, Vlastimil Trllo a Vilém Spilka. Okolo neskôr zredukovaného tandemu iniciátorov Spilka-Trllo sa vyprofilovala širšia skupina spolupracovníkov z najrôznejších odvetví – zvukové systémy, stage design, projekcia, grafika...

Nakoľko je problematické nájsť sponzorov pre festival žánrovo menšinového zamerania, akým je jazz?
Je to nesmierne náročné, navyše sme tento rok prechádzali krízou v podobe odstúpenia generálneho partnera, ktorý festival prvých päť rokov zastrešoval. Nových sponzorov usilovne hľadáme napriek vedomiu, že pri menšinových žánroch sa jedná o beh na dlhé trate.

Sú organizátori spokojní s aktuálnym ročníkom festivalu?
Šiesty ročník sa podľa doterajších ohlasov vydaril. Nie je samozrejme možné zavďačiť sa všetkým poslucháčským skupinám, snažíme sa však prezentovať žánrovú pestrosť. Tomu zodpovedá aj rôznorodosť dramaturgie. Počas uplynulých ročníkov sme získali množstvo skúseností a mnohé záležitosti dnes prebiehajú omnoho jednoduchšie.

Počas uplynulých ročníkov sa Vám podarilo prilákať pozoruhodných headlinerov, predovšetkým v oblasti moderného jazzového mainstreamu. Rovnako ponúkate priestor popredným, ale aj menej známym českým a slovenským zoskupeniam. Množstvo festivalov sa naopak uberá schodnejšou cestou a vyhľadáva mimožánrové komerčné projekty. Nepociťujete napriek ortodoxnejšej jazzovej dramaturgii pokles návštevnosti?
Spomínaných mainstreamových zoskupení ponúkol aktuálny ročník pomenej. Priniesol však množstvo fúzií – jazzrock, latinu, elektroniku, filmovú hudbu. Budúci rok bude opäť iný, čo závisí predovšetkým od ponuky kapiel, ktoré sú v tom období na európskom turné. Kritériom výberu českých a slovenských zoskupení je predovšetkým kvalita. Nemáme záujem zahrávať sa s vybudovanou festivalovou značkou a preto pozývame najlepších hudobníkov s projektami, ktorým nechýba myšlienka a koherentnosť. Návštevnosť tým zatiaľ neutrpela. Pokiaľ pociťujeme že menej známe zoskupenie nemá šancu zaujať, zaradíme ho ako predkapelu. Rovnako sa usilujeme predstaviť publiku „nových“ umelcov, ktorí v Českej republike doteraz nehrali. To bol prípad Diane Schuur, Nenny Freelon, Janis Siegel, Kurta Rosenwinkela, Jackyho Terrassona a ďalších. Festivalovou značkou sa snažíme garantovať kvalitu, zároveň však každoročne ponúkame jeden poslucháčsky prístupnejší koncert.

Brno bolo známe svojou rockovou a alternativnou scénou. Ako vyzerá jazzové dianie v moravskej metropole?
Situácia sa zlepšuje ako po kvalitatívnej stránke, tak pribúdaním priestorov v ktorých majú muzikanti možnosť hrávať. Tento naštartovaný proces sa usiluje katalyzovať aj náš JazzFest a to nielen dobrými koncertami a inšpiráciou, ale rovnako prostredníctvom aktívnych workshopov a nočných jamsession, ktoré sa stali pevnou súčasťou festivalovej dramaturgie.

Okrem organizátora a dramaturga pôsobíš ako aktívny hudobník. Aké sú tvoje aktuálne projekty?
Na tie žiaľ ostáva stále menej času. Keďže 4 Elements s Jurajom Griglákom sa nachádzajú v hybernácii, momentálne hrávam v triu s tenorsaxofonistom Radkom Zapadlom a kontrabasistom Jurajom Kalászom a v Unity quartet, ktorého členmi sú okrem Radka Zapadla kontrabasista Petr Dvorský a bubeník Kamil Slezák. Mojími favoritmi sú práve slovenskí muzikanti, škoda však čoraz zriedkavejších príležitostí k spoločnému hraniu. Skôr však dbám o to, aby hrali iní.

Šesť ročníkov je relatívne krátka doba na bilanciu. Napriek tomu, čo by si po prvej festivalovej päťročnici rád pozmenil?
Nie je možné zabrániť príležitostnému zaškrípaniu či už po organizačnej, alebo umeleckej stránke, usilujeme sa poučiť z chýb, aby sa stávali aj prínosom. Snažíme se nezaspať na vavrínoch a ostať maximálne úprímní a dôslední v snahe robiť dobré public relation jazzovej hudbe nielen v Brne. Uvítame konštruktívnu kritiku a priania na konkrétnych interpretov. Vzhľadom k tomu, že sa stále nachádzame na oboch stranách barikády ako aktívni hudobníci a rovnako usporiadatelia, je pre nás dôležitá maximálna spokojnosť návštevníkov, ale aj umelcov. Osvedčil sa nám formát dvojkoncertu a následného jamsession, čo však závisí od momentálneho rozpoloženia a časových možností interpretov. Spontánne stretnutia hudobníkov po skončení vydareného vystúpenia ostávajú pre mnohých poslucháčov nesmierne silným zážitkom.

Připravil Erik ROTHENSTEIN

Pět let dalo JazzFestu Brno tvář
Přesně podle pravidel, která se vycizelovala v průběhu šesti ročníků - tedy dvojkoncertem české (popřípadě evropské) hudební formace a výrazné individuality či kapely zámořské provenience na pódiu Janáčkova divadla - se uzavřel a současně vygradoval letošní brněnský JazzFest: vyprodaný dům brněnské opery přivítal nejprve českou popovou hvězdu Daniela Bártu podpořenou empatickým Robert Balzar Triem v reprezentativní ukázce jazzového mainstreamu a posléze se ochotně nechal fascinovat veteránem latin jazzu, klavíristou Eddiem Palmierim a jeho Afro-Carribean Jazz All Stars. Temperamentní afrokubánský band si několik set brněnských posluchačů ochočil natolik, že se po bezmála dvouhodinovém, častým potleskem na otevřené scéně vybičovaném vystoupení jen stěží dostával z pódia do šaten -a na závěr s nepředstíraným dojetím uznale tleskal směrem k auditoriu.

Brněnské publikum vyzrálo
Je to tak: brněnští diváci - a nejen pouhých pár desítek jazzových nadšenců a zasvěcenců - se naučili chodit na jazz, vychutnávat si jeho různé podoby, vnímat jej a čím dál lépe mu rozumět. A navíc se do moravské metropole na pět dní v dubnu začíná jezdit za jazzem nejen z celých Čech, Slovenska a Polska, ale i z Maďarska a Rakouska, a též ho akceptovala i část anglofonní komunity z brněnských vysokých škol.

Zásluhou promyšlené dramaturgie a nezanedbatelných osobních kontaktů dvojice zakladatelů a organizátorů JazzFestu, Viléma Spilky a Vlastimila Trlla, v uplynulých pěti letech vystupovala v Brně spousta výborných a několik skutečně špičkových vokálních i instrumentálních osobností amerického jazzu: zpěvačky Diane Schuur, Nnenna Freelon či Janis Siegel, kytarový guru fusion John Scofield, altsaxofonista Arthur Blythe nebo letos bubeník Lenny White, jakož i reprezentativní výběr z mladší generace amerického jazzu - kontrabasista Avishai Cohen, kytaristé Kurt Rosenwinkel a Ron Affif i hvězda letošního ročníku, baskytarista Victor Bailey. Mnozí z nich v České republice poprvé.

Postupně se tak daří naplňovat vstupní ideu „otců-zakladatelů“, které frustrovala pokračující stagnace brněnské jazzové scény: vytvořit „kompaktní několikadenní jazzový festival schopný stát se katalyzátorem hudebního dění ve městě“. Jedním z impulzů byla pochopitelně i tradice v podobě Jazztivalu z přelomu 80. a 90. let, ovšem na rozdíl od tehdejší dvou až třídenní prezentace převážně tuzemské jazzové scény v komorním prostředí Divadla Bolka Polívky aspirovali Trllo a Spilka na mezinárodní přehlídku, přátelské setkání české a slovenské jazzové špičky s evropskou a s americkou kvalitou, jejímž cílem je přilákat vysokým kreditem akce špičkové účinkující. Přes proklamovanou (a postupně vrchovatě naplňovanou) prioritu v uvádění zámořských jazzových hvězd se JazzFest etabloval jako srovnávací platforma úrovně českého a slovenského, ale i polského a v pozoruhodném rozsahu i francouzského jazzu.

Nejde přitom o žádnou vyhrocenou konfrontaci, naopak se na pódium opakovaně vracejí rozmanitá mezinárodní sdružení (i když zejména starší brněnští jazzoví fandové odchovaní zkušenostmi s Orchestrem Gustava Broma zcela odmítají vnímat slovenské umělce jako cizince): banskobystričtí Nothing But Swing, baskytarista Juraj Griglák nebo Jaromír Honzák (česko-německopolský Quintet obměnil letos půl-napůl polsko-český Quartet, když se skvěle infiltroval český kytarový mág David Dorůžka). Ukázkovým příkladem nadnárodní spolupráce jsou i letošní Matej Benko Trio či z loňska Ondrej Krajňák Trio se slovinským saxofonistou Jure Puklem, česko-slovenský Vertigo Quintet nebo all stars-výběr Československý Big Band Matúše Jakabčice.

K polskému jazzu inklinuje moravská, česká i slovenská jazzová komunita odedávna - na JazzFestu proto spolu s Čechy, Moravany a Slováky patří Poláci spíše k domácím než hostům: kupříkladu elitní saxofonista Henryk Miskiewicz ochutnal atmosféru JazzFestu nejprve jako člen bandu zpěvačky Anny Marie Jopek (2004), rok poté otevíral festival se svým fusion HM Quartetem. Čtyřčlenná sestava polských vokalistek The Sound Office přicestovala na druhý ročník (2003), třetí ročník otevíral klavírista Michal Tokaj, kterého jsme i letos slyšeli s Jaromírem Honzákem.

Záliba a výborná orientace dramaturgů ve francouzské jazzové scéně umožnila pozvat do Brna jedinečné umělce: loni zpěvačku Anne Ducros a truffazovskou elektropartičku Wise, letos multižánrového hudebního solitéra, kytaristu Sylvaina Luca.

Někdy zaúřadovala náhoda: indisponovaného amerického pianistu McCoye Tynera předloni na poslední chvíli více než skvěle nahradil americko-francouzský rodák z Berlína, klavírista Jacky Terrasson, a se svým Triem udělal ze záskoku hudební hostinu.

Postupně krystalizoval optimální rozsah festivalu i prostory vhodné k prezentaci koncertních bloků: z počátečních tří dnů se festival na čas rozrostl do sedmidenního maratonu, expandoval do centra Brna včetně open air stage na pěší zóně a koncertního pódia v obchodní galerii (2006).

Po začátcích na různých místech Brna se vrátil do rekonstruovaného prostoru Semilassa. To sice neposkytuje absolutně dokonalé zvukové podmínky, zvuk se na některých místech tříští, ale kvalitní soundsystém a vyvážený výkon zvukového mistra (obojí se na JazzFestu vytrvale zlepšuje) dokážou vylepšit podprůměr do mírného nadprůměru.

Prezentace a finále
Prezentace festivalu se vyhraňuje: kromě loga, znělky, programové brožury i reklamního klipu (autorem je Skákala) má JazzFest „svého“ průvodce (zasvěceného a respektovaného Jana Beránka, autoritu a ztělesněnou vážnost i pochodující encyklopedii jazzu), „své“ místo (snad už definitivně Semilasso), své jamsessiony i své workshopy (po kytarových dílnách s Ronem Affifem a Kurtem Rosenwinkelem absolvovala letošní „masterclass-clinique“ Victora Baileyho asi stovka frekventantů). Všechno se dařilo: trvale zaplněný sál Semilassa vždy krátce po osmé utichl po uvítání „Vážení a milí přátelé hudby Spojených států severoamerických!“. Následovala hutná obsažná introdukce Jana Beránka a dvojkoncert s jamsessionem až do ranních hodin. Už „otevírák“ kvartetu Jaromíra Honzáka dal příjemnou odpověď na otázku, jak si stojí soudobý český jazz - Honzák a Dorůžka jsou na špičce nejen v řemesle, ale i v autorské a improvizační invenci.

Vzápětí se dočkali příznivci moderního elektronického jazzu, když v rámci Keystone Sextetu trumpetisty Davea Douglase rozbalil turntable DJ Olive a fusion nabrala obrátky. Platformou Keystone Sextetu jsou hudební plochy komponované k němým filmům počátku minulého století - v Brně po troše technických obtíží představili kompozici na němou grotesku „Fattyho“ Roscoe Arbuckla.

Čtvrtečním vrcholem byla „one man and two guitars show“ invenčního francouzského kytaristy Sylvaina Luca. Hudební eklektik dostál pověsti vynikajícího technického hráče, empatického tvůrce a improvizátora. Téměř každý ročník JazzFestu přišel s ještě nepříliš slavným, ale výborným jazzmanem světových kvalit - tentokrát Semilasso právem oslnil mladý Francouz. Páteční program obstarala freejazzová čtveřice Limbo (pánové František Kučera a Miloš Dvořáček se v Brně etablovali už jako členové alternativní formace Čikori s Ivou Bittovou) a NUO.

Přesto si Semilasso jakoby „odfouklo“ - sál byl zaplněný ze tří čtvrtin, pravidelní festivaloví návštěvníci nabírali síly na sobotu; přijel Victor Bailey. Vyhledávaný pódiový i studiový fenomén baskytarové hry byl přivítán nažhaveným uvítacím řevem. Okamžitě přijal hru, pozdravil „Brrrrno“ a se zřetelnou úctou vzpomněl na kapelu svého mládí Weather Report a svůj velký hráčský vzor - kontrabasistu Miroslava Vitouše.

Vzápětí rozjel gejzír groovu a prakticky definoval fusion, stylovou směsici jazzu a rocku. Skvěle mu sekundovali od kláves „Gipsy“ ze San Francisca Peter Horvath, saxofonista a rapper Casey Benjamin a legenda fusion ze 70. let, spolutvůrce Davisova Bitches Brew, stále fantastický bubeník Lenny White.

V neděli finišující Dan Bárta, střídající tichý zpěv s křišťálově čistým hvízdáním, hrál s výbornou kapelou za zády a vynikajícím Stanislavem Máchou u piana. I pianista a bandleader Eddie Palmieri vrátil Brnu skvělého instrumentalistu - altsaxofonistu Yosvany Terryho. Brněnské publikum se prezentovalo jako početné a kvalitní, což byl důvod k radosti pro hudebníky, organizátory a také satisfakce pro více než třicítku participujících festivalových partnerů.

O financích
Last, but not least: Rozpočet festivalu se pohybuje v rozmezí dvou až čtyř milionů korun a daří se za ně pořídit nespornou tuzemskou i zahraniční kvalitu. Pro zajímavost: příspěvek z rozpočtu města Brna se pohybuje v řádu desetitisíců.

Podle vyjádření primátora Romana Onderky jde každoročně na kulturu zhruba deset procent z provozní kapitoly rozpočtu města Brna, tedy asi 600 milionů korun. Jenom pro srovnání: Hradec Králové dotuje festival Jazz Goes To Town 950 000 Kč, Přerov na svůj jazzový festival dává přes milion korun... A přitom významná část příspěvku města Brna se paradoxně ocitá zpět v pokladně města, tedy městské části Královo Pole - jako poplatek ze vstupného na koncerty v Semilassu. Přejeme JazzFestu Brno šťastnou budoucnost.

„Postupně se daří naplňovat vstupní ideu ,otců-zakladatelů‘, které frustrovala stagnace brněnské jazzové scény.“

„Brněnské publikum se prezentovalo jako početné a kvalitní, což byl důvod k radosti pro hudebníky, organizátory...“

HELENA BRETFELDOVÁ, Autorka je hudební publicistka
Mladá fronta DNES - jižní Morava

Páteční večer Jazz Festu patřil českým zástupcům Limbo a NUO
Klub Semilasso i nadále hostil brněnský Jazz Fest. V pátek 27. dubna zde vystoupily dvě české formace, a sice free jazzový quartet Limbo a desetičlenný Nuselský umělecký orchestr, čili NUO. Obě měly brněnskému jazzovému publiku konečně představit i vybrané tváře českého jazzu, z nichž opět obé pojaly tento hudební žánr podle svého vlastního způsobu. Podle účasti obecenstva se jednalo patrně o nejslabší den z celého programu, nicméně je třeba brát tuto skutečnost z hlediska konkurence jistě zvučnějších jmen, která se během dlouhých šesti dnů konání festivalu nabízela. S takovým množstvím kvalitních souborů a nepochybně vzhledem k rozpětí festivalu si pak lze dobře představit, že pro mnohé mohlo být z různých důvodů obtížné udržet s jeho průběhem krok.

První začala hrát Limbo, zajímavá nejen svým složením, kdy quartet hrál netradičně bez klavíru, zato s dvěma dechy, s trumpetistou Františkem Kučerou a saxofonistou Pavlem Hrubým, ale, a to především, svou hudbou. Ta by se dala možná zařadit do škatulky free jazz, ale ani ne tak zvukem hraných skladeb, jakožto spíše postupy, které muzikanti při jejich hraní používali. Na první poslech bylo patrné, že Limbo dohromady tvoří čtveřice zkušených muzikantů, kteří milují hudbu natolik, že se snaží jakoby proniknout pod její povrch a objevit v ní dosud neobjevené, a to vše za nezbytné porce humoru, stejně tak s výtečným cítěním při baladičtějších momentech. Přes řadu hudebních experimentů nechyběla Limbo hravost a vtip a zejména pak při sólech bubeníka Miloše Dvořáčka, kterému pro své vyjádření nepostačila jen bicí souprava, a tak k tomu účelu využíval i kuchyňské nádobí. Nicméně nejen vášnivá hra na kastroly, stejně tak výstupy Hrubého na saxofony i basklarinet, jakožto i výkon Kučery a samozřejmě i hra na kontrabas Ukrajince Tarase Vološčuka rovným dílem skládaly žijící mozaiku zvuků, jež měla za následek výbuchy energie jak na scéně, tak mezi posluchači.

Jestliže se na NUO má hned ze začátku ocenit, je to jejich snaha hrát svou muziku a svým způsobem. Vyhnout se kopírování a přílišného přijímání svých vzorů jsou vlastnosti, které umělce zanechávají v povědomí světa i dlouho poté, co již oni sami museli z tvůrčí oblasti odejít. Originalitu pak je možno vypátrat i v počtu souboru, který se jistě blíží k formátu slavných big bandů. Ovšem ve všech směrech vizionářská tvorba NUO jde ještě dál, skutečně připomíná spíše pátrání než přednes známého. Z toho důvodu bych jejich koncert označil za vůbec nejnáročnější z celého festivalu, a to velmi zaměřený na techniku. Patrně nejlépe popisuje jejich tvorbu citát z programu: „Tvorba NUO je ideální pro všechny otevřené posluchače, schopné vnímat mísení žánrů bez blahosklonného úsměvu či arogantního úšklebku.“ Zábavné provedení Limbo byste u NUO jen těžko hledali. Jejich koncert a jeho síla spočívala v nalézání a bádání uvnitř dosud nemyšlených způsobů. Přiznám se, že přídavku už jsem se nezúčastnil.

Ravenak & Svil, 1. 5 2007, převzato z www.metancity.cz

Eddie Palmieri Afro-Caribbean Jazz All Stars zakončilo letošní Jazz Fest Brno v Janáčkově divadle
29. dubna v neděli večer se po dlouhých šesti dnech konečně nachýlil Jazz Fest Brno 2007 ke svému konci. Poslední den šestého ročníku jazzového festivalu ovšem protentokrát opustil klub Semilasso, a to pro daleko větší a honosnější Janáčkovo divadlo. Zájem o tento den byl velký, již pár minut po sedmé hodině večerní byla u pokladen vyvěšena tabulka s nekompromisním nápisem – vyprodáno. A aby ne, když v neděli večer přijela do České republiky skutečná legenda nejen afro-karibského jazzu Eddie Palmieri se svými Afro-Caribbean Jazz All Stars.

Dana Bártu netřeba představovat. Veřejností mnohokrát zvolený za nejlepšího českého zpěváka patří zcela určitě k české hudební elitě, a když se pak k němu přidají, respektive za jeho záda postaví Robert Balzar Trio, je o perfektní umělecký zážitek vždy postaráno. Publikum to cítilo prakticky stejně, a tak již při příchodu Bárty s triem poctila tuto první skupinu večera burácejícím potleskem. Přes veškeré nezpochybnitelné kvality Balzarova tria v pravdě na sebe veškerou pozornost strhl Bárta. Jednak se oproti všem dříve vystupujícím souborům na letošním Jazz Festu jednalo o vystoupení, kde zpěv hrál rovnou roli s muzikanty, jednak pak samozřejmě díky svému pěknému hlasu a křehkému přednesu, talentu a schopnostem. Jakožto předkapela pro Palmieriho nemohla být pořadateli vybrána lepší. Dvojnásobně vytleskaný přídavek a upřímné ovace obecenstva jejich dobrý výběr jen potvrdily.

Přibližně patnáct minut před desátou se zčistajasna na scéně objevila menší postava jdoucí včele šestičlenné skupiny a jen několik málo sekund stačilo k tomu, aby v ní diváci poznali samotnou největší hvězdu nejen večera, ale celého festivalu Eddieho Palmieriho. Po doznění přivítacího potlesku na Palmieriho pokyn jejich část konečně započala, a to písněmi z jeho poslední, Grammy oceněné desky Simpático. Celé vystoupení se pak neslo spíše v duchu novější tvorby. Dle mého původního očekávání se na nejvýraznější momenty Palmieriho kariéry příliš nedostalo. Také jsem očekával daleko více zpěvu a vůbec celkově spíše ono karibské pojetí. Nicméně, tohle je tak vše, co lze na Palmieriho koncertu alespoň u mě zkritizovat. Souboru nelze upřít velmi nadané obsazení, krom výborného klavíru a kláves Palmieriho, pak především zářil výborný sólista, trumpetista Brian Lynch a neméně talentovaný perkusita Vincente Rivero, při jehož jak rychlému, tak preciznímu pohynu rukama po „congas“ se doslova tajil dech.

Ale nechat stranou ostatní členy souboru by bylo jistě nefér. Jak kontrabasista Ruben Rodriguez, tak saxofonista Yosvany Terry měli řadu zvučných okamžiků. Tympánista Jose Claussell hrál rovněž výborně a svým zastoupením jen umocňoval charakteristický zvuk šestice. Koncert zakončily ovace ve stoje, nicméně ke druhému přídavku i přes velké snahy nedošlo. Další slova jsou zbytečná. Výborně strávený večer dozajista potěšil účastníky na obou stranách sálu Janáčkova divadla, lepší zakončení Jazz Fest Brno 2007 nemohlo být. Nezbývá než si počkat na odvysílání záznamu z koncertu Českou televizí, která celý jeho průběh natáčela. Podle slov uvaděče, by to snad mohlo být ještě do konce tohoto roku. Letošní Jazz Fest je minulostí, nicméně u nás na webu si jej připomene ještě jednou, a to prostřednictvím článku, ve kterém zmapujeme stručně celý festival od prvního do posledního dne prostřednictvím jak psaného slova, tak fotografií, vybraných na základě nejlepších momentů z celého festivalu.

Ravenak & Svil, 30. 4 2007, převzato z www.metancity.cz

Victor Bailey Group kralovala v sobotním Semilassu
Předposlední den brněnského jazzového festivalu, naposledy klub Semilasso a vystoupení jedné z největších hvězd Victor Bailey Group, to všechno přinesla sobota 28. dubna. Ačkoliv toho večera vystoupila pouze jedna kapela, což ostatně v případě VBG vůbec nevadilo, samotnému koncertu předcházel o to zajímavější workshop, a to s nikým jiným než s Victorem Baileym osobně. Redakce našeho webu se zúčastnila obou těchto událostí a pokusí se vám prostřednictvím následující reportáže přinést jejich pokud možno nejvěrnější popis. V obou případech se jednalo o nezapomenutelné okamžiky.

Třetí hodina odpolední, přicházíme akorát na plánovaný začátek Baileyho workshopu, který se uskutečnil v komorním sále Janáčkově akademie múzických umění. Victor Bailey již posedával s baskytarou na připravené židli, zatímco do sálu docházelo ještě několik zvědavých návštěvníků. Poměrně malé prostory neodpovídaly množství nadšenců, kteří se chtěli workshopu zúčastnit, a tak bylo na místě opravdu horko. Bailey ze začátku všechny upozornil, že rozhodně není učitel a jen těžko bude radit, jak se máte učit hrát. Nicméně po ukázce svého umu vyzval nadšené publikum k otázkám, a vzhledem k tomu, že mezi nimi zaznělo i pár technického charakteru, jen stěží lze tvrdit, že si nikdo z dané oblasti nic neodnesl. Krom toho, že Bailey prozradil, jak to má se cvičením, že sice cvičí každý den, ale nijak podle předem připraveného plánu či pevně stanovenou dobu, mě osobně nejvíce zaujal jeho názor na pilování techniky. Pravda, v jeho věku už dozajista nemá zapotřebí dřít každý den deset hodin, jako to dělával zamlada. Nicméně je vždy zajímavé slyšet, když vám někdo tvrdí, že všechna ta nekonečná sóla jsou nakonec přece jen nuda.

Bailey chce hrát muziku, ne sóla. Jeho snem prý je složit skladbu, kterou by si každý zapamatoval a ihned přiřadil k jeho jménu. Nejčastěji pak zaznívaly dotazy na jeho kariéru, osobní preference hudebníků a tak podobně. Určitou překážkou se stala nepříliš dobrá znalost angličtiny, což místy vyvolávalo zvláště vtipné situace. Např. se někdo ptal, jestli mistr Bailey zná nějakou czech music, čímž podle všeho myslel některou z osobností folklóru. Avšak první slovo vyznělo spíše jako chick, tudíž odpověď na tuto otázku zazněla zhruba ve smyslu: „I really don´t know what is it. What does it mean? Some black girl playin´ bass?“. Nemá smysl dále opakovat životopisné údaje, které jednoduše naleznete přes některý schopný vyhledávač, a tak bych snad jen ještě zmínil Baileyho zdravý názor na hudbu, a sice, že není podstatné, o jaký styl se jedná, důležité je, jestli ta hudba je dobrá a jestli dokáže v tobě vzbudit nějaké pocity. No, legendy typu Jaco Pastorious, Stanley Clark nebo Larry Graham jsou v případě Bailyeho nanejvýš jasné, ovšem přiznat se k zalíbení v muzice Black Eyed Peas, to už opravdu může a taky udivilo ledaskoho z přítomných.

V Semilassu se tentokrát začínalo o pár desítek minut později. Počet židlí byl vzhledem k počtu prodaných vstupenek značně redukován, což bylo jen dobře, protože opravdu si nedokážu představit, kam by se ti všichni lidé vešli. Koncert Victora Baileyho byl očekáván s netrpělivým očekáváním, které neuhasila ani již dobře známá úvodní znělka, ani příchod pana uvaděče, ale až příchod Victora Baileyho a jeho skupiny na pódium, a to za velkého potlesku. Tak jako na zkoušce, i zde měl Bailey při ruce svou pověstnou Fender Jazz Bass. Zatímco u kláves a na saxofonu se objevily dvě poměrně nové tváře, Peter Horvath a Casey Benjamin, který si občas i zazpíval s použitím patřičné technologie deformující jeho hlas, na postu bubeníka se objevil dle očekávání Lenny White, slavný to bubeník, jenž stál u zrodu fusion a své první nahrávky nahrál s legendárním Milesem Davisem. Quartet muzikantů se pak pustil do fascinující hry, při níž dostál pověsti svého lídra a plynule přecházel od jednoho hudebního stylu ke druhému. Dominoval samozřejmě jazz, popř. fusion, nebyla však nouze ani o živější funk.

Bailey si okamžitě získal publikum vyzdvihnutím a svým respektem vůči osobě českého kontrabasisty Miroslava Vitouše, i když, dost dobře si dokážu představit, že s takovým vystoupením, s jakým se předvedli v Brně, to ani nebylo třeba. I přes svou dříve zmíněnou „rezervovanost“ vůči sólování, nenechal své přítomné fanoušky na pochybách, kdo patří k nejlepším baskytaristům současnosti. Doplněný pak dynamickou hrou Whitea a taktéž nespoutanou osobností Horvatha, o vysmátém Benjaminovi ani nemluvě, se jejich společný koncert postaral o výborný hudební zážitek, který jen těžko snese další rozebírání. Victor Bailey Group hrála výborně, proto se i celý večer vyvedl. Po jejich vystoupení následovala autogramiáda a myslím, že Bailey mohl být přese všechna očekávání náramně spokojen, stejně tak jako celé publikum.

Ravenak & Svil, 30. 4 2007, převzato z www.metancity.cz

Sylvain Luc a Deep´n Space pokračovali třetím dnem brněnského Jazz Festu
První půlka Jazz Fest Brno se uzavřela ve čtvrtek 26. dubna, kdy v klubu Semilasso zahráli francouzský kytarista Sylvain Luc a slovenský projekt baskytaristy Juraje Grigláka Deep´n Space. Již z programu bylo patrné, že se, ostatně jako během celého festivalu, objeví na pódiu hudební tělesa, která představí jazz zase z trochu jiné stránky než dosud ostatní. Osobnost Sylvaina Luca měla představit pojetí klasického vystoupení, které nebude tvořit nic jiného než jeho kytara, zatímco od osmičlenné kapely Deep´n Space jsem alespoň já očekával zabroušení do vod současné populární hudby. V každém případě, již teď v úvodu mohu prozradit, že obě dvě jména zajistila více než příjemný večer, během něhož nebyla nouze ani o vybranou techniku, tak taneční vibrace, zkrátka o zábavu.

Jako prvnímu připadlo pódium příhodně Lucovi, s jehož jménem se spojovalo značné očekávání. Znamenitých kytaristů jsem již viděl opravdu požehnaně, nicméně aby si některý z nich dovolil odehrát plnohodnotný (myšleno časově) koncert sám, toho jsem svědkem opravdu zatím nebyl. Luc se však nepyšní svým věhlasným jménem jen tak pro nic za nic. Jeho v pravém slova smyslu show nepostrádala vtip, nutnou dávku virtuosity ani silnější melodie, a jen díky těmto atributům se jeho čas hraní nestal vleknoucí se nudnou fraškou, ale naopak pestrobarevným opusem, jenž si u ve stoje aplaudujícího publika vynutil dvojnásobného přídavku. Sylvainu Lucovi se dostalo zasloužených poct a tento výtečný kytarista prokázal, že na brněnském Jazz Festu nezáleží, kteří v pořadí programu hrajete.

Pakliže bývá jazz vnímán jako stále se více dnešnímu popu vyhrazující, okrajový styl, potom slovenský all-star projekt Deep´n Space má ty nejlepší šance tuto situaci narušit. Svou kombinací jazzové vyhranosti, naléhavosti soulového projevu a té nezbytné životem překypující složky R&B mají jednoznačný potenciál zaujmout jak méně, tak více náročnějšího posluchače. Odehrané skladby v sobě skrývaly množství různých nálad. Rychlejší skladby oplývaly tanenčími rytmy, během nichž se jen těžko dalo nehybně posedávat, zatímco pomalejší písně vyvolávaly kýžené emoce. Složení skupiny si ničím nezadá se soubory mezinárodní reputace. Řekněme patronství fenomenálního basáka Juraje Grigláka nemůže nechat pozornějšího člověka na pochybách o kvalitách tohoto projektu, stejně tak vás jistě přesvědčí osobnost pravděpodobně u nás nejvyhledávanějšího bubeníka Emila Frátrika.

Avšak i méně zvučná jména si zasluhují pozornost. Zpěvačka Anita Soul vlastní úžasný hlas, se kterými si může troufat i na skladby Beyoncé, a zpěvák Marcel Palonder svým hlubokým zpěvem, decentně připomínajícím Barryho Whitea, se může směle zařadit mezi nejlepší zpěváky Česko-Slovenska. Na pohled nejvýraznější člen, saxofonista Radovan Tariška přiváděl svým perfektním frázováním lidi do varu, jeho sóla pro mě osobně představovala vrchol celého koncertu. Nemenší úlohy zastávají bratři Bugalové. Zdatný kytarista se už jeví téměř jako nutnost, ovšem stejně schopný vibrafonista nemůže než zásadně zvýšit celkovou atraktivitu kapely. A když už jsem u kompletního výčtu, nemohu opomenout nadaného klávesistu Martina Valihoru neboli Šiesteho Zmysela, taktéž producenta, který společně s Palonderem zkomponoval pro Anitu Soul CD singl Romales Kamen, na němž se jako host objevil i rapper Rytmus.

Čtvrteční večer završila opět jam session v podání Ondřej Štveráček Quartetu. První část se na nejvyšší míru vyvedla. Jak Sylvain Luc, tak Deep´n' Space dokázali zaujmout publikum, jež nemohlo jinak než žádat přídavky. Na mé straně vládla spokojenost s oběma jmény na programu. Koncerty zvláště povedené, o přednostech Sylvaina Luca netřeba hovořit, ale Deep´n Space si nezaslouží jinak než pořádně vypíchnout. Tato kapela je na nejlepší cestě k celorepublikovému úspěchu. Jen stěží můžu uvěřit, že se tomu tak ještě nestalo, třebaže jejich předskakování na bratislavském koncertu Black Eyed Peas již samo o sobě muselo zanechat veškeré pochybnosti. Deep´n Space řadím od jejich čtvrtečního koncertu mezi nejslibnější umělce v bývalém Československu. Berte mé doporučení ve vší vážnosti, tato skupina ještě zaujme své právoplatné místo.

Ravenak & Svil, 30. 4 2007, převzato z www.metancity.cz

Jaromír Honzák Quartet a Dave Douglas Keystone Sextet v Semilassu
Druhý den brněnského jazzového festivalu se kompletně odehrál v klubu Semilasso. Na programu středečního večera stála dvě, respektive tři jména – česko-polský projekt Jaromír Honzák Quartet, představitelé americké fúze Dave Douglas Keystone Sextet a po hlavních hvězdách dohrávající česko-nizozemský Ondřej Štveráček Quartet. Jestliže vám tento den utekl, případně vás zajímá náš pohled na tuto akci, příležitost se nabízí právě teď. Začátek koncertu byl jako v úterý naplánován na osmou hodinu večerní, a když jsme se k tomu času dostavili do Semilassa, interiér zdánlivě bohatou účastí návštěvníků nepřekypoval. Nicméně vše se objasnilo s naším příchodem do sálu, kdy prakticky veškerá místa k sezení již byla obsazena a čekalo se na zahájení programu. Několik málo minut nato, po nezbytném slovu pana uvaděče, se v sále setmělo a na promítacím plátně probíhající upoutávka definitivně prohlásila druhý den za zahájený.

Na pódium se jako první dostavil quartet Jaromíra Honzáka, čelního představitele středoevropské jazzové scény. Bez zbytečného dalšího protahování se muzikanti chopili svých nástrojů a zahráli první píseň. Quartet pak působil velmi sehraně, lze říci kompaktně, z mého pohledu nelze žádného ze čtveřice vypíchnout, nebo naopak opomenout. Jak kapelník sám, tak jeho spoluhráči – kytarista David Dorůžka, klavírista Michal Tokaj a bubeník Lukasz Zyta představovali nedělitelné jedno, kde se ovšem každému dostávalo patřičné pozornosti. Poměrně náročné kompozice oceňovalo publikum bouřlivým potleskem, přičemž když se zhruba po hodině a čtvrt končilo, vytleskal se i jeden přídavek, a sice autorská skladba Michala Tokaje.

Sextet zkušeného trumpetisty, jenž si svým hraním vytrubuje už hezkou řádku let v různých časopisech ocenění nejlepšího trumpetisty, Davea Douglase se na pódiu objevil něco málo po desáté. Šestice talentovaných muzikantů od začátku působila všelijak jen ne jako narychlo poskládaný celek. Jejich vystoupení by se dalo rozdělit z mého pohledu do dvou částí. Na čistě hudební a audiovizuální. Ta druhá probíhala přibližně půl hodinu a jednalo se o zhudebnění němého filmu režiséra Fatty Arbucklea . Přestože zpočátku bylo vzhledem k technickým potížím nejasné, zda se tato zajímavá vložka uskuteční, nakonec vše zdárně dopadlo. Pořadatelé se podle všeho dost zapotili a vzhledem k lehké zmatenosti v celém sále, jsem ještě několik minut po spuštění filmu přemítal, jestli hraná skladba se jej týká, nebo nikoliv. Sám Douglas toto nemilé selhání bral s humorem.

Poprvé výrazně se zde zapojil i mnou osobně velmi očekávaný DJ Olive, jenž sice neohromoval technikou a bezkonkurenčními triky, zato si však byl jistý ve zvucích, kterými celek jako takový bravurně doplňoval. Vystoupení střídalo nálady, nepostrádalo pestrost, dech beroucí sóla ani precizní komunikaci uvnitř sextetu. Douglas jednoznačně dostál své pověsti jak výborného trumpetisty, tak zkušeného leadera a dopřával svým spoluhráčům patřičného prostoru. Druhý den Jazz Festu proběhl se vší parádou a určitě potěšil všechny příznivce dobrého jazzu.

Ravenak & Svil, 28. 4 2007, převzato z www.metancity.cz

JazzFestBrno: třetí a čtvrtý den
Třetí z hlavních večerů festivalu JazzFestBrno 07 (pátek 27. dubna) byl sice nejméně navštívený, ale i tak byl sál Semilassa velmi slušně zaplněný. Program zahájila čtveřice Limbo, jejíž hudbu jsem už po minulém brněnském vystoupení označil jako „více free než jazz“. Sestava bez harmonického nástroje (saxofony či basklarinet, trubka, kontrabas, bicí) hraje výhradně vlastní tvorbu, která zprvu připomíná improvizaci, aby posléze posluchače naprosto strhla promyšlenými finesami. Nechybělo samozřejmě ani oblíbené sólo Miloše Dvořáčka na kastrůlky.

Po krátké přestávce nastoupil na pódium devítičlenný orchestru NUO pod vedením klávesisty Jakuba Zitka. Obsazení blížící se malému bigbandu (dva saxofony, trubka, trombón, kytara, basa, bicí atd.) je rozšířeno o Ivana Achera obsluhujícího sampler. A tak posluchači – přestože sestava na pódiu byla čistě mužská – mohli v závěru vystoupení slyšet z reproduktorů i nasamplovaný ženský hlas.

Vrcholem letošního brněnského JazzFestu byl sobotní koncert (28. dubna), kdy k prasknutí naplněné Semilasso přivítalo amerického baskytaristu Victora Baileyho, jednoho z nejvýraznějších představitelů stylu fusion. Sedící Bailey dokázal nejen střídáním stylů (jazzrock, fusion, funk či dokonce funk na tři doby!) hrnout do publika další a další dávky energie. Výranou posilou mu byli spoluhráči – původem maďarský Rom Peter Horvath za klávesami, rozesmátý a vlasatý Casey Benjamin se saxofonem a legenda jazzrockových bubnů Lenny White jako speciální host koncertu. Bailey se projevil nejen jako vynikající muzikant, ale především jako vtipný člověk, který několikrát zdravil Brrrrrrno, zmínil svého oblíbeného Miroslava Vitouše a stíhal konverzovat s přítomnými fotografy. Na Victora Baileyho se těšili mnozí nejen v Brně (vedle mne v první řadě sedělo několik studentů ze Slovenska) a myslím, že zklamaný nebyl nikdo.

Milan Tesař, 28.4.2007

Druhý večer JazzFestBrno: jeden Francouz a osm Slováků
Ačkoli měl hrát osamocený Francouz s kytarou Sylvain Luc roli předskokana mnohem početnější slovenské formace Deep’n’Space, byl hlavní hvězdou druhého večera festivalu JazzFestBrno 2007 právě on. Jeho melodickou, rytmickou, experimentální a dynamickou hru ocenilo publikum v sále Semilasso nejen během samotného průběhu koncertu, ale i po něm, když mladého hudebníka několikrát vytleskávalo vestoje. Ačkoli dramaturg festivalu Vilém Spilka předem přiznával, že solitéra Luca pozval mj. z finančních důvodů (koncert sólisty stojí méně než celá kapela), posluchači kytaristu ocenili jako opravdovou hvězdu světové úrovně.

Druhá část večera patřila už zmíněnému oktetu Deep’n’Space. I když propagační materiály zdůrazňovaly především roli Juraje Grigláka, fenomenální baskytarista stál minimálně v první půli koncertu v pozadí a své strhující sóla na basu předvedl až ke konci recitálu. Kapelu, která kombinuje posluchačsky stravitelnější jazz s funky a r&b, založili zpěváci Marcel Palonder a Anita Soul, s nimiž se v sólech střídal saxofonista Rado Tariška (který – na rozdíl od kolegů v T-shirtech a kšiltovkách – hrál v obleku s kravatou). Dalšími členy zvukově bohaté sestavy jsou Michal Bugala (kytara), Štefan Bugala (vibrafon), Šiesty Zmysel (vl. jm. Eugen Vizáry, klávesy) a Emil Frátrik (bicí).

Milan Tesař, 27.4.2007

JazzFestBrno 07 začal němým filmem
Hlavní část programu šestého ročníku festivalu JazzFestBrno začala ve středu 25.dubna v sále Semilasso dvojkoncertem česko-polského kvartetu kontrabasisty Jaromíra Honzáka a americké skupiny Keystone Sextet v čele s trumpetistou Davem Douglasem. I když Jaromír Honzák patří svou skladatelskou invenčností i řemeslnou zručností ke špičkám středoevropského jazzu a i když kolem sebe soustředil samé výborné muzikanty (v čele s předním polským pianistou Michalem Tokajem), vrcholem večera a jistě i jedním z vrcholů festivalu byl Douglasův blok. Keystone Sextet propojuje prvky moderního jazzu s moderní elektronickou hudbou, ve skladbách se ozývají nečekané samply a krátké trumpetistovy výstupy se střídají s dlouhými bubenickými sóly. Vedle Douglase je frontmanem skupiny saxofonista Marcus Strickland, avšak během večera na sebe pozornost strhával i DJ Olive se svými gramofonovými deskami a laptopem. Vedle bubeníka Gena Lakea udržovali kontinuitu večera klávesista Adam Benjamin a basista Brad Jones. Douglasovo vystoupení však nebyl jen „obyčejný“ koncert. Kapela hraje hudbu k němým filmům a Douglas a spol. to brněnskému publiku (přes počáteční technické obtíže) předvedli. Návštěvníci JazzFestu tak ve středu večer nešli pouze na výbornou a nápaditou hudbu, ale také do klubového kina na starý němý film Roscoa Arbuckla.

Milan Tesař, 26.4.2007

Matěj Benko Trio zahájilo letošní Jazz Fest
Pravděpodobně nejvelkolepější festival jazzu v České republice odstartoval koncert česko-slovenského Matěj Benko Tria. První z celkových šesti dnů se odehrával včerejšího večera v brněnském klubu Stará pekárna. Přestože by si takový začátek možná zasloužil většiho prostoru, ani teplo, ani vyprodanost Pekárny nebránila k tomu, aby si návštěvníci užili vynikající vystoupení na klavír hrajícího Matěje Benka, jehož bravurně doplňoval na baskytaru Jan Greifoner a na bicí hrál Branko Křižek. Zazněly především skladby z jejich posledního alba Universality, během první půlky pak nejvíce zapůsobila předělávka hitu Chan Chan famózních kubánských špiček Buena Vista Social Club, druhá se z mého pohledu jevila o dost živější, kde nebyla nouze o dobrou náladu a vtipkující hudebníky. Trio svým latino zvukem, představovaným jak charakteristickými rytmy na klávesách, tak zvonem ovládaným nohou bubeníka, příjemně rozjelo brněnský festival, který dnes a i v dalších dnech pokračuje v klubu Semilasso.

Ravenak & Svil, 25. 4 2007, převzato z www.metancity.cz