Mezinárodní jazzový festival jazz fest brno

Východoevropský jazz zažívá po pádu železné opony období nebývalé obrody. Nastupující muzikantská generace produkuje nepřeberné množství talentů neomezovaných v rozletu ostnatým drátem ani rušičkami rádiových vln. Kvarteto slovinského fenoména Jure Pukla sdružuje právě tyto talenty v kompaktní jednotku, jež s příznačnou energií interpretuje především skladby svého leadera. Pukl byl za svoje kompoziční dovednosti v loňském roce oceněn první cenou na soutěži JazzOn 2005 ve slovinském Novom Meste porotou v čele s Jerrym Bergonzim. Saxofonistovo nedávno vydané druhé řadové album představuje výkvět mladé generace jazzmanů v čele s bubeníkem Jamire Williamsem, jehož si jistě mnozí pamatují z dech beroucího vystoupení s Jacky Terrasonem na loňském JazzFestu. I z tohoto alba bude čerpat repertoár kapely složené z ostřílených reprezentantů slovenského i českého progresivního jazzu, vycházející z tradice a zároveň nepoznamenané omezeným přístupem k informacím a izolací. Kontrabasista Tomáš Baroš je talent, jemuž začíná být Česká republika těsná, pestrá hra temperamentního bubeníka Mariána Ševčíka prozrazuje vlivy černošské bubenické školy a sóla klavíristy Ondreje Krajňáka jsou jako tekoucí řeka - strhnou vás a můžete se nechat unášet proudem. Není proto divu, že si Jure Pukl ke spolupráci vybral tento silný tým, jenž nechá jeho saxofon v kapele vyniknout a zároveň s ní přirozeně splynout.

Tématem postmoderní doby je mimo jiné i mísení stylů, vlivů, žánrů. Hudební poselství kytaristy a skladatele Kurta Rosenwinkela je však natolik silné a osobní, že nejen nepodléhá trendům, ale navíc v jakémkoliv hudebním kontextu vyplouvá na povrch jeho půvab i originalita. Za posledních deset let se vyprofiloval jako mimořádně nadaný hudebník, který si jakoby náhodou pro své vyjadřování zvolil kytaru. Jeho prvním nástrojem bylo ostatně piano a klavíristický přístup se v Rosenwinkelově hře na kytaru i komponování projevuje v neobvyklé míře. Jeho současný kvintet, který piano obsahuje, sice Rosenwinkelovi poskytuje větší sólistický komfort, jeho harmonickou sofistikovanost však nijak nesvazuje. Naopak mu rozhojňuje paletu skladatelských inspirací a aranžérských možností. Kolegové z kapely jsou vždy v popředí leaderovy pozornosti a mají esenciální vliv na jeho kompoziční projev. "Hudební myšlenky mě napadají i pod vlivem hudebního cítění mých spoluhráčů i muzikantských vzorů," připomíná sám Rosenwinkel. "Je proto krásné slyšet, jak za jejich přispění přichází na svět." Hladinu empatie, která v kapele existuje, má na svědomí nejen vzácně vysoká úroveň muzikálnosti jejích členů, ale i synergické hudební myšlení a dlouholetá společná hudební historie. Sami ostatně budete mít příležitost být svědky unikátní souhry tandemu Rosenwinkel-Turner i nevyčerpatelné zásobárny inspirací ve formě excelentní rytmiky Ballard-Goldberg-Martin. Přidanou hodnotou hudby kapely Kurta Rosenwinkela, hodnotou, jež ji staví do nejvyšších pater současného jazzu, je emoční hloubka hudebního sdělení. Ve shodě s názvem posledního Rosenwinkelova alba Deep Song předává svoje myšlenky s respektem k zákonitostem hudby bez ohledu na žánrové limity.

Zpěvačka Miriam Bayle je zatím vcelku dobře utajovaný poklad ve světě jazzového vokálu. Na jeho odtajnění se již od počátku své existence podílí i JazzFest Brno. Své projekty představila Miriam Bayle posluchačům v úvodních dvou ročnících a s obměnou spoluhráčů nazrál čas na její návrat. Návrat v podobě zkušenější a vyspělejší osobnosti. Osobnosti s větším hudebním nadhledem, a proto i ochotnější vzít na sebe zodpovědnost riskovat. V jazzu je právě schopnost pustit se do neprobádaných končin jedním z motorů kreativity. Kapela Miriam Bayle není v pravém smyslu doprovodná jednotka, jak jsme možná až příliš často zvyklí u vokalistů, ale naopak skupina výrazných individualit schopných pracovat ve prospěch kolektivu. Spoluhráčům nechybí řemeslo ani vkus, dokáží vytvořit atmosféru, ve které se sólistka může cítit jako doma. Přání být integrální součástí kapely mají i kolegyně z branže, Janis Siegel, Tierney Sutton či Karin Allyson a další, a všem zmíněným podobně jako královně scatu Miriam neschází schopnost pracovat s hlasem jako s hudebním nástrojem. Člověk se nestačí divit, kde se v éterické ženě bere takový hlasový potenciál, nekompromisní swing, dokonalé frázování i anglická výslovnost. Všemi zmíněnými atributy je Miriam obdařena a navíc svým talentem nemrhá, naopak jej poctivou prací rozhojňuje. Vychutnejme si tedy uhrančivý vokál Miriam Bayle, bubenické exploze Badyho Zbořila, citlivý doprovod a brilantní sóla klavíristy Jakuba Zomera, zkoordinujme svůj puls s tepajícím kontrabasem Petra Dvorského a vystopujme komplexní odkaz jazzového saxofonu v oduševnělé hře Radka Zapadla. Máte-li rádi kreativní mainstream, hudba Miriam Bayle Band je pro vás přímo stvořená.

Scott Hamilton je bezpochyby ikonou mainstreamového saxofonu. Narodil se v Providenci ve státě Rhode Island v USA v roce 1954. Přestože se na scéně objevil v době, kdy malokapelový swing ve stylu Illinoise Jacqueta či Eddie Lockjawa Davise valem ztrácel na popularitě, nenechal se ve svém hudebním vkusu a směřování odradit. Ačkoliv Hamilton nepopírá své další hudební vlivy, včetně Johna Coltrana, i nadále interpretuje hudbu svého srdce - emocemi nabité balady a blues, hrané upřímně a s respektem k nesmrtelným charakteristikám swingu, jež cítíme z každé jeho fráze. Hamiltonův široký a hřejivý saxofonový zvuk jej spolu s neomylným smyslem pro swing odlišuje od zástupu průměrných epigonů jazzové minulosti. Výsledkem jsou originální interpretace standardů s dotekem saxofonistovy hudebnické osobnosti. Na tenorové bitevní pole, kam byl vyzván skvělým polským saxofonistou Piotrem Cieslikowskim, jej doprovází kompaktní a nadstandardně sehrané Nothing But Swing Trio. Jeho název prozrazuje hudební kořeny a zájem jeho členů o hudbu let čtyřicátých a padesátých, připomíná jména Lester Young, Bud Powell, Charlie Parker a další. Repertoár tria se nicméně neomezuje na tyto pro jazz mimořádně fertilní a přelomové roky. Jejich snadné hudební dorozumívání s Piotrem Cieslikowskim i Scottem Hamiltonem je zjevné od první noty - jako sekundanti při tenorovém souboji nemají konkurenci.

4TET byl založen z iniciativy Jiřího Korna v říjnu 2002 v souvislosti s připravovaným tanečně excentrickým představením TEP Jiřího Korna. V tomto projektu se poprvé představili skladbou "How Deep Is Your Love" v provedení a capella. Bouřlivá reakce publika a stoupající zájem byl příčinou následného rozšíření repertoáru o skladby "Tears In Heaven" a "Yvetta". Následná účinkování 4TETu v televizních pořadech, vystoupení po celé ČR a v Německu jen potvrdila jejich kvalitu. Ta už je ovšem zřejmá jen z letmého pohledu na personální složení kapely: legenda Jiří Korn, multiinstrumentalista, zpěvák a úspěšný producent Jiří Škorpík, muzikálový zpěvák David Uličník (jemuž není scéna Městského divadla Brno neznámou) a jeho podobně vytížený kolega Dušan Kollár. Umělecký a zároveň osobitý projev kvarteta 4TET bývá vyvrcholením prestižních akcí a společenských událostí a rovněž JazzFest Brno představuje tento soubor jako jeden z vrcholů svého letošního bohatého programu. Mnohým posluchačům jistě utkvělo v paměti nadpozemské vystoupení vokální skupiny Take 6 před dvěma lety. Podobnou dávkou profesionality a showmanství se chlubí i členové kapely 4TET. Jejich vystoupení má nejen dokonale zvládnutou řemeslnou stránku, ale i vtip a originalitu. Kvarteto, které má za svou poměrně krátkou existenci na kontě již dvě alba, vystupuje na veřejných koncertech vzácně, nenechme si proto jejich show ujít.

Klasické hudební vzdělání rodačky z Pas de Calais, Anne Ducros, má kořeny na Konzervatoři Boulogne Sur mer, kde studovala s Lyne Durian. Ducros paralelně studovala i práva na Univerzitě v Lille a zároveň cizelovala své pěvecké umění pod dohledem Yuri Anoffa a Maddy Mespley. Dalším důležitým krokem v kariéře Anne Ducros je univerzitní praxe v oblasti barokní hudby Couperina, Bacha, Twiga a dalších. Od roku 1986 se ovšem už datuje její blízké setkávání s jazzem. Hned od počátku získané poznatky prakticky využívá ve své kapele, která vzápětí vyhrává celou řadu mezinárodních soutěží. Rostoucí popularita Anne Ducros je podporována její nevyčerpatelnou energií a chutí zpívat, neustále rostoucím počtem koncertů a především vydáním jejího prvního jazzového alba Don´t You Take a Chance u vydavatelství JTB vroce 1989. Další hudební cesta Anne Ducros vede nejen k důkladnějšímu zkoumání tajů jazzového zpěvu, ale i spolupracím s nejrůznějšími významnými umělci jak ve studiu, tak na koncertních pódiích. Tato plodná cesta vrcholí loňskou nahrávkou s názvem PIANO, piano, která mimojiné představuje mistry jazzového piana Chicka Corey a Jacky Terrassona nebo zpěvaččina dvorního basistu Sal LaRoccu. Repertoár tohoto vysoce ceněného alba je rovněž jádrem koncertního programu, s nímž se v České republice Anne Ducros poprvé představí. Setkání s osobností zpěvačky Anne Ducros bude nepochybně nejméně stejně povznášející jako pro celou řadu vašich předchůdců, kteří měli štěstí doposud sledovat její cestu na vrchol evropského jazzového zpěvu.

Pianista a především skladatel a aranžér Milan Svoboda svoje svébytné muzikantské nápady prezentuje od poloviny sedmdesátých let v nespočetných souborech od sólového piana či intimních duet přes jazzové a fusion kapely až po vizionářskou a skladatelskou práci v prestižních big bandech. Právě posledně zmiňovaná role velkokapelového aranžéra a dirigenta je dozajista jednou z jeho nejoblíbenějších. Svůj první jazzový big band založil Milan Svoboda ještě během studií na Konzervatoři v Praze v polovině sedmdesátých let. Pod názvem Pražský Big Band se pak orchestr rychle zařadil mezi špičková tuzemská tělesa a brzy si získal renomé i v zahraničí. Ve svých začátcích se orchestr inspiroval big bandy Thad Jones/Mel Lewise, Buddyho Riche a Dona Ellise. Záhy se však přeorientoval na zcela původní repertoár. Moderně znějící Pražský Big Band byl velkým oživením české jazzové scény od druhé poloviny 70. let. Pravidelně vítězil v anketách o nejlepší jazzový orchestr a umisťoval se na předních místech i v anketách evropských hudebních časopisů. Milan Svoboda charakteristicky určuje zvuk svého orchestru hlavně jako skladatel a aranžér. Jeho kompozice tvořily ve všech fázích hlavní náplň repertoáru. Svoboda působí také jako autor a hostující dirigent u jiných orchestrů a často vede mezinárodní big-bandové workshopy. The Prague Big Band je moderní, kreativní big band, patřící k současné špičce evropské moderní hudby. Jeho obohacení o legendu jazzového piana Karla Růžičku slibuje tu pravou třešničku na velmi chutném dortu.

Vertigo Quintet byl založen na konci roku 2002 jako projekt hudebníků, kteří chtějí hrát vlastní hudbu vlastní cestou. Repertoár tohoto utěšeného tělesa, na české poměry nevídaně vyprofilovaného, tvoří zejména autorská tvorba, na níž se podílejí všichni členové kapely. Již od svého vzniku hraje soubor na české, slovenské i zahraniční klubové scéně a vystoupil na mnoha evropských hudebních festivalech. V dubnu 2005 vyšlo debutové CD Vertigo Quintet na labelu Amplion. Hudební produkt kvinteta je smysluplnou mozaikou nejrůznějších vlivů, mezi nimiž nelze přehlédnout moderní klasickou hudbu, zvláště impresionismus, ale zároveň ani inspirace plynoucí z tvorby Thelonia Monka, Milese Davise či avantgardistů Ornetta Colemana a Johna Zorna. Seznam hudebních vlivů jednotlivých členů kapely by jistě popsal mnoho stránek, relevanci však má především jejich touha po osobitém hudebním vyjádření a neopakovatelném kapelovém zvuku. S touhle filozofií má ostatně Vertigo Quintet velmi zářné vyhlídky i v době, kdy se nám zdá, že vše dobré už bylo napsáno i zahráno. Není tomu tak a buďme rádi, že stále existuje dostatek muzikantů řemeslně uceleně vybavených, s jasným názorem na hudbu, zároveň ale dostatečně otevřených mísení influencí a hudebních kultur. Prosadit se v dnešní záplavě školených jazzmanů a celosvětové konkurenci není jednoduché, Vertigo Quintet však úspěšně prošlapává cestu svému specifickému konceptu na evropská i světová pódia.

Avishai Cohen, hudebník, jenž bývá časopisem Down Beat nazýván vizionářem světového měřítka a který byl časopisem Bass Player zařazen mezi stovku nejvlivnějších basistů 20. století, se chlubí enormním množstvím úspěchů na hudebním poli, ať už jako leader, nebo sideman osobností kalibru Chicka Corey, Danila Pereze či Nneenny Freelon. Svůj multitalent projevuje Cohen nejen jako energický sólista, melodický skladatel a provokativní leader, ale promítá jej především do hry svého tria. Avishai Cohen se cítí jako doma jak ve svém přechodném bydlišti v New Yorku, tak rodném Israeli či na turné, kde ostatně tráví většinu času. At Home je rovněž název jeho nejnovějšího alba. Deska dává prostor nejen věhlasným hostům, ale především členům Cohenova současného tria. Bubeník Mark Guiliana založil rockovou kapelu s názvem GADU v roce 2003 těsně před promocí na William Paterson College a post basisty v ní hrdě zaujal Avishai Cohen. Tato spolupráce byla na začátku hlubšího vztahu obou muzikantů, který nakonec vedl k dvojnásobné účasti Guiliany na basistových deskách - Lyla (tu zároveň koprodukoval) a At Home - a stálému členství v Triu. Pianista a klávesista Sam Barsh okupuje klavírní post v Cohenově triu rovněž od roku 2003. Dohromady tvoří tito mistři svých nástrojů kompaktní jednotku, jež je schopna proplétat nejrůznější vrstvy rytmů či hudebních vlivů vycházejících z hudebního zázemí jednotlivých členů kapely. Výsledný hudební amalgám je vkusně namíchanou kvintesencí umění a zábavy.

O projektu improvizované hudby s příměsí elektroniky a programmingu začal Julien Birot, skladatel, aranžér a multiinstrumentalista s vášní pro jazz, přemýšlet v roce 2001. Ten samý rok potkává i Robina Notteho, jazzového pianistu s myslí podobně otevřenou zvukům house a drum´n´bass. Tento projekt by dle názoru obou iniciátorů nebyl kompletní bez trumpetisty, jenž by s oběma sdílel jejich progresívní jazzovou vizi. Okamžikem, kdy post trumpetisty do svých rukou pevně uchopil Guillaume Poncelet, vzniká definitivně ansámbl Wise. Setkání jazzu a elektroniky a jejich spojení v pevné společenství světů improvizace a sofistikovaně naprogramované elektroniky je asi nejvhodnější charakteristikou hudby kapely Wise. Elektronika má kromě podpory hudební představivosti sloužit k rozšíření vnímání a obohacení ambientní složky hudby. Na pódiu se kapela rozrůstá na kvintet - trubka, klávesy, baskytara, bicí, programming - a nabízí inovativní fusion s energií rocku i se zvukovým experimentátorstvím elektroniky. Hudebníci se vracejí k materiálu, který sami nahráli, aby jej uchopili s novou invencí. Výsledný svobodný a moderní tvar akcentuje elektronický hudební materiál. Přestože je hudba kvinteta zasmyčkována, samplována či filtrována, zůstává především improvizační platformou. Muzikanti z nekompromisní smečky Wise vášnivě interpretují eklektickou, ale zároveň moderní hudbu, pestrý mix swingu, soulu, hip-hopu i jazzu.

Michael Marcus je aktivním členem newyorské jazzové scény už více než dvacet let. Vydáním své debutové nahrávky s názvem "Under the Wire" pro společnost Enja v roce 1991 se stává integrální součástí skupiny špičkových avantgardních improvizátorů. V posledních letech objížděl festivaly a kluby jak v Evropě, tak ve Spojených státech se svým triem s basistou Tarusem Mateenem a bubeníky Jayem Rosenem nebo Nasheetem Waitsem. Markus ve své plodné kariéře spolupracoval a nahrával mimojiné s Albertem Kingem, Bobby Blue Bland, Sonnym Rhodesem, Sonnym Simmonsem (with whom he fronts the Cosmosamatics group), Jaki Byardem, Billy Higginsem, Carlosem "Patato" Valdesem, Jymie Merrittem, Johnem Stubblefieldem, Warrenem Smithem, Philipem Wilsonem či Carlosem Wardem. Jeho jméno bylo rovněž spojováno s projekty Makanda Kena McIntyrea, big bandem Grachana Moncura, s trumpetistou Tedem Danielem a jeho skupinou Energy, Zane Masseym a jeho the Liberation Suite, JUS GREW Orchestra Jemeel Moondocka, oaklandskou legendou Vince Wallacem, kapelou Defunkt trombonisty Joea Bowieho nebo Saxemble Franka Lowea a Jamese Cartera. V nedávné době byla vydána Marcusova legendární nahrávací session z roku 1993 s basistou Williamem Parkerem a bubeníkem Denisem Charlesem nazvaná "Ithem" (Ayler Records). Rovněž jeho nedávno vydaná sólová nahrávka "Speaking Out" z roku 2002 je vysoce ceněna. Michael Marcus pokračuje ve své cestě zvukového hledání se současným kvartetem v náročném formátu bez harmonického nástroje, jenž umožňuje nevyčerpatelné množství příležitostí pro interakci v kapele. Jeho ostřílení spoluhráči Marcuse s chutí popohání v jeho experimentální jazzové jízdě.

• napište nám
• archiv ročníků
• vyhledávání

• JFB 2006 homepage _ aktuality
• o festivalu
• program _
• partneři
• kontakty
• vstupenky
• jak ušetřit
• prodejní místa
• akce zdarma
• fotogalerie
• hudba
• recenze
• tisk
• odkazy