Prime time festivalu bol pochopitežne vyhradený pre oficiálneho headlinera - americkú čiernu speváčku Nenna Freelon. V jej biografii upútajú niekožkonásobné nominácie na cenu Grammy, či spolupráca s Ray Charlesom, Diannou Reeves, Al Jarreauom a inými hviezdami. V Brne vystúpila v rámci turné k albumu Tales of Wonder - interpretáciami piesní Stevie Wondera. Dominantný spev vytvoril spolu s čiernou kapelou (až na excentrickú bielu perkusionistku) jeden organizmus, z ktorého stúpalo neuveritežne silné bluesové fluidum. Nenna Freelon sa pohrávala s intonačnými nuancami s rovnakou žahkosťou ako s emóciami publika. Striedala swingové štandardy s latinom, či 'wonderovkami' zabalenými do sexi húpavých groovov. Dokázala vytvoriť dramatické napätie i príjemné uvožnenie. Aj keď nešlo o čiste jazzový koncert, Nenna Freelon a jej sprievodný muzikanti vniesli do každej skladby dávku ozajstného čierneho korenia, teda presne ten prvok, čo robí jazz jazzom.

Záverečný deň festivalu otvoril Jazzfest Superband. Išlo o projekt vytvorený exklusívne pre tento festival, ktorý vytvorili (väčšinou) brnenskí muzikanti pod aranžérskym vedením trombonistu Petra Blahy. Obsadenie štyri dychy a rytmika je priestor, kde sa už aranžér môže výraznejšie prejaviť. Repertoár tvorili väčšinou jazzové štandardy a niektoré autorské skladby Petra Blahy. Niektoré aranžmány boli inšpirované ranou prácou Gila Evansa, iné vzdialene pripomínali Jazz Messengers. A aj keď hlavným zámerom tohto projektu bolo podporiť lokálnu hudobnú scénu, vystúpenie malo svoje kvality - interpretačné i aranžérske.

Bodka za festivalom bola vskutku hviezdna - Arthur Blythe a jeho kvartet. Tento popredný americký saxofonista vstúpil na scénu v čase štiepenia mainstream jazzu a free jazzu. Nikdy nepodliehal žánrovým konvecniám a plával medzi prúdmi. Aj jeho aktuálna zostava nasvedčovala, že konvencie a štandardy zostanú tento večer bokom. Zvuk jeho saxofónu (mimochodom vežmi delikátny, ostrý, takpovediac americký) dopĺňal Gust Tsilis na marimbu, Bob Stewart na tubu a Cecil Brooks III na bicie. Pritom marimba a tuba nesuplovali mechanicky tradičné nástroje (klavír a basu), ale celkový koncept využíval naplno ich atribúty (napr. rytmické možnosti marimby či poňatie tuby ako druhého dychového nástroja v kapele). Hudba mala s tradične chápaným jazzom málo spoločné. Ak ale za jazz považujem hypnotické rytmické štruktúry, kolektívnu improvizáciu, empatiu, exponované vrcholy i drobné mikronapätie a pripočítam k tomu inštrumentálnu bravúru, potom bol koncert Arthur Blythe Quintet jazzom par excellence.

Jazzfest Brno má za sebou druhý ročník. Charakterizuje ho nárast počtu účinkujúcich i žánrovej variability (čo bolo slabou stránkou prvého ročníka). Aj keď jadro programu bolo postavené na dvoch amerických headlineroch a zvyšok bol 'pozliepaný' z česko-slovenskej scény, nezaregistroval som markantný rozdiel v umeleckej kvalite, čo je príjemné zistenie. Za nevýhodu považujem roztiahnutie festivalu na päť dní. Dokážem pochopiť ekonomické dôvody, ktoré viedli organizátorov k tomuto kroku, no v konečnom dôsledku na ne dopláca divák, najmä mimobrnenský. Verím, že je to dôsledok hžadania optimálneho modelu festivalu. Pozitívom zostáva naďalej bohatý spoločenský život, príjemná atmosféra, nočné jamsessions, workshop pre začínajúcich jazzmenov a tohto roku koncentrácia celého programu do výborných priestorov klubu Fléda. Nechcem byť prorokom, ale myslím, že v Brne sa rodí silná a úspešná tradícia.

Nedělní koncert byl skvělou tečkou za pětidenním jazzovým maratonem. S jeho průběhem byli spokojeni nejen diváci, ale také vystupující interpreti a pořadatelé. Podle slov jednoho z otců festivalu Vilém Spilky, se brněnské publikum může těšit na příští ročník festivalu - dramaturgie bude podobná jako v letošním roce. Pořadatelé také slibují, že úroveň hudebníků, kteří se na třetím ročníku Jazzfestu představí, bude minimálně stejně dobrá, ne-li lepší.

Hutný zvuk bandu se během večera přeléval od poklidných skladeb jakou je Silence až k divokým funkovým kusům. Nejdominantnějším nástrojem na pódium byly sice jednoznačně housle, ale publikum aplaudovalo stejně hlasitě i sólům lídra kapely, bicích a kytary. Během večera band představil také jednu skladbu z dílny Matúše Jakabčice, o poznání zádumčivější a ospalejší než skladby Griglákovy. Další kus z jeho pera, Rytm, potom zazněl v rámci přídavků, které si publikum vytleskalo.

O víkendu se na Flédě představí ještě polský The Sound office, Nnenna Freelon a Arthur Blythe Quartet ze Spojených států. Stejně jako čtvrtek, budou i ostatní festivalové dny uzavírat jam sessions, kterých se zúčastní jak členové kapely, tak brněnští instrumentalisté.

Chystáte pro letošní ročník nějaké změny oproti předchozímu I. ročníku?
Hlavní posun vidím v tom, že jsme letos rozšířili trvání akce ze tří dnů na čtyři, tzn. program bude probíhat od čtvrtka do neděle. Myslíme si, že momentálně je to maximum, co můžeme nabídnout, i když do budoucna nevylučujeme, že bychom mohli ještě více prostoru věnovat například českým kapelám. Také se domnívám, že Brno v současné době nemá na rozsáhlejší přehlídku dostatek jazzových posluchačů.
Novinkou bude také místo konání festivalových akcí. Tentokrát budou všechny situovány do jediného místa poblíž centra, do klubu Fléda. Jednak je to - a nebojím se to říct - jeden z nejlepších klubů u nás, jednak věříme, že koncentrací do jediného místa bychom mohli dosáhnout toho, aby návštěvníci mohli festivalem po celou dobu skutečně intenzivně žít.

Prozradíš na závěr, na co se mohou návštěvníci II. ročníku Jazzfestu těšit?
Doufáme, že zajímavých věcí bude hned několik od slovensko-amerického večera, na němž by se měl představit vynikající americký kytarista Ron Affif spolu se slovenským basistou Jurajem Griglákem, přes slovenský jazzový kvartet saxofonisty Miloše Suchomela či slovenskou zpěvačku žijící v Praze Miriam Bayle. K vrcholům festivalu by se mělo zařadit vystoupení kvarteta polských vokalistek s názvem The Sound Office, a především koncert hlavní hvězdy letošního ročníku, mladé černošské zpěvačky Nnenny Freelon, která byla několikrát nominována na prestižní Grammy Award. Věříme, že po loňském úspěchu americké vokalistky Diane Schuur bude mít i vystoupení Nnenny Freelon podobný ohlas.
Kromě zahraničních kapel a sólistů se samozřejmě představí i zástupci domácí jazzové scény a závěr festivalu by se měl nést spíš v progresivnějším duchu, který bude reprezentovat vynikající americký altsaxofonista Arthur Blythe, balancující na hraně avantgardy a postbopu. Prozradím jen, že jde o velmi zajímavě instrumentovanou kapelu, ve které je zastoupena například marimba nebo tuba (hrát bude jeden z nejlepších jazzových tubistů současnosti, Američan Bob Stewart). Pro ortodoxní jazzmany, kteří jsou zvyklí na basu, je tuba něčím naprosto nezvyklým a překvapivým, takže určitě bude stát za to být u toho.

Už z tohoto prvního období jsou první náznaky spolupráce s tubistou Bobem Stewartem, ale především intenzivní spolupráce s Jamesem Blood Ulmerem, Chico Hamiltonem, Lesterem Bowiem, Gilem Evansem a dalšími. Po průlomové desce Dextera Gordona Homecoming, která obrátila pozornost jazzofilů zpět k akustickému jazzu, se stal Blythe jedním z reprezentantů nové vlny v nahrávací společnosti Columbia Records, přestože se pár let před tím všech svých jazzmanů nekompromisně zbavila. Relativitu a nestálost úspěchu ovšem Columbia potvrdila už v roce 1984, kdy po sérii pod tlakem uskutečněných, komerčně laděných, přesto však neúspěšných nahrávek, ukázala nadbytečnému Blythovi dveře.

Od té doby se saxofonista nezlomen protlouká po nezávislých labelech a bez náznaku kompromisu linkuje pokračovatelům cestu. Jméno Charlie Parker probleskne při každém hodnocení stylu Blythovy hry, někteří kritikové se jej nerozpakují označovat za Birdova dědice, Arthur Blythe je však především svůj. Jeho zemitá hra a odpor ke kompromisům či komerčním úlitbám z něj činí vzor pro nastupující generace.

Taktika firmy Concord, jež je domovskou stájí Nnenny Freelon, se samozřejmě do jisté míry (díky obchodní přitažlivosti zpěvačky) odlišuje od postupu u běžných jazzových interpretů. Jejím vyústěním je album Tales of Wonder z roku 2002, následující po soulové desce Soulcall, která jí vynesla dvě nominace na Grammy. Téma hitů Stevie Wondera jí umožnilo předvést schopnost neotřelé interpretace známého materiálu, navíc se odvážila, jako zřejmě vůbec první interpretka, natočit kompletní album s coververzemi Wonderových písní. "Chtěla jsem předělat hudbu, na které jsme vyrůstali, a vybrala si materiál, jež mi seděl," říká Freelon, a dodává: "Stevieho hudba je skutečné umění, Wonder dává svému psaní opravdovou hloubku. Duše improvizátora vás ale nutí podívat se na jeho písně z jiného úhlu, a právě jazz vám tohle dovoluje."

Nnenna Freelon je oceňována nejen za svůj procítěný projev a (byť školený až v průběhu kariéry) originální a technicky solidně zvládnutý hlas, ale především za schopnost interpretovat hudební materiál po svém. "Často mě posluchači obviňují z toho, že moje verze písní Stevieho Wondera nejsou stejně funky, jako originál," přemítá Freelon nad některými reakcemi na její nejnovější album Tales of Wonder. "Kdo by to ale dokázal, ptám se? A navíc, kdo by chtěl znít jako jeho předloha?"

Právě s interpretacemi písní Stevie Wondera přijíždí Nnenna Freelon na jazzový festival v Brně. Posluchači se tak mohou těšit, že se o zpěvačce dozvědí něco víc, neboť jak sama říká: "Tahle hudba je částí mojí osobnosti".