JAZZFESTBRNO2002
o festivaluprogramfotogaleriehudbasponzoŢikontaktyvstupenkyrecenzearchiv - JFB04archiv - JFB04
 
V Brně zpívala držitelka Grammy
MF Dnes 27. dubna 2002 - Dora Kaprálová
 
 
Skutečnou hudební hvězdu včera přivítal první ročník brněnského jazzového festivalu, který dnes po třech dnech končí. Dvojnásobná držitelka prestižní americké ceny Grammy, nevidomá zpěvačka Diane Schuurová, vystoupila se svým triem, jehož dalšími členy jsou kontrabasista Scott Steed a bubeník Reggie Jackson. "Zazpívám celkem osmnáct skladeb komornějšího rázu," plánovala Schuurová ještě před tím, než ve 20 hodin vstoupila na pódium v IBC centru. V republice hrála Diane Schuurová vůbec poprvé.

Od osmdesátých let byla tato pozoruhodná umělkyně několikrát nominovaná na cenu Grammy. Z brněnského jazzového festivalu se chystá na koncertní turné po Finsku, Estonsku, Rakousku a Portugalsku.

Ronald Reagan vzdal hold mému zpěvu
"Když je někdo dobrý, nechá to na vás vliv, ať chcete nebo ne," říká americká zpěvačka Diane Schuurová. Přestože je nevidomá jazzová zpěvačka Diane Schuurová dvojnásobnou držitelkou prestižní americké hudební ceny, rozhodně netrpí manýry hvězd. Se sympatickou spontánností se rozhovořila o začátcích pěvecké kariéry. Přiznala třeba, že po ránu nemyslí na zpívání, ale na jídlo.

Můžete zavzpomínat na vaše jazzové začátky, kdy jste hrávala v malých klubech ve stylu Dinah Washingtonové?
Úplně poprvé jsem vystoupila v hotelu Holiday Inn, to mně bylo necelých deset let. Pár měsíců jsem tam pracovala, ale současně jsem začala zpívat i ve větších klubech. Začátky byly náročné. Chodila jsem do školy, která navíc byla sto padesát mil od místa, kde jsem tehdy s rodiči bydlela. Přes týden jsem byla vzornou školačkou a těšila se na víkendy domů, kde jsem zpívala po jazzových klubech. Tehdy jsem vystupovala ve večerních šatech se spoustou třpitek a tahle večerní róba mně samozřejmě byla příliš volná (směje se).

Ale do těch šatů jste dorostla...
Měla bych přestat vzpomínat, nejsem zase tak stará, ale nedá mi to. O přestávkách mezi skladbami jsem v Holiday Inn vždy odešla do kuchyně a snědla tam celé smažené kuře a pečené brambory. Pokaždé to samé: smažené kuře a pečené brambory. Ráda na tyhle začátky vzpomínám.

Ve čtrnácti letech jsem dostala nabídku vystupovat v Nevadě. Ale kdyby se mnou otec jezdil po klubech, ztratil by práci. I pro mě bylo určitě důležitější dokončit školu. Takže jsem nakonec zůstala doma. Hned po absolutoriu jsem pracovala na spoustě dalších míst ve Státech, několik let jsem například hrála po jazz klubech v arizonském Tucsonu. Mezi námi, byl to dost Zapadákov. Důležité bylo pozvání na festival v Monterey v roce 1975. Zpívala jsem tam s bigbandem Eda Shaughnessyho. Byl to nejspíš Ed, kdo mi otevřel dveře do světa velkého jazzu. Takže jsem zpívala na montereyském festivalu s bigbandem Edyho. Odtud byl jen krok k mému setkání s kapelníkem Stanem Getzem.

Zlomovým bodem ve vaší kariéře byla interpretace tradicionálu Amazing Grace v roce 1979, jíž jste ohromila Stana Getze. Kdo vám pomohl dostat se na tento festival?
Mým druhým rádcem a pomocníkem byl Dennis Justice, který pracoval současně jako můj agent i řidič. Zvláštní kombinace, co? Ale zpět ke Stanu Getzovi. Stan mě na festivalu slyšel a výsledkem bylo naše společné vystoupení v  Bílém domě. Hráli jsme v přítomnosti paní Reaganové. Prezident Reagan tou dobou bohužel pobýval v Jižní Americe. Slyšel ale později mou nahrávku, protože jsem mu jedno album věnovala a později mi napsal, jak si mého zpěvu považuje.

Potom následovala spolupráce se slavnými bigbandy, s kapelníky jako Count Basie či Quincy Jones, zpívala jste navíc se Stevie Wonderem, B.B. Kingem, Rayem Charlesem... Na které projekty vzpomínáte nejraději?
Těžko říct, s kým jsem si rozuměla nejvíc, každý mi dal možnost posunout se v hudbě někam dál. Všichni byli a jsou něčím mimořádní.
 


Tak dobře, co třeba spolupráce se Stevie Wonderem?

Nahráli jsme spolu skladbu Finally, kterou sám složil. Nejdřív si v ní chtěl jen zahrát na harmoniku. Potom jsem mu navrhla, jestli by nebylo lepší si tu píseň zazpívat společně. A tak jsme ji skutečně zazpívali spolu. Byla to skvělá zkušenost.

Pohybujete se na hraně popu, swingu, jazzu a blues. Který žánr je vám dnes osobně nejbližší?

Ráda střídám různé hudební polohy, protože mě to nutí být neustále v pozoru.

A jaké melodie si zpíváte doma jen tak pro radost?
Když se probudím, myslím na to, co si dám k snídani (smích). Vážně. A  když ráno vstanu někde na turné, daleko od domova, pak obvykle zavolám manželovi, jak se mají naše kočky a jaký měl včera den. Žiju jako ostatní, jen mám trochu náročné povolání, které si vyžaduje časté zájezdy, mezinárodní koncerty a podobně.

Některými kritiky jste označována za nástupkyni Elly Fitzgerald.
Jo, to o mě skutečně říkají...(smích).

Jaký na vás měla královna jazzu vliv? A kdo vás z ostatních jazzových zpěvaček nějak inspiroval?
Dinah Washingtonová mě ovlivnila snad nejvíc ze všech. Bylo to zřejmě tím, že jsem ji hodně poslouchala jako dítě a vyrůstala na její muzice. A samozřejmě pak Ella Fitzgerald, způsob jejího přednesu třeba takové písně How High the Moon byl pro mne naprosto určující. Kdyby ničím jiným, tak touhle skladbou mě rozhodně ovlivnila. Ale nemůžu říct, že bych měla nějaký konkrétní vzor. Každý vyjímečný muzikant mě něčím ovlivnil. Když je někdo dobrý, nechá to na vás vliv, ať chcete nebo ne.

Dnes budete hrát v komornějším triu s kontrabasistou Scottem Steedem a bubeníkem Reggie Jacksonem. Kterou skladbu si nejvíce vychutnáte?
Tak to vážně nevím. Zazpívám kolem osmnácti skladeb, ale že bych nějakou měla raději než druhou? Těším se jako obvykle na zpívání i na publikum.

Jste nevidomá zpěvačka, představujete si při zpěvu barvy?
Prosím?

Představujete si barvy?
Ne, když zpívám, myslím jen na zpěv. Je to přece má práce!

Cestou z letiště jste musela slyšet spoustu české muziky a zvuků, zaujala vás nějaká specifická melodie, zvuk?
Nic mě nenapadá, protože jsem cestou do Brna poslouchala zvukovou knížku. Byla jsem zaposlouchaná do skvělého románu Caroline Moon americké autorky Nory Robertsové. Doposlouchala jsem ji včera v noci a vřele ji doporučuji! Jinak jsem slyšela román Daniely Steelové. Cestování mě dost unavuje, ani bych si poslech hudby nevychutnala. Chystala jsem se původně přivězt si do Evropy computer s přehrávačem, kde mám spoustu nahrávek v MP3, ale pak se mi s tím nechtělo tahat. Vše si vynahradím příští měsíc ve Washingtonu.

Chystáte si pořídit nahrávky s českou hudbou?
Nerozumím češtině, takže bych z té hudby asi moc neměla. Ačkoliv je pravda, že mě dojímá, když mí posluchači nerozumí anglicky a přesto se nechají mým zpěvem unést.

 
 
První ročník Jazzfestu se vydařil
Rovnost 4. května 2002 - Jiří Švéda
 
 
První ročník mezinárodního jazzového festivalu se vydařil jak z hlediska diváckého zájmu, tak předvedených hudebních výkonů. Trojdenní maraton šesti koncertů, tří jamsessions a jednoho workshopu odstartoval čtvrteční dvojkoncert v Edison Garden. Objevem večera byl mladý (23 let!) slovenský saxofonista Radovan Tariška, který se představil jako lídr kvarteta, ve kterém byl druhým sólistou úsporně a spolehlivě hrající pianista Gabriel Jonáš a hostem zpěvák Peter Lipa. Zatímco Lipa ve svých vstupech sklouzával k inteligentnímu jazzpopu (namátkou Norwegian Wood a Do You Want To Know a Secret od Beatles), Tariška jako správný Ąbrejkař" hnal kapelu i v klasických jazzových standardech k postbebopově strhujícímu běsnění, které kořenil a rozvášňoval dynamickými sóly. Tariška tak zcela zastínil hvězdu večera, jíž měl být legendární polský saxofonista Januzs Muniak. Ten vystoupil jako host banskobystrického tria Nothing But Swing. Muniak ale na pódiu vypadal, jako by se šetřil na následující, údajně hodně vydařenou noční jamsession, a místy jej dokonce zastínil i  klavírista Klaudius Kováč. Touhu diváků po přídavku musel nakonec povzbuzovat z pódia houslista Jan Beránek, který večer střídmě uváděl.

V pátek přivítalo Brno největší a nejvíce očekávanou hvězdu nově zrozeného festivalu - trio dvojnásobné držitelky Grammy, nevidomé Američanky Diane Schuurové. Zatímco Lipa posluchače ve čtvrtek do popových vod jen lehce namočil, Schuurová je o den později v popových mělčinách doslova vymáchala.
 


Zpěvačka, jejíž žánrový záběr se pohybuje od popu, swingu přes soul k  jazzu a blues, zvolila pro své první vystoupení v Česku posluchačsky velmi přístupný repertoár, postavený na dokonalém zpěvu (i když ten místy sklouzával v nejvyšších tóninách k okázale sebestředné manýře) a obstojném klavírním doprovodu (jenž obstarala sama). Škoda jen, že Schuurová věnovala je minimální prostor svým spoluhráčům, kontrabasistovi Scottovi Steedovi a bubeníkovi Reggiemu Jacksonovi. Ti své nesporné mistrovství předvedli jen v krátkých sólech (a zasvěceným předchozí den v noční jamsession). Největší odezvy od brněnského Ąjazzového publika" se tak dostalo v atriu IBC dvěma bítlsovkám z konce 60. Let - Something a Oh Darling, které vystoupení Diane Schuur Tria posunuly až někam k mile Ąeltnojohnovské" estrádě. Dalšími víkendovými koncerty festivalu byla vystoupení v Brně dostatečně známých a pravidelně zde hrajících kapel a jejich sólistů (Petr Kovařík Quintet, Luboš Andršt Blues Band a Miriam Bayle Quintet), o nichž tedy není třeba se podrobněji zmiňovat. Nový jazzový festival se v moravské metropoli chytil drápkem a již dnes se můžeme těšit na jeho druhé pokračování. Roční mezidobí nám mohou vyplnit další brněnské jazzové aktivity: jarně-letní Jazz Open-air 2002 na nádvoří Místodržitelského paláce a především osvědčená mezinárodní podzimní série Jazz Brno 2002 v klubu Alterna.

 
 
Festival nakročil dobře
MF Dnes 27. dubna 2002 - Martina Himerová
 
 
Předevčírem se uskutečnil zahajovací koncert třídenního mezinárodního festivalu Jazzfest Brno 2002. Úvodní vystoupení přehlídky odeznělo v klubu Edison Garden.

V programu večera se na pódiu vystřídaly dvě formace. Ačkoli má kapela Tariška - Jonáš Quartet, která festival zahájila, ve svém repertoáru i vlastní skladby, pro vystoupení zvolila interpretaci klasických standardů. Gradující atmosféru koncertů poněkud zbrzdil Peter Lipa, který vystoupil jako host večera. Jeho interpretace klasických beatlesovek nedokázala jazzové fanoušky úplně zaujmout. A tak se publikum dostalo do zcela jiné nálady.

Teprve když znovu nastoupil altsaxofonista Radovan Tariška se svým strhujícím projevem, obecenstvo se dostalo do varu. Přestože je Tariška poměrně mladý, lze o něm již nyní říci, že patří mezi špičku slovenské jazzové scény. Jeho hudební spojení s pianistou Gabrielem Jonášem tak dalo vzniknout skvěle zahranému modernímu mainstreamu.
 


Jako druhé v pořadí zahrálo trio z Banské Bystrice Nothing But Swing s  krakovským tenorsaxofonistou Januszem Muniakem. Jeji spolupráce trvá již několik let a jazz, který zazněl, dokázal posluchače plně pohltit. Večer zakončil vyjímečný jamsession v Jazz Karel Kafé Divadla v 7 a půl, kde měli do pozdních nočních hodin vytrvalí posluchači možnost znovu slyšet téměř všechny interprety. Teprve zde se spustila ta pravá jazzová smršť. Celým večerem provázel s humorem sobě vlastním distingovaný Jan Beránek. Návštěvnost akce byla nad očekávání pořadatelů. Pro první ročník festivalu to byl skvělý začátek a pro jazzové fanoušky dokonalé osvěžení přispívající k rozvíření stojatých jazzových vod v Brně.

Autorka je spolupracovníkem internetového magazínu Jazzdnes

 
 
Brno si bude hudební dárek jménem Schuur pamatovat
MF Dnes 29. dubna 2002 - Vladimír Strakoš
 
 
Očekávaný vrchol přehlídky Jazzfest Brno, která o víkendu skončila, představoval páteční podvečer. Brněnskému publiku se představila legenda jazzového vokálu, nevidomá Američanka Diane Schuur se svým triem.

Vyprodaná hala Mezinárodního obchodního centra IBC hltala plnými doušky namíchaný repertoár jazzu, staršího swingu i popu. Schuur překvapila vstřícným projevem a suverénní muzikálností postavenou na téměř bezchybné intonaci a vyrovnaném střídání hlasových rejstříků. Bezpečně se pohybovala především ve výškách. Zabarvení hlasu Diane, přezdívané Deedles, odkrývalo kořeny její inspirace vedoucí k Dinah Washington a především k Elle Fitzgerald. Schuur prokázala též schopnosti zručné doprovazečky a sólistky na klávesové nástroje. I když nepatří mezi nejlepší pianistky tohoto druhu, její hra byla vždy oduševnělá a přirozeně propojená se zpěvem.

Výsledek byl srovnatelný s výkony Shirley Horn nebo Diany Krall. Jednou z mála autorských skladeb byla úvodní Deedles blues. Střídmé, jednoduché aranžmá skladeb sršelo vtipem a originalitou. Publikum takto ocenilo procítěně zahrané balady Lush Life Billyho Strayhorna a The Man I Love George Gerschwina. Diane Schuur, reflektující ve své tvorbě i vlivy populární hudby, stačila vystřídat téměř všechny současné rytmy od swingu přes funk, bossanovu, svižnou sambu až k rhythm and blues.
 


Málokdo však očekával, že by se v průběhu večera plného klasických standardů swingové éry dostalo i na legendární skladby loverpoolských Beatles. V neopakovatelné atmosféře se Diane Schuur zaskvěla ve skladbě Something, kterou umocnila vtipně stvárněným napodobením kytarového sóla George Harrisona ve vokální verzi. Další beatlesovka Oh! Darling vystupňovala emoce publika a směřovala k triumfálnímu závěru, jenž obstaraly svěží Louisiana Sunday Afternoon a půvabná balada Over The Rainbow Harryho Arlena, zazpívaná a capella.

Základem vyváženého projevu tria byla vyvážená rytmická sekce, tvořená kontrabasistou Scottem Steedem a černošským bubeníkem Reginaldem Jacksonem. Steed se postaral o skvěle melodické basové linky a dokázal neuhnout z  rytmu a tempa doslova ani o píď. Jackson umí zvládnout i strhující coltranovské blues ve smrtelně rychlých tempech. Tentokrát však musel přeci jen utlumit svůj temperament a podřídit se zvukovým potřebám tria. I tak měl mladý Američan dostatek prostoru projevit se ve svých vitálních sólech. Diane Schuur Trio nadchlo více než dvě stovky brněnských návštěvníků. Dobře vyvážený zvuk kapely a špičková interpretace sklidily v IBC famózní úspěch. Takový hudební zážitek si bude Brno dlouho pamatovat.

Autor je spolupracovník redakce

 
  © 2002 JAZZFESTBRNO